Rodové kořeny, několik poznámek z pohledu pastorace / Aleš Opatrný

Modlitby (mše) za uzdravení rodových kořenů se staly populárními. To se někomu líbí, někdo se ptá po hlubším (teologickém) zdůvodnění, jiný proti tomu bojuje. Z hlediska pastorace ovšem není zřejmě postačující se omezit jen na souhlas nebo nesouhlas s touto praxí, ale je třeba se ptát po důvodech, očekáváních a dalších souvislostech. 

Obhájci praxe „uzdravování rodových kořenů“ mnohdy tvrdí, že nejde o nic nového, jen o posílení dávné katolické praxe modlit se za zesnulé předky. Je pravdou, že tato praxe existovala a existuje, má své teologické zdůvodnění a je zcela legitimní. Přesto je dobré si povšimnout možného zásadního rozdílu. Mše za zemřelé předky jsou mnohdy prakticky „vzpomínkovou rodinnou slavností“, někdy jsou jakousi veřejnou demonstrací toho, že rodina na svého tatínka, dědečka atd. nezapomíná a pokud jsou vzpomínající v křesťanství dost orientováni, je tato mše a modlitba prosbou za odpuštění hříchů, za vysvobození z očistce, zkrátka jde o prosby za dovršení spásy nebožtíka. Shrnuto: primárně zde jde o zemřelého, sekundárně o jeho příbuzné, kteří ale tímto neřeší svou duchovní situaci, spíš uznávají společenské zvyklosti. Naproti tomu je mše nebo série mší za uzdravení rodových kořenů sice také vztahována k nebožtíkovi (nebožtíkům), ale hlavní motiv (a snad i smysl) spočívá v pomoci současníkovi, v řešení jeho obtíží. Jde tedy o pomoc živé osobě či rodině v jejich současných trápeních. Z tohoto hlediska jde tedy přece jen o něco jiného, než jen o tradiční prosby za zesnulé. 

Další důležitou otázkou je, proč se tato praxe stala bez nějakého oficiálního doporučení (a někde i proti oficiálním námitkám) tak populární a rozšířenou. Myslím, že za tím nelze zdaleka vidět jen aktivitu případných propagátorů „mší za uzdravení rodových kořenů“,          i když jistě také. Tato praxe totiž podle mého názoru vychází vstříc některým současným očekáváním a trendům.

·         Žijeme ve společnosti, která nenese ráda těžkosti. Možný pozitivní smysl nesení kříže je sice v oblasti katolické církve mnohdy až nezodpovědně a lacině zdůrazňován, přesto v obecné kultuře (do které jsme všichni nějak „ponořeni“) přítomen v podstatě není. Podle běžného smýšlení je spíš třeba se těžkostí především zbavit a to někdy za jakoukoliv cenu.  

·         Je nám sugerováno reklamou, že překážky lze odstraňovat rychle a pokud možno bezbolestně. To také znamená pokušení pro pastorační praxi: chce-li být pastorační pomoc viděna jako úspěšná, potom je třeba, aby také překážky, bolesti a těžkosti odstraňovala „snadno a rychle“.

·         Jako pomáhající i jako trpící snášíme těžce bezbrannost vůči potížím. Žijeme totiž ve světě, kde je opravdu mnohé možné a to budí dojem, že je nějakým způsobem možné (a nutné!) uskutečnit cokoliv, co potřebujeme (v němčině:“Alles ist machbar“ čili všechno je nějak „udělatelné“). Hledá se tedy způsob, jak věci zařídit, aby nebolely nebo nepřekážely. Pomoc, která má charakter pomoci „duchovní“ a navíc je viděna jako netradiční, nová, právě objevená, má na nějaký čas o popularitu postaráno.

