Návrat ke Kristu - obnovené úsilí zasvěceného života ve 3. tisíciletí (19.5.2002) část 3. a 4. + poznámky

Část třetí



DUCHOVNÍ ŽIVOT

NA PRVNÍM MÍSTĚ



obsah



20. Zasvěcený život stejně jako každá forma křesťanského života je svou povahou dynamický, a ti, které Duch volá, aby si ho zvolili, potřebují se stále obnovovat v růstu k mužné zralosti Kristova Těla (srov. Ef 4,13). Vznikl z tvůrčího podnětu Ducha, který provázel zakladatele a zakladatelky na cestě evangelia a vyvolával podivuhodnou různost charismat. Oni, ochotní a učenliví k jeho vedení, následovali Krista více zblízka, pronikli do jeho důvěrného přátelství a sdíleli s ním naplno poslání.

Jejich zkušenost o Duchu vyžaduje nejen, aby ji zachovávali ti, kteří je následovali, ale také aby ji prohlubovali a rozvíjeli.[60] I dnes Duch svatý vyžaduje ochotu a učenlivost k svému působení stále novému a tvůrčímu. Jen on může udržet svěžest a pravost začátků a zároveň vlít odvahu k podnikavosti a k vynalézavosti, aby se odpovědělo na znamení časů.

Je tedy nutné nechat se vést Duchem při stále obnovovaném odhalování Boha a jeho slova, je nutná vroucí láska k němu a k lidstvu, nové pochopení daného charismatu. Jde o to, usilovat o spiritualitu chápanou v silném smyslu slova, totiž o život podle Ducha. Zasvěcený život dnes potřebuje hlavně větší duchovní snahu, která by mu pomáhala převést do konkrétního života evangelijní a duchovní smysl křestního zasvěcení a svého zasvěcení nového a zvláštního.

"Duchovní život má tedy zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života, aby se každý institut nebo společnost stávaly jakýmisi školami skutečné evangelijní spirituality".[61]

Musíme dovolit, aby Duch otvíral s hojností zdroje živé vody, které prýští z Krista. Je to Duch, který nám dává poznat v Ježíši z Nazareta Pána (srov. 1 Kor 12,3), který dává slyšet volání k jeho následování a působí, že se s ním ztotožňujeme: "Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho" (Řím 8,9). On z nás dělá děti v Synu, svědčí o Božím otcovství, dává nám vědomí o našem synovství a dává nám odvahu nazývat ho: "Abba, Otče" (Řím 8,15). On nám vlévá lásku a plodí společenství. Nakonec vyžaduje zasvěcený život obnovené úsilí o svatost, které v prostotě každodenního života usiluje o radikalismus horského kázání,[62] náročné lásky, prožívané v osobném vztahu s Pánem v životě bratrského společenství, ve službě každému muži a každé ženě. Taková vnitřní novota, zcela oživena silou Ducha a zaměřena k Otci v hledání jeho království, dovolí zasvěceným osobám, aby znovu vyšly od Krista a byly svědky jeho lásky.

Volání znovu najít vlastní kořeny a vlastní volby ve spiritualitě otvírá cesty k budoucnu. Jde především o to, abychom plně prožívali teologii evangelijních rad a vycházeli od vzoru trinitárního života podle nauky Vita consecrata,[63] s novou příležitostí srovnávat se se zdroji vlastních charismat a s vlastními texty Stanov, otevřeni novým a náročnějším výkladům. Dynamický smysl spirituality poskytuje příležitost prohloubit v této době církve spiritualitu více církevní a komunitní, náročnější a zralejší ve vzájemné pomoci pro dosažení svatosti, velkodušnější v apoštolských volbách. Konečně spiritualitu otevřenější, aby se stala pedagogikou a pastorací svatosti v rámci zasvěceného života a v jeho vyzařování ve prospěch všeho Božího lidu. Duch svatý je duší a animátorem křesťanské spirituality, proto je nutné svěřit se jeho působení, které vychází z hloubi srdcí, projevuje se ve společenství, rozšiřuje se v poslání.





Vycházet od Krista



21. Je tedy nutné lnout stále více ke Kristu, středu zasvěceného života, a znovu začít statečně cestu obrácení a obnovy, která stejně jako v prvotní zkušenosti apoštolů před zmrtvýchvstáním a po něm vycházela od Krista. Ano, je třeba vycházet od Krista, protože od něho vycházeli první učedníci v Galileji; od něho během dějin církve vycházeli mužové a ženy z každého stavu a z každé kultury, kteří posvěceni Duchem v síle jeho volání pro něho opustili rodinu a vlast a následovali ho bezpodmínečně, stali se pohotovými pro hlásání království a pro prokazování dobra všem (srov. Sk 10,38).

Vědomí o vlastní chudobě a křehkosti a zároveň o velikosti našeho povolání vedlo k častému opakování s apoštolem Petrem: "Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný" (Lk 5,8). A přece dar Boží byl silnější než lidská slabost. Kristus sám se stal skutečně přítomným v komunitách těch, kteří se během staletí shromáždili v jeho jménu, poučoval je o sobě a o svém Duchu, zaměřoval je k Otci, vedl je po cestách světa vstříc bratřím a sestrám, učinil je nástroji své lásky a budovateli království ve společenství se všemi ostatními povoláními v církvi.

Zasvěcené osoby mohou a mají znovu vycházet od Krista, protože on sám jako první jim vyšel vstříc a doprovází je na cestě (srov. Lk 24,13-22). Jejich život je hlásáním prvenství milosti;[64] bez Krista nemohou dělat nic (srov. Jan 15,5); avšak všechno mohou v tom, který jim dává sílu (srov. Flp 4,13).

22. Znovu vycházet od Krista znamená hlásat, že zasvěcený život je zvláštním následováním Krista, "živoucí připomínkou Kristova způsobu života a jeho činnosti jako vtěleného Slova ve vztahu k Otci a k bratřím".[65] To vyžaduje zvláštní společenství lásky s ním, který se stal středem života a ustavičným zdrojem každé iniciativy. Je to, jak připomíná apoštolská exhortace Vita consecrata, zkušenost o dělení, "jedinečná milost důvěrného přátelství";[66] "ztotožňovat se s ním, osvojit se jeho cítění a způsob života";[67] je to život "spojený s Kristem",[68] "jejich života se dotýká Kristova ruka, zaznívá jeho hlas a podpírá jej jeho milost".[69]

Celý život zasvěcení může být pochopen jen z tohoto výchozího bodu: evangelijní rady mají smysl jen natolik, nakolik pomáhají zachovat a podporovat lásku k Pánu v plné učenlivosti k jeho vůli; bratrský život má jako pohnutku jeho, který shromažďuje u sebe a zaměřuje k životu v jeho stálé přítomnosti; poslání je jeho přikázáním a vede k hledání jeho tváře ve tváři těch, ke kterým jsme posláni, abychom s nimi sdíleli zkušenost o Kristu.

To byly úmysly zakladatelů různých komunit a institutů zasvěceného života. Tyto ideály vedly generace zasvěcených mužů a žen.

Znovu vycházet od Krista znamená tedy znovu najít první lásku, inspirující jiskru od toho, koho jsme začali následovat. On nás první miloval. Následování je jen odpovědí lásky na lásku Boží. Jestliže "my milujeme", je to "proto, že on nás miloval napřed" (1 Jan 4,10.19). To znamená znovu poznat jeho osobní lásku v tom vnitřním uvědomění, které přimělo apoštola Pavla, že řekl: "Kristus mě miloval a za mne se obětoval" (Gal 2,20).

Pouze vědomí, že jsme předmětem nekonečné lásky, může pomáhat překonat nesnáz osobní i nesnáz institutu. Zasvěcené osoby nebudou moci být tvůrčí, schopné obnovit institut a otevřít nové cesty pastorace, jestliže se necítí oživovány touto láskou. Tato láska jim dává sílu a odvahu, která vlévá smělost a působí, že si na všechno troufají.

Sliby, jimiž se zasvěcení zavazují prožívat evangelijní rady, dávají odpovědi lásky všechnu její radikálnost. Panenství rozšiřuje srdce v míře srdce Kristova a činí schopnými milovat tak, jak miloval on. Chudoba osvobozuje od otroctví věcí a vyumělkovaných potřeb, ke kterým vede konzumní společnost, a dává znovu odhalit Krista, jediný poklad, pro který stojí za to opravdově žít. Poslušnost vkládá život zcela do jeho rukou, aby on ho realizoval podle Božího úradku a udělal z něho mistrné dílo. Je nutná odvaha k velkodušnému a radostnému následování.





