Průvodce Adventem 2001 (Petr Nešpor)

Z adventního lekcionáře, z knih Henriho J. M. Nouwena vybral a doprovodnými poznámkami opatřil P.Petr Nešpor
.

Jazyková korektura a technická spolupráce:
Josef Gerbrich

Obrázek na titulní straně z: www.vira.cz

Pro vnitřní potřebu vydává Pastorační středisko při Biskupství brněnském Petrov 5, 601 43 Brno tel. 05-43235030

BRNO 2001





Všechno začíná touhou
Nelly Sachsová

Ve svých farnostech jsem vnímal touhu lidí prožít Advent. Sdílel jsem ji s nimi. Advent má své zvláštní nezaměnitelné požehnání, probouzí v nás touhu ve skrytosti nastoupit nový vztah k Bohu a k bližnímu
.
Vloni jsme se se společenstvím mladých domluvili ke vzájemné podpoře v této touze. Když je člověk v ní osamocen, bývá to těžší. Požádali mne, abych připravil texty, které by nás společně Adventem doprovázely. Naše úmluva byla taková: každý den ve 21 hodin prožít tichou modlitební chvíli, kdy se modlím za ty ostatní a pokouším se o meditaci nad společným textem. Ve společenství jsme pak mluvili o svých zkušenostech.

Z této potřeby – mít něco, co mne tímto obdobím doprovází – vznikla tato brožurka PRŮVODCE ADVENTEM. Je určena pro ty, kteří mají touhu a odhodlání, nechtějí podlehnou jen tak snadno všem Tescům, Makrům a jiným „Hypernovákům“. Je třeba předeslat, že nás provází především Duch Boží a on je to, který vkládá do nás tu první touhu Advent dobře prožít. Také způsob, který se zde nabízí, není samozřejmě zdaleka jedinou možností. Někdo půjde cestou každodenního růžence, jiný skrze roráty, další skrze modlitbu Ježíšovu nebo Lectio divina (doporučuji; v Karmelitánském nakladatelství vyšel první díl týkající se právě Adventu).

Pokud se rozhodnete pro PRŮVODCE ADVENTEM, je zde několik poznámek k lepšímu porozumění a prožití:

1. Každý den zde má tři krátké texty. První je prioritní, Boží slovo. Je vybráno
z lekcionáře a je to ten text, který se tento den čte v kostele. Doprovází nás tedy Boží slovo skrze liturgii. Druhý text je z myšlenek Henriho J. M. Nouwena, profesora na univerzitě v Yalle a na Harvardu, později člena komunity Archa. Třetí odstavec je pak jednou z cest, jak se v meditaci vydat. Zdůrazňuji jednou z možných.

2. Mohu meditovat pouze nad větou, větami Písma, které jsou z celého úryvku vybrány. Nebo si mohu otevřít Bibli a podle souřadnic si přečíst celý text.

3. Doprovázejí mne také události, které ten den prožiji. Být vnímavý ke skrytému Božímu rukopisu skrze události a lidi, které potkám.

4. Je dobré vyhradit si pokud možno zakotvený čas, kdy se budu modlit. Také je dobré si stanovit, jak dlouho se budu modlit. Čtvrt hodiny, půl hodiny...

5. Je možné přidat nějakou vhodnou píseň, třeba ze Zpěvů z Taizé nebo z kancionálu, kde adventní písně zde patří mezi ty nejlepší. Kdo zpívá, dvakrát se modlí.

6. Někdy jsme příliš roztržití a nedokážeme se soustředit. K tomu dvě „vychytávky“:
· utíkají-li nám myšlenky na všechny strany, začneme být křečovití; pak udělejme
v nejlepším slova smyslu „z nouze ctnost“: pozorujme chvíli právě tyto roztoulané myšlenky, a nabízejme je Bohu. Nebudou tak nepodstatné, jak si myslíme, vždyť je máme v mysli, asi nás zatěžují, působí strach nebo naopak radost. Bůh se zajímá o nás a o to, čím žijeme, tak právě toto mu předkládejme. Tím si od těchto myšlenek uděláme patřičný odstup a zároveň jsme v Boží blízkosti.

