Obraz Hedvičina vztahu s manželem Jindřichem

Objímat láskou své nejbližší a získat je svatostí



„Hedvika, služebnice Páně, byla ve věku dvanácti let spojena manželským poutem s urozeným knížetem Jindřichem, vládcem Slezska a Polska. Za tohoto šlechetného muže se provdala – jako Sára – ne ze žádostivosti, nýbrž z vůle Boží (…) Snažila se ve shodě s naukou apoštola ve všem projevovat úctu manželskému svazku a neposkvrněnosti lože, a to tím, že co nejpečlivěji zachovávala manželská práva a povinnosti.“ (Legenda Maior 1,4)

Životní stav je pro naši každodenní existenci velmi určující. Ať už člověk žije v manželství, v řeholním životě, nebo se stane knězem, vždy to pro něj znamená obrovské množství konkrétních praktických důsledků, zvláště, když své životní povolání vezme vážně a chce je co nejlépe uskutečňovat.

Proto také Hedvičině manželství budeme věnovat značnou pozornost, a to nejen dnes, ale i zítra. Dnes se pokusíme načrtnout celkový obraz jejího vztahu s Jindřichem…





MANŽELSTVÍ Z VŮLE BOŽÍ

Když autor Legendy poprvé pojednává o manželství Hedviky a Jindřicha, zdůrazňuje, že se světice provdala za slezského knížete „ne ze žádostivosti, nýbrž z vůle Boží“ a přirovnává ji proto ke starozákonní Sáře z knihy Tobiáš (srov. Zvláště Tob 8,7).

Za touto výpovědí není třeba hledat negativní postoj k sexualitě ani u pisatele, tím spíše ne u samotné světice. Mnohem správnější je chápat ji jako svědectví o tom, že se Hedvika cítila být opravdu povolána k tomu, aby se stala manželkou Jindřicha Bradatého, i když jej před svatbou neznala a šlo o politické rozhodnutí jejích rodičů.

Přirovnání k Sáře podtrhuje Boží charakter této volby: jako se Sára nemohla stát manželkou nikoho jiného než mladého Tobiáše (srov. Tob 6,18), ani Hedvika neměla pojmout za muže nikoho jiného než právě tohoto syna slezského knížete Boleslava I. Vysokého. Zdá se, že autor zde zlehka naráží na selhání původního plánu Hedvičiných rodičů provdat dceru za Toljena Tohua, syna srbského vládce Miroslava, aby se zajistil pokojný přesun křižáckých vojsk Fridricha Barbarossy přes balkánská území směrem na Východ. Srbové si tímto krokem naopak chtěli získat určitou nezávislost na Byzanci. Když však byzantské vojsko vytáhlo proti Srbům, Miroslav i s celou rodinou uprchl a byl zbaven trůnu. Tím pochopitelně z plánů sešlo…. I z hlediska osoby samotného Jindřicha nebylo vše tak samozřejmé. Vždyť to byl třetí (či dokonce čtvrtý) syn slezského knížete a původně se tedy neměl stát panovníkem. Ale jak Boleslav, jemuž byl tento úděl připraven, tak Konrád, který měl nastoupit spíše církevní dráhu, záhy zemřeli, a Jaroslav se k této úloze nehodil, neboť se pokoušel zmocnit otcova trůnu silou a neváhal se kvůli tomu spřáhnout s jeho nepřáteli v otevřeném boji. A tak se náhle a nečekaně dostává do popředí Jindřich ve dvojí pozici: jako nástupce trůnu a jako manžel andechské kněžny.





OPRAVDOVÁ LÁSKA

Zdálo by se, že takovýto „sňatek z rozumu“, připravený rodiči obou mladých lidí, nebude moci obstát anebo že bude maximálně vztahem vzájemného respektu, nikoli však opravdové lásky. Tím spíše, že se Hedvika musela kvůli němu vydat v tak raném věku do cizího kraje, jehož řeč zpočátku neznala a který byl mnohem neklidnější a zaostalejší než její vlast. Jindřich sice s největší pravděpodobností uměl německy, takže spolu byli s to komunikovat, ale ani pro něj nebyla situace o mnoho snazší, neboť neznal způsoby života mimo rodné Slezsko. Navíc se vedle své (zřejmě o šest let) mladší, a hlavně inteligentnější a vzdělanější manželky mohl cítit tak trochu méněcenný a neurozený, tím spíše, že věděl o tom, že za své budoucí panování vděčí tak trochu i jejím rodičům…