Kontemplovat Kristovy tváře



23. Cesta, ke které je zasvěcený život povolán na počátku nového tisíciletí, je vedena kontemplací Krista s pohledem "více než kdy jindy upřeným na Pánovu tvář".[70] Avšak kde konkrétně kontemplovat Kristovu tvář? Je mnoho forem přítomnosti, které je nutné odhalovat způsobem stále novým.

Je skutečně přítomen ve slovech i ve svátostech, zvláštním způsobem v Eucharistii. Žije ve své církvi, stává se přítomným v komunitě těch, kteří jsou sjednoceni v jeho jménu. Je před námi v každé osobě, ztotožňuje se zvláště s maličkými, s chudými, s tím, kdo trpí, kdo je nejpotřebnější. Přichází vstříc v každé události radostné nebo smutné, ve zkoušce a v radosti, v bolesti a v nemoci.

Svatost je plodem setkání s ním v mnoha formách přítomnosti, kde můžeme odhalovat tvář Božího Syna, tvář trpící a zároveň tvář Zmrtvýchvstalého. Protože se zpřítomňuje v každodennosti života, tak je ještě dnes v každodenním životě, kde i dále ukazuje svou tvář. Abychom ho poznali, je nutný pohled víry, který nám dává styk se slovem Božím, svátostný život, modlitba a hlavně cvičení v lásce, protože jenom láska dovoluje poznat plně Tajemství.

Můžeme připomínat některá privilegovaná místa, na kterých můžeme kontemplovat Kristovu tvář obnoveným úsilím v životě Ducha. Jsou to cesty spirituality prožívané, úsilí prvořadé v této době, příležitost znovu vyčíst v životě a v každodenní zkušenosti duchovní bohatství vlastního charismatu v obnoveném styku s prameny samými, které mu daly vytrysknout, ze zkušenosti Ducha u zakladatelů a zakladatelek, jiskry nového života a nových děl, zvláštní nové pročítání evangelia, které se nalézá v každém charismatu.





Slovo Boží



24. Žít spiritualitu znamená vycházet především od osoby Krista, pravého Boha a pravého člověka, přítomného v jeho slovu, "prvním zdroji každé spirituality", jak připomíná Jan Pavel II. zasvěceným osobám.[71] Svatost je pochopitelná jen tehdy, když vychází od obnoveného naslouchání Božímu slovu. "Zvláště - čteme v Novo millennio ineunte - je nutné, aby se naslouchání slovu stalo živým setkáním... které dovoluje odhalit v biblickém textu živé slovo, jež náš život zpytuje, usměrňuje, přetváří".[72] Je tu skutečně Mistr, který se zjevuje, vychovává srdce a mysl. Zde dozrává pohled víry, učí se dívat se na skutečnost a na události pohledem Boha do té míry, že má "myšlenky Kristovy" (1 Kor 2,16).

Duch svatý osvítil novým světlem slovo Boží zakladatelům a zakladatelkám. Z něho vytrysklo každé charisma a každá řehole chce být jeho vyjádřením. V souvislosti se zakladateli a se zakladatelkami jsou i dnes jejich učedníci povoláni přijímat a uchovávat v srdci slovo Boží, aby i dále bylo svítilnou pro jejich kroky a světlem na jejich cestě (srov. Ž 118,105). Potom je Duch svatý bude moci uvést do celé pravdy (srov. Jan 16,13).

Slovo Boží je stravou pro život, pro modlitbu a pro každodenní cestu, podstatou sjednocování komunity v jednotě smýšlení, inspirací pro stálou obnovu a pro apoštolskou tvořivost. II.vatikánský koncil již ukázal v návratu k evangeliu první velký základ obnovy.[73]

Jako v celé církvi, i v komunitě a ve skupinách zasvěcených mužů a žen se v těchto letech rozvinul živější a bezprostřednější styk se slovem Božím. Je to cesta, v které se musí pokračovat a kterou se musí jít se stále novou intenzitou. "Je nutné, - řekl papež - abyste neúnavně zůstávali v rozjímání nad Písmem svatým a hlavně nad svatými evangelii, aby se do vás vtiskly rysy Vtěleného Slova".[74]

Společný bratrský život napomáhá také novému odhalení církevního rozměru slova: přijímat ho, rozjímat o něm, prožívat ho společně, dělit se o zkušenosti, které z něho vyplývají, a tak dělat pokroky v pravé spiritualitě společenství.

V této souvislosti se sluší připomenout nutnost stálého odvolávání na Řeholi, protože v Řeholi a ve Stanovách "je shrnuta cesta jejich následování Krista, odpovídající zvláštnímu charismatu, potvrzenému církví".[75] Tento program následování předkládá zvláštní výklad evangelia, daného zakladateli a zakladatelkami, učenlivými k podnětu Ducha, a pomáhá členům institutu, aby žili konkrétně podle Božího slova.

Zasvěcení lidé, živení slovem, stávají se novými muži a ženami, svobodnými, evangelijními, a proto budou moci být autentickými služebníky slova v úsilí o evangelizaci. Tak se plní priorita církve na počátku nového tisíciletí: "Je nutné znovu v nás rozžehnout počáteční horlivost a nechat se proniknout tou vroucností, s kterou apoštolé kázali evangelium po seslání Ducha svatého."[76]





Modlitba a kontemplace



25. Modlitba a kontemplace jsou místem přijímání Božího slova a zároveň vycházejí z naslouchání slova. Bez vnitřního života lásky, který v sobě přitahuje Slovo, Otce i Ducha (srov. Jan 14,23), není možný pohled víry; následkem toho vlastní život ztrácí postupně smysl, tvář bratří se stává nejasnou a je nemožné odhalit v ní tvář Kristovu, události zůstávají dvojznačné, ne-li zbavené naděje, apoštolské a charitativní poslání klesne v rozptylující činnost.

Každé povolání k zasvěcenému životu vzniklo v kontemplaci, z chvil intenzivního společenství a z hlubokého vztahu přátelství s Kristem, z krásy a ze světla, které jsme viděli zářit na jeho tváři. Z toho dozrála touha zůstávat stále s Pánem - "Je dobře, že jsme tady" (Mt, 17,4) - a následovat ho. Každé povolání má stále dozrávat v tomto důvěrném přátelství s Kristem. "Proto vaší první snahou - připomíná Jan Pavel II. zasvěceným osobám, - musí být první radě kontemplace. Každá skutečnost zasvěceného života vzniká a každý den se znovu rodí v nepřetržité kontemplaci Kristovy tváře".[77]

Mniši a mnišky stejně jako poustevníci různého druhu věnují více místa chvále Boží v chóru i prodlužované mlčenlivé modlitbě. Členové sekulárních institutů a stejně tak zasvěcené panny ve světě obětují Bohu radosti a utrpení, touhy a snažné prosby za všechny lidi a kontemplují tvář Krista, kterého poznávají v tváři bratří, v událostech dějin, v apoštolátu a v každodenní práci. Řeholnice a řeholníci, kteří se věnují vyučování, nemocným, chudým, setkávají se tu s Pánovou tváří. Pro misionáře a členy společnosti apoštolského života hlásání evangelia je prožíváno po vzoru apoštola Pavla jako autentická bohoslužba (srov. Řím 1,6). Celá církev se těší a požívá dobrodiní z plurality forem modlitby a z růzností způsobů kontemplace jediné tváře Kristovy.

Zároveň si můžeme povšimnout, že nyní už po mnoho let liturgická modlitba hodin a slavení Eucharistie získaly ústřední místo v životě komunit a bratrstev všeho druhu, znovu jim daly biblickou a církevní sílu. Napomáhají také k vzájemnému povzbuzování a mohou se stát svědectvím, aby byly také před Bohem a s ním "domem a školou společenství".[78] Autentický duchovní život vyžaduje, aby všichni i v různých povoláních věnovali pravidelně každý den vhodné chvíle tomu, aby šli do hloubky v mlčenlivém rozhovoru s tím, o kterém vědí, že jsou od něho milováni, aby s ním sdíleli vlastní život a přijímali světlo k pokračování na každodenní cestě. Je to cvičení, kterému musíme být věrní, protože nám stále činí úklady odcizování a rozptylování, vycházející z dnešní společnosti, zvláště ze sdělovacích prostředků. Někdy bude vyžadovat věrnost osobní a liturgické modlitbě pravé úsilí, abychom se nenechali pohlcovat bezuzdným aktivismem. Jinak bychom nepřinesli plody: "Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně" (Jan 15,4).





