Počátek Božího lidu (Prof. Dr. Jan Heller)

Úvod

Otázky po počátku vesmíru, života i člověka se stávají stále znovu předmětem přemýšlení a zkoumání a leckdy i zápasu a sporů mezi přírodovědci, filozofy a teology. Nemenší význam - ukážeme si, že vlastně klíčový - má pro nás i otázka po počátku Božího lidu, tedy církve, ovšem v širším biblickém smyslu církve Staré smlouvy, Izraele. Novozákonní církev, lid Nové smlouvy, je podle biblického svědectví jeho pokračováním.

Výklad těchto otázek i pokus o odpověď si utřídíme tak, že se nejdříve budeme věnovat pojmu „počátek“ a podíváme se, co k němu říká Písmo. Potom si jakoby ve zpětném postupu projdeme čtyři počátky: počátek Božího lidu, počátek člověka, počátek života a počátek vesmíru a srovnáme si - samozřejmě jen v základních obrysech - výpovědi přírodovědců a filozofů s biblickým poselstvím.





I. Pojem „počátek“

I jen letmý pohled do velké konkordance ukazuje, že slovem „počátek“ přeložili Kraličtí pět různých hebrejských slov. Jsou to v hebrejském abecedním pořádku 1. jóm = den, 2. róš = hlava, 3. ríšón = první, 4, réšít = počátek, 5. techillá = začátek (ve fonetickém, tedy nepřesném přepisu). První tři mají jiný základní význam, takže pro další průzkum nepřicházejí v úvahu. Zbylé dva jsou důležité. Ukazují, že hebrejština rozeznává počátek a začátek, a to dokonce tak důkladně, že narozdíl od češtiny nejsou tyto dva pojmy odvozeny od stejného kořene. Co který z nich znamená?

Jak hebrejský slovník, tak i srovnání různých míst výskytu podle hebrejské konkordance ukazuje, že techillá je začátek ve smyslu zahájení nějaké činnosti, třeba začátek řeči (Oz 1,2; Kaz 10,13 aj) nebo začátek žně (2S 21,10; Rt 1,22). Tento hebrejský výraz však nenajdeme v prvním verši bible. Tam je druhý výraz - réšit. Je to jmenná odvozenina od slůvka róš = hlava a označuje původně a doslova to hlavní, nejdůležitější a nejzávažnější, to prvořadé a nejlepší. Na mnoha místech výskytu jej však Kraličtí nepřeložili slůvkem „počátek“, nýbrž „prvotina“.

Co je to vlastně prvotina? Byl to název pro to, co se první, tedy nejprve urodilo nebo narodilo, tedy první obilí, ovoce nebo i prvorozené zvíře a v přeneseném významu pak i člověk nebo celá skupina lidí. Prvotinou se nazývalo i to, co se z takových klasů připravilo, třeba chléb (Lv 23,20) či těsto (Nu 15,20), dokonce i vlna z ovce (Dt 18,4). Tyto prvotiny byly zasvěceny Hospodinu a musely se obětovat. To mělo vážný důvod. Podle starých kenaanských představ byla právě v nich ukryta plodivá síla. Proto se s nimi mohlo čarovat, třeba z nich připravovat oživující pokrmy či nápoje apod. Nebo se dávaly bohům, aby ti byli dost silní a mohli co nejvydatněji pomáhat svým ctitelům. Izrael však měl odevzdávat prvotiny Hospodinu. Jistě ne proto, aby jej tak „posílil“ či nakrmil, ale jednak aby byl uchráněn pokušení dělat s prvotinami něco nenáležitého, a jednak aby tak Bohu projevil svou vděčnost za úrodu i za dar života vůbec (Dt 26, 1-11). Jíst je směli jen čistí kněží (Nu 18,12), podobně jako chleby předložení a maso z obětí.

