Rozpor (Bernardin Schellenberger)

Autor je řeholník, který s dovolením přestaveného odešel do farnosti v jedné jihoněmecké vesnici a zde žije s lidmi. Není přímo farářem, jen duchovním vůdcem a knězem mezi lidmi.
Cítí rozpor mezi řečí liturgie a dokonce i bible a životem lidí. Vidí nutnost nejen hlásat Boží slovo, ale zároveň s lidmi žít.
Způsob jeho života: dopoledne modlitba, příprava, četba, na oběd 3x týdně u třech pevných rodin, ostatní dny střídavě u někoho, odpoledne pro lidi, návštěvy u lidí. Poslušnost v těchto podmínkách vidí v tom, že nikoho nebude odmítat a bude všem stále k dispozici. To ale vedlo k naprostému vyčerpání, a proto střídá dny práce pro lidi s dny naprosté izolace (někdy i více dní).

To vše omezuje jeho akční rádius, ale i Ježíš jednal podobně: nevěnoval se mnoha lidem, ale těm, co se věnoval, se věnoval cele!
Prožívá i osamocenost - je cizincem v tomto světě bez Boha. Osamocenost ne v tom, že nemá kolem sebe lidi, ale že nemá komu sdělit to, co považuje za důležité. I Ježíš šel takto životem jako osamělý, cizinec, nepochopený.

"Proč to tak dělal? Protože pravá láska, která je nekonečně víc než sebeuspokojení, nemůže být šťastna, pokud vidí druhé v nevědomosti a utrpení. Její "spolu-utrpení" (Mit-leiden) jde tak daleko, že odsunuje vlastní štěstí a dokonalost, až prožije, že i druzí dospěli k cíli. Pokud tomu tak není, zůstává raději ve vyhnanství, než aby z toho sama utekla, trpí raději s jimi a v nich, než aby je nechala ve štychu." (2O-21)

Být sám na faře vystavuje člověka neustálé možnosti být vyrušen (klášter v tomto má vrátného, který může mnoho odmítnout). Z toho vzniká napětí mezi nabídnutím se a nutností modlitby a soustředění. Není lehké řešení - vždy znovu je třeba hledat vůli Boží.

Již v klášteře udělal zkušenost, že denní rozdělení modlitby, četby, práce... (ode všeho denně kousek) může vést ke ztrnulosti a bránit hloubce prožitku. Přitom je nutný i odstup, neboť bez něho je aktivita povrchní. Podobně jako učedníci jdoucí do Emauz se rozpomněli na to, co jim Ježíš říkal, až když od nich odešel. Proto nutné volné dny!!

(Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 3O)

…
Kněz nemá v lidech vzbuzovat pocit viny, ale jasné vědomí hříchu. Pocit viny pramení z toho, že si uvědomím, že někdo, na kom mi záleží, mě považuje za špatného. Je to tedy něco, co přichází zvenku.

"Citlivost pro hřích není jen pocit viny vůči nějaké autoritě, třeba rodičů, církve nebo i Boha. Skutečný hřích nespočívá v tom, že poruším zákon, který přichází odněkud mimo mne, nikoli: skutečný hřích spočívá v tom, že poruším nejvnitřnější životní zákony své vlastní podstaty. Tyto životní zákony, říká naše křesťanská teologie, jsou zároveň skutečné, vlastní a nejhlubší zákony Boží, neboť Bůh mě stvořil podle svého obrazu a podoby. Citlivost pro hřích je citlivost pro to, že neodpovídám své vlastní nejhlubší skutečnosti, záměru Božímu se mnou, neboť Bůh mě vymyslel jako "velmi dobrého" (sr. Gen 1,31), a že proto žiji ve stavu nepoctivosti, zdání, iluze a lži, ba dokonce že vůbec skutečně nežiji." (36-37)

"Mít citlivost pro hřích znamená, že mi došlo, jak jsem nejen morálně (to by bylo příliš povrchní, a většinou se omezujeme na tuto povrchnost), nýbrž duchovně nemocný nebo dokonce mrtvý." (37)
Duchovní smrt znamená, že jsem vnitřní falší oddělen od poctivosti života, sobectvím od lásky, iluzí od skutečnosti, životní lží od pravdy, a to nejen pro sebe, ale i pro druhé. Citlivost pro hřích ukazuje můj stav, tedy to, co jsem, nikoli jen to, co jsem nyní udělal špatně. A také, že nežiji plně, správně, že se zraňuji a ničím.