Eucharistie, privilegované místo pro setkání s Pánem



26. Dát prvořadé místo spiritualitě znamená vycházet od znovu nalezeného středu v slavení eucharistie, privilegovaném místě pro setkání s Pánem. Tam je znovu přítomen uprostřed svých učedníků, vysvětluje Písma, zahřívá srdce a osvěcuje mysl, otvírá oči a dává se poznat (srov. Luk 24,13-35). Výzva Jana Pavla II. k zasvěceným je zvláště působivá: "Potkávejte ho a kontemplujte ho zcela zvláštním způsobem v Eucharistii, slavené a adorované každý den jako zdroj a vrchol života a apoštolské činnosti".[79] V apoštolské exhortaci Vita consecrata vybízí ke každodenní účasti na svátosti Eucharistie a k jejímu horlivému a prodlužovanému adorování.[80] Eucharistie, památka Pánovy oběti, srdce života církve a každé komunity, utváří zevnitř obnovenou oběť vlastního života, plán života společného, apoštolské poslání. Všichni potřebujeme každodenní viatikum setkání s Pánem, abychom zapojili každodennost do času Božího, který zpřítomňuje slavení památky Pánovy velikonoční oběti.

Zde se může uskutečňovat v plnosti důvěrné přátelství s Kristem, ztotožňování s ním, úplné připodobňování k němu, ke kterému jsou zasvěcení povoláni.[81] V Eucharistii nás skutečně Pán Ježíš přidružuje k sobě ve vlastní velikonoční oběti Otci: obětujeme a jsme obětováni. Řeholní zasvěcení samo dostává eucharistickou strukturu: je to naprosté obětování sebe, úzce přidružené k eucharistické oběti.

Zde se soustřeďují všechny formy modlitby, je hlásáno Boží slovo a je mu nasloucháno, jsme dotazováni na vztah s Bohem, s bratřími, se všemi lidmi: je to svátost synovství, bratrství a poslání. Eucharistie, svátost jednoty s Kristem, je současně svátostí jednoty církevní a jednoty komunity zasvěcených osob. Jeví se tu zcela jako "zdroj spirituality pro jednotlivce i pro institut".[82]

Aby Eucharistie mohla plně přinášet očekávané plody společenství a obnovy, nemohou chybět podstatné podmínky, hlavně odpouštění a úsilí o vzájemnou lásku. Podle Pánova učení musíme se smířit s bratřími dříve, než neseme oběť na oltář (srov. Mt 5,23). Nemůžeme slavit svátost jednoty a zůstat lhostejní jedni k druhým. Musíme proto mít na zřeteli, že tyto podstatné podmínky jsou také plodem a znamením dobře slavené Eucharistie. Proto hlavně ve společenství s Ježíšem v Eucharistii načerpáme schopnost milovat a odpouštět. Kromě toho každé slavení se má stát příležitostí k obnovenému úsilí dát život jedni za druhé v přijímání sebe a ve službě. Potom splní eucharistie opravdu dokonale Kristův příslib: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20) a okolo ní se bude komunita denně obnovovat.

Za těchto podmínek se komunita zasvěcených osob, která prožívá velikonoční tajemství, obnovované denně v Eucharistii, stává svědkem společenství a prorockým znamením bratrství pro rozdělenou a raněnou společnost. Z Eucharistie se skutečně rodí spiritualita společenství, nutná pro navázání dialogu lásky, kterou dnešní svět potřebuje.[83]





Kristova tvář ve zkoušce



27. Prožívat spiritualitu v ustavičném vycházení od Krista znamená začínat stále od nejvyšší chvíle jeho lásky - a Eucharistie střeží její tajemství -, když na kříži dává život s největší obětavostí. Ti, kteří byli povoláni k životu podle evangelijních rad, nemohou neprožívat intenzivně kontemplaci tváře Ukřižovaného.[84] Je to kniha, v které se učí, co je to láska a jak mají být milováni Bůh a lidstvo, je to zdroj všech charismat, souhrn všech povolání.[85] Zasvěcení, oběť naprostá a celopal dokonalý, je způsobem vnuknutým jim od Ducha, jak znovu prožívat tajemství Krista ukřižovaného, který přišel na svět, aby dal svůj život na vykoupení pro mnohé (srov. Mt 20,28; Mk 10,45), a jak odpovídat na jeho nekonečnou lásku.

Dějiny zasvěceného života vyjádřily toto připodobnění ke Kristu mnoha asketickými způsoby, které "vždy účinně přispívaly ke skutečnému rozvoji svatosti a také nyní jsou mu velkou pomocí. Askeze ... je opravdu velmi nezbytná pro osoby zasvěceného života, aby vytrvaly ve věrnosti svému povolání a následovaly Ježíše na jeho cestě kříže".[86] I když zasvěcené osoby střeží staletou zkušenost, jsou dnes povolány nalézat formy, které lépe odpovídají naší době. Jsou to především ty, které doprovázejí námahu apoštolské práce a zajišťují velkodušnost služby. Dnes kříž, který na sebe denně bereme (srov. Lk 9,23), může získat také ráz kolektivní, jako je zestárnutí institutu, nepřizpůsobené struktury, nejistota budoucnosti.

Před tolika situacemi bolestí osobních, společných, sociálních, může ze srdce jednotlivých osob nebo celých komunit znovu zaznívat volání Ježíše na kříži: "Proč jsi mě opustil?" (srov. Mk 15,34). V tomto volání k Otci dává Ježíš pochopit, že jeho solidarita s lidstvem se stala tak radikální, že proniká, sdílí a přijímá všechno negativní, až ke smrti, plodu hříchu. "Aby člověku představil Otcovu tvář, musel Ježíš na sebe vzít nejen tvář člověka, ale dokonce vzít na sebe ´tvářnost´ hříchu."[87]

Znovu vycházet od Krista znamená uznat, že hřích je ještě radikálně přítomen v srdci a v životě všech, a odhalit v Kristově trpící tváři tu oběť, která smířila lidstvo s Bohem.

Během dějin církve uměly zasvěcené osoby kontemplovat trpící tvář Pána i mimo sebe. Poznávaly ho v nemocných, ve vězních, v chudých, v hříšnících. bojovaly hlavně proti hříchu a jeho neblahým následkům; Ježíšova slova: "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15) vedla jejich kroky na cesty lidí a dala naději na nový život tam, kde vládla ztráta odvahy a smrt. Jejich služba přivedla mnoho mužů a žen k tomu, že si udělali zkušenost o milosrdném objetí Boha Otce ve svátosti pokání. I dnes je třeba předkládat důrazně toto tajemství smíření (srov. 2 Kor 5,18), které Ježíš Kristus svěřil své církvi. Je to mysterium pietatis,[88] kterým jsou zasvěcené osoby volány, aby si často dělali zkušenost o svátosti pokání.

Nové tváře se dnes ukazují, ve kterých znovu poznáváme Kristovu tvář, milujeme ji a sloužíme jí tam, kde se stala přítomnou: jsou to nové formy chudoby hmotné, morální a duchovní, které vyvolává současná společnost. Volání Ježíše na kříži zjevuje, jak vzal na sebe všechno toto zlo, aby ho vykoupil. Povolání zasvěcených osob je i dále voláním Ježíše, a jako on berou na sebe bolest a hřích světa a stravují je v lásce.





Spiritualita společenství



28. Jestliže "má tedy duchovní život zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života",[89] má být především spiritualitou společenství, jak to vyžaduje přítomná chvíle: "Učinit z církve domov a školu lásky, to je velká výzva, která před námi stojí v právě se otevírajícím tisíciletí, pokud chceme být věrni Božímu záměru a pokud chceme také odpovědět na hluboká očekávání světa".[90]

Na této cestě celé církve se očekává rozhodný příspěvek od zasvěceného života pro jeho specifické povolání k životu společenství v lásce. "Od zasvěcených osob - čteme ve Vita consecrata - je naléhavě požadováno, aby prožívaly opravdové společenství a žily jeho duchovností jako svědci a zároveň tvůrci vize společenství, která podle Boží vůle má své místo na samém vrcholu lidských dějin".[91]

Připomíná se dále, že úkolem dneška v komunitách zasvěceného života je "zvláštní péče o vzrůst spirituality společenství, nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi, a aby nastolovala či obnovovala dialog lásky v největší míře tam, kde jsou v dnešním světě místa etnických konfliktů nebo jiných vražedných sporů".[92] Úkol, který vyžaduje duchovní osoby, utvářené vnitřně od Boha v láskyplném a milosrdném společenství, a komunity zralé, kde je spiritualita společenství zákonem života.