· tato skrytá tichá modlitba se možná méně podobá vězeňskému dvoru, kam nesmí zalétnout ani hlásek toho, co se děje kolem, ale spíš se podobá zahrádce
s malovaným plotem, kam na chvíli zajdu, přivoním ke květinám, nadechnu se čerstvého vzduchu a podle vzdálených hlasů zvenčí natrhám pro ten den tu správnou kytici.

7. Advent má svá vlastní témata: otevření se Božím příslibům vyjádřeným v Božím slově, prožívání očekávání (slavnosti Narození i druhého příchodu Krista) a radostná změna smýšlení. Typickými postavami Adventu jsou Izaiáš, Jan Křtitel, Maria, Josef. Tato témata a tyto postavy nás doprovázejí k Ježíši. Průvodce je strukturován právě podle těchto důrazů.


Petr Nešpor






DOBA ADVENTNÍ

Liturgická poznámka



Ve všedních dnech doby adventní se čtou dvě řady čtení: první od začátku Adventu do 16. prosince, druhá od 17. do 24. prosince. Na začátku adventní doby se čte z knihy proroka Izaiáše. Jsou vybrány nejdůležitější kapitoly tak, jak jdou v knize za sebou. Evangelia jsou v těchto dnech vybrána s ohledem na tato první čtení. Celý tento cyklus je prorockou přípravou na vtělení, ale zároveň ukazuje ke konečnému dovršení v Kristově příchodu ve slávě. Od čtvrtka 2. adventního týdne začínají evangelia o Janu Křtiteli. První čtení je pak buď pokračováním z knihy proroka Izaiáše nebo jiný text vybraný vzhledem k evangeliu.

V posledním týdnu před slavností Narození Páně (od 17. do 24. prosince) jsou pro evangelium vybrány události, které bezprostředně předcházely narození Páně (Mt a Lk), a tak se tento týden stává již bezprostřední přípravou na narození Mesiáše – Krista. Jako první čtení jsou pak vybrány vzhledem k evangeliu texty z různých knih Starého zákona, mezi nimi některá další velmi důležitá mesiánská proroctví.





1. Cesta čekání a Božích příslibů


PRVNÍ ADVENTNÍ TÝDEN



1. neděle adventní
Iz 2,1-5

Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

Pokoj, který svět nedává, je světlo, které zahání temnotu. Každý kousek tohoto pokoje přibližuje den!

Jednoho dne se ptal rabín věřícího Žida: „Kdy končí noc a začíná den? Jak to člověk pozná?“ Žid se pokoušel o odpověď: „Možná tehdy, když uvidíme na obloze první náznak svítání? Nebo tehdy, rozeznáme-li keř od člověka?“ „Nikoli,“ řekl rabín, „tma ustoupí světlu tehdy, když člověk pozná v obličeji toho druhého svého bratra a svou sestru: Dokud se to nestane, je v nás ještě tma.“

Modleme se za světlo. To je světlo, které svět nemůže dát.

(Henri J. M. Nouwen: Cesta pokoje)


Advent je svítáním Vánoc. Přichází Ježíš, přichází světlo. Symbolikou je adventní věnec. Žít advent znamená nově se učit žít v Hospodinově světle, ve skrytosti bez okázalostí, ve svém vnitřním tichu, kde bydlí Bůh.



Pondělí po 1. neděli adventní
Iz 4,2-6
Hospodinova velebnost bude celého toho místa ochranným stánkem, který skýtá stín ve dne proti vedru a bezpečné útočiště proti vichru a dešti.