V přeneseném smyslu se prvotinou může nazvat prvorozený syn (Ruben Gn 49,3; prvorození v Egyptě pobití při vyjití Ž 78,51 aj.) Izrael je prvotina úrod Hospodinových (Iz 2,3), Amalech je prvotinou národů čili pohanů (Nu 24,20). V Novém zákoně se dovíme, že křesťané - svatí jsou prvotinou Boží (Zj 14,4; srov. Řím 16,5; Lk 16,15), vlastně prvotinou nového stvoření, nového věku (Jk 1,18). V nejvlastnějším smyslu je však prvotinou vzkříšení a tedy nového stvoření Kristus sám (Lk 15, 20-23)

Bible tedy rozeznává začátek - zahájení a počátek - prvotinu. To je důležité. Mnoho sporů o „počátek“ či počátky možná pramení také z toho, když se tyto dva pojmy nerozeznávají, nýbrž zaměňují. Pokusme se o jejich rozlišení co nejvýraznější: začátek je zahájení ve smyslu vnějším, ať časovém či místním, jde v něm prostě o kvantitu. Kdežto počátek v biblickém smyslu je to hlavní a podstatné, jádro věci, jde v něm o kvalitu. Příklad: mohu říci - počátkem mého studia teologie byla touha po odpovědi na otázku po poslední pravdě. Všimněte si, že výpověď je vyjádřena osobně! Naproti tomu mohu říci: na začátku studia teologie se student učí biblické jazyky. Výpověď je formulována neosobně, informativně. Předběžně a zjednodušeně bychom mohli tedy říci: odpověď na otázku po počátku otevírá pohled víry, kdežto o začátcích nás informuje historie nebo jiná věda.





II. Počátek Božího lidu

Nad počátkem člověka, života i všeho stvoření se Izrael začal zamýšlet až poměrně pozdě, totiž až když se setkal s tím, jak si na tyto otázky odpovídali jeho sousedé nebo i podmanitelé, zvláště Babylon. Od nejstarší doby však ležela ve středu jeho zájmu otázka po vlastním původu. Byla to otázka osobní, nikoli však individuální. Izrael sám sebe vnímal jako celek, jednotlivec byl především ve staré době jen částí tohoto celku. Proto to byla otázka po našem, nikoli jen po mém původu. Kde jsme se tu vzali jako „lid zvláštní“ (Ex 19,5)?

Historie zkoumá samozřejmě také otázku po začátcích Izraele, dodejme hned na vysvětlenou: Izraele jako sociologicky a historicky registrovatelného jevu v dějinách starého Předního východu. S touto otázkou jsem se vyrovnával např. ve svém článku „Sozialer Hintergrund der israelitischen Landnahme“, (Communio viatorum 15, 1972 čl. 4). Ale to je jiná otázka a zde ji můžeme ponechat stranou.

Základnou pro odpověď víry na otázku po počátku se Izraeli stala jeho vnitřní zkušenost s Hospodinem - Vysvoboditelem. Výpověď o Hospodinu - Vysvoboditeli ze zajetí egyptského, vlastně ze zajetí bídy, hříchu a smrti, je v těžišti nejstarších izraelských vyznání, jako je právě úvod k Desateru, Mojžíšova (přesněji: Mariina Ex 15,21, která je základnou a výchozím bodem pro Mojžíšovu) píseň nebo vyznání obětujících (tzv. „Malé dějinné kredo“ Dt 26,5-9) či vyučující vyznání (Dt 6, 21-22). Tato vnitřní zkušenost či pohled víry byla modelově zpodobněna ve vyprávění Exodu (Zvl. kapitoly 12-14), kde se říká: „Náš počátek je v tom, že se nás Hospodin ujal, že se nad námi smiloval. Náš počátek je tedy v Boží lásce, která se projevila svobodným a svrchovaným vyvolením (srov. Ex 19, 4-6). Nezasloužili jsme si to, byla to zcela svobodná Boží milost (sola gratia), která ovšem příjemce proměňuje a zavazuje. Jako vysvobození jsme zváni k tomu, žít z jiných zdrojů a vnitřně jinak než všichni ostatní kolem nás. Ale toto poznání a tato situace nám otevírá i jiný, nový pohled na celou skutečnost, dává nám jinou a novou odpověď i na otázku počátku vůbec. Víme-li - samozřejmě ve víře, nikoli ve smyslu vnějšího empirického vědění - o svém vlastním počátku v Boží lásce a v Božím vyvolení, mění se i perspektiva počátku člověka, života a stvoření.