29. Avšak co je to spiritualita společenství? Pádnými slovy, schopnými obnovit vztahy a programy, Jan Pavel II. učí: "Spiritualita společenství znamená především celý pohled srdce upřený na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž světlo je také na tváři bratří, kteří nám stojí po boku." A ještě: "Spiritualita společenství znamená schopnost pociťovat bratra ve víře v hluboké jednotě tajemného těla, tedy jako ´někoho, kdo mi patří´..." Z této zásady vyplývají s naléhavou logikou některé důsledky způsobu smýšlení a jednání: sdílet radosti a utrpení bratří; vytušit jejich touhy a pečovat o jejich potřeby; poskytnout jim pravé a hluboké přátelství. Spiritualita společenství je také schopností vidět především to, co je u druhého pozitivní, abychom ho přijali a hodnotili jako dar Boží; umět vytvořit prostor pro bratra a nést společně břemena jedni druhých. Bez této duchovní cesty by byly málo platné vnější prostředky společenství.[93]

Spiritualita společenství se jeví jako duchovní ovzduší církve na počátku třetího tisíciletí, činný a příkladný úkol zasvěceného života na všech úrovních. Je to mistrná cesta budoucnosti života a svědectví. Svatost a poslání procházejí komunitou, protože Kristus je přítomen v ní a skrze ni. Bratr a sestra se stávají svátostí Krista a setkání s Bohem, konkrétní možností a ještě více nezrušitelnou nutností, abychom mohli prožívat přikázání o vzájemné lásce a tedy trinitární společenství.

V těchto letech jsou komunity a různé druhy bratrstev zasvěcených osob stále více chápány jako místo společenství, kde se vztahy jeví méně formálními a kde je usnadňováno přijetí a vzájemné porozumění. Znovu se odhaluje také božská i lidská hodnota nezištného bytí pohromadě, jako učedníci a učednice okolo Krista Učitele, v přátelství, a sdílet též chvíle uvolnění a zábavy.

Dále si všímáme intenzivnějšího společenství mezi různými komunitami v institutech. Multikulturní a mezinárodní komunity, povolané "dosvědčovat ducha společenství mezi národy, kmeny a kulturami",[94] na mnoha stranách jsou už kladnou skutečností, kde se zakouší vzájemné poznání, úcta, vážnost, obohacování. Ukazují se přímé cesty k integraci a k inkulturaci, a zároveň svědectví o univerzalitě křesťanského poselství.

Exhortace Vita consecrata uvádí tento způsob života jako známku společenství v církvi. Ujasnila celé bohatství a požadavky vyžadované od bratrského života. Předtím naše Kongregace vydala dokument Congregavit nos in unum Christi amor, o bratrském životě v komunitě. K těmto dokumentům se má každá komunita pravidelně vracet, aby srovnávala svou cestu víry a pokrok v bratrství.





Společenství mezi charismaty starými a novými



30. Společenství, které jsou zasvěcení muži a ženy povoláni prožívat, překračuje meze vlastní řeholní rodiny nebo vlastního řeholního institutu. Když se otvírají společenství s jinými instituty a s jinými formami zasvěcení, mohou rozšířit společenství, znovu odhalit společné evangelijní kořeny a společně vystihnout s větší jasností krásu vlastní totožnosti v charismatické různosti jako větve jediného kmene. Měli by vynikat ve vzájemné úctě (srov. Řím 12,10), aby dosáhli charismatu lepšího, lásky (srov. 1 Kor 12,31).

Setkáním a solidaritě mezi instituty zasvěceného života se má tedy napomáhat ve vědomí, že společenství je "úzce spojeno se schopností křesťanské komunity udělat prostor všem darům Ducha".

Jednota církve není uniformitou, ale organickým zapojováním oprávněných růzností. Je to skutečnost mnoha údů, spojených v jedno tělo, jediné Tělo Kristovo (srov. 1 Kor12,12)". [95] Může to být začátek solidárního hledání společných cest pro službu církve. Vnější činitelé, jako povinnost vyrovnat se s novými požadavky států, a vnitřní záležitosti institutů, jako úbytek členů, již zaměřují ke koordinaci snah v oboru formace, správy majetku, výchovy, evangelizace. I v takové situaci můžeme vystihnout výzvu Ducha ke stále intenzivnějšímu společenství. V této práci jsou podporovány konference vyšších představených a konference sekulárních institutů na všech úrovních.

Není už možné čelit budoucnosti rozptýleně. Je potřeba být církví, žít společně dobrodružství Ducha a následování Krista, sdělovat si zkušenosti evangelia, inspirovat k lásce komunitu a řeholní rodinu toho druhého stejně jako vlastní. Radosti a bolesti, starosti a úspěchy mohou být sdíleny a patří všem.

I při srovnávání nových forem evangelijního života se vyžaduje dialog a společenství. Tato nová sdružení evangelijního života připomíná Vita consecrata, "nemají nahradit výše připomenuté instituty, které i nadále zaujímají významné místo, jaké jim přiznala tradice. (...) Starší instituty, z nichž mnohé prošly těžkými zkouškami, které v průběhu staletí statečně snášely, může obohatit dialog a vzájemná výměna darů se společnostmi, které vznikly v naší době". [96]

Posléze ze setkání a ze společenství s charismaty církevních hnutí může vyplynout vzájemné obohacování. Hnutí často mohou poskytnout příklad evangelijní a charismatické svěžesti jako velkodušný a tvůrčí podnět k evangelizaci. Ze své strany hnutí stejně jako nové formy evangelijního života se mohou mnoho naučit od radostného, věrného a charismatického svědectví zasvěceného života, které střeží bohaté duchovní dědictví, mnoho pokladů moudrosti a zkušenosti a velkou různost forem apoštolátu a misionářského úsilí.

Naše Kongregace už poskytla měřítka a směrnice dosud platné pro zapojení řeholníků a řeholnic do církevních hnutí.[97] To, co bychom chtěli spíše zdůraznit, je vztah poznávání a spolupráce, povzbuzování a dělení, který by se mohl navázat nejen mezi jednotlivými osobami, ale i mezi instituty, církevními hnutími a novými způsoby zasvěceného života se zřetelem na růst v životě Ducha a plnění jediného poslání církve. Jde o charismata vzniklá z podnětu téhož Ducha, zaměřená k plnosti evangelijního života ve světě, povolaná uskutečňovat společně týž úradek Boží pro spásu lidstva. Spiritualita společenství se uskutečňuje přesně také v tomto rozsáhlém dialogu evangelijního bratrství mezi všemi složkami Božího lidu.[98]





Ve společenství s laiky



31. Společenství prožívané mezi zasvěcenými osobami vede k ještě větší otevřenosti, otevřenosti vůči všem ostatním členům církve. Přikázání milovat jeden druhého, prožívané v komunitě, vyžaduje, aby bylo přeneseno z roviny osobní mezi různé církevní skutečnosti. Pouze integrální eklesiologie, kde jsou různá povolání vnímána v jediném lidu může povolání k zasvěcenému životu může znovu najít svou specifickou totožnost znamení a svědectví. Dnes se odhaluje stále více skutečnost, že charismata zakladatelů a zakladatelek, vzbuzená od Ducha pro dobro všech, mají být znovu umístěna do samého středu církve a otevřená společenství a účasti všech členů Božího lidu.

V této linii můžeme zjišťovat, že se objevuje nový druh společenství a nový druh spolupráce v rámci různých povolání a životních stavů, hlavně mezi zasvěcenými a laiky.[99] Mnišské a kontemplativní instituty mohou poskytovat laikům vztah převážně duchovní a nutné prostory k mlčení a k modlitbě. Instituty zaměstnané apoštolátem mohou zapojit do různé pastorační spolupráce. Členové sekulárních institutů, laici nebo klerici, navazují vztah s jinými věřícími obvyklými způsoby každodenního života.[100]

Novotou těchto let je hlavně žádost některých laiků mít účast na charismatických ideálech institutů. Z toho vznikly zajímavé iniciativy a nové institucionální formy přidružování k institutům. Přihlížíme k autentickému novému rozkvětu starých institucí, jako jsou sekulární řády nebo třetí řády, a ke vzniku nových sdružení laických a hnutí kolem řeholních rodin a sekulárních institutů. Jestliže někdy také v nedávné minulosti při spolupráci docházelo jen k doplňování nedostatku zasvěcených osob, nutných k vykonávání činnosti, nyní se rodí z požadavku sdílet odpovědnosti nejen za řízení děl institutu, ale hlavně v touze prožívat specifické stránky a chvíle spirituality a poslání institutu. Vyžaduje se tedy přiměřená formace zasvěcených osob i laiků k vzájemné a obohacující spolupráci.

