Postní doba začíná popelcem, ale vrcholí ohněm Velikonoční noci

Cílem naší cesty světem je Pán

Homilie papeže Františka při liturgii Popeleční středy 6. března, baz. sv. Sabiny

»Zatrubte na polnici, nařiďte půst« (Jl 2,15), říká prorok v prvním čtení. Postní dobu zahajuje pronikavý zvuk polnice, který uším nelahodí, leč vyhlašuje půst. Tento mocný zvuk má zvolnit náš život, který stále spěchá, ale často neví kam. Volá, abychom zastavili, vykročili k podstatnému a postili se od nadbytečností, které působí roztěkanost. Je to budíček pro duši.

Zvuk tohoto budíku provází stručný a zarmoucený vzkaz, který Pán předává prorokovými ústy: »Obraťte se ke mně« (v.12). Obraťte se. Máme-li se obrátit, znamená to, že jsme měli namířeno jinam. Postní doba je časem znovu objevení životního kurzu. Stejně jako při chůzi je totiž na naší životní dráze opravdu směrodatné neztratit ze zřetele cíl. Pokud se však zájmem cesty stane výhled do okolí nebo zastávka k jídlu, nedojde se daleko. Každý z nás se může ptát: hledám kurz své životní cesty? Anebo mi stačí žít ze dne na den, myslet jen na to, abych se měl dobře, vyřešil nějaký ten problém a trochu se pobavil? A jaký je ten kurz? Možná snaha o zdraví, o kterém mnozí tvrdí, že je nejpřednější, ale které dříve či později pomine? Možná majetek a blahobyt? Kvůli tomu však na světě nejsme. Obraťte se ke mně, praví Pán. Ke mně. Cílem naší cesty světem je Pán. Kurz je třeba zaměřit k Němu.

Ke znovu objevení tohoto kurzu je nám dnes nabízeno znamení: popelec na čelo. Je to znamení, které nám umožňuje přemýšlet o tom, co nosíme v hlavě. Naše myšlenky často sledují pomíjivé věci, které přicházejí a odcházejí. Jemná vrstva popela, kterou přijmeme, má delikátně a pravdivě naznačit, že ze spousty věcí, které nosíš v hlavě a po kterých se každodenně sháníš a pídíš, nezůstane nic. Jakkoli se namáháš, žádný majetek si s sebou z života neodneseš. Pozemské statky se rozplynou jako prach ve větru. Majetky jsou provizorní, moc pomine a úspěch se vytratí. Dnes dominující kultura zdání, která nás svádí, abychom žili pro pomíjivé věci, je obrovský klam. Je totiž jako plamen: jakmile dohoří, zanechá jen popel. Postní doba je opětovným objevením toho, že jsme učiněni pro oheň, který plane navěky, nikoli pro popel, který hned vyhasne; pro Boha, nikoli pro svět; pro nebeskou věčnost, nikoli pro pozemský klam; pro svobodu dětí, nikoli pro otročení věcem. Můžeme se dnes zeptat: na čí straně jsem? Žiji pro oheň nebo pro popel?

Na této cestě obrácení k podstatnému, jíž je postní doba, evangelium podává tři etapy, kterými máme projít na Pánův pokyn bez pokrytectví a předstírání. Jsou to almužna, modlitba a půst. K čemu jsou? Almužna, modlitba a půst nás přivádějí k jediným třem skutečnostem, které nezanikají. Modlitba nás pojí k Bohu, dobročinná láska k bližnímu, půst k nám samotným. Bůh, bratři a můj život: to jsou tři skutečnosti, které nekončí v nicotě a do nichž je třeba investovat. Postní doba nás tedy zve, abychom hleděli: k Nejvyššímu modlitbou, jež osvobozuje od horizontálního a mělkého života, ve kterém nacházíme čas pro sebe, ale zapomínáme na Boha; potom k druhému dobročinnou láskou, jež  osvobozuje od marnivosti mít, od smýšlení, podle něhož jdou věci dobře, pokud vyhovují mně; a nakonec nás zve, abychom pohlédli do svého nitra půstem, který nás osvobozuje od lpění na věcech a na světskosti, která uspává srdce. Modlitba, dobročinná láska a půst – tři investice do pokladu, který trvá.

Ježíš řekl: »Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce« (Mt 6,21). Naše srdce vždycky někam směřuje, jako buzola hledající směr. Lze ho přirovnat také k magnetu: potřebuje k něčemu přilnout. Avšak přilne-li pouze k pozemským věcem, stane se dříve či později jejich otrokem. Věci, které mají sloužit, se stanou věcmi, kterým se slouží. Vzhled, peníze, kariéra, zábava – žijeme-li pro ně, stanou se modlami, které nás používají; sirénami, které nás mámí a potom nechávají napospas. Jestliže však srdce přilne k tomu, co nepomíjí, nalezneme sebe a staneme se svobodnými. Postní doba je časem milosti, jež osvobozuje srdce od marností. Je dobou uzdravení ze závislostí, jež nás svádějí. Je časem, kdy upřít pohled k tomu, co zůstává.

Kam tedy upřít zrak v postní době? To je prosté. K Ukřižovanému. Ježíš na kříži je jako životní buzola, která ukazuje k nebi. Prostota dřeva, Pánovo mlčení a sebezřeknutí z lásky nám ukazují potřebu prostšího života osvobozeného od přílišného shonu po věcech. Ježíš nás z kříže učí mocné odvaze odříkání. Pod tíží nadměrných břemen totiž nepostoupíme vpřed. Potřebujeme se uvolnit od chapadel konzumismu i léček sobectví, od stále rostoucí chtivosti, od neustálé nespokojenosti, od srdce zavřeného potřebám chudých. Ježíš, který na dřevě kříže plane láskou, nás volá k životu, který hoří pro Něho a neztratí se nikdy v popelu světa, k životu, který žhne láskou a nikdy nezaniká v průměrnosti. Je život, který od nás požaduje, obtížný? Ano, ale vede k cíli, jak ukazuje postní doba, jež začíná popelcem, ale vrcholí ohněm Velikonoční noci a objevem, že Ježíšovo tělo není v hrobě zpopelněno, nýbrž slavně vzkříšeno. Platí to i pro nás, kteří jsme prach, pokud se obrátíme se svými slabostmi k Pánu, vydáme se na cestu lásky a obejmeme život, který nezaniká. Jistě se tak  ocitneme v radosti.

6. března 2019

Se svolením převzato z webu České sekce Radio Vaticana. Redakčně upraveno.