r. 1997 (příprava na Velikonoce; náplň; myšlenky, i farizeové se postili)

Ve wordu je text ke stažení zde

Postní doba

Postní doba je od nejstarších dob chápána jako příprava na velikonoční tajemství. Po celou postní dobu se katechumeni připravovali na přijetí křtu, kterého se jim dostalo o velikonocích, a celá obec věřících prožívala s nimi tuto přípravu. (Podle R. Dacíka OP)

Doba postní začíná Popeleční středou a končí Velikonočními svátky. Na Popeleční středu a na Velký pátek platí přísný půst. (Půst od masa a újma v jídle).


Postní doba je výzvou a příležitostí k obnově našeho života. Je to čas pro uvědomování si a přiznání Boží velikosti, krásy a dokonalosti. Je dobou uvědomění si toho, že jsme stvořeni a obnovováni k tomuto Božímu obrazu. A proto je tato doba příležitostí k uvědomování si i naší velikosti, krásy a dokonalosti - v závislosti na Bohu, ale i vlastní hříšnosti, slabosti a nedokonalosti - v životě bez Boha.

Postní doba je revizí stavby našeho života - zda stavíme na jediném pevném základu, či na nejrůznějších písčitých podložích.

Tyto kroky jsou důležité pro otevření srdce Pánu, našemu jedinému Spasiteli a Zachránci:
"Nedoufejte v člověka, u něhož není záchrany. Vrací se do země, když vyjde jeho dech, tehdy se zhatí všechny jeho plány. Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha..."
(Žl 146,2-5)

Náplň postní doby

Křesťanská tradice vyzývá ke čtyřicetidenní postní přípravě na velikonoce, ve kterých je obnovováno křestní vyznání. V postní době jsme odpradávna zváni k "postu, almužně a modlitbě", ke skutkům pokání.
Postem se nemíní jen zdrženlivost v jídle, zřeknutí se zábav a jiné projevy "sebekázně" ale hlavně zřeknutí se všeho toho, co je v našem životě zbytečné, postradatelné a překážející, zatěžující.
„Podstatou postu není zdrženlivost od jídla. Protože neodvracíme-li se od nepravostí a nedržíme-li na uzdě svůj jazyk před pomlouváním a zlehčováním svých bližních, pak upíráme svému tělu jídlo nadarmo.“
(Podle sv. Lva Velikého)
Almužnou se nemíní jen případná finanční pomoc těm, kdo jí potřebují, ale míní se pomoc nejrůznějšího druhu všem potřebným. A to nejen ze svého majetku!
Třeba nebude mít někdo chleba, aby dal potřebným almužnu, ale větší je to, co může udělat ten, kdo má jazyk. Proto neodpírejte těm, kdo to potřebují "almužnu slova".
(Sv. Řehoř Veliký)
Modlitbou člověk přebývá s Bohem. Modlitba je audiencí u Nejvyššího. U Toho, kterému záleží na zdárném životě každého z nás. V modlitbě a v Božím slově může člověk hledat zacílení svého života.


Postní zamyšlení

„Člověk je stvořen k tomu, aby Boha, svého Pána chválil, prokazoval mu úctu, sloužil mu a tím aby zachránil svou duši. Vše co je na zemi, bylo stvořeno kvůli člověku. Toto všechno mu má pomáhat, aby dosáhl svého cíle. Z toho vyplývá, že člověk má všeho užívat potud, pokud mu to pomáhá při cestě k cíli, a že se toho má zříkat, pokud by se mu to do cesty k cíli stavělo.„
(Sv. Ignác z Loyoly)


„Nikdy nemůže být naším pravým úkolem ve světě, do kterého jsme postaveni, odvrátit se od věcí a bytostí, které nás potkávají a strhují na sebe naše srdce, nýbrž právě skrze posvěcení našeho vzájemného spojení se máme dotknout toho, co se v nich projevuje jako krása....
Půst může někdy pro člověka znamenat nutný počátek cesty, a taky izolaci nevyhnutelnou někdy na křižovatkách života, ne však cestu celou. Mnozí musí začínat postem a začínat stále znovu, protože je pro ně charakteristické, že právě askezí mohou dojít k osvobození z otroctví světa, k nejhlubšímu sebepoznání a odtud ke spojení s Absolutnem. Nikdy si však nesmí tato askeze osobovat panství nad životem člověka. Ten se má vzdálit přirozenosti jen proto, aby se obnoven k ní vrátil a skrze posvěcený kontakt s ní našel cestu k Bohu.“
(Podle M. Bubera)



Jak se (ne) postit,
aneb i farizeové se postili. A jak!

Za všemi farizejskými snahami byla hluboká náboženská odhodlanost plnit vůli Boží. Poněvadž se mnohé předpisy Zákona daly s tehdejším "novodobým" životem jen těžko sladit, byly stanoveny pomocné směrnice, jimiž se dal Zákon obcházet a přitom neporušovat.
Za královny Alexandry (76 př.K.) nastal zlatý věk tzv. farizeů, náboženské skupiny zbožných "laiků", když jim ponechala neomezenou volnost a poručila lidu, aby se jim podrobil.
S přihlédnutím k tomuto dějinnému pozadí lépe porozumíme průběhu událostí v Ježíšově životě. Byla to nevídaná odvaha, když Ježíš vyzýval tyto muže veřejně k pokání... Proto ho farizeové nenáviděli a požadovali popravu "lžiproroka" z Nazareta.
Ježíš pranýřoval zpovrchnění jejich náboženského života těmi nejostřejšími slovy. Napadal jejich modlitbu (Mt 6,5n) a káral také jejich půst: "A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci, ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt. A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí" (Mt 6, 16nn).
Je tragické, že právě horlivost pro Boží Zákon přivedla farizeje, kteří byli náboženskou elitou národa, ke zkostnatění zbožnosti. (Podle Gerharda Krolla)

Modlitba a půst jsou důležitým prostředkem zbožnosti. Jsou však jen prostředkem a cestou, nikoliv sebeúčelem a cílem! Někteří lidé zaměňují pravou zbožnost, kterou je osobní vztah s Bohem, za pouhé zbožné úkony. Pravá zbožnost však nespočívá (jen) v lidských úkonech, ale v osobním spojení, v setkání s Bohem, který jediný je Spasitelem a Zachráncem. Lidské projevy zbožnosti jsou nutné a užitečné, neboť člověka disponují k spojení s Bohem a toto též vyjadřují, ale "hlavní slovo" zde má Bůh sám.
(Podle J. Hrbaty)


Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak umožňuje, aby se tento postoj projevil navenek. (Podle Katechismu, §1430)