Naše velikonoční víra (Karl Rahner)

Proč jsme tak často zbabělí a rezignujeme? Proč bojujeme často tak, jako kdybychom tajně přiznanou porážku chtěli vnějším jednáním jen oddálit? Proč se ve službě Kristově angažujeme jen málo, jako kdyby pro nás bylo příliš nejisté odvážit se angažovat celým svým životem, všemi silami a poslední kapkou krve? Vstal Kristus z mrtvých nebo ne?

Věříme v jeho vzkříšení! Je to pravda? Věříme v to, co tato víra obsahuje:

Kristus je živý. Je vítězem nad hříchem a smrtí. Nevstoupil na nebe, aby zmizel z dějin světa, jakoby zde nikdy nebyl. Vstoupil na nebe poté, když sestoupil do poslední hlubiny hříchu, smrti a ztraceného světa a z tohoto jícnu, který nikoho nepropouští, vyšel živý. A ještě víc: tam, v konečné ztracenosti, kde pramení veškerá neřestnost, kde mají svůj původ všechny potoky slz, kde má svůj počátek všechna nenávist a sobectví, tam zvítězil. Nezvítězil tím, že odvrhl tento svět od sebe a vytrhl se z něho, ale tím, že vtrhl do jeho nejvnitřnějšího středu, ztráceje sama sebe, do středu, z něhož pramení celý osud světa. Tento střed zaujal a na věky přijal. A tak už proměnil svět. Zvítězil nad ním tak, že jej změnil. Tím, že se stal srdcem světlo, jeho konečnou entelechií, jeho nejtajnější a nejvnitřnější silou. Proto při svém vzkříšení od nás neodešel. Při něm teprve vlastně přišel, aby u nás zůstal po všechny dny. Jeho postavu již nevidíme. Zazářila opravdu jen krátce, aby nám ukázala, že je s námi navždy. Nikoliv zde a nyní, "v těle", ale v Duchu, tedy všude a to až do posledního dne. Je u nás se svým božským Duchem, který se stal tajemným Duchem světa, od doby smrti a vzkříšení Krista se světem nerozlučně spojený, nikdy víc z něho neustupující, protože On oje nerozlučně spojen s onou částí světa, kterou nazýváme proměněné lidstvo Kristovo, jež se samo skrze smrt a vzkříšení stalo "otevřené" vůči celému světu.

Kristus ve svém Duchu již přebývá uprostřed všech věcí jako jejich nejvlastnější a opravdové bytí a srdce: v toužebném očekávání veškerého stvoření, aby se účastnilo na proměněném těle Kristově; v slzách jako skrytý jásot; v žebráku, kterého obdarujeme, jako věčné bohatství, které je nám přiděleno; v bezmoci jako Boží síla; v "bláznovství kříže" jako moudrost; ve smrti jako život, kterému již nehrozí žádná smrt; v prostoduchých prohrách Kristových služebníků jako vítězství, které patří jedině Bohu, a dokonce i uprostřed hříchu jako smilování věčné lásky ochotně působící až k samému konci. Kristus je přítomen i ve lhostejnosti a netečnosti mnohých lidí k našemu poselství, aby nás, své služebníky neužitečné, tím káral za naši vlažnost nebo nám dal účast na svém neúspěchu, kterým spasil svět. Je u nás jako světlo dne a vzduch, jichž se nevšímáme, jako tajemný zákon určitého pohybu, který přesně nechápeme, neboť prožíváme z tohoto pohybu jen velmi malou část, do které jsme vtaženi. Je zde jako nejvnitřnější struktura tohoto světa, která ještě triumfuje a prosazuje se, když se zdá, že všechny řády tohoto světa se rozpadají. Je u nás, kteří zvěstujeme jeho vzkříšení: v našem slovu - dokonce i když nám samým zní toto slovo prázdně a dutě - v našem požehnání - i když nám vychází z úst jen s námahou a vyprahlostí - v našich svátostech - i když se zdá o, že již v sobě neskrývají vůbec žádnou sílu. Když lidé zavřou dveře před námi, jeho posly, před jím samotným je zavřít nemohou. Vstupuje do všech srdcí, aby je vždy znovu znepokojoval hladem po spravedlnosti a lásce, touhou po životě a pravdě; hladem a touhou, jež mu přísluší, neboť je láska a spravedlnost, život a pravda. A tam, kde se zdá, že se svět proměňuje v nesmírný chaos, kde se zdá, že praskly všechny přehrady, tam toto zdání je ve skutečnosti přece jen znamením, že Kristus je uprostřed tohoto rozevírajícího se vulkánu a že jeho den je blízko. Je v loďce času a současně stojí na břehu věčnosti. Bouře, která hrozí loďku pohltit, je jen znamením, že chce právě povstat - "a zavládlo ticho" - nebo že bouře času loďku jemně pozdvihne na břeh věčnosti. V každém století prohlašuje svět, že Kristovo království již nyní v důsledku sešlosti věkem definitivně zaniklo a že je teď možno klidně přejít k jiným záležitostem. A přesto vždy znovu propuká záchvat zběsilosti tohoto samého světa proti Kristu jako znamení (jež slepí nevidí) toho, že Kristus ještě v tomto světě stále přebývá.

