r. 2006 (jak se modlíte? - povídky)

Ve wordu je text ke stažení zde


JAK SE
MODLÍTE ?

KDYŽ JSEM V DOBRÉ KONDICI, ŘEKNU JEN DVĚ SLOVA: OTČE NÁŠ...

Jeden kněz si všiml, že jedna žena v kostele, kterou si pamatoval z nedělních mší, je mnohdy hluboce ponořená do modlitby. Rozhodl se poučit z její zkušenosti a při jedné příležitosti se jí zeptal, jak si rozvrhuje modlitební čas a jakým způsobem se modlí. „Modlím se Otčenáš,“ odpověděla prostě.
„Ale určitě neděláte jen to,“ protestoval. „Ale ano,“ řekla, „víte, když jsem v dobré kondici, všechno, co řeknu, jsou první dvě slova: Otče náš. Když jsem tak napůl, dostanu se až tak do půlky. Ale když mě něco trápí a jsem opravdu ve špatné formě, dokončím ho celý, a někdy se ho dokonce přemodlím dvakrát nebo třikrát.“
Byla to ta nejryzejší kontemplativní modlitba...


Zpracováno podle knihy Jamese Feehana: Bůh ukrytý v příbězích,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství





ZAKAZUJI VÁM VYSLOVIT
JEDINÉ SLOVO MODLITBY!

Bylo to před mnoha lety. Těsně po mém vysvěcení na kněze mě poslali do jednoho domova důchodců. Žila tam stará paní (později zemřela ve věku 102 let), která za mnou po bohoslužbě přišla a řekla: „Otče, potřebovala bych od vás radu.“ Kývnul jsem: „Na co se chcete zeptat?“
„Už mnoho let se ptám lidí, o kterých se říká, že toho vědí o modlitbě hodně. Ale nikdo z nich mi nebyl schopen odpovědět. Myslím, že když vy o tom zřejmě nevíte nic, možná mi náhodou dáte správnou odpověď.“
To bylo opravdu velmi povzbudivé!
Zeptal jsem se: „Jaký máte problém?“
„Už čtrnáct let se téměř bez přestání modlím Ježíšovu modlitbu, ale nikdy jsem nepocítila Boží přítomnost.“
Řekl jsem jí, co jsem si myslel: „Mluvíte-li pouze vy, pak nedáváte Bohu žádnou možnost, aby také on něco řekl vám.“
„Co mám tedy dělat?“
Řekl jsem jí: „Po snídani jděte do svého pokoje, ukliďte ho, dejte svoje křeslo do takové pozice, aby za vámi byly všechny tmavé kouty. Rozsviťte lampičku před ikonou, a potom se rozhlédněte po pokoji. Jenom seďte, dívejte se kolem a snažte se opravdu uvidět místo, kde žijete, protože jsem si jistý, že pokud jste se posledních čtrnáct let stále jenom modlila, tak jste si svůj pokoj už dlouho pozorně neprohlédla. A pak si vezměte pletení a čtvrt hodiny pleťte před tváří Boží, ale zakazuji vám vyslovit byť i jen jedno jediné slovo modlitby. Prostě pleťte a snažte se užívat si klidu svého pokoje.“
Ona si myslela, že to není zrovna moc zbožná rada, ale přijala ji. Po nějaké době za mnou zase přišla a oznámila mi: „Skutečně to funguje!“
Zeptal jsem se: „Co se stalo?“ protože jsem byl zvědavý, jestli měla moje rada nějaký účinek.

A ona mi vysvětlila: „Udělala jsem přesně to, co jste mi řekl. Ráno jsem vstala, umyla jsem se, uklidila svůj pokoj, nasnídala se, přesvědčila se, že mě nic nebude rušit, a pak jsem si sedla do křesla a pomyslela si: `Jak je to pěkné, mám čtvrt hodiny, během níž nemusím nic dělat, aniž bych se za to cítila provinile.' Rozhlédla jsem se kolem sebe a poprvé po letech mě napadlo: `V jakém krásném pokoji to bydlím - okno vede do zahrady, pokoj má pěkný tvar a je v něm dost místa pro mne i pro všechny věci, které jsem roky shromažďovala.´“
A pokračovala: „Cítila jsem takový klid, protože pokoj byl tak tichý. Hodiny sice tikaly, ale to nerušilo ticho, jejich tikání jenom podtrhovalo skutečnost, že všechno je tak tiché. Po chvíli jsem si vzpomněla, že musím plést před tváří Boží, a tak jsem začala. Postupně jsem si stále více a více uvědomovala ticho.
Jehlice ťukaly o opěradlo křesla, hodiny klidně tikaly, nebylo třeba si s ničím dělat starosti. Nemusela jsem se ničím znepokojovat. Potom jsem začala vnímat, že toto ticho není jenom nepřítomností hluku, ale že je hmatatelné. Nebyla to nepřítomnost něčeho, ale přítomnost něčeho. Ticho bylo hutné a syté a začalo mne prostupovat. Okolní ticho vstoupilo do mne a setkalo se s tichem ve mně.“


Zpracováno podle knihy Antonyje Surožského: „V jámě lvové – modlitba jako dobrodružství“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství





PODEZŘELÝ
NÁVŠTĚVNÍK KOSTELA

Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže v jeho kostele. To, co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v kostele a zmizel. Kněz se bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho dohlédl.
Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá. „Jen tak si povídám s Bohem,“ zněla odpověď. „Jak to?“ řekl mu na to kostelník. „Sotva vejdete, hned jste zase venku. Tomu říkáte modlitba?“ Cizinec se hájil: „Jen tak sem za ním zaskočím a řeknu mu: `Ježíši, tady Jim.´“
Po nějaké době navštívil kněz jedno z oddělení nemocnice a vrchní sestra mu řekla, že mají nového pacienta, který má na ostatní nemocné neuvěřitelný vliv. Nikdo nevěděl, odkud je, nikdo ho v životě ani neviděl, ale bylo na něm něco zvláštního. Prostě, ten člověk se zdál kolem sebe vyzařovat dobro.
Když kněz přistoupil k jeho lůžku, okamžitě ho poznal jako onoho návštěvníka svého kostela, kterému tak ukřivdil. Začal se ho tedy ptát na jeho modlitební život a na to, jak získal takový vliv na druhé pacienty. „To ty moje návštěvy, otče,“ přišla odpověď. Když se mu kněz s vědomím, že pacient žádné návštěvy nemá, chystal skočit do řeči, rychle pokračoval: „Ano, otče, každý den ke mně přijde a postojí u nohou mé postele. Koukne se na mě a řekne mi: `Jime, tady Ježíš!´“


Zpracováno podle knihy Jamese Feehana: Bůh ukrytý v příbězích,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství