Proč jsme v nenávisti? /K. Rahner/

(1 Jan 3, 13-18)

Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život.
Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce - jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!

Ve třetí kapitole prvního Janova listu - zvláště v její první části - se mluví o bratrské lásce. A z tohoto textu je vzat dnešní úryvek, z něhož budme dále uvažovat jen o 13. verši.

Ten zní: "Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Když uvažuje v jaké stojí tato slova souvislosti, z níž musíme vycházet, abychom jim porozuměli, pak to zní takto: "My," říká Jan, "máme milovat lidi, nesmíme být jako Kain, který byl ze zlého ducha, a proto zabil svého bratra, nesmíme být lidmi, kteří nenávidí, protože nemohou snést dobro." A v této souvislosti říká zdánlivě úplně zbytečně: "Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Podle Jana je to tedy tak, že láska, dobrota, svatost, spravedlnost vyvolávají nenávist, a protože je tomu tak a protože dokonce - k našemu překvapení - je to pro apoštola samozřejmé, proto říká: "Nic se nedivte, že svět vás nenávidí." Vychází z toho, že křesťané jsou ti, kdo konají spravedlivé skutky, jako je konal Ábel. Jan se tedy domnívá, že dobro, spravedlnost vyvolává u nespravedlivého člověka hněv, nenávist a odpor, neboť takový člověk nemůže snést, aby existovalo něco jiného než on sám, protože chce nalézat u druhých lidí potvrzení sebe sama, ale dostává se mu pokárání, usvědčení a vyvrácení, jestliže je tu někdo, jehož skutky jsou spravedlivé a dobré, dokonce tak dobré, že tento člověk druhé lidi, ty zlé, dokonce miluje. A proto se na dobru rozněcuje zloba, na lásce nenávist a na spravedlnosti ještě znovu skutečná nespravedlnost. Nespravedlnost tak vychází na světlo, prozrazuje se, neboť nemůže snést dobro.

Jan se tedy domnívá, že my jsme ti, které to musí postihovat, varuje nás a vyzývá, abychom se nad tím nepodivovali. Výzva, abychom se nedivili, přirozeně ukazuje na to, že naše srdce se musí do určité míry posílit vzhledem k této nepříjemné zkušenosti, totiž zkušenosti, že dobro může vyvolávat zlo na tomto světě, který je rozdělený a v němž je život zkouškou, ve světě, kde už je to tak, že je člověk dotazován, zda chce být dobrý nebo zlý, zda chce milovat nebo nenávidět, být spravedlivý nebo nespravedlivý. Nyní však - domnívám se - máme ještě zcela jiný důvod, abychom se nad těmito slovy Písma podivovali. Potřebujeme to my, aby se naše srdce posilovalo vzhledem k nenávisti světa, jak to říká Jan? Buďme poctiví a uvažujme věcně! Můžeme říci, že nás svět nenávidí? Jsme pronásledováni pro své křesťanství? Trpíme násilí a pronásledování proto, že jednáme podle svého svědomí? Můžeme říci, že nepatříme k tomuto světu, a proto zjevně pociťujeme nenávist tohoto světa?

Nebo musíme říci: Při poctivé a střízlivé úvaze - nikoliv. Přirozeně, nevede se nám také o mnoho lépe než všem ostatním lidem, musíme snášet v životě různé útrapy, námahy, dokonce snad i ponižování a různé životní kalamity. Ale můžeme pravdivě říci, že nás svět nenávidí, protože jsme spravedliví, protože milujeme a protože milujeme ty, kteří nás nenávidí? Ale když to takto nemůžeme říci, jsme potom těmi, kterými máme být, o kterých Jan soudí, že je samozřejmé, že jsou světem nenáviděni, tak samozřejmé, že se tomu nesmí divit? Když čteme tuto větu, musíme být přece vyděšeni a udiveni, protože se nám zde, v našich poměrech, vede příliš dobře; musíme se ptát, zda jsme opravdu křesťany, jakými máme být.