Vstal z mrtvých. A svět os ním. S ním je již proměněn a brzy - rychle a stále rychleji - zaznamená i otupělé tělo, co se již stalo. Jen pro nás okamžik mezi změnou světa a tím, kdy tato změna bude obecně zjevena, trvá dlouho a je hořký. Tento okamžik nazýváme dějiny světa po Kristu nebo náš život. Chováme se tak, jako učedníci mezi Velkým pátkem a velikonocemi:"... my jsme však doufali..." Ach, my ještě doufáme tam, kde již došlo k tomu, v co my doufáme. Jsme ještě v očekávání výsledku boje, kde se ve skutečnosti již před očima - kdybychom měli oči víry - viditelně formuje triumfální průvod, kterým mají vstoupit přirozenost a dějiny jako Kristovo vítězství do věčného království Otce. Bědujeme, když nás jeho tvrdá ruka popadne a když do říše světla a nekonečné dálky svého Otce vrhne tmavou a úzkou branou i nás. Bědujeme a toto naše bědování nás usvědčuje, že důvěřujeme zasmušilému soumraku tohoto světa více než světlu Vzkříšeného. On se však nestará o naše ubohé fňukání. Bere nás s sebou: Až se stane, co se již stalo, pak to pochopíte i vy!

Sestoupil však Zmrtvýchvstalý i do toužebně čekajícího předpeklí mého srdce, aby i tam zvěstoval vykoupení, aby i tam všechno proměnil? Kéž bych měl úplnou velikonoční víru, jež všechno ostatní přemáhá! Pak bych cítil, že bych vůbec neupadl kdybych se vzdal svého křečovitého násilného strachu o sebe a o úspěch svého poslání; nebyl bych také vůbec zoufalý, kdybych si konečně zoufal nad sebou a svými silami. Pak bych náhle pocítil - jako zázrakem, který se denně musí obnovovat- že On je u mne. On, Zmrtvýchvstalý. Pak bych si uvědomil, že ho vůbec nemusím hledat teprve v nebi, protože ve mně žije a ve mně prožívá svůj návrat k Otci. Pak bych zakoušel, že já sám nežiji dostatečně plně (ačkoliv bych mohl) z již proměněného středu svého srdce, že já sám - nikoliv On - jsem si vzdálen. Kéž bych měl plnou velikonoční víru!

A proč bych ji neměl mít? Mám ji, protože jeho milost je ve mně, protože jsem pokřtěn a zasvěcen. Ve křtu jsem s ním zemřel a byl vzkříšen. Při svěcení jsem přijal jeho Ducha, abych vyzařoval velikonoční vítězství do jeho světa. Chci se proto zasadit o to, abych prožíval tuto víru. Každý den si chci nechat říci od Pavla (2 Tim 2, 8-11): "Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít."