Mariánské meditace (kardinál Joachim Meisner)

Zvěstování Páně

Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím člověka, který se jmenuje Maria. A k Bohu není jiné cesty ze světa, než této cesty Boha ke světu. Je to cesta procházející třemi stanicemi.

První stanici můžeme nazvat mlčením. Ve světě se již stěží setkáme s tajemstvím. Bylo by zlé, kdyby mezi námi lidmi už žádná tajemství nebyla. Když přišel anděl k Marii, nebyl u toho tisk, kameramani ani žurnalisté. Co se tehdy stalo, to je tajemstvím mezi Bohem a Marií. A Maria je pevná. Zatím ani jí nejbližší člověk, Josef, se o tom nemůže dozvědět. Není náhodou, že v totalitních státech jsou diskuse v tak vysokém kurzu. Povídaví lidé se totiž nechají snadno ovlivnit, zatímco ovlivnit mlčenlivé lidi je velmi těžké. Vědí, co chtějí. Friedrich Nietzsche to vyjádřil slovy: "Chceš-li něco zvěstovat, naslouchej dlouho sám sobě. Kdo chce zapalovat jako blesk, musí být dlouho mrakem."

Maria žila pod mrakem - byla zastíněna Duchem svatým. Mrak je znamením přítomnosti Boha ve světě. Kdo má stále srdce na jazyku, ztratí brzy srdce docela. Mnoho řečí a debat rozdrobuje a třepí člověka, že je děravý jako cedník a vše, co mu Bůh svěřil, proteče. Takový člověk není pevný. U Marie je to opačně - je praobrazem soustředěného člověka, který je schopen mlčet, ponořit se do sebe, zachovat tajemství. Zde jsme pozváni do Mariiny školy, abychom se znovu naučili mlčet uprostřed hovorného světa, který je proto tak zranitelný a podléhající.

Druhou skutečností, kterou na této cestě poznáváme, je to, že Maria nediskutuje, nevstupuje do dialogu. Církev není diskusní klub, ani debatní kruh teologů. Není ani prostorem pro dialog mezi člověkem a člověkem. Je v první řadě prostorem pro dialog mezi Bohem a člověkem. Evangelium nesmí být lacině prodáváno. Slovo Boží nemá informativní charakter, aby nám dodávalo látku k debatám, ale má charakter povolávající. Člověk se s ním nemůže spojit, pokud do dialogu nevloží sám sebe. Zcela zřetelné to je na dialogu mezi andělem a Marií. Maria se nevyptává, má jen jeden dotaz - jak může ve své poníženosti realizovat Boží nabídku. Všichni jsme pozváni k dialogu s Bohem. Tepme potom se nám podaří dialog s lidmi. Až poté, co jsme s Bohem mluvili o lidech, můžeme plodně mluvit s lidmi o Bohu. Jsme pozváni k rozhovoru, a to k rozhovoru se samým Bohem. Bůh je plně připraven poradit nám s našimi problémy, neboť na počátku je Slovo. Bůh je připraven s námi ochotně jednat, neboť nás chce povolat k následování.

A to třetí, co Maria činí? Podepisuje plnou moc, když říká andělovi: "Jsem služebnice Páně." Je to jako podpis šeku, na který dopíše částku sám Bůh. Tou částkou je hledání přístřeší v Betlémě, podpis zní: "Jsem služebnice Páně." Částkou je útěk do Egypta, podpis zní: "Jsem služebnice Páně." Částkou je ústraní v Nazaretě, podpis zní: "Jsem služebnice Páně." Částkou je kříž na Golgotě, podpis zní: "Jsem služebnice Páně." A částkou je vzkříšení o Velikonocích a také zde je podpisem: "Jsem služebnice Páně." Snad se nám podaří v osudové chvíli vydat takový podpis. Chce to dobře si to rozmyslet. Bůh nás vezme za slovo.

V předvečer mého kněžského svěcení jsem se díval z okna kněžského semináře na biskupství kde jsem tenkrát žil, a před očima jsem viděl tři velké pastýřské regiony. Myslel jsem si: "Buď tě to zažene tam, nebo tam, nebo tam." Vzal jsem si papír, udělal čáru pro vypsání částky a napsal jsem datum: 21, prosinec 1962. Pak jsem lístek podepsal. Bůh doplnil svou částku: jmenování světícím biskupem v Erfurtu, biskupem v Berlíně a později arcibiskupem v Kolíně. Bůh nás bere za slovo. Nebuďme lehkomyslní při podepisování. Musíme se trochu pocvičit ve vyplňování takových šeků. Snad se nám v naší osudové hodině podaří podepsat náš celý život.