A zde se skutečně ukazuje kriterium opravdového křesťanství. Budeme-li jím poměřovat, pak to, jací jsme, patrně tak lehce před Bohem a naším svědomím neobstojí. Kdybychom jednali důsledně podle svého svědomí, kdybychom zcela a jednoznačně stáli na straně evangelia, kdybychom v sobě netolerovali tento svět, který nenávidí a je nespravedlivý, a neustupovali mu, museli bychom patrně zakoušet více odporu, museli bychom zřetelněji pociťovat, že jsme jiní než děti tohoto světa. Snad - právě při užití tohoto kriteria, které nás může dovést k tomu, že vezmeme vážně své křesťanství - jsme dokonce v nebezpečí, že je budeme aplikovat špatně. Existují křesťané, kteří se domnívají, že stojí proti světu v opozici, a zatím jsou patrně jen staromódní a reakční; existují křesťané, kteří zakoušejí odpor od těch, kteří křesťany nejsou, a tento odpor zakoušejí právem, protože tento odpor nesměřuje v zásadě proti skutečnému křesťanství, ale proti tomu nekřesťanskému v nás křesťanech, protože dáváme nekřesťanům pohoršení a nejsme takoví, jakými bychom vlastně měli být, a protože pak - budiž Bohu žalováno - zaměňují nás a křesťanství a domnívají se, že musí odmítnout řesťanství, protože jsou právem nespokojeni s námi.

V takových případech nemůžeme říkat: Nemůžeme se divit, že nás svět nenávidí. Ne! Pak bychom se měli podivovat: ne nad ostatními, ale sami nad sebou! Ale tato skutečnost nám zase nedává právo, abychom proto všechno v církvi, v církevní praxi, v křesťanství viděli jako nesprávné, nedostatečné, reakční, ne dost moderní jen proto, že se to nesetkává se souhlasem světa. Neboť se nám zde říká: "Nedivte se, že vás svět nenávidí." A nedivte se ani tehdy, když se tato nenávist, toto nejvnitřnější odmítání křesťanského, svatého, božského a církevního maskuje tvrzením, že se odmítá jen to staromódní, reakční, již překonané, primitivní, to, co patří včerejšku. Ani pak se nesmíme podivovat nad nenávistí světa - a i tato maskovaná nenávist může být nenávistí skutečnou, která nás může v našem křesťanství jen utvrdit. A tak nás vlastně tato slova staví před pozoruhodnou situaci. Nesmíme se podivovat nad odporem světa, musíme se divit, že nás tak málo postihuje, nesmíme ho vyvolávat něčím, co není čisté, skutečné křesťanství lásky, pravdy a věrnosti svědomí.

Musíme tedy stále v nás samých i ve světě provádět rozlišování duchů podle toho, mají-li povahu křesťanskou nebo nekřesťanskou. Toto rozlišování, které je kritické k sobě a může být kritické ke světu, je obtížné, vyžaduje Boží světlo, vyžaduje věrnost a jasnost svědomí. Je to těžký a velký úkol. Budeme se musit stále znovu sami sebe ptát, zda nejsme až příliš zrovna takoví jako ti ostatní a jako všichni dohromady; zda se příliš - jak říká na jednom místě Pavel - nepřispůsobujeme tomuto světu. Budeme se stále musit ptát, zda se za křesťanstvím neskrýváme my sami a zda tak nedáváme pohoršení těm, kteří křesťany nejsou, ale snad usilovně opravdové křesťanství hledají, tím, že se za křesťany vydáváme, ale vůbec jimi nejsme. Kéž nám Bůh dá milost snášet skutečnou nenávist světa statečně a vyrovnaně, s vnitřní věrností k našemu vlastnímu opravdovému křesťanství, a kéž dá Bůh současné církvi, jejím představeným a každému z nás v jeho vlastním životě milost, abychom svou vlastní vinou nezpůsobili, že se křesťanství stane ve světě nevěrohodným.