Malý biblický průvodce postními nedělemi cyklu C

"Cesta do svobody"
P. Petr Hruška (1998)





1. neděle postní: DAR SVOBODY (Dt 26,4-10; Lk 4,1-13)

Každý rok, znovu a znovu, jsme o velikonocích konfrontováni se základní zvěstí naší víry a jsme vybídnuti hlouběji se do ní ponořit. Pro Izrael byl obsahem základní zvěsti víry dar svobody darovaný Hospodinem při vyvedení z egyptského otroctví. Cestou ke stále hlubšímu životu z této svobody pak bylo vyznávání velkých Božích činů v dějinách Božího lidu spojené s přinášením "prvotin" (1. čtení). Ještě staletí po vyvedení z Egypta se další a další pokolení v tomto prastarém vyznání víry budou modlit: "Můj praotec... nás týrali... my jsme křičeli... Hospodin slyšel náš hlas... viděl naši bídu... nás vyvedl... přivedl nás na toto místo..." I my se takto v liturgii můžeme a máme plněji stávat ne diváky, ale hlavními účastníky onoho velkého dramatu spásy, které probíhá již od úsvitu lidských dějin a které nám bude postupně představováno v prvních čteních postních nedělí: V příbězích praotců (včetně "potulného Aramejce" Jákoba) se Boží dar svobody "smluvně" soustřeďuje na Izraelský národ (2. neděle), dostává svoji "tvář" zjevením Božího jména Mojžíšovi (3.), po projití pouští pak Izrael prožívá dozrávání tohoto daru v zaslíbené zemi (4.) a proroky je zvěstováno jeho završení v plné svobodě "nového stvoření" (5.). Aby i nám mohl být otevřen přístup do této plnosti svobody, musel přijít ten, kdo se "sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost otroka" (6.).

Jaké jsou tvé osobní "dějiny spásy"? Jak vypadá tvoje cesta do plnosti svobody? Kde na této cestě najdeš dar Boží smlouvy tobě osobně, přechod Rudého moře, vytrvalé zrání v poušti, učení se zodpovědně zacházet s darem svobody v zaslíbené zemi a stále živou touhu po dovršení této svobody v plnosti království? Kde a jak toto vše prožíváš ve společenství Božího lidu?

Právě postní doba by pro tebe mohla být příležitostí toto vše na pozadí dějin Boží věrnosti vůči Izraeli objevovat ve vlastním životě. Stačí jen, když jako potomek "potulného Aramejce" budeš přinášet oběť vděčnosti za již přijatý dar svobody, a když se jako Ježíš necháš "vodit Duchem po poušti čtyřicet dní..." Možná i ty pak "vyhladovíš" po Božím slově, které má "moc tě proměnit" (srov. Sk 20,32).





2. neděle postní: JISTOTA SVOBODY (Gn 15,5-12.17-18; Lk 9,28b-36)

Jedním z nejdůležitějších zastavení na cestě k plnosti svobody, kterou od minulé neděle společně sledujeme, je prožití jistoty víry, že tato cesta je od počátku do konce nesena absolutní Boží věrností. Abram "Hospodinu uvěřil, a ten ho uznal za spravedlivého" (1. čtení). To v biblické mluvě znamená, že Bůh Abramův postoj prohlásil za zcela správný a vhodný. Postoj celoživotního spolehnutí se na Hospodina jako na jedinou životní jistotu. Abram o několik veršů dříve vzdychá k Hospodinu plný bezradnosti: "Ach, nedopřáls mi potomka!" (Gn 15,3) Do této bezvýchodné situace však zaznívá Boží zaslíbení. A po Abramově souhlasu je toto zaslíbení (formou slavnostního smluvního prohlášení - srov. začátek Desatera) ještě rozšířeno na dar země! Abramova víra ("spolehnutí se") mu však nezakazuje dále se ptát a hledat ještě hlubší jistotu: "Podle čeho poznám, že ji dostanu?" (srov. Marii při zvěstování!). Následuje starobylý smluvní obřad, při kterém bylo zvykem, že zavazující se strany prošly mezi rozťatými zvířaty (srov. Jr 34,18n; kdo by smlouvu nedodržel, má to s ním dopadnout jako s těmito zvířaty!). Středem však prošla jen "dýmající pec a ohnivá pochodeň" - symboly Boží přítomnosti! Bůh sám se zavazuje, že při nedodržení smlouvy se vydá člověku v šanc! Abram tuto smlouvu přijímá jako čistý dar. Jeho další cesta má být nesena především Boží věrností, nikoli vírou Abramovou. Jen tak je osvobozen jít dál. Osvobozen od strachu z vlastního selhání, osvobozen od obav z vlastní nedostatečnosti. Jeho "štítem" je pouze Hospodin (viz Gn 15,1).

