Navigace: Tematické texty O OdpuštěníDelší texty Odpuštění tzv. odpadlíkům
Odpuštění tzv. odpadlíkům
Nyní se budeme věnovat kategorii lidí, kterým opět velmi často neodpouštíme a toto neodpuštění a odsuzování si někdy dokonce teologizujeme.
Zvláštní kategorií jsou např. bývalí bohoslovci, řeholnice či řeholníci. Mám na mysli ty, kteří odešli ze semináře ještě před vysvěcením, resp. z kláštera před věčnými sliby. Říkat jim odpadlíci je tedy krajně nespravedlivé, poněvadž odešli v době, která byla vyhrazena nejen přípravě na budoucí povolání, ale rovněž rozlišování tohoto povolání. Je zvláštní, že v podstatě od vstupu do semináře či do kláštera se mladí lidé stávají zajatci - nikoli Božími (Bůh jim dává svobodu), ale zajatci lidských očekávání. Jejich odchod často způsobí zklamání v rodině, pokud šlo o věřící rodinu, ve farnosti, zklamání u spolubratří, spolusester či představených. Z vyprávění desítek mladých lidí vím, do jaké krize se po svém odchodu dostávají jenom díky veřejnému mínění ostatních katolíků, kteří v této věci neznají odpuštění.
Avšak jaké odpuštění?! Cožpak jim vlastně my máme co odpouštět? Jak si vůbec osobujeme právo číst v jejich svědomí a posuzovat, jestli ve svém rozhodování opravdu poslouchali Boha? Vždyť kolik lidí vstupuje do semináře či do řádu s naprosto nesprávnými motivy, s neuzdravenou minulostí, bez pomoci solidního duchovního rádce. Je více než zřejmé, že počáteční rozhodnutí je v mnoha případech omylem, a pro mnohé představuje odchod vlastně krok vpřed, přiblížení se Božímu plánu pro svůj život - daleko více, než byl krok do místa, které právě opouštějí! Všichni máme totiž usilovat o věrnost Pánu a jeho volání, které není jen jednorázovou záležitostí, a teprve pak o věrnost svému slovu. Kdyby byl například Herodes věrnější Pánu než slovu, které neuváženě dal, nemusel zemřít Jan Křtitel.
Možná by bylo lepší, kdyby v kostelích probíhaly také modlitby za nalezení dobrých životních partnerů a vůbec za rozlišení povolání mladých lidí než tolik přímluv za nová kněžská a řeholní povolání. Ne že by bylo něco špatného v těch prosbách samotných, ale neustálým mluvením o nedostatku tzv. duchovních povolání a prosbami za ně se vytváří nezdravý psychický tlak, který u mladých lidí naslouchání Božímu hlasu nesmírně ztěžuje, a po odchodu z přípravy na toto povolání jim působí těžké falešné pocity viny, jako by zradili Boha i církev.
Jedenkrát jsem měla co do činění dokonce se sotva patnáctiletou dívkou, která prožívala sebevražedné deprese a pocity zavržení z toho, že „zradila Pána Ježíše“, jak jí bylo dáno na vědomí, když odešla z vlivu sester - začaly ji formovat v řeholním duchu už ve dvanácti letech! Jiné kandidátce řeholního života, která šla vrátit svůj kandidaturní křížek, řekla představená: „To si nech - ať ti to vždycky připomíná, že jsi zradila Pána Ježíše!“ Netvrdím, že se to děje všude, znám spoustu moudrých představených a vůbec obdivuhodných řeholnic, ale děje se to tak často, že by byl hřích o tom mlčet, protože „veřejné katolické mínění“ tvoříme my všichni.
z knihy Vězení s klíčem uvnitř - Kdy, jak a proč odpouštět a prosit o odpuštění , vydal(o):Karmelitánské nakladatelství
Autor: Kateřina Lachmanová
Související texty k tématu:
Odpuštění
- Odpuštění a jeho pravidla. (Elias Vella)
- Prosba o odpuštění není jen prosbou o prominutí (papež František)
- Zdravotní stav člověka ovlivňuje i duchovní stránka
- Odpuštění osvobozuje
- Etymologicko teologická úvaha nad pojmy hřích a dluh
- Chceš se někomu pomstít?
- Odpuštění - soubor textů
- Schopnost začínat stále znovu (C. S. Lewis)