Dokud žijeme a uvažujeme tak, jako by pokoj ještě nenastal a jako by záleželo jen na nás, až ho uskutečníme, jsme na cestě k sebezničení. Ale když uvěříme, že Bůh lásky nám již pokoj, po němž toužíme, daroval, uvidíme, jak tento pokoj prolamuje narušenou půdu našeho lidského údělu a uvidíme, jak rychle roste a dokonce uzdravuje ekonomické a politické neduhy naší doby. (Henri J. M. Nouwen: Cesta pokoje)
Na začátku Adventu se otevřme Božímu pokoji! Ten není věcí našeho výkonu nebo nějaké pouhé autosugesce. On tam někde uvnitř už je, tam, kde je v nás Hospodinův „stánek, který skýtá stín ve dne proti vedru a bezpečné útočiště proti vichru a dešti.“

Úterý po 1. neděli adventní
Iz 11,1-10
Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů.

Čekání, jak je vidíme u postav prvních stran evangelia, je čekání s vědomím příslibu. „Neboj se, Zachariáši,… tvá manželka Alžběta Ti porodí syna…“ „Neboj se, Maria, hle, počneš a porodíš syna…“ (Lk 1,13.31). Lidé, kteří čekají, dostali příslib, který jim umožňuje čekat. Dostali něco, co v nich roste jako semínko. Můžeme čekat, jedině když čekáme na něco, co už vlastně začalo. (Henri J. M. Nouwen: Cesta čekání)
Boží slovo je plné příslibů. Jít Adventem znamená otevřít se jim, vztáhnout je na sebe
a tak se léčit od pesimismu, moralizování, z vnitřní „zabrzděnosti“. Bůh pro mne má „nové věci, už to raší“. Věřme víc v Boží přísliby než v horu svých špatných zkušeností.

Středa po 1. neděli adventní
Iz 25,6-10a
Pán Hospodin setře slzu z každé tváře.

Čekající člověk je trpělivý. Slovo trpělivost znamená ochotu zůstat, kde jsem, a žít danou situaci naplno v důvěře, že je v ní cosi skrytého, co se mi později ukáže. Netrpěliví lidé si vždy myslí, že to pravé se odehrává někde jinde, a proto chtějí jít jinam. Daný okamžik je pro ně prázdný. Žít trpělivě znamená žít aktivně přítomnost.
(Henri J. M. Nouwen: Cesta čekání)
Dar přítomného okamžiku! Jsme ze sebe někdy nešťastní, chceme být někde jinde, být někým jiným, mít jiné schopnosti, kéž by okolnosti byly jiné… A zapomínáme, že kdyby se tak skutečně stalo, svět by velmi zchudl o člověka, kterým jsem právě já. Je potřeba nejen snášet realitu, ale je třeba milovat realitu. Tak jako ji Ježíš miloval a právě do ní vstoupil vtělením.

Čtvrtek po 1. neděli adventní
Iz 26,1-6
Pevné město máme ke spáse, Pán ji opatřil hradbami a valem.
Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost.

Za druhé pak je čekání aktivní. Většina z nás se domnívá, že čekání je něco velmi pasivního, jakýsi beznadějný stav určovaný událostmi, které se nám vymykají z rukou. Autobus má zpoždění? Pak nemůžeš nic jiného než si sednout a čekat...
(Henri J. M. Nouwen: Cesta čekání)
Je třeba otevřít brány, vstoupit a zapojit se do práce na staveništi Božího království. Pán nám dal pevné město ke spáse – společenství církve. On je tam uprostřed nás. Žádná chvíle není zbytečná. Jak využívám chvílí, kdy musím někde čekat? Při opakování sloganu „Nemám čas!“, zapomínám na tyto chvíle v čekárně, v autobuse, po cestě… Dávají mi příležitost k modlitbě, k vědomí, že celý můj život je aktivním čekáním na Pánův příchod.

