Proč (Joseph kardinál Ratzinger)

Kladu si otázku, proč církev nám, nic netušícím křesťanským analfabetům, také lépe nezprostředkovává víru, proč častěji nepřipomíná to, co je na katolicismu velikého: svobodu myšleni, usmíření a milosrdenství. Postrádám také její tradiční obřady, její zvyky, její svátky, které by přece na základě své dvoutisícileté zkušenosti mohla s hrdostí a uměním slavit. (121)
(...)
V naší liturgické formě se objevuje tendence - podle mého názoru falešná - provádět dokonalou "inkulturaci" liturgie v moderním světě. Je tedy ještě více zkracována a dále zbavována všeho, co je domněle nesrozumitelné; v podstatě se má transponovat do ještě "hovorovějšího" jazyka. To je ovšem zcela zásadní nepochopení liturgie a liturgické slavnosti. Liturgii přece nechápeme nějakým racionálním způsobem, jako třeba přednášku, nýbrž chápeme ji různými způsoby, všemi smysly a vtahováním do slavnosti, kterou si nevymyslela jakási komise, ale která ke mně přichází jakoby z hloubi tisíciletí a věčnosti. (122-23)
(...)
Myslím si, že bychom proto měli více vnímat sílu a moc nemanipulovatelné tradice. Její krása a velikost se dotkne i toho, kdo nedokáže racionálně zpracovat a pochopit všecky detaily. (124)

…
Kristus a jeho soud přece není vítězstvím zla, On je vítězstvím dobra. Proto také skutečnost, že Bůh je spravedlivý, že je soudce, je poselstvím nanejvýš radostným. Toto radostné poselství mě ovšem zavazuje. Chápu-li však radostné poselství pouze jako sebepotvrzení, pak nakonec není důležité, pak je to jen obluzení. Proto se musíme znovu smířit s úlohou soudu právě při pohledu na trpící a na ty, kterým se žádné spravedlnosti nedostává, kteří však mají na spravedlnost právo. A pak je také třeba počítat s tím, že i my sami spadáme pod toto měřítko, a proto se snažíme, abychom nepatřili k pachatelům bezpráví.

Jistě, v poselství o soudu je znepokojující prvek - a dobře, že to tak je. Vidíme třeba, jak středověcí vládci činili bezpráví, ale později, když se přibližoval soud, se pokoušeli vyrovnat je dobrými díly, dobrými činy. Vědomí, že existuje soud, bylo tedy také politickým a sociálním faktorem. Vědomí, že takto nesmím odejít ze světa, že to musím nějak urovnat- tedy že i nad těmi nejmocnějšími stojí ještě nějaká vyšší hrozba - bylo nanejvýš blahodárné. Prospívá to každému člověku. Od Krista ovšem víme, že tento soudce není chladný vykonavatel paragrafů; víme, že je milosrdný a že mu nakonec můžeme jít beze strachu vstříc. Myslím si, že si každý musí najít vnitřní rovnováhu, cítit, že podléhá soudu, a přitom poznávat: Nemohu si prostě dělat, co chci, podléhám vyššímu soudu - a na druhé straně nepropadat skrupulím a ustrašenosti.

Zdá se mi, že tím je také naznačen směr pro hlásání i pro pastoraci. Musí dokázat ve jménu práva a dobra pohrozit jak mocným, tak těm, kdo svůj život „pustoší“, promarňují a ničí. Pastorace se však nesmí stát zastrašující mocí, musí také vědět, s kým mluví. Existují citlivé, téměř nemocné duše, které se dají rychle zastrašit. Ty musíme vyvádět ze zóny strachu, musíme jim hlásat mocná slova o milosti. A pak jsou zde tlustokožci, na které se musí i udeřit. Myslím si, že to všechno patří k sobě, ale tak, že i soud je radostné poselství, protože nás ujišťuje: Svět je v pořádku, dobro vítězí. (130-31)
(...)
Pojem "lid Boží" je biblický pojem. Biblické použití pak také stanoví normu, jak tento pojem používat. Je to původně a zásadně pojem starozákonní, přičemž pojem "lid" je na hony vzdálen věku nacionalismu, souvisí spíše s kmenem, s rodinou.

Především je to výraz vztahu, což novější exegeze zřetelně ukázala. Izrael není lidem Božím, pokud se projevuje jako čistě politický národ. Božím lidem se stává tím, že se obrací k Bohu. Je lidem Božím pouze ve vztahu, v obrácení k Bohu, a to v Izraeli znamená podrobení se tóře. Ve Starém zákoně tedy pojem "Boží lid" nejdříve znamená, že Bůh si vyvolil Izrael; ten je tedy vyvolen bez vlastních zásluh, i když to není žádný významný národ, ale jeden z nejmenších. Je vyvolen z lásky. Tento pojem v sobě dále zahrnuje přijetí této lásky, což konkrétně znamená podrobit se tóře. A právě v tomto podrobení, které ho uvádí do vztahu s Bohem, je Božím lidem.

V Novém zákoně se pojem "Boží lid" (možná až na jednu dvě výjimky) vztahuje pouze na Izrael, tedy na lid Starého zákona, není to přímo církevní pojem. Církev je ovšem chápána jako pokračování Izraele, i když křesťané nepocházejí od Abrahama, a tudíž vlastně nepatří k jeho lidu. Stávají se jím, jak říká Nový zákon, protože pocházejí od Krista, a tím se stávají i Abrahamovými dětmi. K lidu Božímu patří tedy ten. kdo patří Kristu. Dalo by se říci, že pojem "tóra" je nahrazen osobou Krista; potud je "Boží lid" kategorie, které se neužívá přímo pro nový lid, ale jež se váže právě na Kristovo společenství a na život podle Krista a s Kristem, nebo jak říká Pavel: "Nechť' je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši" (Fp 2,5). "Kristovo smýšlení" pak líčí slovy: V poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Pouze chápeme-li pojem "Boží lid" v biblickém pojetí, používáme ho v křesťanském duchu. Všechno ostatní jsou mimokřesťanské konstrukce, které se míjejí s podstatou. Podle mého názoru jsou to také produkty pýchy. Kdo může o sobě říkat, my jsme Božím lidem, a ostatní ne? (131-32)
(...)
Církev žije z identity všech generací, z identity přesahující čas, a její vlastní většinu tvoří světci. Každá generace se pokouší přiřadit se ke světcům a přispět svým podílem. Podaří se jí to jen tak, že přijme tuto velkou kontinuitu a bude v ní žít. (132)

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 130-32)