On je náš pokoj (Raniero Cantalamessa OFMCap)

On je náš pokoj (Ef 2, 14)
Raniero Cantalamessa OFMCap
Homilie na Velký pátek 18. dubna 2003 v bazilice sv. Petra


"Představ si, že není ráj, je to snadné, zkus to. Žádné peklo pod námi, nic jiného než nebe nad námi. / Představ si, že všichni lidé žijí jen pro dnešek, představ si, že nejsou vlasti, není to těžké, uvidíš. Nic, kvůli čemu by se mělo zabíjet nebo umírat, a žádné náboženství," zpíval kdysi John Lennon.

Myslím, že od Platona je výrok: "Učiteli starých lidí jsou filozofové, učiteli mladých básníci." Dnes, po pravdě řečeno, učiteli mladých nejsou básníci, ale zpěváci; není to poezie, ale muzika. Statisíce mladých mají názor na život, který je okopírovaný od oblíbeného zpěváka. Slova, jež jsem v úvodu citoval, doprovázená podmanivou melodií, jsou pro mnohé něco jako evangelium.

V minulých neklidných týdnech, jež jsme prožívali, ona píseň, jejímž autorem je jeden z idolů moderní populární hudby, znovu a znovu zaznívala během mírových pochodů a v rozhlasových pořadech. Proto ji nemůžeme nechat bez odpovědi. Ježíš si jednou také vzal podnět k svému učení z toho, co zpívali na ulicích kluci jeho doby: "Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali" (Mt 11, 16-17). Musíme následovat jeho příkladu.

První otázka, kterou si položíme, je tahle: Proč se máme snažit "představovat si" něco, co jsme měli až do včerejška na očích? Svět bez ráje a pekla, bez náboženství a bez vlasti, bez soukromého vlastnictví, kde se vtloukalo lidem do hlavy, aby žili jen pro to, co je zde na zemi. Což to nejsou společnosti, jaké všemožně uskutečňovaly totalitní řežimy? Sen tedy není nový, ale probuzení z něho bylo otřesné.

"Už žádný ráj, už žádné peklo" – i tato slova nezaznívají ve světě poprvé. "Jestliže existuje Bůh, člověk je nula. Bůh neexistuje. Štěstí, slzy radosti! Není žádné nebe, není žádné peklo: Nic jiného než země." Tato slova vložil v trýznivých letech ateistického existencialismu Jean Paul Sartre do úst jedné postavě svého dramatu "Ďábel a dobrý Bůh".

Týž autor však napsal další drama s názvem "Zavřené dveře". V něm hrají jen tři osoby, muž a dvě ženy, uváděné do jedné místnosti na krátký okamžik. Nejsou tam žádná okna, světlo je na nejvyšší míru rozsvícené a není možno je zhasnout, uvnitř je dusivé horko a v místnosti není nic jiného než pohovka. Dveře jsou zavřeny, je tam zvonek, ale nezvoní. Oč se tam jedná? Jsou to tři mrtví a místo, kde se nacházejí, je peklo. Ve snaze šťárat v životě druhého, se jejich duše přede všemi obnažují a provinění, za která se nejvíce stydí, vyjdou napovrch a jsou druhými nemilosrdně zneužívána. Jedna z postav říká druhým dvěma: "Vzpomínáte: síra, plameny, mříže. Všechno je pitomost. Není zapotřebí mříží. Peklo – to jsou druzí." Touto cestou se tedy nedá peklo zrušit; je pouze přeneseno na zem.

Avšak ona píseň, kterou jsem uvedl na počátku, má vedle zcestných rad také spravedlivou a svatou touhu, kterou nelze nechat padnout do prázdna. Poslechněme si jinou píseň o pokoji a jednotě, napsanou před 2000 lety.

"Jen on je náš pokoj, obě dvě části, židy i pohany, spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těch dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel zvěstovat pokoj vám, kteří jste daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu" (Ef 2, 14-17).

Také zde je představován svět, v němž žije pokoj, jakoby to byla jedna jediná věc; avšak cesta k jeho uskutečnění je hodně odlišná. "Zjednal pokoj tím, že sám na sobě zničil nepřátelství." Tím, že zničil nepřátelství, a nikoliv nepřítele; tím, že je zničil sám v sobě, a ne ve druhých!

V téže době jiný velký muž prohlašoval světu, že nastal mír. V Malé Asii byla nalezena mezi kameny jedné mešity kopie proslulého "Seznamu vlastních válečních tažení císaře Augusta". V něm se oslavuje "Pax Romana", mír, který zavedl ve světě, a definoval jej jako mír, kterého dosáhl prostřednictvím vojenských vítězství. Ježíš nevstupuje do problematiky tohoto míru, ale zjevuje, že existuje mír jiného druhu. Říká: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám" (Jan 14, 27). Také jeho mír je "plodem vítězství". Avšak vítězství nad sebou samým, ne nad druhými, duchovních vítězství, ne vojenských. "Zvítězil lev z Judova kmene – vicit leo de tribu Juda," zvolá kniha Zjevení (Zj 5, 5), ale sv. Augustin vysvětluje: "Victor quia victima – vítěz, protože je obětí." Ježíš nás naučil, že neexistuje nic, kvůli čemu je třeba zabíjet, ale že je něco, proč umírat.