Objev tuto jistotu i ve svém životě! Postav svoji cestu ke svobodě od zla na Božím zaslíbení! Na Kristu, ve kterém "bylo řečeno Ano ke všem Božím zaslíbením, kolik jich jen jest" (2 Kor 1,20)! Na Kristu, který na sebe vezme všechen hřích Abrahámových potomků a vydá se k "rozpolcení"! Na Kristu, kterého Bůh "učiní hříchem abychom se my stali Boží spravedlností" (2 Kor 5,21), který tě ale zároveň bere s sebou na horu proměnění a zjevuje ti slávu vzkříšení! Příběh Abrahámův je příběhem Izraele, příběhem Mariiným, příběhem Petra, Jakuba a Jana, příběhem tvým! Tento věrný a do krajnosti vydávající se Bůh je i Bohem tvým! Nic jiného není pevnější jistotou tvé cesty do svobody.





3. neděle postní: DÁRCE SVOBODY (Ex 3,1-8a.13-15; Lk 13,1-9)

Po prožití "abrahámovské" jistoty Boží věrnosti na všech cestách a spolehnutí se na Boží zaslíbení (viz minulá neděle) potřebuje Izrael ještě udělat zkušenost s tím, kdo je a jaký je samotný Bůh, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. V dnešním prvním čtení se dostáváme k počátku a jádru události, která je centrem onoho základního vyznání víry Izraele, o kterém jsme přemýšleli 1. neděli. Nejhlubší a nejněžnější zjevení samotného Božího srdce ("jméno" v bibli znamená to nejvnitřnější jádro člověka) se neděje uprostřed nějakého starobylého rituálu ani v nádheře svatyně, ale v poušti a pak v egyptském otroctví. Izrael zde musel nejen tvrdě pracovat "na cizím", ale musel se jistě také klanět egyptským bohům. A uprostřed této bídy si Bůh volí (a léta před tím připravuje) koktavého a zbabělého pruďase Mojžíše, aby se mu zjevil jako ten, kdo "viděl bídu..., slyšel nářek..., zná bolesti..., a proto sestoupil..., aby vysvobodil... a vyvedl...". A především jako ten, kdo je "Já jsem, který jsem"! Převedeno z hebrejštiny by se však tato věta musela přeložit: "Já jsem tady pro tebe, který jsem tady pro tebe", tj. "Já jsem vydávající se, blízký, provázející a pomáhající, ale zároveň neuchopitelný a nezmanipulovatelný Bůh". Toto je Boží jméno, toto je zjevení nejvnitřnější Boží podstaty! Vše ostatní je obal, vše ostatní je výklad! Tento dárce zaslíbení, tento všemohoucí Stvořitel nebe a země, tento všemocný a obavy vyvolávající (Mojžíš si "zahalil svou tvář") Bůh (hebr. "Elohim"), je zároveň Bohem sestupujícím, který zná naše bolesti a vyvádí nás do svobody, Bohem blízkým a něžným, Bohem vydávajícím se v šanc (hebr. "JHVH" či "Adonaj", Hospodin)! Židé říkají, že v Bohu neustále probíhá rozhovor mezi Bohem spravedlivým (Elohim) a milosrdným (Adonaj). Že však Adonaj má vždy poslední slovo.

Zároveň s (otcovskou) Boží jistotou a pevností můžeš a máš tedy i ty na své cestě pouští objevit (mateřskou) Boží blízkost, jemnost, něžnost. Bůh je dárcem pravé svobody především tím, že do tvé zvrácené a zraňované svobody "sestupuje", nechá se jí vláčet sem a tam, trpí s tebou, pláče s tebou a trpělivě ti naslouchá. I teď! I teď možná na Elohimovo: "Poraž ho, je neplodný!", zaznívá Adonajovo: "Nech ho ještě tento rok...!"




