Můžeme být šťastní dokonce i v hodinách temnoty... /Roger Schutz/

Tento dopis, který byl přeložen do 58 jazyků (z toho 23 asijských a 7 afrických), napsal bratr Roger z Taizé pro evropské setkání mladých v Barceloně. Bude se dále číst a rozjímat při setkáních, která budou během roku 2001 probíhat v Taizé i na jiných místech po celém světě.

Kdybychom tak věděli, že v životě můžeme být šťastní dokonce i v hodinách temnoty…
Člověk se stává šťastným, když směřuje k prostotě: prostotě srdce a jednoduchosti žití.
Pro krásu života není nutné, abychom měli výjimečné schopnosti či mimořádné prostředky: štěstí je v pokorném sebedarování.
I docela obyčejný člověk může kolem sebe vytvářet ovzduší důvěry, je-li v něm prostota úzce spojena s dobrotou srdce.
Ano, Bůh chce, abychom byli šťastní!4 Nikdy nás však nezve k pasivitě, nikdy nechce, abychom byli nevšímaví k bolestem druhých.5 Právě naopak: Bůh nás vybízí, abychom byli tvůrci, abychom dokázali tvořit i ve chvílích zkoušek.


O našem životě ani zdaleka nerozhodují nahodilosti jakéhosi neodvratného osudu! Náš život dostává smysl, je-li na prvním místě živou odpovědí na Boží volání.

Jak ale rozeznat takové volání, jak objevit, co od nás Bůh očekává?

Bůh očekává, že budeme odrazem jeho přítomnosti a nositeli naděje evangelia.6

Kdo odpovídá na toto volání, nepřehlíží vlastní slabosti, avšak uchovává ve svém srdci tato Kristova slova: „Neboj se, jen věř!“7

Někteří lidé rozpoznávají, byť zpočátku jen slabě, že to, k čemu je Bůh volá, je povoláním na celý život.8

Duch svatý má sílu podepřít celoživotní ano. Cožpak již do člověka nevložil touhu po věčnosti a nekonečnu?

V něm lze v každém věku najít nový elán a říct sobě samému: „Měj odhodlané srdce a buď vytrvalý!“9

Objevíme, že Duch svatý svou tajemnou přítomností – rychle či nepozorovaně (prožíváme to různě) – proměňuje naše srdce. Co bylo ponuré nebo snad zneklidňující, se nakonec vyjasňuje.

Důvěra našeho ano nám může po celý život přinášet světlo.

Na dar sebe samých, k němuž jsme byli povoláni, nejsme tak docela stavěni. Kristus rozumí našemu vnitřnímu zdráhání. Když je překonáváme, dokazujeme mu tak svou lásku.

Kdo je pozorný k Božímu volání, chápe, že evangelium nás zve, abychom na sebe brali odpovědnost za zmírňování lidských bolestí.10

Pohled nevinných, těch tolika ubohých po celém světě, nás nutí k zamyšlení: jak se dělit o naději s těmi, kterým tolik chybí?

Kristovo slovo v evangeliu přináší jasnou odpověď: „Cokoliv činíte jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně to činíte.“11

Všechno, co Bůh může, je dát svoji lásku; utrpení nikdy není od Boha. Bůh není původcem zla, nechce ani lidskou úzkost ani války12 ani přírodní katastrofy ani nehody. Sdílí bolest těch, kdo procházejí zkouškami a uschopňuje nás, abychom přinášeli útěchu trpícím.

Bůh chce, abychom byli šťastní; kde však hledat pramen takové naděje? Je ve společenství s Bohem, žijícím uprostřed duše každého člověka.13

Dokážeme to pochopit? Přijde den, kdy se nás nad tajemstvím takové sounáležitosti s Bohem zmocní úžas; je to něco, co se dotýká toho nejunikátnějšího a nejintimnějšího v hloubi lidského nitra.14

Bůh je Duch15 a jeho přítomnost zůstává neviditelná. Žije v nás stále: stejně tak ve chvílích temnoty jako ve chvílích úplného jasu.16

Jsou v nás snad hlubiny nepoznaného, či temné propasti pocitu viny, pocházející neznámo odkud? Bůh nikomu nehrozí17 a odpuštění, jímž zahrnuje naše životy, uzdravuje duši.