Jestliže v jiných dobách hlavně řeholníci a řeholnice tvořili, duchovně živili a řídili různé formy, přidružující laiky, dnes díky stále větší formaci laikátu tu může být vzájemná výpomoc, která napomáhá v porozumění specifičnosti a kráse každého životního stavu. Společenství a vzájemnost v církvi nemají nikdy jen jediný smysl. V tomto novém ovzduší církevního společenství kněží, řeholníci a laici jsou daleko od toho, aby se navzájem ignorovali nebo aby se organizovali jen se zřetelem na společné činnosti. Mohou znovu najít správný vztah k společenství a obnovenou zkušenost o evangelijním bratrství a vzájemném charismatickém snažení, v doplňování, která má stále ohled na různost.

Podobná církevní dynamika bude celá na prospěch obnovy samé a totožnosti zasvěceného života. Dnes se chápání charismatu prohlubuje, odhalují se stále nové možnosti k jeho uskutečňování.





Ve společenství s pastýři



32. V tomto vztahu církevního společenství se všemi povoláními a životními stavy je zcela zvláštní stránkou jednota s pastýři. Marně bychom chtěli pěstovat spiritualitu společenství bez efektivního a afektivního vztahu s pastýři, především s papežem, který je středem jednoty církve, a s jeho učitelským úřadem.

Je to konkrétní uplatnění onoho smýšlet s církví, vlastního všem věřícím,[101] které září zvláště u zakladatelů a zakladatelek zasvěceného života a stává se charismatickým úsilím všech institutů. Nemůžeme kontemplovat Kristovu tvář, jestliže ji nevidíme zářit na tváři jeho církve. Milovat Krista znamená milovat církev v jejích osobách a institucích.

Dnes více než kdy jindy před podněty s odstředivými silami, které uvádějí v pochybnost základní zásady víry a katolické morálky, jsou zasvěcené osoby a jejich instituce povolány podat důkaz jednoty bez trhlin okolo učitelského úřadu církve a stát se jejími přesvědčenými a radostnými mluvčími přede všemi.

Je vhodné zdůraznit to, co již papež tvrdil v exhortaci Vita consecrata: "Významnou součástí tohoto společenství s církví je věrnost mysli i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat. To se týká především těch, kdo se věnují teologickému bádání a předávání nauky, vydávání knih, katechezi a práci ve veřejných sdělovacích prostředcích".[102] Zároveň se uznává, že mnoho teologů patří mezi řeholníky a mnoho výzkumných institutů řídí instituty pro zasvěcený život. Nesou chvályhodně tuto odpovědnost ve světě kultury. Církev se dívá s důvěryplnou pozorností na jejich intelektuální snahu před choulostivými problémy na hranici, kterým dnes magisterium musí čelit.[103]

Církevní dokumenty z posledních desetiletí stále opakovaly koncilní výrok, který vyzývá pastýře, aby hodnotili zvláštní charismata v celkové pastoraci. Zároveň povzbuzují zasvěcené osoby, aby ukazovaly a nabízely s jasností a s důvěrou vlastní návrhy na přítomnost a na práci ve shodě se specifickým povoláním.

To platí jistým způsobem i ve vztahu s diecézním klérem. Většina řeholníků a řeholnic spolupracuje denně s kněžími v pastoraci. Je tedy nezbytné začínat všechny možné iniciativy pro stále větší vzájemné poznání a respektování.

Pouze v souladu se spiritualitou společenství a s pedagogikou naznačenou v Novo millennio ineunte bude moci být poznán dar, který Duch svatý dává církvi skrze charismata zasvěceného života. Platí také zvláštním způsobem pro zasvěcený život ono spojení v životě církve mezi prvkem charismatickým a prvkem hierarchickým, o kterém se Jan Pavel II. vícekrát zmínil, když se obracel k novým církevním hnutím.[104] Láska a služba v církvi vyžadují, aby byly stále prožívány ve vzájemné lásce.





Část čtvrtá



SVĚDKOVÉ LÁSKY



obsah



Poznat Krista a sloužit mu



33. Život proměňovaný evangelijními radami se stává prorockým a mlčenlivým svědectvím, avšak současně i výmluvným protestem proti nelidskému světu. Zavazuje k podporování osoby a probouzí novou fantazii lásky. Viděli jsme to u svatých zakladatelů. Projevuje se nejen účinností služby, ale hlavně schopností být solidární s tím, kdo trpí, tak aby gesto pomoci bylo pociťováno jako bratrské dělení. Tento způsob evangelizace, vykonávaný s láskou a oddaností v dílech, zajišťuje nevyhnutelné svědectví lásce slov.[105]

Život společenství opět představuje první zvěst o zasvěceném životě, protože je účinným znamením a přesvědčivou silou, která vede k víře v Krista. Společenství se potom stává posláním samým, dokonce "společenství plodí společenství a proměňuje se podstatně jako společenství misionářské".[106] Komunity začnou mít touhu "následovat Krista po cestách dějin člověka",[107] s apoštolským úsilím a se svědectvím života, důsledným k vlastnímu charismatu.[108] "Kdo se opravdu setkal s Kristem, nemůže si ho ponechat pouze pro sebe a musí Krista hlásat. Je třeba nového apoštolského rozletu, který by byl prožíván jako každodenní nasazení křesťanských komunit a skupin".[109]

34. Když se vychází od Krista, spiritualita společenství se stává spiritualitou pevnou a silnou v činnosti učedníků a apoštolů jeho království. Pro zasvěcený život to znamená pustit se do služby bratřím, v kterých poznáváme Kristovu tvář. Při tomto apoštolském poslání je být a jednat neoddělitelné, protože tajemství Krista tvoří absolutní základ každé pastorační činnosti.[110] Příspěvek zasvěcených mužů a žen v evangelizaci "spočívá především v jejich životě, který je naprosto oddán Bohu a bratřím podle vzoru nejmilejšího Spasitele, který se z lásky k lidem stal služebníkem".[111] Při poslání v církvi se zasvěcené osoby neomezují na část času, ale dávají celý život.

V Novo millennio ineunte se zdá, že papež chce pobízet ještě více vpřed v konkrétní lásce k chudým: "Století a tisíciletí, která právě započínají, budou muset znovu spatřit, a je třeba si přát, aby to bylo ještě silněji než dříve, k jakým stupňům sebedarování dokáže dospět láska vůči těm nejchudším. Jestliže jsme opravdu vyšli od nazírání na Krista, budeme muset umět vnímat Krista zejména v těch, s nimiž se on sám chtěl ztotožnit: ´Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně´(Mt 25,35-36). Tato slova nejsou pouhou výzvou k lásce, je to skutečně jedna část kristologie, která vrhá světlo na Kristovo tajemství. Touto kapitolou kristologie, nikoli méně než ortodoxií, poměřuje církev svou věrnost Kristovy nevěsty.[112] Papež dává také konkrétní zaměření spiritualitě, když vyzývá, abychom poznávali v osobě chudých zvláštní přítomnost Krista, která ukládá církví, aby jim dávala přednost. Takovou předností mají i zasvěcené osoby[113] vydávat svědectví "o Boží lásce, o jeho prozřetelnosti, o jeho milosrdenství".[114]

35. Pole, na kterém Svatý otec vyzývá k práci, je rozsáhlé jako svět. Když se zasvěcený život dostává na toto jeviště, "musí se naučit konat přitom svůj úkon víry v Krista a rozluštit výzvu, která mu vzchází z tohoto světa chudých".[115] Uvést soulad všeobecný dech misionářského povolání s konkrétním zapojením ve zvláštní církvi bude prvořadý požadavek pro každou apoštolskou činnost.