Pátek po 1. neděli adventní
Iz 29,17-24
Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude považovat za les… tehdy prohlédnou oči slepých

Čekání je otevřené. Takové čekání je pro nás těžké, protože máme sklon čekat na něco hodně konkrétního, na něco, co si přejeme mít: „Kéž bych měl práci.“ „Jen aby se počasí zlepšilo.“ … Ale Zachariáš, Alžběta, Simeon a Anna nebyli plní svých přání. Oni Byli plní naděje. Naděje důvěřuje, že se něco uskuteční podle příslibu, a ne jen podle vlastních přání… Teprve když jsem byl ochoten svá přání opustit, mohlo se mi přihodit něco opravdu nového, co bylo nad mé očekávání. (Henri J. M. Nouwen: Cesta čekání)
Dáváme-li Bohu ve svých přáních a prosbách příliš konkrétní objednávku, můžeme se připravit o novou nabídku, kterou zná jen on. Být otevřen tomu, co nového mi dnes může Bůh skrze nějakého člověka, nějakou událost, práci i nepříjemnou situaci dát. Pak se nám otvírají oči a sledujeme, jak Bůh na nás naplňuje své přísliby.

Sobota po 1. neděli adventní
Iz 30,19-21.23-26
Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání… Hospodin obváže zlomeninu svého lidu.

Za prvé: Neutíkej před svými vnitřními city, i když ti připadají hrozné. Když je budeš sledovat od počátku do konce, porozumíš jim lépe a budeš svobodnější pro hledání nových cest, až se octneš ve slepé uličce. Za druhé: Když kdesi hluboko v sobě objevíš své bouřlivé a nespoutané emoce, budeš stát tváří v tvář svému hříšnému já. Tato konfrontace by tě neměla přivádět k zoufalství, ale měla by tě osvobodit k přijetí Božího soucitu, bez nějž není možné žádné uzdravení.
(Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Skrze toto Boží slovo se otevři zážitku Božího soucitu, nech se obvázat tam, kde jsi
s odvahou Bohu ukázal svou ránu. Aby ses mohl otevřít světlu Ježíšova narození.





2. Cesta změny smýšlení

DRUHÝ ADVENTNÍ TÝDEN

2. neděle adventní

Mt 3,1-2
Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!

Dnes ráno jsem Johnu Eudesovi položil tuto otázku: „Jak to mám dělat, abych mohl rozvíjet hluboký život z modlitby? Pokaždé se mi zdá, že mám na práci něco naléhavějšího a důležitějšího než modlitbu.
John Eudes mi odpověděl prostě a jasně: „Jediné řešení je modlitební řád, který neporušíš bez porady s duchovním vůdcem. Urči si rozumnou dobu, a jakmile si ji stanovíš, nepouštěj se jí za žádnou cenu. Dej si ji jako nejdůležitější úkol. Ať všichni vědí, že to je jediná věc, kterou nezměníš. Odejdi z večírku, když se ta hodina bude blížit. A modlitba dostane takový význam jako jídlo a spánek, a čas, který pro ni uvolníš, bude pro tebe velice osvobozující. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Láska je i věcí vynalézavosti.



Pondělí po 2. neděli adventní
Iz 35,1-10
Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte,
malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! Bůh sám přijde a spasí vás.

Začíná mi být jasné, že mé chvályhodné plány do budoucna se uskuteční tehdy, když podle nich začnu žít už teď. Rozhodl jsem se, že si na meditaci vyčlením půl hodiny od 10.45 do 11.50. Jednou ze zkušeností modlitby je, že se zdá, jako by se nic nedělo. Ale když vytrváte a ohlédnete se za delším obdobím modlitby, najednou zjistíte, že k něčemu došlo. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Stanovit si čtvrt hodiny, půl hodiny k pravidelné meditaci je obrovským krokem dopředu. Být v Jeho blízkosti.

Úterý po 2. neděli adventní
Iz 40,1-11
Těšte, těšte můj národ, praví váš Bůh.
Na poušti připravte Hospodinu cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu.

