Panenství a manželství (Raniero Cantalamessa)

Panenství a manželství (Raniero Cantalamessa)
Jestliže tedy je panenství podstatně charisma, pak je to "zvláštní projev Ducha", protože takto je definováno charisma v Novém zákoně (srv. 1 Kor 12,7). Je-li to charisma, pak je to víc dar, přijatý od Boha, nežli dar, věnovaný Bohu. Pannám zcela zvlášť platí Ježíšova slova: "Ne vy jste vyvolily mne, ale já jsem vyvolil vás" (Jan 15,16). Nevolíš si celibát a panenství, abys vešel (vešla) do království, ale protože království vešlo do tebe. Jinými slovy, nezůstáváš v panenském stavu, abys snáze zachránil svou duši, ale protože království, nebo lépe řečeno Pán se tě zmocnil, vyvolil si tě, a ty cítíš potřebu zůstat svobodný, abys plněji odpověděl na toto vyvolení.

Z toho, co jsme dosud řekli, už vysvítá nutnost obrácení, pokud jde o panenství a celibát. Toto obrácení záleží v tom, že má člověk přejít od domněnky, že přinesl dar, oběť, velikou oběť, k smýšlení zcela opačnému. Má si uvědomit, že obdržel dar, a to veliký dar, a že musí především děkovat. (4O) (...)

Je-li panenství (nebo celibát) charisma, pak se má prožívat charismaticky. A prožívat je charismaticky znamená docela jednoduše prožívat je tak, jako se obyčejně prožívá dar. Především pokorně. (...) Někteří Otcové, například svatý Jeroným, svatý Augustin a svatý Bernard, dokonce tvrdili, že "je lepší člověk nezdrženlivý, ale pokorný, než pyšný panic". Je veliká příbuznost mezi pokorou a čistotou, tak jako na druhé straně mezi pýchou a chlípností. Chlípnost je pýcha těla a pýcha je chlípnost ducha. (41) (...)

Druhý způsob je radost a pokoj, poněvadž je psáno, že "ovocem Ducha je láska, radost, pokoj" (Gal 5,22). A je-li dokonalá čistota pro královsteví "charisma", má projevovat i ovoce Ducha.

Konečně, je-li panenství charisma, má se prožívat svobodně, protože je také napsáno, že "kde je Ducha Pána, tam je svododa" (2 Kor 3,17). Svoboda samozřejmě vnitřní, ne vnější. Znamená nepřítomnost komplexů, všelijakých "tabu", stísněnosti, strachu. Jistě se v minulosti velmi ublížilo křesťanskému panenství, když bylo obklopováno množstvím obav, podezřívání... "Pozor na tohle, pozor na tamto!" Z tohoto povolání se udělala jakási silnice, kde všechna návěstí volají: "Nebezpečí, nebezpečí!" Tím se opakuje omyl líného služebníka z evangelia, který dostal drahocenou hřivnu a z obavy, aby o ni nepřišel, jde a zakope ji, místo aby s ní těžil. Dovolili jsme světu, aby věřil, že princip, který v něm působí, je silnější než princip, který působí v nás. A přece říká svatý Jan jasně křesťanům: "Větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě" (1 Jan 4,4). Opravdu jsme někdy stavěli tuto svítilnu "pod kbelík", zatímco má být postavena na svícen, aby svítila všem, kdo jsou v domě, to je v církvi! (42)

(...) Nebylo by krásné a vhodné, kdyby některé nové řeholní komunity - a nějakým způsobem i komunity tradiční - zjevovaly světu také druhé důležité hledisko svého charismatu, totiž že jsou ve víře a naději předchutí světla a radosti nebeského Jeruzaléma, kde nevěsta oblékne "roucho ze skvěle bílého kmentu" (srv. Zj 19,8)? Takové pozitivní svědectví, které mluví o jiné kráse a o jiné radosti, jež nepodléhají zkáze, je snad pro svět potřebnější než ono negativní svědectví, které mluví o útěku ze světa. I když je dobré připomenout, že se tato radost projevuje víc světlem očí a duchovní řečí než barvou šatu. (42) (...)
/Tím se také řeší vztah manželství a panenství, celibátu: obojí se doplňuje a vzájemně podmiňuje, protože obojí je jako povolání darem Ducha svatého.)

Jedno utvrzuje druhé, neničí je. Právě proto, že je manželství pokládáno v křesťanství za dobré a za dar Ducha, právě proto jsou panenství a celibát něco krásného a velikého. Vždyť jaká by to byla zásluha, neoženit se, kdyby bylo manželství něco špatného nebo prostě nebezpečného a kdyby nebylo radno do něho vstupovat? Zdržet se ho by byla povinnost, a nic víc, tak jako je povinné zdržet se jakékoli příležitosti ke hříchu. Ale právě proto, že je manželství dobré a krásné, je ještě krásnější zříci se ho z vyšší pohnutky. Kdo jde na krásný koncert, dělá něco dobrého a prospěšného. Ale kdo se zřekne velmi lákavého koncertu z lásky - například aby zůstal s milou osobou, aby se ona cítila méně osamělá - dělá něco ještě lepšího. V tomto smyslu říká svatý Pavel, že "kdo se ožení, dělá dobře, a kdo se neožení, dělá lépe" (srv. 1 Kor 7,38).

Uvážíme-li to dobře, jenom existence manželství činí z panenství volbu, a jenom existnce panenství činí z manželství volbu. Bez jedné z těchto možností už by nebylo "volby". A kdyby tu byla volba (například mezi manželstvím a takzvanou volnou láskou, mezi sňatkem nebo setrváním v mládeneckém nebo panensmkém stavu z lásky k svobodě a k nerušenému životu), bylo by to morálně nepřijatelné. (43) (...)

Panenství má cenu, zachovává-li se "pro Pána", manželství má cenu, chápe-li se a prožívá "podle Pána". (44)
(Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 4O-44)