Ke starým druhům chudoby se připojily nové: zoufalství nad ztrátou smyslu, úklady drogy, opuštěnost v pokročilém věku nebo v nemoci, odsunutí na okraj nebo sociální diskriminace.[116] Misie ve svých formách starých i nových je především službou důstojnosti osoby v znelidštěné společnosti, protože první a nejtěžší chudobou naší doby je lhostejné šlapání po právech lidské osoby. Dynamismem lásky, odpuštění a smíření se zasvěcené osoby snaží budovat ve spravedlnosti svět, který poskytuje nové a lepší možnosti k životu a k rozvoji osob. Aby tento zásah byl účinný, je nutné mít ducha chudého, očištěného od egoistických zájmů, ochotného sloužit míru a ne násilí, v solidním postoji plném soucitu pro utrpení druhého. Způsob hlásání slova a konání skutků Božích, započatý Ježíšem (srov. Lk 4,15-21) a prožívaný v prvotní církvi, na který nesmí být zapomenuto, když skončilo Jubileum nebo nastalo nové tisíciletí, ale stále více naléhá, abychom v lásce uskutečňovali odlišnou budoucnost. Je nutné, abychom byli ochotni platit cenu pronásledování, protože v našich dobách je nejčastější příčinou mučednictví boj pro spravedlnost ve věrnosti evangeliu. Jan Pavel II. připomíná, že toto svědectví "i nedávno přivedlo na mučednictví některé vaše bratry a sestry v různých částech světa".[117]





Ve fantazii lásky



36. Během staletí láska vždy byla pro zasvěcené osoby prostředím, kde bylo evangelium konkrétně prožíváno, v něm získávají cenu prorocká síla jejich charismat a bohatství jejich spirituality v církvi a ve světě.[118] Poznávají skutečně, že jsou povoláni, aby byli "epifanií Boží lásky".[119] Je nutné, abychom se i dále cvičili v tomto dynamismu s tvůrčí věrností, protože je nenahraditelným zdrojem v pastorační práci církve. V hodině, v které se dovoláváme nové fantazie lásky a autentického schválení a potvrzení lásky slova láskou skutků,[120] zasvěcený život se dívá s obdivem na apoštolskou tvůrčí činnost, která dala vykvést tisícům tváří lásky a svatosti ve specifických formách; avšak nemůže nepociťovat naléhavou nutnost s tvořivostí Ducha nadále překvapovat svět novými formami činorodé evangelijní lásky pro potřeby naší doby.

Zasvěcený život chce uvažovat o svých charismatech a tradicích, aby je dal také do služby na nových hranicích evangelizace. Jde o to přiblížit se k chudým, starým, závislým na drogách, nemocným AIDS, vyhnancům, osobám, které snášejí každý druh utrpení pro svou zvláštní situaci. S pozorností soustředěnou na změnu vzorů, protože pomoc už není považována za dostatečnou, je tu snaha vykořenit příčiny, z kterých potřeba pochází. Chudoba národů je zaviněna ctižádostí a lhostejností mnohých a strukturami hříchu, které mají být odstraněny i vážnou snahou v oboru výchovy.

Tolik starých i nových založení vede zasvěcené osoby tam, kam obvykle jiní nemohou jít. V těchto letech zasvěcení muži a ženy byli schopni opustit jistoty již známého, aby se pustili do prostředí a zaměstnání, která neznali. Díky jejich totálnímu zasvěcení jsou skutečně svobodní, aby zasáhli všude, kde jsou kritické situace, jak ukazují nedávná založení v nových zemích, které jsou zvláštními výzvami, týkajícími se více řeholních provincií zároveň a vytvářejícími mezinárodní komunity. S novýma očima a s velkým srdcem[121] přijaly výzvu tolika utrpení v konkrétní diakonii lásky. Všude tvoří pouto mezi církví a vyděděnými skupinami, ke kterým se nedostane obvyklá pastorace.

Dokonce některá charismata, která se zdála odpovídat minulým dobám, získávají obnovenou sílu v tomto světě, který zná utiskování žen nebo obchod s otrockými dětmi, kdežto dětství, často oběť zlořádu, je vystaveno nebezpečí, že bude opuštěno na ulici a najato do vojsk.

Dnes se setkáváme s větší svobodou při vykonávání apoštolátu, s uvědomělejším vyzařováním, solidaritou, která se projevuje tím, že umí stát na straně lidu, přebírat problémy, aby pak bedlivě odpovídala na znamení doby a na jejich požadavky. Toto rozmnožování iniciativ dokázalo důležitost, kterou má plánování v misii, když ji chceme vykonávat ne improvizovaně, ale organicky a účinně.





Hlásat evangelium



37. První úkol, který byl nadšeně převzat, je hlásání Krista národům. Závisí hlavně na zasvěcených mužích a ženách, kteří se snaží, aby evangelijní poselství dospělo k rostoucímu množství těch, kdo ho neznají. Taková misie je ještě v počátcích a musíme se snažit všemi silami o její uskutečnění.[122] Důvěryplná a podnikavá činnost misionářů a misionářek bude stále lépe odpovídat na požadavek inkulturace tak, aby specifické hodnoty každého národa nebyly popírány, ale očištěny a dovedeny k jejich plnosti.[123] Křesťanství třetího tisíciletí zůstává naprosto věrně v hlásání evangelia, a přitom ho bude označovat také tvář tolika kultur a tolika národů, v kterých je přijato a zakořeněno.[124]





Sloužit životu



38. Podle slavné tradice vykonává velký počet zasvěcených osob, hlavně žen, apoštolát ve zdravotnictví a pokračuje tak ve službě Kristova milosrdenství. Po vzoru jeho, božského Samaritána, přibližují se tomu, kdo trpí, aby zmírnili bolest. Jejich profesionální kompetence, bdělá pozornosti na zlidšťování medicíny, otvírá prostor evangeliu, které osvěcuje důvěrou a dobrotou také nejnesnadnější skutečnosti lidského života a umírání. Proto nejchudším a nejopuštěnějším pacientům bude dávána přednost v láskyplnépéči o ně.[125]

Pro účinnost křesťanského svědectví je důležité zvláště v některých choulostivých a pochybných prostředích umět vysvětlovat pohnutky stanoviska církve, zdůrazňovat hlavně, že nejde o to, aby se nevěřícím ukládal pohled víry, ale aby byly vykládány a hájeny hodnoty zakořeněné v lidské bytosti.[126] Láska se potom stává zvláště u zasvěcených, kteří pracují v těchto prostředích, službou rozumu, aby všude byly respektovány základní zásady, na kterých závisí civilizace, hodná člověka.





Šířit pravdu



39. I svět výchovy vyžaduje kvalifikovanou přítomnost zasvěcených osob. V tajemství Vtělení jsou základy antropologie, která může jít přes vlastní meze a vlastní nedůslednosti k Ježíši, "novému člověku" (Ef 4,24; srov. Kol 3,10). Protože se Syn Boží stal opravdu člověkem, člověk se může v něm a skrze něho stát skutečně synem Božím.[127]

Díky zvláštní zkušenosti o darech Ducha v horlivém naslouchání slovu a v rozlišování bohatého dědictví výchovných tradic, nahromaděných časem od vlastního institutu, zasvěcení muži a ženy jsou schopni rozvíjet činnost zvláště důraznou. Toto charisma může dát život prostředím, proniknutým evangelijním duchem svobody, spravedlnosti a lásky, ve kterých se mladým lidem pomáhá, aby rostli v lidskosti za vedení Ducha, a zároveň se jim předkládá svatost jako výchovný cíl pro všechny, učitele i žáky.[128]

Je třeba podporovat v zasvěceném životě obnovené kulturní úsilí, které dovoluje zvýšit úroveň osobní přípravy a připravuje na dialog mezi současným smýšlením a vírou, aby se napomáhalo i skrze vlastní akademické instituce evangelizaci kultury, chápané jako služba pravdě.[129] Z toho hlediska je více než kdy jindy vhodná přítomnost ve sdělovacích prostředcích.[130] Každé úsilí v tomto novém a strategickém apoštolském poli je povzbuzováno, aby iniciativy v tomto oboru byly lépe koordinovány a dosáhly vyšší úrovně kvality a účinnosti.





Otevřenost velkým dialogům



40. Znovu začít od Krista znamená posléze následovat ho až tam, kde se stal přítomným svým dílem spásy, a žít v rozsáhlosti obzorů, které on otevřel. Zasvěcený život se nemůže spokojit s tím, že žije v církvi a pro církev. Obrací se s Kristem k jiným křesťanským církvím, k jiným náboženstvím, ke každému muži a ke každé ženě, kteří nevyznávají žádné náboženské přesvědčení. Zasvěcený život je tedy povolán poskytovat vlastní specifický příspěvek ve všech velkých dialozích, kterým II.vatikánský koncil otevřel celou církev. "V dialogu se všemi" je významný titul poslední kapitoly Vita consecrata, téměř logický závěr celé apoštolské exhortace.

41. Dokument připomíná především, jak o zasvěceném životě postavila synoda do světla hluboké spojení mezi zasvěceným životem a ekumenismem. "Jestliže duší ekumenismu je modlitba a obrácení, je nepochybné, že instituty zasvěceného života a společnosti života apoštolského jsou zvláště vázány povinností věnovat se tomuto dílu".[131] Je naléhavé, aby se v životě zasvěcených osob otevřely větší prostory pro ekumenickou modlitbu a pro svědectví, aby se silou Ducha svatého mohly zbořit zdi rozdělení a předsudků. Žádný institut zasvěceného života se nesmí cítit dispenzován od práce pro tuto záležitost.