III. Počátek člověka

Vraťme se znovu k otázce začátku člověka. Mnozí bohoslovci ji nerozlišují od otázky po počátku člověka a tak se dostávají nejednou do vnitřních sporů s přírodovědci, psychology a filozofy. Skoro každý tu říká něco jiného.

Přírodovědci hledají začátek člověka, to jest biologický původ zoologického druhu homo sapiens mezi primáty, obecněji pak v říši zvířat. To je asi správné. Chybu dělají teprve tehdy, když začnou tvrdit, že tím jsou zodpovězeny už všecky závažné - nebo dokonce všecky přípustné - otázky okolo člověka. Už před řadou desetiletí někteří obezřetní a kritičtí přírodovědci (Portmann) upozorňovali, že přírodovědecké bádání může odpovědět na otázku po původu člověka jako druhu, tedy jinak řečeno lidského těla, ale to, co činí člověka člověkem, žádný přírodovědec nevypreparuje a nevypitvá. Mohli bychom tedy ve smyslu našeho rozlišení začátku a počátku říci, že přírodověda mluví o začátku člověka, ale neodpovídá - a není v její kompetenci odpovědět - na otázku po počátku člověka, po prameni lidství. Může vlastně jen dvojí: buď otázku po počátku vůbec popřít, a to dělá, když tvrdí, že člověk je jen přírodnina, anebo ji může ponechat otevřenou a přenechat jiným.

Pak jsou tu psychologové a filozofové, či chcete-li kulturní antropologové. Ti se snaží nezůstat jen u otázky po začátku, nýbrž proniknou i k otázce po počátku člověka a podstatě lidství. Mají zase několik možností, z nich pak dvě nejobvyklejší. Buď se snaží promítnout do odpovědi svůj vlastní, často dogmatický, přístup, své principy, axiomata, postuláty. Tím se ovšem jejich odpověď stává spíše výpovědí o jejich stanovisku nežli o člověku samém. Ale je i druhý, podstatně lepší možnost, totiž postupovat tak, že se zkoumají projevy lidství, tedy fenomenologicky, čili sledovat, v čem se projevuje odlišnost člověka od ostatních tvorů. V tom kritické bádání psychologů i mnoha filosofů dochází pozvolna ke shodě, že je to především ve zvláštním, odchylném vědomí. Člověk nevnímá sebe samého jen v souvislosti se svým okolím, nýbrž především v protikladu ke svému okolí. A tím se stává subjektem, který získává k svému okolí i k sobě samému nový přístup. O tom by bylo možno mnoho vykládat. Ale vraťme se zpět k jádru problému. Otevřená a nezodpověděná zůstává i potom otázka po původu tohoto vědomí. Je toto vědomí zplodinou vývoje, náhody nebo zásahu? Zde už odpověď přesahuje empirickou rovinu a stává se nutně výpovědí víry, samozřejmě různé „víry“.