Jak by se mohl Bůh lásky vnucovat hrozbami? Copak je Bůh nějaký tyran?

Přicházejí-li na nás pochybnosti, jedná se často jen o chvilkové přeháňky nedůvěry, o nic víc. Je dobré střežit svou mysl, abychom se neznepokojovali vším, co na nás v životě doráží.18

Máme snad někdy pocit, že jsme se Bohu vzdálili, jako by oči našeho srdce nenadále pohasly? Připomeňme si, že Bůh nás nikdy neopouští.19

Duch svatý se nikdy neodloučí od naší duše: i když zemřeme, společenství s Bohem nepomine. Vědomí Boha, který nás navždy přijímá do své lásky, se stává zdrojem pokojné důvěry.20

Naše modlitba může být prostá. I kdyby byla jen ubohým vzdechem, Bůh nás uslyší. A nezapomínejme, že v srdci člověka se modlí samotný Duch svatý.21

Tiché setrvání v Boží přítomnosti stačí k tomu, aby se naše nitro obrátilo vstříc nekonečnu.22

Vstupujeme do třetího tisíciletí. Uvědomujeme si dostatečně, že před dvěma tisíci lety přišel Kristus na zem ne proto, aby založil nové náboženství, ale aby nabídl každému člověku společenství v Bohu?23

Druhé tisíciletí bylo obdobím, kdy se mnoho křesťanů od sebe odloučilo. Zavážeme se od nynějška, ano – bez odkládání, že od samého počátku třetího tisíciletí budeme dělat všechno proto, abychom žili v jednotě24 a budovali ve světě mír?

Když křesťané setrvávají ve velké prostotě a v nekonečné dobrotě srdce, když se snaží odkrývat nesmírnou krásu lidské duše, spějí ke společenství jedněch s druhými v Kristu25 a stávají se strůjci pokoje všude na zemi.

Víme, že „všichni pokřtění, jejichž nitro je nakloněno důvěryplnému spoléhání na tajemství víry, patří do Kristova společenství“?26

Předpokladem jednoty jsou vzájemná láska a vzájemné odpuštění.

Když se to společenství, kterým je církev, stane průzračné láskou a odpuštěním, dá zazářit evangeliu v celé jeho jarní svěžesti.27 Jaro církve je za dveřmi! Překročíme již brzy jeho práh?

Kristus nás volá, abychom jako chudí evangelia žili a vyzařovali naději láskyplného společenství a pokoje. Dokáže to i docela obyčejný člověk.

Tušíš tu radost? Ano, Bůh chce, abychom byli šťastní! …a štěstí je v pokorném sebedarování.



1 Hle, jedna z prvních slov, která nám Kristus zanechal na zemi: „Šťastní, kdo mají pokorné srdce…, šťastní, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni…, šťastní milosrdní, neboť jim se dostane milosrdenství…“ (viz Matouš 5,1–12) viz také Pátá Mojžíšova 4,40.

2 Mezi skutečnosti evangelia, které dělají život šťastným, patří také důvěra, pokoj v hloubi nitra...

3 Jednoduchost není nikdy ve strohé přísnosti plné odsuzování. Duch prostoty probleskuje v dobrotě srdce. Kdekoliv s bratry žijeme, v Taizé i na jiných místech – často mezi chudými lidmi, uvědomujeme si, že povolání naší komunity nás vede k velké jednoduchosti. Pochopili jsme, že i s velmi omezenými prostředky může být člověku dáno, aby realizoval pohostinnost, o níž netušil, že je jí schopen.

4 Pravoslavný spisovatel Dostojevskij píše: „Vím, že lidé mohou být šťastní, aniž by pozbyli způsobilost žít na zemi. Nechci, ani nemohu věřit, že neštěstí je normálním údělem lidí (z „Deníku spisovatele“).