Cesta člověka k Bohu musí odpovídat cestě Boha k člověku. A tato cesta jde přes Marii. Této cestě se svěřujeme, když se spoléháme na tajemství, na dialog, na podpis rozhodnutí. To je cesta člověka k Bohu, Otci.





Uvedení Páně do chrámu

Zdravá christologie je vždy viditelná i v realistické mariologii. Příchod Boha - Člověka v Ježíši Kristu se ukazuje v Marii - Bohorodičce. Proto je svátek Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) i mariánským svátkem. Zcela právem nese tento svátek ještě druhý název - Očišťování Panny Marie. Kdo chce být a zůstat křesťanem, musí se dívat na Marii. Veškeré její jednání bylo od zvěstování stále namířeno ke Kristu. Přivedla ho do pozemského bytí, doprovázela ho a následovala ho.

Maria je předobrazem povolání k dílu, které Bůh očekává od člověka. Její ohnutá kolena při andělově zvěstování a její vztažené ruce při obětování Páně v chrámu jsou prastarým gestem člověka, který se dává Bohu, a tím je svobodný.

Maria je s námi spřízněna, protože se za nás u Krista přimlouvá. Při očišťování jej přináší do chrámu, ukazuje jej lidem a vydává jej lidem - Simeonovi a Anně. Všechny její činy směřují ke Kristu. Proto se křesťané již po staletí právem modlí: "Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž..."

Maria stojí na začátku Ježíšovy pozemské existence. Je prvním člověkem, který mu připravuje cestu. Skrytě, bez nároků, bez zdůrazňování svého jména ho provází vstupem do života. Čím jsou její činy tišší, tím se Jeho slovo stává srozumitelnější.

Maria se naučila jako první, že Kristus jako věčné Slovo Otce přebývá v mlčení a prodlévání. Proto Maria mlčky uchovávala a opatrovala ve svém srdci všechno, co se dozvěděla z tohoto Slova. Na počátku bylo Slovo, ne plané řeči, a na konci nebude prázdné žvanění, ale zase Slovo.

Díky Mariině kontemplaci nebyla její činnost prázdná, ale stala se jednáním s plnou duchovní mocí a silou. Její slovo i její činnost jsou tedy významným ukazatelem pro všechny následovníky jejího Syna. Maria nám ukazuje nejdůležitější křesťanské základní pravidlo: "Slovo, které ti pomůže, si nemůžeš říci sám."

Maria se vyptává anděla na jeho neuvěřitelné poselství: "Jak se to může stát?" (Lk 1,34). Odpověď zní: "Sestoupí na tebe Duch svatý!" (Lk 1,35). Slovo, které Marii pomáhá, přichází od anděla. Podle této zkušenosti říká později při svatbě služebníkům: "Udělejte, cokoli vám nařídí" (Jan 2,5). Ani služebníci si sami nemohou říci slovo, které jim pomůže. Je jim řečeno Marií. A Maria vydává Slovo Otce, které se stalo člověkem, rukám starého Simeona a prorokyně Anny. Oni si jej nemohou vzít sami, je jim darováno z Mariiných rukou, nemohou si sami říci, co je jim řečeno od Boha Otce. S Pánem ve svých rukou komentuje Simeon toto Mariino gesto: "Světlo, jež bude zjevením pohanům" (Lk 2,32).

Maria je stejně jako Jan Křtitel předchůdcem Krista na jeho cestě k světu. Maria si je vědoma své prozatímnosti. Na velkých Kristových ikonách
ve východních církvích asistují Kristu vždy Maria a Jan Křtitel. Kristus sám je Slovo, Maria a Jan jsou jen hlásky. Oba nechávají zaznít Slovo svým způsobem. Aby Kristovo slovo neumlklo, jdeme k Marii. Abychom nezůstali němí tam, kde má být slyšet Kristovo slovo, jdeme k Marii. Nezapomínejme: "Slovo, které ti pomůže, si nemůžeš říci sám." A slovo, které pomůže naší společnosti, si nemůže říci společnost sama. Jako Maria jsme i my požádáni, abychom nezůstali němí tam, kde je zapotřebí pomáhajícího slova.