Když mluví Vita consecrata o formách ekumenického dialogu, ukazuje jako zvláště vhodné pro členy řeholních komunit společné lectio divina, účast na společné modlitbě, v které Pán zaručuje svou přítomnost (srov. Mt 18,20). Přátelství, láska a spolupráce ve společných iniciativách služby a svědectví oživí zkušenost o tom, jak je krásné, když bratři žijí pospolu (srov. Ž 133 /132/). Neméně důležité jsou znalost dějin, nauky, liturgie, charitativní a apoštolské činnosti jiných křesťanů.[132]

42. Pro mezináboženský dialog Vita consecrata klade dva základní požadavky: evangelijní svědectví a svobodu ducha. Doporučuje pak některé zvláštní prostředky, jako je vzájemné seznámení, vzájemná úcta, srdečné přátelství a vzájemná upřímnost s mnišskými prostředími jiných náboženství.[133]

Další okruh spolupráce vytváří společná péče o lidský život, která sahá od soucitu nad fyzickým a duchovním utrpením k úsilí o spravedlnost, mír a záchranu stvoření.[134] Jan Pavel připomíná jako zvláštní obor setkání s osobami jiných náboženských tradic úsilí a podporování důstojnosti ženy, ke kterému jsou povolány přispívat zvláště ženy zasvěcené.[135]

43. Posléze má být na zřeteli dialog s těmi, kteří nevyznávají zvláštní náboženství. Osoby zasvěcené jsou samou povahou své volby privilegovanými mluvčími pro toto hledání Boha, které odedávna působí v srdci člověka a vede ho k mnohým formám spirituality. Jejich citlivost k hodnotám (srov. Flp, 4,8) a ochota k setkání vydávají svědectví o známkách pravého hledáni Boha. "Proto je povinností zasvěcených osob - uzavírá dokument - aby ochotně nabízely přijetí a duchovní vedení těm, kdo se na ně obracejí, protože žízní po Bohu a touží dosáhnout v životě naplnění toho, k čemu je vede víra".[136]

44. Tento dialog se nutně otvírá hlásání Krista. Ve společenství je skutečně vzájemnost daru. Když je naslouchání druhému autentické, poskytuje vhodnou příležitost k nabízení vlastní duchovní zkušenosti a obsahu evangelia, které živí zasvěcený život. Takto se svědčí o naději, která je v nás (srov. 1 Petr, 3,15). Nemáme se bát, že by mluvení o vlastní víře mohlo narážet u toho, kdo má víru jinou, je to naopak příležitost k radostné zvěsti o daru, který je pro všechny a je nabízen všem, i když s největší úctou ke svobodě každého: dar zjevení Boha-Lásky, který "tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3,l6).

Misionářská povinnost nám na druhé straně nepřekáží přikročit k dialogu s vnitřní ochotou přijímat, protože mezi zdroji a mezemi každé kultury mohou zasvěcené osoby sklízet semena Slova, ve kterých se setkávají se vzácnými hodnotami pro vlastní život a poslání. "Duch Boží, který ´vane kam chce´ (srov. Jan 3,8), nezřídka probouzí v obecné lidské zkušenosti, navzdory jejím četným protikladům, znamení své přítomnosti, která pomáhají i Kristovým učedníkům, aby hlouběji porozuměli poselství, jehož jsou nositeli".[137]





Dnešní výzvy



45. Není možné držet se stranou před velkými a zneklidňujícími problémy, které tísní celé lidstvo při vyhlídce na ekologické pustošení, které působí, že se rozsáhlé kraje planety stávají nehostinnými a člověku nepřátelskými. Bohaté země vyčerpávají zdroje rytmem neudržitelným pro rovnováhu soustavy a působí tak, že se chudé země stávají stále chudšími. Nemůžeme též zapomínat na problémy míru, často ohrožovaného katastrofickými válkami.[138]

Lačnost majetku, touha po potěšení, klanění moci, to znamená trojí žádostivost, která poznamenává dějiny a je na počátku i dnešních zel, může být přemožena jen tehdy, když jsou znovu odhaleny pravé evangelijní hodnoty chudoby, čistoty a služby.[139] Řeholníci mají umět hlásat životem i slovy krásu chudoby ducha a čistoty srdce, které osvobozují pro službu bratřím a pro poslušnost, která dává trvanlivost plodům lásky.

Jak bychom mohli posléze zůstat trpnými před znehodnocováním základních lidských práv?[140] Zvláštní úsilí má být vynakládáno na některé stránky evangelijní radikálnosti, které jsou často méně chápány, ale které proto nemohou být méně přítomny v účinné lásce církve.

Nejdůležitější z nich je úcta k životu každé lidské bytosti od početí až k přirozené smrti.

V této otevřenosti světu, který je třeba zaměřit ke Kristu tak, že všechny skutečnosti naleznou v něm vlastní pravý význam, zasvěcení členové sekulárních institutů zaujímají privilegované místo: oni mají v obyčejných životních podmínkách účast na sociálním a politickém dynamismu, silou svého následování Krista mu vlévají novou hodnotu a tak účinně pracují pro Boží království. Právě v síle svého zasvěcení, prožívaného bez vnějších znamení jako laici mezi laiky, mohou být solí a světlem i v situacích, ve kterých by viditelnost jejich zasvěcení byla překážkou nebo by vyvolala odmítnutí.





Dívat se vpřed a dívat se vzhůru



46. I mezi zasvěcenými jsou ranní stráže: mladí a mladé.[141] Opravdu potřebujeme odvážné mladé lidi, kteří se nechají utvářet od Otce silou Ducha a stávají se "osobami podobnými Kristu",[142] poskytují všem jasné a radostné svědectví svého "zvláštního přijímání Kristova tajemství"[143] a zvláštní spirituality vlastního institutu.[144] Ať jsou tedy rozhodněji uznáni za pravé činitele své formace.[145] Protože oni mají uskutečňovat jako nová generace obnovu vlastních institutů, sluší se, aby - vhodně připraveni - postupně přebírali úkoly usměrňování a řízení. Jsou silni především svým ideálem, který je pobádá, a stanou se platnými svědky touhy po svatosti jako vysoké míry křesťanského života.[146] Na bezprostřednosti této jejich víry, na postojích, které radostně projevili, a na tom, co jim Duch chce říci, spočívá z valné části budoucnost zasvěceného života a jeho poslání.

A dívejme se na Marii, Matku a Učitelku pro každého z nás. Ona, první Zasvěcená, prožívala plnost lásky. Horlivě sloužila Pánu; byla radostná v naději, silná v soužení, vytrvalá v modlitbě; starostlivá o potřeby bratří (srov. Řím 12,11-13). V ní se odrážejí a obnovují všechny stránky evangelia, všechna charismata zasvěceného života. Kéž nás podpírá v každodenním úsilí, abychom o tom dávali nádherné svědectví lásky podle výzvy svatého Pavla: "Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali!" (Ef 4,1).

Na potvrzení těchto směrnic si přejeme opakovat ještě jednou slova Jana Pavla II., protože v nich nalézáme povzbuzení a důvěru, kterou všichni potřebujeme, abychom čelili úkolu, který se zdá přesahovat naše síly: "Nové století a nové tisíciletí se otvírají v Kristově světle. Ne všichni však toto světlo vnímají. Nám připadl úchvatný a náročný úkol být ´odleskem´ tohoto světla (...) Je to úkol, který nás rozechvívá, když si uvědomujeme slabosti, jež nás často činí matnými a plnými stínů. Je to však úloha, která se dá splnit, když se vystavíme světlu Kristovu a když se dokážeme otevírat milosti, jež z nás činí nové lidi".[147] Je to naděje, kterou hlásají v církvi zasvěcené osoby, když s bratřími a sestrami jdou staletími vstříc Zmrtvýchvstalému Kristu.





16. května 2002 Svatý otec schválil tento dokument Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským.

Řím, 19. května 2002. Slavnost Letnic.





Eduardo Card. Martínez Somalo

Prefekt





Piergiorgio Silvano Nesti, CP

Sekretář





obsah





--------------------------------------------------------------------------------

[1] Srov. Ján Pavel II. Postsynodální apoštolská exhortace Vita consecrata, Řím, 25. března 1996, 14.

[2] Jan Pavel II., Apoštolský list Novo millennio uneunte, 6. ledna 2001, str.9.

[3] Jan Pavel II., Řeč k italské charitě (24. listopadu 2001 v L´Osservatore Romano 25. listopadu 2001).