A přece se ti dva naučili nejen vážit si jeden druhého, ale přilnuli k sobě opravdovou láskou. Když Legenda zmiňuje Hedvičin podíl na duchovním růstu manžela, uvádí na okraj tato důležitá slova:

„Hedvika naučila svého muže také mnohým modlitbám, aby mohl s jejich pomocí sklízet plody spásy zdokonalováním se v ctnostech a aby v sobě probouzel zbožnou bdělost. Nejvíce totiž toužila po tom, aby ten, kterého z lidí nejvíc milovala v Pánu, sloužil Bohu celým svým zbožným srdcem.“ (LM 5,36)

Jindřicha přitahovala Hedvičina jemnost a vzdělanost, která kráčela ruku v ruce se skromností, pokorou a podřízeností manželovi ve společnosti ostatních lidí. S největší pravděpodobností ji velmi obdivoval jak pro její zbožnost, tak pro moudrost a mírnost, které ji provázely v jednání s lidmi, a cenil si také její houževnatosti a schopnosti se přizpůsobit. V tom všem u sebe musel bolestně shledávat přinejmenším nepřehlédnutelné nedostatky; Zvlášť palčivě se však potýkal s určitou vrozenou drsností ve vnějším projevu a se svou výbušnou povahou. Ale i on vnesl do vzájemného vztahu nemalé věno: uměl naslouchat a dát si poradit, byl výborný stratég a uměl trpělivě začínat znova… Také on měl vlastnosti, kterými Hedvice bezesporu imponoval.





DISKRÉTNÍ POMOC

Zdá se, že od samého počátku manželského vztahu bere na sebe iniciativu – zvláště pak ve věcech duchovního života – na tehdejší dobu velmi překvapivě Hedvika. Ve skutečnosti se však není čemu divit: jednoduše to byla ona, kdo byla větší osobností, jakkoli o mimořádných kvalitách knížete Jindřicha si ani velmi kritický historik nedovolí pochybovat.

První léta bylo oběma dopřáno, že stáli bokem hlavního mocenského dění v zemi, neboť od jejich svatby, k níž došlo někdy mezi roky 1186-1190, a to zřejmě na hradu v Andechsu, až do roku 1201 spravoval zemi otec a tchán Boleslav I. Vysoký. Jindřich a Hedvika tak měli možnost nejméně jedenáct, ne-li pak celých patnáct let žít poměrně klidným životem v ústraní, což kvalitě jejich vztahu a hloubce rodinného života jistě jen prospělo. Když se Jindřich po smrti otce ujímá panování, je jejich „domácí život rodiny“ již ustálen a Hedvika je v té době matkou několika dětí.

Myslím, že zvláště pro toto „skryté“ období jejich života se hodí další citát z Legendy:

“Je jisté, že vedle svaté a dobré ženy se i muž stává rovněž svatým člověkem. Ačkoli podle zákona byla podřízena Jindřichovi, byla to ona, kdo se mu stala učitelkou v jeho ctnostném a zbožném životě.“ (LM 2,6)

Zvláště poslední věta přitom ukazuje, jakého druhu byla Hedvičina iniciativa: jednalo se vždy o diskrétní vliv a pomoc, jaké poskytovala svému manželovi. Nebylo v tom nic pokryteckého a ani nic na způsob „msty něžného pohlaví“: Světice respektovala, že v její době a zvláště pak v jejím postavení to musel být nutně muž, který reprezentoval rodinu, rozhodoval o ní a vedl ji, a jestliže nasazuje všechny své dary k tomu, aby Jindřichovi radila, pak jen ze skutečné lásky, kterou k němu cítila. Tím dosáhla obojího: i skutečného dobra rodiny, i úcty a lásky manžela.





OTÁZKY:

Vážím si svého životního stavu? Snažím se jej do hloubky poznat a zamilovat si ho?

Dokáži za vnějšími událostmi a rozhodnutími druhých vidět také tajemné Boží působení? Netrvám příliš na vlastních představách o „svém“ životě?

Vnímám ty, kdo jsou mi nablízku, jako osoby, které mi svěřil Bůh? Učím se je mít rád skutečnou a účinnou láskou? Hledám krásu, kterou do nich Pán vložil?

Není má pomoc a rada druhým příliš vtíravá? Nesnažím se strhnout vedení ve vztazích výhradně na svou stranu? Snažím se respektovat úlohy, které mi byly svěřeny?


Kapitola z knihy 15 dní s Hedvikou Slezskou