Neděle v pohledu křesťanů (B. Nadowski)

Neděle je křesťanům shrnutím obsahu veškeré bohoslužby, rekapitulací celých dějin spásy. Svěcení Dne Páně znamená zachovávání principů křesťanské víry. Pařížský augustinián XII. století zpívá v jedné skladbě: "Buď pozdraven Dni, koruno všech našich dnů, Dni Kristova vítězství, Dni Slunce, jež osvítilo celý svět. Buď pozdraven dni Kristův. Připomeňme si nejstarší názvy pro neděli, vždyť na nich můžeme založit další úvahu. První den po sobotě - je nejstarším z názvů (1 K 16, 2; Sk 20, 6n; srov. též Mk 16, 2). Tento výraz je vlastní terminus technicus pro vyjádření obsahu neděle v patristické době.' Den Páně - Kyriaké hemera (Zj 1, 10; Didaché; ev. Petrovo; v latině dies dominica). Analogií tohoto názvu jsou výrazy Hostina Páně a Pokrm Páně. Výraz Den Páně máme poprvé uveden v Janově Zjevení. S jistotou víme, že Kyrios je Kristus jako Zmrtvýchvstalý. Tak jej křesťané vyznávají. Ve Starém Zákoně mnohokrát nacházíme podobný název: Den Páně - Jom Jahve, a znamená chvíli zvláštního Božího zásahu do dějin Božího lidu doby po vyhnanství. Nabývá však významu stále více eschatologického. Pro křesťany jsou pak eschatické časy započaty Kristovým zmrtvýchvstáním. Výraz Den Páně má v sobě naplnění velikonočního vítězství i příslib paruzie, která bude plným a definitivním Kristovým zjevením. Křesťanské obce velice časně slavily neděli jako památku Kristova příchodu a jako jeho očekávání.h


OSMÝ DEN - objevuje se v polovině 2. stol. (Barnabáš, Justin) a z téže doby pochází označení Den slunce. Sv. Augustin tento výraz odmítá. Píše: "Tento den neuctíváme slunce, ale Pánovo zmrtvýchvstání" (Contra Faustum). V jeho době byla neděle zcela samozřejmě chápána jako den zmrtvýchvstání. K výrazu osmý den se ještě vrátíme.


DEN ZMRTVÝCHVSTÁNÍ - Dies Dominicae resurrectionis (Tertulian, Cyprian, Didascalia, Basil). Eusebius nazývá neděli salutaris resurrectionis Christi dominica dies. V listě Barnabášově čteme: "Je to den, ve kterém Kristus vstal z mrtvých, ukázal se nám a vstoupil do nebe." Výraz zmrtvýchvstání žije nadále v ruském slově pro neděli "vaskresenije".


PRVNÍ DEN PO SOBOTĚ - výraz je spojen s článkem víry "třetího dne vstal z mrtvých" a je spojen s ránem, kdy ženy a apoštolové objevili hrob prázdný a Zmrtvýchvstalý se ukázal učedníkům, přislíbil jim Ducha svatého a vyložil jim Písmo cestou do Emauz, kdy apoštoly poslal stejně, jako byl poslán sám. Tedy Den zmrtvýchvstání, mesiánského jídla s učedníky, daru Ducha svatého a poslání (slovo, hostina, misie), plnost křesťanské paschy. Taková byla první neděle. Každá další pak ničím jiným, jen slavením tohoto velikonočního tajemství Kristova.


TŘETÍ DEN - ve Starém zákoně byl dnem theofanie (Ex 10, 11). V Novém zákoně se udála nejdokonalejší theofanie, definitivní příchod Boha k lidem, nejplnější vstup Pána do dějin. Ježíš je sebezjevením Otcovým. A současně svým spásným jednáním uskutečnil Ježíš Boží plán spásy lidí. Díky němu nemá smrt poslední slovo. Patří k životu, jímž je sám Kristus. Třetí den je počátkem přítomnosti Zmrtvýchvstalého Pána uprostřed svých. V něm jsme a žijeme. Tato přítomnost Zmrtvýchvstalého je naplněním a stvrzením všeho: plným dotvořením vesmíru. Zmrtvýchvstalý Kyrios je podstatným způsobem přítomný v eucharistii. Eucharistie je plností přítomnosti, par excellence přítomností Zmrtvýchvstalého. Proto je Den Páně nerozlučně spojen se slavením eucharistie. Jeden dokument německého episkopátu vydaný ve spolupráci s evangelíky neopomíná to vyjádřit důležitou větou: "Eucharistie je středem, srdcem neděle. Proto to, co je centrální, nemůže být náhražkou."

