Odpuštění nemění minulost, ale otevřít cestu ke změně budoucnosti. - archív citátů

Navigace: Tematické texty K Kněžství, kněz, hierarchieDelší texty Poslední kněz Lidic: Josef Štenberka

Poslední kněz Lidic: Josef Štenberka

Jméno Josefa Štemberky zůstane navždycky spojeno s farností, ve které působil třiatřicet let. Ačkoliv se mohl násilné smrti vyhnout, zůstal mezi svými. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy a František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragedii Každý své břímě.



V Pecce


Pocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem v Pecce čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef se narodil 2. února 1869. Měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenáct let.

Stejně jako jeho bratr Jindřich, který se stal advokátem a spisovatelem, i Josef byl velmi nadaný. Na přímluvu svého učitele odešel studovat na gymnázium do Jičína. Bydlel v jezuitské koleji, živil se kondicemi a milodary. Z domova nemohl dostávat nic.

Po středoškolských studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. Po ukončení semináře roku 1894 přijal kněžské svěcení. Do farnosti Lidice byl Josef Štemberka poslán v roce 1909.



Skromnost jej šlechtila


Věnoval se své službě svědomitě a věrně: oddával, křtil, zpovídal, kázal a pohřbíval. Obyvatelé Lidic se na něj často obraceli s prosbou o radu i se svými sousedskými spory a jeho rozumná slova i rozhodnutí většinou rádi respektovali. Velmi se staral o farní kostel, povznesl chrámový zpěv lidový i sborový. Sám byl muzikant – hrál na harmonium. Zvlášť krásný vztah měl k dětem, které ho milovaly, a dodnes žijící pamětníci vzpomínají na rozlehlou farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. I na to, že do hodin náboženství přinášel pecny domácího chleba s medem. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům.

Páter Josef byl velmi skromný: denně se umýval studenou vodou, nekouřil, maso jedl jen výjimečně, k večeři míval pravidelně hrnek mléka a krajíc suchého chleba. Měl rád zeleninu a sladil pouze medem. Farní hospodyně vzpomíná, že když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože odhadl, co vše se ve válce bude hodit. Poslední varhaník v lidickém kostele, lékař Quido Jeřábek, zase krátce po válce vzpomínal na faráře jako na upřímného vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat zahraniční rozhlas a diskutovat o válečných událostech.

Do rodné Pecky jezdil Josef Štemberka navštěvovat své tři sestry – Anežku, Leopoldu a Lojzičku, které zůstaly doma svobodné, protože chudá rodina neměla na věno. Při jedné návštěvě se s nimi dohodl, že na místě staré rodné chaloupky postaví vilku, kde budou bydlet na sklonku života opět společně.

Začátkem roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na stěhování, které bylo plánované na květen. Jeho nástupce však nebyl na převzetí kněžské služby v Lidicích ještě připravený, a tak vyhověl žádosti a termín odchodu odsunul o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost osudnými.



Tragédie z roku 1942


Lidice postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce.

"Na Boží tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je. U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho.

V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny. Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít. Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář. Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce.

Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás s puškami napřaženými k výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít k faře, ale oba nás odvedli na dvůr k Horákovům. Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno. Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde."



Nespravedlivá smrt


"Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla," vzpomínala hospodyně. "Když jsem mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil ho k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy – a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli."

Neexistuje jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim. Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči.

Ke zdi Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy byl Josefu Štemberkovi udělen in memoriam 28. 10. 1992


---------------------------------------------------

Původ článku:
- Převzato z: http://www.lidice.cz/obec/historie/Stemberka.html
- Autor článku Miroslav Procházka knihovnik z Pecky
- Článek převzal z týdeníku Naše rodina Antonín Nešpor
 


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

C. S. Lewis
(21. 11. 2024) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ († 22. 11. 1963)

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU

Adventní kalendář k JUBILEJNÍMU ROKU
(18. 11. 2024) 24.12. začíná jubilejní svatý rok 2025 otevřením brány baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Nabízíme vám tip na…

Slavnost Ježíše Krista Krále

(16. 11. 2024) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém…

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989
(14. 11. 2024) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen…

Světový den chudých

Světový den chudých
(13. 11. 2024) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)
(12. 11. 2024) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Horkokrevná, temperamentní a neznámá světice: sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice (9.11.)

Horkokrevná, temperamentní a neznámá světice: sv. Alžběta od Nejsvětější Trojice (9.11.)
(8. 11. 2024) Alžběta z Dijonu: Karmelitka, která pomýšlela na sebevraždu...