·         Pomáhající (nejčastěji kněz) se může cítit bezmocností vůči trápení druhého ponížen, nebo si prostě neví rady a má za to, že „nevědět si rady“ je nepřípustné. A zde se nabízí takřka univerzální rada. Vždyť každý má nějaké zesnulé předky, a je téměř jisté, že ne všichni žili a zemřeli jaksi „ideálně“.  

·         Trpělivá práce na sobě samém a pozvolný růst nejsou v současné kultuře známými a oblíbenými postupy. Jsme zvyklí si potřebné věci koupit (ne čekat, až vyrostou, dozrají), pokud na ně nemáme dost peněz, tak si je půjčit, vzít si pilulku, povolat technickou pomoc, zkrátka vše řešit pokud možná hned nebo aspoň rychle. Co nelze získat v krátké době přestává být pro mnohé zajímavým.

·         Je snazší vidět příčinu nesnází mimo sebe (tedy v životě předků) než ve vlastním životě. To je ovšem stará věc, která si vždy jen obléká „nové šaty“.  

·         Byly a jsou oblíbeny „algoritmy života“, totiž postupy, které slibují, že vedou neomylně k (rychlému, snadnému) řešení problémů. Knihkupectví jsou plná návodů „jak na to“ v lidských vztazích, v těžkostech, v cestě k úspěchu, atd. Vím-li jak řešit trojčlenku, mohu pomocí tohoto algoritmu vyřešit nekonečnou řadu úloh stejného typu. Je stálým pokušením toto převést do oblasti života z víry (ta a ta modlitba, ta a ta pouť, ta a ta novéna, atd....vedou zaručeně ke kýženému cíli). Objeví-li člověk něco, co „zafungovalo“, tedy jednou nebo dvakrát pomohlo, bude v pokušení udělat z toho obecné pravidlo - musí to fungovat vždycky.

·         A po pravdě řečeno: je pro kněze snazší doporučit člověku s nějakými obtížemi, aby si udělal „inventuru svých předků“ a potom sloužit jednu či více mši za uzdravení rodových kořenů, než s někým měsíce či léta hledat cesty k překonání těžkostí a ke křesťanskému růstu a časem třeba zjistit, že vzhledem ke škodám, napáchaným v dětství se také s něčím nedá nic dělat nebo že to či ono v životě dotyčné osoby odstranit nebo vybudovat prostě nelze. 

To všechno nese s sebou ještě jednu velkou potíž, která bývá označována jako postup, kdy člověk s vaničkou vylije i dítě. Jsou skutečně známé případy, kdy modlitba za nešťastně zesnulého (náhlá smrt, sebevražda, vražda apod.), za nenarozené dítě nebo za nějakého extrémně nezdárného předka přinese do života současníka úlevu od nejrůznějších těžkostí. Kdybychom tedy šmahem odmítli pohledy do minulosti rodiny a prosby za problematicky zesnulé, můžeme se vzdát cesty, která má smysl. To by se nemělo stát. Největší současný problém ale nevidím v tom, že lidé o životě i smrti svých předků přemýšlejí a modlí se za ně, ale že se mnohde ze „mší za uzdravení rodových kořenů“ stala jakási univerzální praxe, kterou lze kde co „léčit“ a kterou je možno tak trochu hlava nehlava aplikovat ve všech obtížích. Čili nehledají se příčiny potíží, které bývají většinou různorodé a nehledá se cesta či cesty, vedoucí nejlépe k jejich odstranění, ale rovnou se ordinuje (nebo ze strany „klienta“ vyžaduje) předem známý, univerzálně fungující postup. Připomíná mi to našeho jinak skvělého trenéra kdysi ve veslařském oddíle, který nám na všechny naše zdravotní potíže a bolesti ordinoval vždy jednu ze tří věcí: „dej si na to octan, ale ne studenej“, „namoč si večer vločky a ráno je sněz“, „namaž si to jelením lojem“. Protože jsme byli vitální, mladí a zdraví, tak to tehdy většinou stačilo. Dnes už s tím nevystačím….