Třetí den je zároveň prvním dnem týdne, dnem stvoření, tedy dnem, kdy Bůh řekl: "Budiž světlo" (Gn 1, 3). Ježíš je pravé Světlo. A je prvotinou stvoření. Klemens Alex. právě tak nazval Boží slovo arché tés Ktiseos. Theofil z Alex. rovněž stvrzuje, že celé stvoření bylo učiněno na (v) počátku, tedy v Kristu. Celý proces stvoření měl proto už paschální, velikonoční charakter: projití z chaosu do řádu a harmonie, z temnoty do světla, z neladu do tvorby kosmu, tj. do krásy. Sv. Justin, Klemens Alex., Hypolit uvádějí pro Ježíše jméno Den. "Toto je den, který učinil Pán" (Ž 118, 24). On sám je tedy tím Dnem a jeho nejjasnějším obsahem. První den týdne je spojen s přítomností zmrtvýchvstalého Krista, který je tak základem nového stvoření, znamením nového života, jež je darem a úkolem, posláním předávat Kristovu novost i celému stvoření. Počátek tohoto nového stvoření je už u Justina úzce spojen se zmrtvýchvstáním.


NEDĚLE - OSMÝ DEN - zvykli jsme si, že počet 7 je posvátným číslem. Je 7 planet, říkali ve starověku, a to znamenalo i harmonii kosmického universa. Zvlášť u židů bylo číslo 7 posvátné. V křesťanství žije zvláště v počtu 7 ctností, 7 hlavní hříchů, v 7 svátostech. Zkoumání ukazuje, že rovněž číslo 8 má zvláštní význam. Křesťanští autoři je uznávali jako symbol zmrtvýchvstalého a dokonalosti. Číslo 8 nazývá Justin tajemství, Řehoř Nis. psal o "mysterium ogdoas", u Jeronýma najdeme výraz "ogdoas" jako "mysterium naší spásy". Sv. Hilarius pak hovoří o "sacramentum ogdoadis". Musíme si tu připomenout také to, že v architektuře jsou rozšířeny budovy osmibokého půdorysu (oktogony baptisterií a kaplí mučedníků). Ve vídeňském muzeu je uchována koruna Svaté říše římské z X. století, mající osmiboký tvar, zdobená 21 perlami jako v nebeském Jeruzalémě z Apokalypsy. Současný zvýšený zájem o patristická studia umožnil hlubší porozumění tomuto vyjadřování. Bylo známo už pythagorejcům a jejich symbolice čísel, znal je i Filon, rozsáhle jej rozpracovala židovská apokalyptika. Daniel se domnívá, že z těchto dávných významů zůstala jen forma vyjadřování. Křesťané pak dali výrazu novou náplň: uskutečňující se eschatologii kristologickou. Zkušenost setkání se Zmrtvýchvstalým a nedělní slavení eucharistie jako památka zmrtvýchvstání představovala proto "Sitz im Leben". Tak Epistola apostolorum připisuje Ježíšovi slova: "Vstal jsem osmého dne, a tím dnem je kyriaké . . ." Od druhé poloviny IX. století se neděle stává stále výrazněji dnem Nejsvětější Trojice. Užívalo se mešních textů a s oblibou hlavně preface o Nejsvětější Trojici.

Během středověku a později význam neděle jako Dne Páně upadal a velikonoční charakter byl neděli vrácen až obnovou posledního koncilu (KoL č. 102 a 106). Velikonočnímu tajemství Dne Páně jsou zasvěceny preface pro neděle v mezidobí. Každá chápe téma velikonočního tajemství svým způsobem. Protože právě díky Kristovu velikonočnímu tajemství jsme se mohli stát Božím lidem a královským velekněžstvem, vykoupení je Božím dílem skrze Krista (1. preface).

Toto dílo zahrnuje narození, umučení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení jako zdroj mladosti a odstranění záhuby (4. preface). Každá z prefací by zasluhovala, aby tyto souvislosti byly vyzdviženy.

Rovněž i hymny v denní modlitbě církve zdůrazňují neděli jako "Den nového života, Den slávy, vyvýšený nad jiné dny, posvěcený zmrtvýchvstáním Krista, den církve," den liturgického shromáždění zvlášť slavný. Nedělní žalmy jsou vybírány tak, aby zdůraznily velikonoční charakter dne. Dnem, "který učinil Pán", není jen výroční doba velikonoc, ale každá neděle. Píseň tří mládenců z knihy Daniel byla nejprve užívána v liturgii velikonoční vigilie. Ale už Jan Zlatoústý připomíná zevšeobecnění tohoto kantika. Svou výmluvnost mají i antifony, jež tento zpěv doplňují. Uchování života těm, kteří jsou odsouzeni na smrt, je spojeno s rosou Ducha, s jeho vanutím, tedy s rosou křtu a křestním ponořením, jež se v církvi děje v den, kdy slaví velikonoční tajemství.

