Odpuštění (Tomáš Špidlík)

Typický obrázek z venkovského života. Jsem v horské vesničce v Alpách. Sedlák horního dvoru se modernizuje. Už neběhá po stráni dolů a nahoru, ale má auto. Volkswagen tam vyjede. Ale potřebuje spravit a rozšířit cestu. Na jednom místě je pro auto nebezpečná zatáčka, zvlášť v zimě. Bylo by potřeba odkopat kus hrbolaté meze, na které stejně nic neroste. Ale mez patří sousedu a ten nedovolí. Proč? Odprodáním kousku jalové půdy by nic neztratil. Ale důvody nepomáhají. Soused nepovolí, cesta se nespravuje. Slyšíme ovšem nářek a žaloby od sedláka, kterému se hatí bezdůvodně plány. Ale pak se o tom mluví na jiném místě, před jinými. A tam se ozve sympatie pro tvrdého souseda: „Jen ať si ten horní vzpomene! Nepovolný soused kdysi potřeboval podobnou službu. Ale otec dnešního horního sedláka mu řekl: Ani milimetr ti nepopustím! Divíte se, že se dnes vrací stejná odpověď nazpět? Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Nevím před kolika lety byla první tvrdohlavost, nevím, kolik let bude trvat druhá. Ale známe dobře, jak se takové vzájemné neústupnosti přenášejí z otců na syny, jak se množí a posilují a jaké důsledky mají pro vzájemné soužití. Stačilo by jednou odpustit, aby se linie msty přetrhla. Ale kdo se k tomu odhodlá? A pak tu je stálá námitka: „Proč to mám být zrovna já, který mám ustupovat?“

Neodplácet zlé zlým ale dobrým (srov. Mt 5,38násl.). Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Jak krásně se čtou povídky L. N. Tolstého o neodporování zlému. Ale máme přitom dojem neskutečného světa, který není ani pohádkový. V pohádkách se totiž neodpouští, ale trestá. Nedá se pak říci, že by pohádky nevyjadřovaly přirozenou touhu lidí po štěstí, po míru, ale po takovém pokoji, který se zakládá na spravedlnosti. Opus justitiae pax. Mír je důsledek spravedlnosti a ne nějakého slabošského ustupování zlému. Kromě toho předpoklad Tolstého, že se každý zlý napraví, když se mu nebude odporovat, je morálně i psychologicky nedokazatelný.

Jak je tomu tedy s křesťanským odpouštěním a neodplácením zlého? Smíme se proti zlému bránit? Nesmí-li to křesťané dělat, pak jsou všechny soudy, policie, vojsko a úřady zásadně imorální. Tím spíš jsou nedovolené rozsudky smrti a vězení. Tolstoj se sice opovážil o takové sladké anarchii snít, ale sám cítil, jak je to utopické. Všichni lidé se nějak hájí, zastat se pak druhého, kdo je pronásledovaný, proti násilníku, to chválí a obdivují všichni. Ale kam až má tato obhajoba jít? Katoličtí moralisté si pomáhají dvěma výrazy, které dost dobře vyjadřují dvojí vnitřní postoj: zákonná obhajoba a pomsta nebo trest. Toto rozlišení vešlo i do státního zákonodárství. Kdo je nespravedlivě napaden, musí se hájit všemi prostředky, které jsou k obhajobě nutné. Ale nesmí svou obhajobu překročit tak, aby se mstil, aby trestal. Určit trest si totiž vyhrazuje společnost, stát, podle soudního rozsudku. Ale i tu se ptají: jakým právem stát trestá. Moralisté odpovídají: Říkáme tomu trest, ale ve skutečnosti je to zase obhajoba, druh kolektivní ochrany. Kdyby nebyly tresty na zločiny, společnost by se rozložila.

Tím se stává reakce proti zlu nejenom dovolená, ale dokonce povinná. Stát, který spravedlivě práva svých občanů nehájí, nekoná svou povinnost. Považujeme také za správné, že se zákonně stíhá i soukromník, který mohl zločinu zabránit, ale neudělal nic k obhajobě napadeného. Ale zase tu je otázka hranice. Kam až tato povinnost sahá.

Dávají obyčejně tuto dobrou radu do života: Buď vždycky ochoten hájit práva jiných; jde-li však o tvé vlastní právo, můžeš se ho zříci. Budeš tím větší, čím víc dovedeš odpouštět. Ale tím se vracíme k otázce, jaký je z toho užitek?