Na vývěsce jsem četl dopis od bílých otců, kteří mají misie v Africe. Byl to zoufalý dopis o milionech lidí, kteří hladovějí, zatímco my v USA píšeme články o způsobech snižování nadváhy.
John Eudes mluvil při kapitule o své květnové návštěvě Nigérie. Vyprávěl, jak zemědělci nepřestávají orat vyschlou zem jen proto, aby nezapomněli, jak se má orat, bez naděje na úrodu. Poušť postupuje každým rokem o tři až dvacet mil.
Čím to, že my dokážeme vypěstovat takové bohatství a nedokážeme se o ně podělit s lidmi, kteří žijí jen osmnáct hodin letu od nás a hladovějí?
Prozatím mi připadá, že nejlepší způsob, jak si připomenout miliony lidí, kteří mají hlad, a očišťovat si srdce a duši, abychom na ně ve svých rozhodnutích nezapomínali, je půst.
(Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Advent mě vede k solidaritě s druhými. Kolem mne žijí lidé. Těšit svůj národ, to je cesta Boží.

Středa po 2. neděli adventní
Iz 40,25-31
Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jako orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

Úryvek od Mertona: V Louisvillu mě uprostřed nákupního centra na rohu Čtvrté a Ořechové náhle zaplavilo zjištění, že miluji všechny tyto lidi, že jsou moji a já jejich, že si nemůžeme být cizí... Byla mi dána obrovská radost být člověkem, patřit k druhu, do něhož se vtělil sám Bůh... Ale to není sdělitelné. Lidem, kteří kolem mne procházejí, se nedá nijak vysvětlit, že září jako slunce! (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Dav, který každý den potkávám, jsou lidé! Každý má své osobní dějiny, každý má své místo v Božím srdci. Když se pravidelně modlím za lidi kolem sebe, buduji nenápadně svůj vztah k nim. Láska dává orlí křídla. Pane, doufám v Tebe!

Čtvrtek po 2. neděli adventní
Iz 41,13-20
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: Nestrachuj se!
Já ti pomohu.
Neboj se, červíčku Jakube...

Nejen modlitba k Ježíši, ale také slova Písma mohou přetvořit lidské nitro. Když přenesu do dne slova, která mě zasáhla při mši, a pomalu si je opakuji při čtení nebo při práci, tvoří ve mně nový život. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Kde leží v tuto chvíli tvoje kniha Písma? Každodenní Boží slovo, to je vydatná snídaně, z které mohu vykonat mnoho dobrého. „Nestrachuj se, já ti pomohu...“ – a najednou na to nejsi sám, On jde s Tebou celý den.

Pátek po 2. neděli adventní
Iz 48,17-19
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, učím Tě, abys měl úspěch.
Kéž by sis hleděl mých přikázání! Tvůj blahobyt by se rozléval jako řeka.

Prostá slova „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“, vyslovená stokrát, tisíckrát, desetitisíckrát, jako je opakoval onen ruský venkovan – poutník, by mi mohla pozvolna pročistit hlavu a dát Bohu nějakou šanci. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Boží přikázání jako cesta k úspěchu a blahobytu. Takto možná málo přemýšlíme. Očištění srdce kající modlitbou, skrze svátost smíření, skrze půst…, to je cesta k pravému blahobytu. Žijme blahobytně!

Sobota po 2. neděli adventní
Sir 48,1-4.9-11
Prorok Eliáš povstal jako oheň a jeho slovo plálo jako pochodeň.
Eliáš přijde znovu.

Neměli bychom toužit jen po prvním příchodu Krista v jeho ponížené lidské laskavosti, ale také po jeho druhém příchodu, kdy přijde jako soudce našich životů. Pocítil jsem, že touha po Kristově soudu je skutečně známkou svatosti, a uvědomil jsem si, jak málo ji mohu vztáhnout na sebe.
Guerric z Igny ve svém adventním kázání říká, že chápe, že není snadné po tomto druhém příchodu horoucně toužit. A proto, jestliže se na den soudu nemůžeme připravovat s touhou, připravujeme se na něj aspoň proto, že se ho obáváme. Začínám lépe chápat, jakým způsobem náleží ke zrání křesťana pozvolné, ale trvalé prohlubování bázně až do bodu, kdy přeroste v touhu. Bázeň před Bohem není v rozporu s jeho milostí.
(Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Eliáš přijde! Mesiáš přijde! To je duch očekávání u lidí Starého Zákona. I my očekáváme. Nejen vánoce, ale setkání s Ježíšem na konci našich dnů. K větším věcem jsem se narodil!