K poznání hříchu dochází především v životních krizích: Je to zkušenost selhání, slabosti v lásce a věrnosti, zmarnění nejlepších možností. A právě v takové situaci, kdy se člověku otevřou oči a on si připadá nahý a bídný jako Adam a Eva po pádu a je tím otřesen, zaznívá radostná zvěst, že Bůh i tak člověka miluje a přijímá a že nic není ztraceno. Mnoho lidí k této zkušenosti nikdy nedojde a jen vyznávají jednotlivosti, aby došli rozhřešení!

…
"Největší hřích současné církve: že připustila zmrzačení pastorace" (57 - nadpis)
/V době, kdy lidé touží, aby pro ně někdo měl čas, aby byl někdo, kdo jim ukáže lidskost, v době přesycenosti z vymožeností moderní civilizace, v době, kdy lidé touží po někom, kdo by jim vysvětlil svět a bytí ...je církev ochromena, nemá fantazii a odvahu, aby poslala více pracovníků na vinici Páně. Nutí kněze ještě rigorózněji do role udělovačů svátostí, přičemž vše ostatní přejímají laici./
/Ve světě, kde jsou na každou jednotlivost specialisté, "by se kněží v pastoraci neměli specializovat na určité skupiny a oblasti úkolů, nýbrž měli by s přehlédnutelným společenstvím lidí sdílet, spolunést a prohlubovat všechny životní události od narození přes všechny výšky a hloubky života až ke smrti." (58)/

"Naše "speciální oblast" jako kněží není právě nic "speciálního", nýbrž je jí celý život: Máme lidem otevírat hlubší dimenzi, která dodá větší uvědomělosti a intenzity všem jejich životním událostem; která jejich životu dá směr a cíl..." (58-59)
/To ale musíme především žít sami! Jednotlivosti mohou lidem lépe něž my zorganizovat příslušní specialisté. "Co máme my lidem zprostředkovat je nový způsob, jak žít; a kdo tento způsob sám nežije, nemůže ho darovat. ...Při naší službě nejde jen o vědění o posledních hodnotách, nýbrž o život z těchto posledních hodnot a o přijetí a prožívání těchto hodnot ve vlastním životě." (59)
Viz Imitamini quod tractatis z obřadu kněžského svěcení./

…
Kněz se stává stále vzácnějším. Z jeho přetížení vzniká, že má stále méně kontaktu s konkrétními lidmi a rodinami. Zkušenost z Toga: Katechista žije s lidmi, slouží jim, ale pak přijede kněz a je přijat s velkou úctou. Přitom je s nimi ani ne hodinu! Není to nový klerikalismus??!! Proč je slavení eucharistie vyhrazeno jen kněžím a akademikům? Musí mít ten, kdo předsedá eucharistické slavnosti vysokoškolské vzdělání?

"Kněží by měli být lidé, kteří u oltáře slaví to, co jsou v každodenní skutečnosti: pastýři /Seelsorger/ přehledného počtu křesťanů; reprezentanti Ježíše Krista i určitém společenství, které je víc než teoretická správní a zaopatřovací jednotka." (65)
Podobně platí o diecézi. Každé větší město by mělo mít svého biskupa. Dnes ani vikariáty neodpovídají svou velikostí kontaktu s jednotlivými farnostmi. Nenajdou-li lidé společenství v církvi, budou je hledat jinde!

Co se týče financí, mohou kněží žít skromně, lidé jim hodně dají a udělají.
Současný způsob života kněží, kteří jezdí po několika farnostech, vede k tomu, že jsou z nich neurotici plní zábran a komplexů. laici jsou někdy schopni větší obětavosti a odevzdanosti než kněží!
Kněží by si měli uvědomit, že nejsou monopolními správci milostí, ale že mají být pokornými služebníky Božími. Bůh mnohdy činí více bez kněží než s nimi! Evropa byla "obhospodařována" kněžími a biskupy, ale např. v otázce lidských práv a sociálních vztahů hůře než dnes v tzv. pokřesťanském čase. Mnoho v přírodních vědách, kultuře a dokonce v morálce bylo uděláno spíše proti naší vůli než prostřednictvím nás - např. lidská důstojnost, demokracie, rovnoprávnost žen apod. Nejsme pionýry nejvyšší morálky a civilizace, spíše zaostáváme za vývojem, který Bůh působí skrze jiné lidi, a musíme se obávat, že církev zůstane v dějinách jako poslední totalitní systém.

Bůh je činný v tomto světě a my bychom měli být více než monopolními správci Božího spásného jednání spíše žasnoucími a vděčnými interprety a vykladači vznešenosti Boží a těmi, kdo vysvětlují to, co se děje kolem nás - a mnohdy bez nás! Budeme-li se domnívat, že všechno musí jít skrze nás, zjistíme, že nás lidé stále méně potřebují a že zůstaneme sami se svým skladem vědění o Bohu a světu.

(Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 6O-73)