Nejenom Tolstoj, ale i náš Jaroslav Vrchlický v eposu Hilarion podává tento jednoduchý důvod. Zlo se nemůže přemoci zlem, ale jenom dobrem. Kdo odpustí, dělá dobro a proto přemáhá zlo opravdu a nejenom zdánlivě a na čas, jak se to děje při obhajobě. Úvaha vypadá logicky a přesvědčivě. Ale přece je tu jeden slabý bod. Zlo se přemáhá dobrem. Souhlasíme. Ale právě tu je problém: Nehájit se – je to skutečně dobro nebo slabost ke zlu? Na to se stále ptáme.

Aby se dokázalo, že jde opravdu o dobro, uvádí se tento přesvědčivý důkaz. Porovnejme dvojí dobro: soukromé a veřejné, chvilkové a trvalé. Soukromé a chvilkové dobro vyžaduje, abych se hájil. Pro dobro celé společnosti a tedy nakonec i pro moje vlastní trvalé dobro je lepší, když odpustím. Proč bych tedy nesnesl menší zlo, plyne-li z toho větší a trvalejší dobro. Vždyť tento princip aplikujeme v životě stále. Ale aplikujeme jej v jednotě jedné osoby. Ruka zachytí ránu, která by měla udeřit do tváře; dáme si operativně vyjmout část, která by nakazila jiné části. Já sám teď volím menší zlo pro své vlastní větší dobro. Odpustím-li však druhému, zůstává mně přes všechny úvahy pocit, že já trpím pro někoho cizího, který si to popřípadě vůbec nezaslouží.

Aby tedy úvaha o dobru celku skutečně platila, bylo potřeba, aby dostala nový základ. Ten jí pak dalo křesťanství svou naukou o mystickém těle Kristově. Všichni, kteří jsme přijali jednoho Ducha svatého, tvoříme jedno těla, jakoby jedno společné „já“. Morální závěr z toho čteme jasně rozvinutý v prvním listu ke Korinťanům (12,26): „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“. A o něco výše píše apoštol: „Tělo se přece neskládá z jedné části, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: Nejsem ruka a proto nepatřím k tělu, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: Nejsem oko a proto k tělu nepatřím, proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? … Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo“ (1 Kor 12,14-20).

Na tomto základu je ovšem nauka o odpuštění bližnímu docela jasná. Odpouštíme vlastně sami sobě. Udeří-li se někdo při běhu pravou nohou do levé, jistě ho nenapadne, aby to napravil tím, že levou nohou udeří do pravé. Udělá-li to, je to projev nerozumného vzteku, ne spravedlnosti. Můžeme tedy právem říci, že je nauka o odpuštění bližnímu typicky křesťanská proto, že má typicky křesťanský základ: jednotu všech v Kristu. Kdo jí neprožívá, pochybujeme, že by dokázal opravdu vědomě a přitom čestně a mužně odpustit.

Odpustit bližnímu je požadavek křesťanského života tak základní, že si jej připomínáme v Otčenáši: „Odpusť nám naše viny, jako i my“ – tj. do té míry jak my – „odpouštíme našim viníkům“. V životě reformátora východního mnišského života v Bukovině Paisija Veličkovského čteme, že vykázal z kostela před recitací Otčenáše dva mnichy, kteří se povadili a nechtěli si odpustit. Považoval za nemožné, že by v tom stavu mohli modlitbu Páně recitovat bez toho, že by uráželi Boha.

Terminologie Otčenáše vypadá na první pohled juridicky. My máme dlužníky. Odpustíme jim a tím si zaplatíme své vlastní dluhy u Boha. Máme tedy z odpuštění samé výhody a to rozhodně větší. Tak to zdůrazňuje i Ježíšovo podobenství o sluhovi, který nechtěl odpustit malý dluh svému společníkovi a proto pán odvolal odpuštění, které poskytl jemu (Mt 18,23násl.). Tak to potvrzují i slova, která u sv. Matouše následují hned po Otčenáši: „Proto když odpustíte lidem jejich poklesky, také váš nebeský Otec vám odpustí, ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6.14-15).

Tato právnická mluva tedy vyjadřuje velmi jasně důsledky, které z odpuštění bližnímu plynou pro mne samého. Ale není to jenom nějaká juridická fikce. Je to, abychom to tak nazvali, právní vyjádření hluboké skutečnosti jednoty všech v Kristu.




***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 13. září 2002