TŘETÍ ADVENTNÍ TÝDEN

3. neděle adventní

Iz 35,1-6a.10
Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť.

Dnešní neděli se říká „gaudete“ – neděle určená k radosti. O kapitule John Eudes přednesl krásnou meditaci o této radosti v očekávání. Radujeme se už teď, protože víme, že Pán přijde. Toto očekávání v nás probouzí radost a naše radost v nás budí touhu předávat ji ostatním. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Zaměřme se dnes na krásu. Krásu kolem nás, krásu lidi. I sváteční nedělní stůl může být krásnější. Je dobré mít kolem sebe krásné věci, vnímat krásné věci. Je to Boží stopa.




3. Pán je blízko – Cesta s Marií do Betléma


ADVENTNÍ FERIE OD 17. DO 24. PROSINCE


17. prosince
Mt 1,1-17
Jakub byl otec Josefa, muže Panny Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus.

V Marii vidíme soustředěnu veškerou krásu Adventu. Na ní se nejplněji a nejčistěji zjevuje očekávání Izraele: je poslední ze zbytku izraelského národa, kterému Bůh prokazuje milosrdenství a splňuje své sliby. Advent je v první řadě dobou radosti. Na rozdíl od půstu není především dobou pokání. Ne, ta předzvěst je příliš silná. Všude vládne radost a my ji prožíváme. (Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Někdy chceme svým úsilím vyrobit Vánoce. Všechno musí být podle našich představ. Je velmi dobré připravit pro ty kolem krásné prostředí. Ale radost zůstává něčím nevyrobitelným, zůstává Božím darem. A dar se nepřijímá skrze peněženku, ale skrze otevřené prázdné dlaně.

18. prosince
Mt 1,18-24
Dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. On totiž spasí svůj lid od hříchu.
To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: „Hle, Panna počne, porodí syna a dají mu jméno Emanuel“, to znamená „Bůh s námi“.

Advent nevede k nervovému vypětí, které bývá vyvoláno očekáváním, že se stane něco úžasného. Naopak, vede k rostoucímu vnitřnímu pokoji a radosti, díky nimž si uvědomuji, že ten, na kterého čekám, už přišel a promlouvá ke mě v tichu mého srdce. Stejně jako matka cítí, jak v ní roste dítě, a nepřekvapí ji, že se jednoho dne narodí, může se v mém životě pomalu a stále rodit Ježíš, a pak ho mohu přijmout jako toho, koho jsem se učil poznávat v době očekávání. (Henry J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu)
Maria jako panna je obrazem lidstva, které není schopno dát život, spásu samo ze sebe. S úžasem vidíme Boha, který se sám ujímá iniciativy a dává panně Syna. Svého Syna. Tento Život dává i do našeho neplodného života. S Ním přichází nová radost, jakou mívají rodiče nad svým vytouženým dítětem, které přineslo světlo do jejich světa. Právě toto je radost Adventu.

19. prosince
Sd 13,2-7.24-25a
Lk 1,5-25
Alžběta si říkala: To mi učinil Pán, když mě milostivě zbavil pohanění před lidmi.