Víra, rostoucí z biblického svědectví, pak zde odpovídá: lidské vědomí. Lidství vůbec je výsledkem zásahu. Samozřejmě Božího zásahu. Zvláštní vědomí člověka je Boží dar, projev Božího pověření. V tomto smyslu je člověk Božím stvořením, nejen výtvorem přírodních mechanismů. I pokud je svým tělem, tedy jakožto přírodní druh, výtvorem přírodního vývoje, tvořil jej skrze tento vývoj vlastně Bůh sám od počátku. Bible to ovšem vyjadřuje obrazně známým podobenstvím o Adamovi, jemuž Bůh vdechl v chřípí dechnutí života a jejž pověřil, aby svým jednáním zpodobňoval Boha, a tak byl pastýřem stvoření (Gn 1, 26-28 - obsahově blízké úkolu pěstovat a střežit ráj - lásku v Gn 2,15). Jestliže počátek Božího lidu je v Božím vyvolení, je počátek člověka - či chcete-li počátek lidství - v Božím pověření. První člověk, ze země zemský (1K 15, 45-49), se však tomuto pověření zpronevěřil, zřekl se ho, a tak se ho musel nově ujmout druhý člověk - Kristus. To už je ovšem jiná otázka, která přesahuje rámec našeho tématu.





IV. Počátek života

I když se těžko odpovídá na otázku „co je člověk?, přece jen je to snazší, když nám částečně pomáhá vlastní zkušenost, než odpovídat na otázku „co je život?“. Přírodovědci se na přesné a vyčerpávající definici života dosud neshodli. A tak se snaží zpřesnit své výpovědi mimo jiné také tím, že zkoumají co nejpodrobněji všecky podoby a projevy života při jeho začátku, přesněji: v té nejzazší minulosti, kam zatím dohlédneme. Je to velice obtížné. Existuje celá řada hypotéz o vzniku života, třeba hypotéza o koacervátech a aminokyselinách, o vlivu podmořských sopek atd. atd. Zatím toho víme velice málo. Je však dobře možné, že se toho časem dovíme podstatně více. Bylo by proto velice nerozumné, interpretovat nejistotu či neshody přírodovědců v této otázce jako důkaz přímého a hmotného Božího zásahu při vzniku života. Na to bychom mohli my, křesťané, časem doplácet podobným způsobem jako když se kdysi argumentovalo Adamem proti neandertálcům a ostudu z toho měla především špatná teologie.

Jestliže však víme o rozdílu mezi začátkem a počátkem, budeme přírodovědcům naslouchat s respektem, pokud budou mluvit o začátku života. Budeme k nim ovšem kritičtí, pokud by chtěli z roviny pouze biologické snadno a rychle vyřídit i otázku počátku života, tedy jeho vnitřní podstaty a smyslu. Chtěl bych zde upozornit na pozoruhodné podněty, které přinesl francouzský katolický přírodovědec a teolog Pierre Teilhard de Chardin. Jeho syntéza je velkolepá a imponující. Myslím však, že by nás zavedlo na scestí, kdybychom z jeho pojetí - ostatně podle mého názoru neprávem - vyvozovali, že pohled víry a vědy je totéž.

Ani zde totiž odpověď víry neroste z vědeckých analýz, nýbrž z duchovní, vnitřní zkušenosti Boží lásky, jak nám o ní svědčí Písmo. Bůh, dárce a pramen života, tu chtěl a chce život. Život má svůj počátek, své prameny a svou podstatu v životodárné Boží vůli, v Boží vůli k životu, v Boží lásce k životu. Proto řekl Bůh na počátku (Gn 1,12.20.24) „Zploď země trávu a bylinu... a vydejte vody hmyz duše živé... a vydej země duši živou... a požehnal jim Bůh a řekl: ploďte se a množte se“ (V22)

Jestliže je počátek Božího lidu v Božím vyvolení a počátek člověka v Božím pověření, stojí počátek života pod Božím požehnáním. Pojem požehnání časem velice vybledl, pro mnohé je to jen prázdné slovo. Původně však „žehnat“ znamenalo přivolávat, směrovat a rozdílet božskou životní sílu, která je podmínkou a předpokladem všeho života, plodnosti, hojnosti a štěstí. Teprve později v Izraeli byl pojem požehnání produchovněle spiritualizován jako opis pro Boží přízeň. Slovy „ploďte se a množte se“ naznačuje tedy bible, že Bůh do živých tvorů, vzniklých z jeho vůle, jakoby vkládá životní sílu, která povede k rozšíření a rozhojnění života. To je právě síla požehnání.