Kdykoli 106 čl. KoL mluví o slavení neděle jako Dne Páně, klade důraz na církev a ne na jednotlivce a podtrhuje skutečnost, která byla středem slavení mezi učedníky od samého dne zmrtvýchvstání. Den Páně je dnem, v němž se zrodil život pro jeho vyznavače. Proto má tento den prvenství. Kristus je pánem času i věčnosti. Proto jeho den je podnětem k radostné a nadějeplné slavnostnosti.

Všechno to, co poznáváme ze způsobu chápání i slavení neděle u nejstarších křesťanů i to, k čemu se navrací koncil, nás volá k tomu, abychom vrátili Dnu Páně ten význam, jaký mu náleží. Neděle tedy není jen dnem bez práce a časem rekreace, ale je především svátkem, tedy darováním času jeho svatosti, posvěcením, jímž Bůh nabízí člověku svobodu. Přijetí tohoto daru působí, že člověk získává v Bohu svobodu. Neděle stojí na pomezí pozemského života člověka a jeho věčnosti. Je tedy prověrkou víry v Krista a důvěry v něho. Nejde tedy o nějaké formální zachovávání. Tento den přivádí do věčnosti a je její předzvěstí a závdavkem. Volání "Maranathá", které doprovázelo podle Didaché slavení křesťanů na přelomu I. století, je poučným svědectvím a znamením víry v Pánovu přítomnost ve shromáždění i příslib jeho příchodu ve slávě.

Jestliže je nedělní liturgie chápána jako milost podílu na Pánově životě, pak je také čitelnou předpovědí a závdavkem podílu na liturgii nebeské, věčného bytí v Bohu (srov. KoL

Naskýtá se nám otázka, zda služby, kázání, pastýřské listy, písně našeho kancionálu a jejich volba, pseudoobřady a "modlení" , které prodlužují nepozorný zájem účastníků, jsou tím, co působí a rozmnožuje v účastnících liturgie onu důležitou víru a důvěru v přítomného zmrtvýchvstalého Pána. Zda utvářejí dostatečně jasný a čirý kontext víry. Zda bez zaměření na Krista jsou obřady a jejich doplňky, forma sama o sobě, schopny dát sílu a křesťanskou odvahu k vydávání svědectví. Zda nedělní eucharistie je dost hluboce a ne jen parádně sváteční. Zda je dostatečný časový prostor pro vlastní celebraci, či je poznamenána spěchem a nepokojem (i nepokojem celebrantova života či života věřících). Neděle je základem křesťanského slavení a musí být i ve vědomí věřících dnem znovu objeveným a prohlubovaným.

Práce patří k údělu člověka a je výrazem Boží vůle. Ale Bůh nechce, aby práce člověka ničila. Mezi 3. a 5. přikázáním Dekalogu je úzká spojitost. Den Páně vytváří šanci, abychom vyšli z každodennosti s jejími starostmi a vešli do světa Božího, do života, k němuž byl člověk stvořen.

Svátečnost neděle jako dne odpočinku musí být odůvodňována hledisky křesťanského a ne hledisky jen duševní hygieny a zdravotními důvody. Svým obsahem je neděle svátkem stvoření, Kristova zmrtvýchvstání a našeho zmrtvýchvstání v Kristu skrze křest, svátkem Ducha svatého posvěcujícího Boží chrám, jímž jsme my, je zárukou nebe, než nás čeká.

Svěcení neděle je výrazem poslušnosti Bohu, znamením vůle k oběti (viz eucharistické modlitby), znamením křesťanovy svobody a jeho ceny, touhou sloužit týdenní prací se spásnou obětí Kristovou. Svěcení neděle má být hledáním nejprve království Božího a jeho spravedlnosti, což je zase předpokladem pro to, abychom vůbec mohli přijmout všechny dary, které potřebujeme (srov.. Mt 6, 33).

Při svěcení neděle nejde o odpočinek jako prázdnotu. Jde o ovzduší, v němž člověk může plodně a na úrovní čerpat z "toho dne, který učinil Pán". Jde o podíl na spásném díle Kristově, přítomném v jeho církvi a skrze ni ve svátku neděle. Jde o podíl na jednotě svatých, čili těch, kteří byli vyzváni k víře (srov. Ř 1, 7). Odpočinek neděle je otevřením se pro společenství, v němž člověk žije (děti, přátelé, blízcí). Pro to všechno je nezbytné i teologické prohlubování obrazu neděle v našem vědomí.


Podle B. Nadowski: Niedziela sakramentem Paschy, a A. Rojcwski: Dzien Chrystusa - dzien kosciola (Ruch biblijny i liturgiczny, 1988/5) přeložil P. František X. Halas.

Publikaci vydalo Pastorační středisko .