Když je někdo nadšený vitrážemi, které vytvořil Marc Chagall pro synagogu v Jeruzalémské fakultní nemocnici Hadass-Hebrew University Medical Center, jediný způsob, kterým můžete přesvědčit své přátele o kráse těch vitráží, je přivést je dovnitř do synagogy.
U této myšlenky jsem setrval celý den, protože mě víc než co jiného přesvědčila o tom, jak je důležité vyučovat spiritualitu zevnitř. Mým úkolem není tvořit krásné vitráže, ale vést studenty do synagogy, kde mohou vidět nádherné barvy zářící ve slunečním světle.
(Henry J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
Vnitřní osobní zkušenost s Bohem, jakou učinila Alžběta a miliony dalších, předpokládá s odvahou vstoupit dovnitř, nezůstat jen s kritickým hodnocením před branami víry, modlitby…

20. prosince
Lk 1,26-36
Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha.
Řekla: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.

Meditace o Zvěstování mi přinesla ten pravý pokoj a radost. Jak jsem se tak snažil být
s Marií a naslouchat jejím slovům „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“, prostoupil mě hluboký mír. Maria je tak otevřená, tak svobodná, tak důvěřuje. Cítí, že Gabrielovo poselství radikálně zasáhne do jejího života, má strach, ale necouvá! (Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
V této svobodě a důvěře přijmout cestu, kterou mi Bůh nabízí.

21. prosince
Lk 1,39-45
Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.

Dnes se četl evangelijní příběh o navštívení Panny Marie, která již předznamenává Vánoce. Za poslední měsíce mi tato epizoda velmi přirostla k srdci.
Maria se dozvídá radostnou a přitom neuvěřitelnou zprávu. Má se stát matkou „syna Nejvyššího“. Náhle se dostaví pocit, jakoby byla sama. Komu se svěří s tímto nejhlubším tajemstvím? Navštívila svou příbuznou Alžbětu. Jsem dojat tímto prostým a přece tak tajemným setkáním. Uprostřed nevěřícího, skeptického, pragmatického a bezcitného světa se setkávají dvě ženy a vzájemně se utvrzují o pravdivosti slibů, které jim zvěstoval Nejvyšší.
Příběh o navštívení mě poučuje, jak hluboký význam má přátelství a společenství. Nový život nelze žít o samotě. (Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
Není nic nepatřičného, když člověk nezůstane u běžného rituálu prožívání Vánoc s půlnoční, s dárky, kaprem, návštěvou u příbuzných, televizí, ale najde si čas na přátele, na společenství, s kterými se sdílí o svém setkání s Bohem v Adventu a o Vánocích.

22. prosince
Lk 1,46-56
Velebí má duše Pána!
Shlédl na svou nepatrnou služebnici.

Přišly stovky přátel, jedni se pomodlit, jiní si zahrát, někteří si přišli koupit výrobky Archy, zaposlouchat se do proslovů ředitele komunity Allaina St. Macaryho a Jeana Vaniera. Na pořadu dne bylo budování míru. Zatímco kolem pobíhaly celé houfy radostně švitořících dětí a kolem obcházeli postižení se svými asistenty převlečení
v maskách klaunů, mluvil Jean Vanier o šesti způsobech budování míru. Tlampače byly nastaveny na takovou hlasitost, že Jeanova slova mohl poslouchat každý, kdo o ně měl zájem. Zde je těch šest bodů pro tvůrce pokoje:
(1) úcta ke všem jednotlivým lidským bytostem; (2) vytváření prostoru, v němž by lidé mohli svobodně růst a dozrávat; (3) trvalý dialog; (4) neustálé slaďování vlastního očekávání s očekáváními druhých; (5) radost z rozdílnosti lidí; (6) orientace vlastní pozornosti na ty, kteří nejvíce trpí. (Henry J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
Úžas nad Boží vírou v nepatrného člověka, nad svobodou a posláním, které nám dal, vyzařuje z obou textů. Vánoce jsou oslavou lidství. S Ježíšem – Bohem, Spasitelem
i bratrem – jsme jedné krve. To mě vede i k nové úctě k sobě samému, k úctě ke každému člověku, kterého potkám. Bůh přebývá ve mně!





4. neděle adventní

Řím 1,1-7
Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám
a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.