Vůle k životu a láska k životu (viz Erich Fromm!) je tedy něco, co je ve shodě s Boží vůlí, něco hluboce kladného a cenného. Aby však láska a vůle k životu kladnou i zůstala, musí být láskou k celku života, ke všemu stvoření. Lásku a úctu k životu (Albert Scheizer) popírám a ničím, jestliže ve jménu svého života pohrdám životem jiných nebo jej dokonce hubím. Ze sil života, které nás všecky všelijak obklopují a nesou, smím brát jen tehdy a tolik, kolik potřebuji, abych mohl zase život předávat dál a tak rozhojňovat. (Viz Studie a Texty Komenského fakulty I, 15nn). Tam, kde jedinec nebo skupina ve jménu svého života ničí život ostatních (ať lidí či jiných tvorů), řeže větev, na níž sedí. To je pozadím konzumní mentality a ekologické krize.





V. Počátek stvoření

Jestliže se věda snaží zkoumat začátek vší (hmotné) skutečnosti, nejsme ovšem už v oblasti biologie, nýbrž ve fyzice, přesněji v astronomii, a to v její nejzajímavější, ale také nejproblematičtější části, kosmogonii čili nauce o vzniku kosmu. Není to dlouho, co se otázky kosmogonie považovaly za téměř vyřešené. Ale pak - v několika posledních desítiletích narazili badatelé na řadu nových, dříve netušených jevů (kvazary, pulzary, kolapsary, černé a snad i bílé díry atd. atd.) A dnes se světový obraz zase otevírá a jistého je toho málo. Jen nemoudří jsou pyšní na své domněle hotové vědění; moudří naopak vědí, jak málo víme. V astronomii je k této otázce velmi instruktivní kniha J. Grygara „Vesmír je náš svět“. Dnes se ponejvíce zastává hypotéza velkého třesku (Big Bang), tvrdící, že náš vesmír začal svou nynější existenci asi před dvanácti až dvaceti miliardami let jakousi obrovskou explozí, od níž pokračuje jeho rozpínání, zřetelné z úniku galaxií. Celá věc je však komplikována otázkou, zdali je růst a vývoj vesmíru děj vratný či nevratný, co znamenají pro kosmogonické teorie černé a snad i předpokládané bílé díry atd. atd. Nejeden fundamentalista nad tím jásá. Zdá se, jakoby s hypotézou velkého třesku astronomie konečně objevila stvoření! Ale pozor! Chtěl bych znovu varovat před ukvapenými závěry, abychom nemusili za čas zase něco odvolávat, jako už kdysi zdogmatizovaný geocentrický systém! Ani nejpečlivější a nejkritičtější astrofyzika neodpoví na otázku po počátku stvoření. Zde je odpověď zase věcí vnitřního přístupu a osobního hodnocení, které přesahuje všecku empirii.

Jak to vypadá s počátkem stvoření? Zde bychom si měli především připomenout, že biblický pojem stvoření, t.j. všeho, co bylo stvořeno, se nekryje s filozofickým pojmem hmoty či „objektivní skutečností“, která nás obklopuje. Pro starověkého Izraelce je být tolik co žít, a tak se nezajímá o teoretické otázky jako je vznik hmoty, prostoru, času apod., nýbrž především o počátek života; stvoření pak je mu především souhrnem všeho živého. I sama země a nebe jsou v nejstarších vrstvách myšlení bytosti, ovšem že zcela podřízené Hospodinu. A všecko zkoumání a ohledávání je vlastně setkávání (viz Buber, Já a ty). A nadto biblická zpráva o stvoření (Gn 1-2) je vyznáním svrchovaného Stvořitele a nikoli popisem procesu vznikání.