4. neděle postní: ZRÁNÍ SVOBODY (Joz 5,9a.10-12; Lk 15,1-3.11-32)

Hospodin nejen "sestoupil" do bídy Izraele v Egyptě a "vyvedl" Izraele do svobody pouště. On se o něj dál staral, "vodil ho po poušti" (srov. 1. postní neděle), sytil jej Božím slovem (smlouva a Desatero na Sinaji) i chlebem života (mana). Cesta do zaslíbené země však byla také cestou odumírání a rození nového života (Jordán překročila až další generace Izraelitů!). Putování pouští bylo pouhým nutným přechodem (hebr. "pesach" = přechod, přeskočení) ze smrti do života, z egyptského otroctví ("hanby", viz 1. čtení) do svobody dospělého Božího lidu. Na poušti nemohl Izrael ještě v plnosti dodržovat ani takové základní předpisy Zákona , jako byla obřízka (Gn 17,10n). Teprve tehdy, když se před ním dokořán a zcela zadarmo (viz zázračný přechod Jordánu v Joz 3 - 4) otevřela zaslíbená země, stává se naplno svobodným a schopným dovršit smlouvu s Hospodinem i v tomto jejím nesmazatelném znamení (Joz 5). Právě tím je "odvalena egyptská hanba"! Právě proto může Izrael slavit velikonoce ("pesach"!). Právě proto již nemusí být odkázán na provizorní Boží péči z dob "první lásky" (Oz) na poušti (mana) a může svoji svobodu plně rozvinout v obdělávání darované země a žít z její úrody. Jeho svoboda tedy dozrává tím, že jí plně nasazuje pro nový život v nové situaci: přijímá Hospodinův vrcholný dar (vstup do zaslíbené země), neodvolatelně se přiznává k Hospodinu (obřízka), slaví jeho věrnost (velikonoce), přestává být závislý na "mateřském mléku" (mana) a začíná jíst "pevnou stravu" - ovoce vlastní práce (obdělává zemi a jí z jejího výtěžku).

Boží milosrdenství a péče trvá. Avšak jsou okamžiky, kdy se musím jako Izrael postavit na vlastní nohy a objevit, že jsem obdarován(a), že jsem vybaven(a), že mám vše podstatné ke svobodnému životu dospělého dítěte v Otcově domě: k tomu, abych Otci, který mě vybíhá naproti, konečně dovolil odvalit mojí osobní "egyptskou hanbu" a padl mu do náruče (křest, svátost smíření), abych se z toho dovedl(a) pořádně radovat při hostině (eucharistie) a abych znovu - ale už ze svobodného rozhodnutí - začal(a) makat na tátově poli. Jen tak bude moje znovu nabytá svoboda také zralým darem pro celou rodinu Božích dětí.





5. neděle postní: PLNOST SVOBODY (Iz 43,16-21; Jan 8,1-11)

Užívání dospělé svobody v zaslíbené zemi (viz minulá neděle) nebylo pro Izrael jednoduché. Pokušení spoléhat se při obdělávání země na místní božstva plodnosti (Joz, Sd) a při pozdějších politických bojích na vlastní rozum a síly (1 a 2 Sam, 1 a 2 Kr) bylo příliš velké a odpor okolních národů vůči provokující jinakosti Božího lidu též. Znovu a znovu Izrael upadal do nového (vnějšího či vnitřního) otroctví, jehož vrcholem pak bylo babylonské zajetí. Znovu a znovu však také prožíval, že Hospodin je i zde věrný. Že Boží sláva odchází se zajatými a poníženými vyhnanci do Babylóna (Ez). Že právě v tomto nejhlubším ponížení, kdy Izrael leží na zemi jako ta cizoložná žena vydaná napospas posměšným zrakům všech, se Bůh opět sklání a "píše prstem do písku". Píše řádky "nové smlouvy" do otevřeného a poníženého srdce Božího lidu. A právě zde zaznívá jásavá zvěst proroka (Deutero-)Izaiáše o "novém exodu" (1. čtení). V jejích slovech se skrývá připomenutí, či spíše zpřítomnění základního Božího činu osvobození z Egypta! Tento osvobozující Bůh je stále stejný! I ve tvém nejhlubším ponížení, Izraeli! Ale ještě více: Tento Bůh je Bůh nových věcí, které "již vzcházejí", již raší, teď a tady! Teď, ve své bídě, kdy se ti zdá, že už není žádná naděje, žes už vše prohrál, je tady najednou plnost nového života (voda v poušti), plnost svobody (divoká zvěř již neohrožuje, ale klaní se!), plnost patření "vyvoleného" lidu Bohu (vždyť Bůh ho "stvořil pro sebe"!) a plná svoboda ke službě (hlásání Boží slávy)... Avšak copak skutečnost není často úplně jiná???