Na cestě z Kalifornie do Paříže jsem se na pár dní zastavil v Londýně, a tak jsem dnes navštívil Donalda Reevese, duchovního správce anglikánského kostela sv. Jakuba na Piccadily.
Donald Reeves je muž obdařený mnoha dary. Je velmi aktivní, ale zároveň je kontemplativního ražení, je sociálním pracovníkem, umělcem, snílkem a pragmatikem v jedné osobě. Za pět let se mu podařilo proměnit tehdy již téměř mrtvou anglikánskou farnost
v centru města ve středisko modlitby a práce. Po příchodu jsem ucítil, jak toto místo pulzuje životem: za pouhých několik minut jsem se setkal s biskupem, židem, bývalým vězněm, umělcem a administrátorem farnosti. Všechny tyto lidi mi Donald představil
a v žádném případě neopominul slova chvály a povzbuzení. Bylo znát, že tady lidé dělají něco nového, čemu skutečně věří. Farnost je místem rozjímání, udílení rad, uměleckých vystoupení, koncertů, pohostinnosti, ale i sídlem knižního vydavatelství.
Jsou zde stejně vítáni praktikující křesťané jako i lidé, kteří se církvi odcizili: Spektrum návštěvníků je velmi různorodé. (Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
Slova k povzbuzení a inspiraci, nikoli k obviňování faráře nebo místních okolností. Co nás jistě spojuje, je touha, aby farnost byla místem pohostinnosti a hluboké spirituality, kde je každý – kněz i laik, věřící i nevěřící, doktor i nezaměstnaný – bez předsudků přijat. Ať nás Vánoce nově nadchnou pro podobnou vizi, která není nikterak vzdušným zámkem; její nosností je sám Emanuel – Bůh s námi.
Mějme místa v srdci pro všechny, kteří přijdou na vánoční bohoslužby, nebojme se jej oslovit, usmát se a nabídnout přátelství.





24. prosince – při ranní mši
2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16
Lk 1,67-79

Verš před evangeliem:
Aleluja! Východe, jase věčného světla a slunce spravedlnosti, přijď a osvěť ty, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti. Aleluja!

Technika má tak velký náskok před mezilidskými vztahy! V oblasti mezilidských vztahů se stále ještě nacházíme kdesi v době kamenné, protože si myslíme, že své problémy vyřešíme v mocenských zápasech a taktikou zastrašování. Sebevražedné útoky a vojenská represe jsou přece tak primitivním způsobem reagování na nebezpečné situace.
Lidé, které dnes dělí jen několik hodin letu, bez ohledu na to, jak daleko od sebe žijí, si dnes více než kdykoli předtím musí vzájemně pohovořit o soužití v míru. Dnes se zdá, že čím mají k sobě lidé geograficky blíže, o to více je od sebe dělí morální a duchovní bariéry. Proč se toho my lidé dokážeme tolik naučit o technice a jen tak málo o lásce
k bližnímu?
Na loganském mezinárodním letišti mě přivítali Petr a Jonas. Měli jsme radost, že jsme opět v bezpečí a spolu. Zamyslíme-li se nad naším světem plným násilí, neměli bychom takové setkání pokládat za samozřejmost. (Henry J. M. Nouwen: Našel jsem domov)
Ani my bychom ze stejného důvodu neměli považovat za samozřejmost setkání s těmi lidmi, se kterými dnes budeme připravovat a pak slavit večeři, setkání s těmi, které potkáme na ulici i v kostele. Narozený Ježíš je pro nás příslibem vítězství dobra nad zlem. Jestliže dnešní den prožijeme v jeho stálé blízkosti, pak se nám bude jevit to, nad čím bychom se jinak rozčilovali a byli nervózní, jen jako kosmetická nedůležitá vada. Vždyť nás „navštívil Ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“







Boží Syn zrozený jako člověk nás nově učí lidskosti,
abychom v ní zahlédli pravého Boha.