Cesta evangelia k míru nemá smysl jen v oblasti víry; platí i v politické oblasti, platí i pro společnost. Současné uspořádání světa vyžaduje, aby se metoda císaře Augusta vyměnila za Kristův způsob. Moderní svědomí nepřijímá povolání, jež Vergilius ukazoval svým spoluobčanům: "Tu regere imperio populos, Romane, memento! – Uvědom si, že tvým úkolem, Římane, je vykonávat vládu nad národy." Každý národ si dělá nárok, aby si vládl sám.

Dnes jasně vidíme, že jedinou cestou k míru je zničit nepřátelství, ne nepřítele. (Zničíme snad polovinu obyvatelstva světa, jež není spokojena se svým uspořádáním? A jak určit nepřítele v terorismu?) Kdosi vytýkal jednoho dne Abrahamu Lincolnovi, že je příliš zdvořilý k vlastním nepřátelům, a připomínal mu, že jeho povinností jako prezidenta je spíše je zničit. Ten mu však odpověděl: "Copak neničím své nepřátele, když z nich udělám své přátele?"

Najde velký prezident Spojených států někoho, kdo se chopí této úžasné výzvy? Nepřátelé se ničí zbraněmi, nepřátelství dialogem. Než na něj Církev vedená papežem poukázala národům, snaží se uskutečňovat tento program ve vztahu k různým náboženstvím.

Avšak dosud jsme se zaměřovali pouze na polovinu křesťanského poselství o míru. Jeden současný slogan říká: "Mysli globálně, jednej lokálně." To platí především pro mír. Mír se nedělá jako válka. Aby se mohla vést válka, je nutno dělat dlouhé přípravy: vytvářet početná vojska, promyslet strategie, vytvářet spojenectví, a pak se společně pustit do útoku. Běda, kdo by se chtěl pustit do války jako první jen tak na přeskáčku: šel by vstříc jisté porážce.

Mír se vytváří přesně opačně: postupně, je nutno začít hned. Třeba i sám, také jen stisknutím ruky. Miliardy kapek špinavé vody nevytvoří nikdy čistý oceán. Miliardy lidí bez pokoje v srdci a rodin bez pokoje v jejich rámci nikdy nevytvoří lidstvo žijící v míru. Jedno z mírových poselství Jana Pavla II. ke Světovému dni míru roku 1984 mělo heslo: "Mír se rodí z nového srdce."

Jaký to má smysl, kráčet v průvodu a křičet "Mír!!!", jestliže se přitom zvedá zaťatá pěst a rozbíjí se výklady? Nelze být ozbrojenými pacificty. A také vyvěšovat z okna prapor s nápisem "mír", jaký to má smysl, jestliže se doma zvyšuje hlas, tyransky se vnucuje vlastní vůle a budují se zdi záští nebo mlčení? Nebylo by lepší v tomto případě vzít ten prapor z okna a vyvěsit jej uvnitř?

Ale i my zde shromáždění musíme udělat něco, abychom byli hodni mluvit o míru. Ježíš přišel, aby hlásal "pokoj vzdáleným i blízkým". Pokoj s těmi blízkými je často obtížnější, než pokoj s těmi "vzdálenými". Ježíš řekl: "Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar" (Mt 5, 23-24).

Za chvíli přistoupíme, abychom líbali Ukřižovaného. Nechceme-li, aby nám z kříže Ježíš musel opakovat slova: "Jdi se napřed smířit se svým bratrem…", musíme dávat svůj polibek nejen Jemu, který je hlavou, nýbrž i údům jeho těla…

V dřívějších dobách se na konci postní doby nebo lidových misií dělal velký "oheň marností". Na velkém náměstí se zapálila hranice a každý tam házel nástroje neřesti nebo předměty pověr, které měl v domě. Tak tehdy dělali hranici marností, my pak udělejme hranici nepřátelství! Vrhněme do náruči Ukřižovaného a do řeřavého ohně jeho srdce všechnu nenávist, hněvy, rozčilování, závist, rivalitu, každou touhu vyrovnat si účty sami.

"Skrze něho můžeme přistupovat, jedni i druzí, k Otci v jediném Duchu." Ono "jedni i druzí" už nejsou jen židé a pohané, jsou to také křesťané a muslimové, katolíci a protestanté, klérus a laikové, mužové a ženy, bílí a černí…

To je odpověď evangelia na "sen" oné písně: "Svět bude jako jedno - and the world will live as one". Dobře známe, co se namítá: Uplynula dvě tisíciletí od té doby, a co se změnilo? Avšak nemylme se. Smířený svět, který se stal jedinou věcí, již existuje. A to právě vidí Bůh, když hledí na naši ztrýzněnou planetu, On, který objímá svým pohledem minulost, přítomnost i budoucnost.

Platí také pro svět, co František z Assisi říká každému člověku: "Člověk je tím, čím je před Bohem, a ničím víc." Svět je tím, čím je před Bohem, a ničím víc. A již nyní v očích Boha "už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo člověk svobodný, už není muž nebo žena; všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (srov. Gal 3, 28).

Modleme se: Pane Ježíši Kriste, který jsi řekl apoštolům: "Pokoj svůj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám," nehleď na naše hříchy, ale na víru své církve, hleď na utrpení lidí, hleď na modlitby svého Náměstka, hleď především na krev, kterou jsi prolil za nás na kříži. A dej nám jednotu a mír podle své vůle. Ty, který žiješ a kraluješ na věky věkův.

AMEN.



***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

(Přeložil Josef Koláček SJ)