Jednou mi jeden kněz, u kterého jsem se zpovídal v Paray-le-Monial, uložil pokání: pomodlit se desetkrát růženec. Takové pokání mi připadalo tradiční. Přiznám se, že na takové úkoly nejsem zvyklý, něčím mi odpudivě připomínají školní tresty. Ale ani by mě nenapadlo se z toho nějak vykroutit.
Tak jsem se do toho dal, odříkával jsem otčenáše a zdrávasy čím dál rychleji jako nějaký expert na rychle odbyté modlitby. Najednou mi to přišlo směšné. Takhle přeci chutnaly mé tresty z dětství, kdy jsem vlastně nechápal, proč mám něco dělat. Uvědomil jsem si, že místo toho, abych se modlil, usiluju jen o rychlost, jako bych běžel nějaký závod, kde každá modlitba představuje překážku, kterou je nutné co nejrychleji přeskočit.
Po třech růžencích jsem se tedy rozhodl takovýto závod ukončit. Abych dodal svému konání nějaký smysl, rozhodl jsem se příštích sedm dní modlit jeden růženec denně. Tak nebudu v pokušení dosáhnout cíle co nejrychleji, budu si moci modlitbu vychutnat. Ale byla to zbytečná opatrnost: další tři růžence byly úplně stejně nudné a nesmyslné. Začal jsem si myslet, že tohle pokání jsem dostal právě proto, že je tak nudné, abych se zřekl své vlastní vůle a prostě odříkával modlitbu bez přemýšlení.
Čtvrtý den se tedy rozhodnu každý otčenáš a zdrávas růžence věnovat někomu, na kom mi záleží. A začíná se mě vnitřně dotýkat, když vzpomínám na všechny „své osoby“, jak říkávala moje matka členům své rodiny.
Pátý den při modlitbě myslím na všechny, které znám a o nichž vím, že trpí. Růženec uteče rychle, jsem spokojený.
Další den se rozhodnu obětovat modlitbu za všechny, které nemám rád, kterým něco vyčítám.
Zbývá sedmý den a poslední růženec, který věnuji všem, kteří mi nějak ublížili. Zjišťuji, že jsem asi objevil smysl svého pokání.
Odteď se chci modlit růženec pravidelně.