Nicméně my dnes víme o obrovitých prostorových i časových rozměrech vesmíru a nemůžeme se neptat, jak to vše souvisí s Bohem a jeho vůlí. Nemůžeme se neptat po počátku toho, co ani staří proroci ani apoštolové, krátce svatopisci, neměli ještě před očima v té podobě, jak se to jeví nám dnes. Můžeme vyčíst z Písma odpověď i na takovou otázku?

Jistěže. Víra vyčítá odpověď z Písma i na to, co se ve starých časech v té nynější podobě neznalo. Jinak řečeno, Boží slovo se z Písma ozývá znovu a znovu, to je podstatná zkušenost církve nad biblí. Odpověď je tu prostá - je to odkaz k rozhodnutí a vůli Stvořitele. Země a celý vesmír je tu prostě proto, že jej tu Bůh chtěl a chce mít. Proto si Bůh hned na počátku řekl: Buď země! Jinak řečeno, počátek všeho je v Božím přání, v Božím rozhodnutí, v Boží vůli.

Za zvláštní studii by stálo, proč se v Gn 1 neužívá slovesa dibber = proslovit slovo zavazující a působivé, nýbrž velmi širokého a v podstatě bezbarvého slovesa amar = říci, sdělit, informovat. Zatím jen předběžně a náznakem: mám za to, že je tu v pozadí polemika proti pojetí, kdy bozi tvoří působivým slovem, magickou formulí. V Egyptě to byl zvláště Ptah (viz desku Šabakovu - memfiská theologie) a v Mezopotamii mistr kouzel Ea a pak ovšem i jeho syn Marduk. Zde, v bibli, však nic takového není. Hospodin si prostě řekne, nic nezaříkává, a je to tu. Jeho přání, jeho vnitřní rozhodnutí zcela stačí.

Ale zde, na konci našeho uvažování, vyvstává teprve ta nezákladnější a nejzávažnější otázka: jaký Bůh to rozhodl? Jaký Bůh stvořil svět, život i člověka? Jestliže říkáme, že to všecko sice stvořil Bůh, ale neřekneme jaký, nejsme daleko od starověké mythologie. Ale i na tuto otázku, a právě na ni, odpovídá biblická zvěst velmi jednoznačně: je to ten Bůh, který se zjevil v osobě a díle Ježíše Krista. Tedy Bůh laskavý a milosrdný, který miluje a odpouští, který chce dobré a tvoří dobré srov. Gn 1,31; aj.: Bylo vše velmi dobré.

A to je slovo pro nás. Nám se leckdy zdá, že to, co nás potkává, či obklopuje, postihuje a zasahuje, co prožíváme a okoušíme, je zlé, dokonce velmi zlé. Jistě; ne vše, co se na světě děj, je dobré. Mnoho toho jsme zde na zemi my lidé už pokazili, stále kazíme a ještě pokazíme. Slovo hřích není prázdná fráze. Ale ten Jediný a jedinečný (a to je smyslem hebrejského vyznání v Dt 6,4 - echad), který měl při všem a nade vším první slovo, bude mít i slovo poslední. Dobré slovo. A my je smíme vyhlížet v dobré naději navzdory všemu, čím jsme i co je v nás. Protože jen Jediný, který na kříži pečetí svou lásku obětí, říká: Já jsem první i poslední (Iz 41,4), Alfa i Ómega, počátek i konec. Náš počátek i konec, počátek i konec církve, člověka, života i stvoření je v Boží lásce, v Kristu.

***

Záznam přednášky o počátku církve v širším biblickém smyslu - tedy církve Staré smlouvy a jeho pokračování v lidu Nové smlouvy.
(Biblické otázky 4)

***

Publikaci vydalo Pastorační středisko . Objednat si ji a nechat zaslat poštou můžete spolu s dalšími texty na CD zde.