Maria provází Ježíše pozemským životem. Po celý život je s ním, vedle něho a pro něho. Dívá se na Ježíše Krista. Maria je jeho první poutnicí, která s ním jde světem. Není to bezstarostná procházka zemí blahobytu, ale odvážné putování slzavým údolím. Neboť její syn přišel, aby hledal a spasil, co je ztraceno. Proto s ním jde do nuzného příbytku v Betlémě, do chrámu v Jeruzalémě, proto s ním jde jako pomocnice a služebnice do Kány do společnosti, kde je nedostatek.
Mariina cesta vedle Pána je školou.

Již záhy se na cestě k Ježíšovi přidávají jiné ženy a muži, aby mu sloužili. Pán je nechává spolupůsobit na hledání a spáse toho, co je ztraceno. I my jsme s ním spřízněni tím, že nás používá spolu s Marií při hledání a spáse toho, co je zraněno. Proto nám všem svěřil Ježíš do zodpovědnosti tolik bližních. S nimi provázíme Pána světem jako Maria.

V Ježíšově době i dnes se mnoho lidí vymaňuje z jeho doprovodu. Tak tomu bylo po Ježíšově řeči o eucharistii: "Od té doby ho mnoho jeho učedníků opustilo a Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" (srov. Jan 6,66 n.). Stejně tehdy jako dnes opouštějí lidé své putování s Ježíšem. O Jidášovi je psáno: "Vyšel ven, aby ho zradil. Venku ale byla tma." (srov. Jan 13,30). Jidáš byl jeden ze Dvanácti. Vystoupit, oddělit se, jít pryč - to jsou klíčová slova i naší církevní přítomnosti.

Opuštěný Ježíš není přeludem přehnané zbožnosti, ale velmi vážnou realitou. Maria šla s Ježíšem cestou necestou. Ve věrném následování doprovází Maria církev svého Mistra všemi staletími ke všem národům. Dějiny ukazují, že Pán musel opustit ta místa, kde se ho vzdali jeho průvodci. Celé kvetoucí provincie v Africe a v Asii byly v 8. a 9. století pro církev ztraceny. "Spolu jsme šli, spolu jsme byli ukřižováni," řekneme. To znamená, že kdo jde s Ježíšem, toho Pán bere s sebou i na Golgotu i do své velikonoční nádhery. Maria, poutnice po jeho cestě, se stala nejbolestnější a zároveň nejblaženější matkou.

Maria bere s sebou při svém doprovázení Pána vždy další lidi: Josefa, Alžbětu, Zachariáše, Simeona, Annu, apoštoly, příbuzné a přátele. Maria nechce obdivovatele, nýbrž spolupoutníky, průvodce Ježíše.

Maria následuje Ježíše v jeho životě. Toto následování Ježíše je cestou od víry k pozorování, ale také od pozorování k víře. Maria slyší o příchodu Ježíše z moci Ducha svatého. Alžběta jí říká: "Blahoslavená jsi, Maria, neboť jsi uvěřila." Potom se Slovo stalo tělem: Maria to vidí, cítí, nese, slyší to Slovo. Přichází od víry k pozorování, ale Slovo se odděluje od matky a spojuje se s Otcem v nebi. To se zviditelňuje při cestě Marie, Josefa a dvanáctiletého syna do chrámu. Maria a Josef se vydávají na svou pouť spolu s Ježíšem. Jsou pohromadě. Při návratu se Ježíš opožďuje. Po třídenním hledání přichází Maria s Josefem k synovi. Už není vedle nich, ale před nimi. Je společným cílem jejich cesty.

Slovo se odpoutává od Marie. Rozhodující není pouto krve, ale Ducha svatého. "Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Pro Marii není důležitá biologická příbuznost s Ježíšem, ale její spojení s ním ve víře.
"Blahoslavená jsi, Maria, neboť jsi uvěřila." Mariino následování Krista je cesta od pozorování k víře, od jejího Syna k Synu živého Boha, od domu v Nazaretě k církvi Kristově. Proto Pán na kříži obrací Mariin pohled od sebe na svého milovaného učedníka Jana a učedníkův pohled na Marii: "Hle, to je tvá matka." Pán vytváří nové spojení, nový svazek: církev. O Letnicích jí vdechne svého svatého Ducha, stejně jako Marii zastínil svatým Duchem v Nazaretě.

Maria svoluje stát se z matky Ježíše Matkou Boží a matkou církve. Jako my jdeme svou cestou ve víře, jde Maria touto cestou věrně před námi. O svátku Uvedení Páně nás Maria zve jako ukazatel cesty, jako průvodce, jako vůdce na cestě ke Kristu, světlu pro pohany.