Jakoby tato zvěst, hlásaná prorokem do konkrétní dějinné situace, zároveň daleko přesahovala vše, co lze očekávat v tomto zraněném světě. Jakoby zde již zaznívala ta konečná novost Božího království, kdy bude "nové nebe a nová země" (Zj 21,1nn), kdy bude "samo tvorstvo vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích" (Řím 8,21). Kdy i do tvého srdce zajásají Mesiášova ne přikazující, ale osvobozující slova: "Jdi a už nehřeš!" Už nemusíš hřešit. Jsi zcela a úplně svobodný! A cestu znáš. Tak jdi!!! Teď hned!! O těchto velikonocích! Tahle konečná svoboda již v tobě vzchází! Copak to nepoznáváš!?





6. neděle postní: PARADOX SVOBODY (Iz 50,4-7; Fp 2,6-11; Lk 22,14 - 23,56)

Tak co? Vzpomínáte ještě na první postní neděli? "Vyhladověli" jste po Božím slově během našeho čtyřicetidenního putování "pouští"? Zakusili jste jeho proměňující moc? Prožili jste s Izraelem jistotu daru svobody zakotvenou v Boží smlouvě? Poznali jste hlouběji samotného "sestupujícího" Dárce svobody? Měli jste odvahu projít pouští a vstoupit do dospělého odpovědného užívání zralé svobody? Zakoušeli jste při tom všem vlastní omezenost a bídu volající po konečném osvobození vašeho zraněného srdce i zraněného světa? Objevili jste, že zárodky této svobody ve vás již "vzcházejí"? Pak také budete s hlubokým porozuměním a užitkem provázet při vjezdu do Jeruzaléma toho, který se zřekl své svobody, ano i "sám sebe... a vzal na sebe přirozenost otroka" (2. čtení) , aby do této svobody mohl být otevřen přístup i nám.

V pašijích letošní Květné neděle máme před očima do krajnosti poníženého, a přesto zcela svobodného otroka. Tuto jeho vydávající se svobodu Lukáš velmi jemně naznačuje v mnoha konkrétních, velmi lidských a citlivých setkáních na cestě ke smrti. Ježíše vykresluje jako"učedníka, který umí znaveného poučovat utěšujícím slovem" (1. čtení, "3. píseň o Hospodinově služebníku"): Ježíš se setkává s Petrem, kterého posiluje; s učedníky v Getsemanech, které vede k modlitbě; opět s Petrem, na kterého se s bolestí obrátí po jeho zapření; s jeruzalémskými ženami, které vede od povrchu do hloubky; na kříži pak se svými mučiteli, za které se modlí k Otci a se zločincem, pro kterého se stává cestou do ráje; nakonec s Otcem, který mu život nebere, ale kterému se on sám svobodně a úplně odevzdává do rukou...




Celý Svatý týden můžeš (i ve světle dalších "písní o Hospodinově služebníku" z Izaiáše v prvních čteních týdne) doprovázet právě tohoto Ježíše a žasnout, jenom žasnout. Žasnout nad paradoxem Boží cesty. Žasnout nad tím, že Dárce života se ponížil k smrti, abys ty měl(a) život. Že Dárce svobody se své svobody zřekl, aby tebe do svobody uvedl. Ve velikonočním třídenní pak už však nemusíš jenom žasnout. Tam se této zvláštní cesty můžeš na vlastní kůži zúčastnit! Vstoupit. Slavit. A jít...

Pondělí Svatého týdne: Iz 42,1-7 (1. píseň o Hospodinově služebníku)

Úterý Svatého týdne: Iz 49,1-6 (2. píseň o Hospodinově služebníku)

Středa Svatého týdne: Iz 50,4-9 (3. píseň o Hospodinově služebníku)

Velký pátek: Iz 52,13 - 53,12 (4. píseň o Hospodinově služebníku)