[4] Jan Pavel II., Poselství k plenárnímu zasedání Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským (21. září 2001, v L´Osservatore Romano 28. září 2001).

[5] Tamtéž.

[6] Srov. Ad gentes, 11.

[7] Srov. Lumen gentium, 1.

[8] Vita consecrata, 4.

[9] Srov. Novo millennio ineunte, 29.

[10] Vita consecrata, 4.

[11] Srov. Novo millennio ineunte, 29.

[12] Srov. Novo millennio ineunte, 30-31.

[13] Srov. Novo millennio ineunte, 32-34.35-39.

[14] Srov. Novo millennio ineunte, 35-37.

[15] Srov. Novo millennio ineunte, 43-44.

[16] Srov. Novo millennio ineunte, 49.57.

[17] Vita consecrata, 111.

[18] Srov. Vita consecrata, 16.

[19] Srov. Lumen gentium,44.

[20] Vita consecrata, 22.

[21] Srov. Vita consecrata, 87.

[22] Srov. Lumen gentium, 13; Jan Pavel II., Postsynodální apoštolská exhortace Christifideles laici, 30. prosince 1988, 20; Vita consecrata, 31.

[23] Srov. Novo millennio ineunte,29.

[24] Srov. Novo millennio ineunte, 45.

[25] Srov. Vita consecrata, 32.

[26] Vita consecrata, 31.

[27] Srov. Vita consecrata, 28.94.

[28] Vita consecrata, 85.

[29] Srov. Novo millennio ineunte, 38.

[30] Srov. Novo millennio ineunte, 33.

[31] Srov. Vita consecrata, 103.

[32] Srov. Vita consecrata, 72.

[33] Srov. Novo millennio ineunte, 2.

[34] Vita consecrata, 58.

[35] Srov. Evangelii nuntiandi, 69; Novo millennio ineunte, 7.

[36] Srov. Vita consecrata, 99.

[37] Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským, Verbi sponsa, Instrukce o kontemplativním životě a o klauzuře mnišek, Citta del Vaticano, 13. května 1999, č. 7.

[38] Tamtéž; srov. Perfectae caritatis, 7; srov. Vita consecrata, 8.59.

[39] Sv.Augustin, Sermo 331L PL 38,1460.

[40] Novo millennio ineunte, 49.

[41] Srov. Novo millennio uneunte, 25-26.

[42] Srov. Vita consecrata, 110.

[43] Srov. Lumen gentium, kap.V.

[44] Lumen gentium, 42.

[45] Vita consecrata, 31; srov. Novo millennio ineunte, 46.

[46] Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským, Bratrský život ve společenství, ´Congregavit nos in unum Christi amor´, Řím, 2. února 1994, č. 50.

[47] Srov. Vita consecrata, 92.

[48] Srov. Novo millennio ineunte, 45.

[49] Srov. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským, Směrnice o formaci řeholních insitutů, Potissimum institutioni, Řím 2. února 1990,1.

[50] Vita consecrata, 65.

[51] Vita consecrata, 66.

[52] Srov. Christifideles laici, 55.

[53] Srov. Jan Pavel II., Homilie o vigilii v Torvergata (20. srpna 2000): L´Osservatore Romano, 21.-22. srpna 2000, č. 3, str. 4.

[54] Srov. Vita consecrata, 1.

[55] Srov. Vita consecrata, 65.

[56] Vita consecrata, 37.

[57] Novo millennio ineunte, 40.

[58] Srov. Novo millennio ineunte, 1.

[59] Jan Pavel II., Homilie (2. února 2001): L´Osservatore Romano, 4. února 2001.

[60] Srov. Mutuae relationes, 11; srov. Vita consecrata, 37.

[61] Vita consecrata, 93.

[62] Srov. Novo millennio ineunte, 31

[63] Srov. Vita consecrata, 20-21.

[64] Srov. Novo millennio ineunte, 38.

[65] Vita consecrata, 22.

[66] Vita consecrata, 16.

[67] Vita consecrata, 18.

[68] Vita consecrata, 25.

[69] Vita consecrata, 40.

[70] Novo millennio ineunte, 16.

[71] Vita consecrata, 94.

[72] Novo millennio ineunte, 39.

[73] Srov. Perfectae caritatis, 2.

[74] Jan Pavel II., Homilie (2. února 2001): L´Osservatore Romano, 4. února 2001.

[75] Vita consecrata, 37.

[76] Novo millennio ineunte, 40.

[77] Jan Pavel II., Homilie (2. února 2001): L´Osservatore Romano, 4. února 2001.

[78] Novo millennio ineunte, 43.

[79] Jan Pavel II., Homilie (2. února 2001): L´Osservatore Romano, 4. února 2001.

[80] Vita consecrata, 95.

[81] Srov. Vita consecrata, 18.

[82] Vita consecrata, 95.

[83] Srov. Vita consecrata, 51.

[84] Srov. Novo millennio ineunte, 25-27.

[85] Srov. Vita consecrata, 23.

[86] Vita consecrata, 38.

[87] Novo millennio ineunte, 25.

[88] Srov. Novo millennio ineunte, 37.

[89] Vita consecrata, 93.

[90] Novo millennio ineunte, 43.

[91] Vita consecrata, 46.

[92] Vita consecrata, 51.

[93] Srov. Novo millennio ineunte, 43.

[94] Vita consecrata, 51.

[95] Novo millennio ineunte, 46.

[96] Vita consecrata, 62.

[97] Srov. Bratrský život v komunitě, 62; srov. Vita consecrata, 56.

[98] Srov. Novo millennio ineunte, 45.

[99] Srov. Bratrský život v komunitě, 70.

[100] Srov. Vita consecrata, 54.

[101] Srov. Lumen gentium, 12; srov. Vita consecrata, 46.

[102] Vita consecrata, 46.

[103] Srov. Vita consecrata, 98.

[104] Jan Pavel II. ve Hnutí v církvi. Akta II.mezinárodního kolokvia, Milano 1987, str. 24-25; Hnutí v církvi, Citta del Vaticano 1999, str. 18.

[105] Srov. Novo millennio ineunte, 50.

[106] Christifideles laici, 31-32.

[107] Srov. Vita consecrata, 46.

[108] Srov. Jan Pavel II. Apoštolská exhortace Ecclesia in Africa, Yaoundé, 14.září 1995. č. 94.

[109] Novo millennio ineunte, 40.

[110] Srov. Novo millennio ineunte, 15.

[111] Vita consecrata, 76.

[112] Novo millennio ineunte, 409

[113] Srov. Vita consecrata, 82.

[114] Novo millennio ineunte, 49.

[115] Novo millennio ineunte, 50.

[116] Srov. Novo millennio ineunte, 50.

[117] Jan Pavel II., Homilie (2.února 2001): L´Osservatore Romano, 4.února 2001.

[118] Srov. Vita consecrata, 84.

[119] Vita consecrata, Název kapitoly III.

[120] Srov. Novo millennio ineunte, 50.

[121] Srov. Novo millennio ineunte, 58.

[122] Srov. Jan Pavel II., Encyklika Redemptoris Missio, Roma, 7. prosince 1990, č.1.

[123] Srov. Jan Pavel II., Postsynodální apoštolská exhortace Exxlesia in Asia, New Delhi, 6. listopadu 1999, č. 22.

[124] Srov. Novo millennio ineunte, 40.

[125] Srov. Vita consecrata, 83.

[126] Srov. Novo millennio ineunte, 51.

[127] Srov. Novo millennio ineunte, 23.

[128] Srov. Vita consecrata, 96.

[129] Srov. Vita consecrata, 98.

[130] Srov. Vita consecrata, 99.

[131] Vita consecrata, 100.

[132] Srov. Vita consecrata, 101.

[133] Srov. Ecclesia in Asia, 31.34.

[134] Srov. tamtéž, 44.

[135] Srov. Vita consecrata, 102.

[136] Vita consecrata, 103.

[137] Novo millennio ineunte, 56.

[138] Srov. Novo millennio ineunte, 51.

[139] Srov. Vita consecrata, 88-91.

[140] Srov. Novo millennio ineunte, 51.

[141] Srov. Novo millennio ineunte, 9.

[142] Vita consecrata, 19.

[143] Vita consecrata, 16.

[144] Srov. Vita consecrata, 93.

[145] Srov. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským, Potissimum institutioni, Roma, 2. února 1990, č. 29.

[146] Srov. Novo millennio ineunte, 31.

[147] Novo millennio ineunte, 54.





***

Se svolením převzato z: http://www.volny.cz/kvpzr/