V Marii se setkáváme s Pánem – Marienstatt

Maria je personifikované evangelium. Proto jí Kristus z kříže ukázal její místo ve své církvi, a to slovy určenými Janovi: "Hle, tvá matka!" A kde najde místo Maria, tam je vždy možné setkání s Kristem. V Marienstattu se tedy můžeme setkat s Pánem. V mariánské písni zpíváme: "Dej, ať v domech našich vzkvétá pravá láska, pravá ctnost, ať mír domu z Nazareta je v nich stálý, milý host." V dnešní době vidíme snahy o slučování zvnějšku, např. sjednocování Evropy apod. Je možné takovéhle organické srůstání i zevnitř? Mariinými slovy: "Udělejte, cokoli vám nařídí," je nám darován nejdůležitější ukazatel pro tuto etapu dějin.

A co nám Pán říká? V modlitbě Otče náš nám ukazuje pravidlo pro praxi: "Jako v nebi, tak i na zemi." Jako jsou v nebi jedno Otec, Syn a Duch svatý, mají být všichni společně jedno podle Kristovy prosby: "Aby všichni jedno byli!" Jako má v nebi každá ze tří Božích osob svou nezaměnitelnou a nepostradatelnou úlohu, tak ji máme na zemi i my; kněží a laici, ženy a muži, staří i mladí, řemeslníci a učenci. Jako v nebi vytvářejí tři Boží osoby jednoho Boha, tak v mnoha církvích vytváříme my jedno tělo Kristovo, které Maria porodila.

V nebi stojí Bůh v úctě před člověkem na zemi jako před svým věrným obrazem. "Milosti plná, Pán s tebou." Lidé na zemi mají stát v modlitbě v úctě před Bohem na nebi a před lidmi na zemi.

V Ježíši Kristu se nebe sklonilo k zemi skrze Marii - vyjádřeno Mariinými slovy: "Sklonil se ke své služebnici." Stejně tak to pro lidi této země nemůže udělat žádná církev zdola, zleva ani zprava, ale jen jediná církev, ta z nebe.

Z tohoto důvodu stojí Maria s apoštolem Janem pod Ježíšovým křižem. Dříve než Pán sklonil svou hlavu a zemřel, jednou větou stočil Mariin pohled, dosud namířený k sobě, směrem k Janovi: "Ženo, hle, tvůj syn." Stejným způsobem odvrací od sebe Janův pohled a otáčí jej k Marii: "Hle, tvá matka!" Pán shora uvolňuje vazby vůči své osobě a vytváří nová spojení, nový svazek mezi Marií a Janem, mezi učedníky, a tímto novým svazkem je církev. Vazby uvnitř církve mají mít právě takovouto kvalitu, jaká je mezi matkou a synem, mezi nejmilejším učedníkem a mistrem. Proto zůstává Maria v Kristově mystériu církve kvůli nám stále přítomná. Vnáší nebe do naší nebepostrádající existence, a tak je tím středem, který spojuje opaky a protiklady. Maria zachovává katolický střed, protože nám přinesla jako prostředníka Ježíše Krista, který je ukřižován uprostřed mezi levým a pravým lotrem.

Když se žena stane matkou, je to opakováním člověka. Když se Maria stala matkou, člověk se nejen opakoval, ale byl překonán, protože její dítě je Bohem i člověkem zároveň. Tam, kde člověk věří, překoná se jako Maria. Každému věřícímu jsou tedy určena Alžbětina slova: "Blahoslavená, která uvěřila." Vírou člověk roste. Víra dává naší existenci nebe, výšku a horizont.

Když nás někdo za náš dobrý výkon pochválí slovy: "Překonal jsi sám sebe," je to nejlepší chvála a uznání. Kdo věří, překonává sám sebe. Člověk překročí svůj stín, jen když vsadí na něco vyššího než je sám - když vsadí na Boha. Může pak říci spolu s Marií: "Veliké věci se mnou učinil ten, který je mocný. Svaté je jeho jméno." Všichni velikáni tohoto světa si byli Boha vědomi nebo okolo něho svými myšlenkami a činy alespoň kroužili. Nikdo nezůstal malý nebo se nezmenšil tím, že uvěřil v Boha. Kdo se neodváží věřit v tohoto velkého Boha, zůstane navždy trpaslíkem. Nesmíme zapomínat, že Maria nás skrze svého syna Ježíše Krista přivedla do Boží blízkosti.