5 Filosof Paul Ricoeur píše: „Nemám žádnou odpověď pro ty, kdo říkají: ,Ve světě je příliš mnoho zla na to, abych mohl nebo mohla věřit v Boha.‘ Bůh si nepřeje naše utrpení. Všemohoucí Bůh se stává ,vše-milujícím‘. Jedinou Boží silou je bezbranná láska. Bůh nemá jinou moc, než schopnost milovat a promlouvat k nám pomocným slovem, když trpíme. Jde o to, abychom je dokázali slyšet.“

6 Boha lze poznat zvlášť skrze ty, kdo – často aniž to vědí – jsou odrazem Boha mezi lidmi.

7 Marek 5,36

8 Někteří lidé toto volání vytušili již v dětství.

9 Srov. Sírachovec 2,2

10 V rychle se rozvíjejícím světě přinášejí věda a bádání pozoruhodné objevy, které vedou mimo jiné k zmírnění utrpení a přicházejí na pomoc ubohým. Nikdo nepochybuje o nezbytnosti nových technologií. V perspektivě solidárnější ekonomiky existují často nečekané možnosti sdílení s chudými a lidmi žijícími na okraji společnosti. V tomto smyslu sehrávají pozitivní roli mnohé nevládní organizace. Jedna z takových iniciativ podepírá naději v jedné z asijských zemí, v Bangladéši. Byl zde vytvořen systém malých finančních půjček s nízkými týdenními splátkami, jenž umožňuje chudým lidem, aby zahájili vlastní výdělečnou činnost. Podle tohoto modelu se podařilo realizovat i v mnoha dalších zemích podobné projekty, které pomáhají těm, kdo by neměli žádnou možnost vypůjčit si peníze v tradičních bankách, např. nezaměstnaným v některých západních zemích.

11 Matouš 25,40

12 Jean-Claude Mallet, odborník v oblasti mezinárodních vztahů, píše: „Mír je třeba neustále budovat, nikdy jej není definitivně dosaženo. Na konci dvacátého století, století světových válek a genocid, musíme brát na vědomí – bohužel, že Organizace spojených národů registruje ještě 35 mezinárodních nebo vnitřních ozbrojených konfliktů. Jak bychom se tedy mohli vyhnout hledání všech způsobů jak skoncovat s ozbrojeným násilím? Zdá se, že na začátku třetího tisíciletí není nic naléhavějšího, protože válka pohlcuje obrovské ekonomické, materiální a lidské zdroje, maří úsilí o rozvoj, protože válka rozbíjí jednotu mezi národy i integritu člověka jako jednotlivce. A tak všichni mohou přispět k budování pokoje. Ne toho, který dává svět (Jan 14,27) – vítězství nad druhým, dobytí – ale toho, který znamená vítězství nad sebou a dosažení smíru. V neustálém hledání míru jdou ruku v ruce vnitřní smír a obecná smíření. Každá nenávist mě vzdaluje od sebe sama a od druhých. Úsilí o smíření mezi národy spočívá také v tom, že budeme vést každého jednotlivce, aby rozbil uzavřený kruh, do kterého má tendenci se zamykat, že mu pomůžeme vyjít ze sebe k druhým: mír úzce souvisí se svobodou a láskou.“

13 „Kristus je spojen s každým člověkem bez výjimky, dokonce i s těmi, kteří si to neuvědomují.“ Tato jasná slova, která napsal Jan Pavel II., otvírají nové obzory chápání víry na zemi. Důvěryplné spoléhání na Boha se stává snadněji dostupnou realitou.

14 V průběhu jedné společné modlitby evropského setkání, které se konalo před rokem ve Varšavě, nám varšavský arcibiskup pověděl tato slova: „Nezaměřujete se pouze na ekumenismus, který by spočíval ve sbližování rozdělených křesťanských vyznání. Jdete hlouběji, chcete ukázat Boží plnost, na které závisí také plnost lidská. Rozdělený je totiž v první řadě člověk. Základní problém dneška nespočívá pouze v rozdělení křesťanů. Jde především o to, aby se přispělo k sjednocení člověka v jeho nitru.“

15 „ Bůh je Duch“ (Jan 4,24) a „Duch Hospodinův naplňuje zemi“ (Kniha Moudrosti 1,7).

16 Již v samých počátcích církve objevoval takový život společenství apoštol Pavel, když napsal: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Do této kontemplativní reality může vstoupit dokonce i dítě.