Proč je Maria tak oblíbena právě u utlačovaných a ponížených národů? Je to snad proto, že uchovává lidem jejich poslední a nedotknutelnou důstojnost? Čenstochová v Polsku, Vilnius v Litvě, Levoča na Slovensku, Příbram v Čechách a Sargos v Rusku, to jsou svatá místa, na kterých lidé viděli v Marii nebe, jsou to místa, kde byl pohled vzhůru zatlučen hřebíky bezbožné ideologie. Maria vedla lidi k tomu, aby jim zůstalo vědomí jejich vážnosti před Bohem, takže režim s nimi nemohl manipulovat. Nepotřebujeme také dnes ve střední a západní Evropě s veškerým jejím duchovním zmatkem jasné Boží nebe nad námi, na které nám ukazuje Maria tím, že nám přináší Krista? "Staň se mi podle slova tvého." Tak se Maria napojila na příkaz, který ji trvale svázal s nebem.

Bůh má speciální požadavek vůči každému člověku, jinak by vůbec nebyl. Tím, že se jako Maria napojím na Boží vůli pro svůj život, spojuji se s nebem, stávám se spojencem nebe na zemi. A to dává mé existenci výšku, horizont. To mi dovoluje nadýchnout se a přes všechny překážky jít světem se vztyčenou hlavou.

Kolik lidí je právě dnes klamáno falešnými proroky a kolik toho musí vytrpět, to je nevypověditelné. Maria cítí, kde je v životě ukryt jed, kde se usadil had. Proto mu mohla rozdrtit hlavu. To činí i dnes. Přidržme se jí a pojďme s ní, pak si zachováme správný životní kurs.

Kdo se jako Maria zcela odevzdal Bohu, bude jako ona Bohem plně převzat. Mariino přijetí Božího poselství jí nakonec přináší její přijetí skrze Boha do věčné blaženosti. Kdo se odevzdá Bohu, toho Bůh přijme. Kdo se mu blíží, toho Bůh pouští ke svému srdci. To nám potvrzuje Maria na konci svého života. "Ježíš, který tě, Panno, do nebe vzal," modlíme se v růženci.

Mariina budoucnost je naší budoucností. Slovo budoucnost se nepoužívá v plurálu, neříkáme budoucnosti. Buď je její budoucnost naší budoucností, nebo žádnou budoucnost nemáme. V slovní zásobě křesťana se tedy nemají vyskytovat slova "nadarmo" a "zbytečně".

Nic, co je myšleno a učiněno z čistého srdce, není ani marné ani zbytečné. Bůh nenechá nic z toho zapadnout. Co zůstalo v našem životě zlomkovité, Bůh dokončuje. Zbavuje náš život zátěže a starostí! Nemusíme zlepšovat celý svět, začněme jen s docela malým kouskem světa, který můžeme skutečně proměnit k dobrému. Je v našich silách chopit se i díla, které přesahuje délku a sílu života jediného člověka. Bůh to dokončí ve správný čas. Tak byla například vystavěna gotická katedrála sv. Víta. Trvalo to více než 600 let - tolik generací! Nemohli bychom s tímto nasazením a trpělivou silou přiložit ruku ke stavbě spojeného národa, k dílu jednotné Evropy a sjednoceného světa? Maria, žena země, stojí před námi jako dokonalá žena v nebesích. Lidský život je zdařilý jen z perspektivy Mariiny, která přes zemi vždy vidí nebe, přes člověka Boha a přes horizont času vidí věčnost. Člověk není měřítkem všech věcí. Jako měřítko je moc malý. Bůh sám je měřítkem všech věcí i měřítkem člověka. Evangelium to vyjadřuje slovy: "Jako v nebi, tak i na zemi." Ztělesněním této věty se stala Maria, tato věta určila její existenci.

Tak se stala sjednocující silou, která spojuje protiklady, přesahuje sama sebe ve víře a je zcela přijata Bohem. "Maria - ano nebo ne?" To již dávno není otázkou, protože sám Bůh pro nás Marii vyvolil. A protože nás vyvolil s ní, jsou i nám určena Alžbětina slova: "Blahoslavená, která uvěřila."


Ukázka z knihy kardinála Joachima Meisnera: Meditace o Panně Marii.
Knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství, s jehož svolením ukázku zveřejňujeme.