17 1. Petrův 2,23–24

18 Pokoj hledejme nejdříve ve svém nitru. Již ve 4.století sv.Ambrož Milánský píše: „Začněte v sobě dílo pokoje, abyste – až sami dosáhnete smíru – přinesli pokoj druhým.“

19 Pravoslavný teolog Olivier Clément píše: „Bůh, který je nekonečnou Láskou, není vzdáleným Bohem kdesi v nedostupné věčnosti. Je to Bůh tak blízký, že nám je bližší než my sami sobě; ať je naše zoufalství sebehlubší, on je ještě hlouběji a vkládá se mezi nás a nicotu.“

20 Vymoženosti současné medicíny jsou schopny stále účinněji utišovat utrpení, a tak ulehčují samotný přechod smrti.

21 Řím 8,26

22 Modlit se můžeme v každém okamžiku. Stačí nám k tomu pár prostých slov, která můžeme pětkrát, desetkrát pomalu ze srdce vyslovovat nebo zpívat a tak upevníme naši touhu po důvěryplném společenství s Bohem. Několik příkladů takových modliteb: „ Má duše žízní, touží spočinout v tobě, Kriste.“ – „Ty, který nás miluješ, tvé odpuštění a tvá přítomnost v nás probouzejí jas chvály“ – „Ježíši Kriste, nedopusť, aby na mne působily temnoty v mé duši, dej, abych přijal tvou lásku.“ – „Ve všem pokoj srdce, radost, prostota, milosrdenství.“

23 Když jsem před časem navštívil své bratry, kteří žijí mezi chudými v Bangladéši, pozvali nás k sobě do jedné okrajové čtvrti muslimové na modlitební setkání. Chtěli vyjádřit svoji vděčnost za přítomnost bratrů v jejich sousedství a za to, že jsme pro ně zřídili krejčovskou dílnu. Když mě jeden z nich večer při návratu doprovázel, řekl mi: „Všichni lidé mají jednoho Mistra. Je to tajemství, které zatím nebylo zjeveno, ale později bude odhaleno.“

24 Při své návštěvě Taizé 5. října 1986 nám papež Jan Pavel II. řekl tato slova, kterými naznačil cestu k jednotě: „Chcete být podobenstvím společenství a budete tak napomáhat všem, se kterými se setkáváte, aby zůstali věrni své církevní příslušnosti, která je plodem výchovy a otázkou svědomí a aby vstupovali stále hlouběji do tajemství společenství, jímž je církev v Božím plánu.“

25 Naléhavěji než kdykoli předtím vyvstává tato otázka: budou křesťané Východu a Západu schopni objevit hlubokou důvěru jedněch k druhým? Mnozí křesťané Západu milují své bratry a sestry východních církví jednak pro těžké zkoušky, kterými v minulosti prošli, a také pro jejich schopnost žít v bratrském společenství. V roce 1962 navštívil Taizé jeden pravoslavný biskup – petrohradský metropolita Nikodém. Hovořil o budoucnosti křesťanů na Západě i na Východě. Naplňovala jej naděje na uskutečnění jednoty a dával na srozuměnou, že tajemství pravoslavné duše spočívá na prvním místě v modlitbě tíhnoucí ke kontemplaci. Jak mnoho pravoslavných dokázalo i v těžkých dobách prokazovat lásku! Pro mnohé z nich je dobrota srdce živoucí realitou. Jsou živými svědky důvěry v Ducha svatého. Velkou pozorností, kterou věnují tajemství vzkříšení, nás posilují ve víře v tom nejpodstatnějším. S radostí přijímáme v Taizé mladé lidi přijíždějící z Ruska, z Běloruska, z Ukrajiny, z Rumunska, ze Srbska a z Bulharska.

26 Otec Stanislas Lyonnet

27 „Nezměnilo se evangelium, my mu jen začínáme lépe rozumět.“ Tato slova pronesl krátce před svou smrtí papež Jan XXIII. Jednoho dne také řekl: „ V současné situaci společnosti vidí proroci černé budoucnosti jen trosky a kalamity a říkají, že naše doba je zkažená, jako kdyby v minulosti bylo vše dokonalé, ohlašují pohromy, jako kdyby se blížil konec světa.“
Při posledním setkání s Janem XXIII. mě doprovázeli bratři Max a Alain. Papež byl těžce nemocen. Když viděl, že jeho blížící smrt se nás hluboce dotýká, vyjádřil nám důvěru v budoucnost naší komunity. V jiném okamžiku našeho rozhovoru se nám svěřil, jak se někdy rozhoduje v modlitbě: „Hovořím s Bohem,“ řekl a po chvíli ticha dodal: „Ach! Docela pokorně. Ach! Docela prostě.“



Převzato z www.taize.fr.