Různé

Bůh nám chtěl dát poznat chuť Boží radosti, která je radostí z dávání.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 111)

+

Znakem pokorného srdce není tedy tupá nebo otrocká podřízenost ani farizejská skromnost nebo mechanická poslušnost. Pokora se projevuje spíše jako radostný úžas, který se prožívá pouze ve chvílích, kdy si začínáme uvědomovat, že celý náš život je nezasloužený dar.

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 293)

+

Dnes můžeme dobře pozorovat, jak neradostným se stal svět bez Boha. Velká radost vzniká proto, že existuje velká láska, a to je stěžejní výpověď víry. Ty jsi stále milován. Proto se křesťanství zpočátku
šířilo převážně mezi slabými a trpícími.

…
Vyjádřil bych to takto: Život se neskládá z rozporů, ale z paradoxů. Veselí, které by znamenalo slepotu vůči hrůzám dějin, by bylo lží nebo fikcí, ústupem. Naopak zase ten, kdo už nevidí, že i ve zlém světě září Stvořitel, nemůže vlastně existovat, stává se cynickým nebo se musí vůbec se životem rozloučit. Obojí je spolu spojeno, neuhýbání před propastmi dějin i lidské existence a pak pohled, který nám dává víra, že dobro je přítomno, byt' obojí nedokážeme vždy spojit. Právě chceme-li klást odpor zlu, je tím důležitější nepropadat zasmušilému moralismu, který už nemá z ničeho radost, ale vidět, kolik je okolo krásy. Z této pozice je také možné vystupovat proti tomu, co radost ničí.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 50)

+

„Radostné srdce je zpravidla výsledek srdce hořícího láskou.“ /Matka Tereza/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 59)

+

Jak velmi bych také chtěl dosvědčit, že ve všech trápeních svého života jsem každého dne cítil pravdivost Ježíšova slibu učedníkům, který jim zajišťoval "radost,kterou jim nikdo nevezme" (Jan 16,22)
Tato klíčová slova jsem si ověřil celým životem.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. 71 a 73)

+

Často a rádi mluvíme o dobrém, milosrdném a dobrotivém Bohu, který odpouští a chápe. Jsme pro své trpící bratry živým svědectvím nebeského Otce? Každý, kdo k tobě přijde, měl by od tebe odcházet klidnější a šťastnější. Měl by být "pozdraven" a snad uzdraven dobrotou, která září z tvého úsměvu, z tvých očí, ze slov, z gest. ...
Radostnost je začátkem svatosti. Naučíš-li se být radostným, začneš se podobat Kristu, jehož srdce plné dobroty myslí vždy na jiné. (14)

…
Radostnost musí být základním rysem našeho života. ... Radostnost je znakem, že člověk je velkomyslný. ...Naše radostnost je nejúčinnějším prostředkem k hlásání Krista a jeho poselství o radosti. ...Uvidí-li lidé radost ve vašich očích, uvědomí si, že jsou Božími dětmi. Duše svatých musí časem prodělávat těžké vnitřní zkoušky a dobře vědí, co je temnota. Ale chceme-li, aby si druzí uvědomili Ježíšovu přítomnost, musíme být o ní přesvědčeni především my sami. Představte si, že by některá sestra přišla s umučenou tváří a váhavým krokem do slumu. Co by těm chudákům tam mohla přinést? Nic, snad ještě hlubší pocit beznaděje nebo zoufalství. Radostnost je nakažlivá, proto musíme překypovat radostností, kdykoliv se blížíme k chudým.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 26)

+

Tolstoj má povídku o ševci, který rušil bohatého souseda svým zpěvem. Boháč mu věnoval měšec s penězi, švec měl starosti, jak je skrýt a opatrovat - a přestal zpívat!

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.146)

+

Těšit se a víc se otevřít Kristu. Největší nebezpečí v duchovním životě je automatizace. Dělá se něco ze setrvačnosti, ale bez ducha. Proto je třeba otevřít se Kristu dokořán: jako by to bylo poprvé, nebo třeba na tomto světě pro někoho naposled.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)

+

Někteří procházejí životem, jako by to byl tunel; neuvědomují si ani nádheru, ani jistotu, ani teplo, které vyzařuje slunce víry.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.575, Brno, Cesta, 1992, 135)

+

Na začátku svatopostní doby je třeba zrevidovat vlastní život. Upřímně a opravdově. Zvlášť sami sebe - svůj vztah k Bohu. Zda chceme sloužit my jemu, nebo zda mu chceme předpisovat, jak má on sloužit nám. Zda se mu opravdu dáváme, či zda chceme od něho jen brát. A s tím ruku v ruce také revidovat náš vztah k druhým lidem: přiznat si poctivě, kolik je v nás ještě sobectví, a dát se v té věci konkrétním způsobem do práce. Nespoléhat však při tom jen na vlastní sílu, ale prosit o sílu Boží: otevřít se Božímu působení, aby v nás Boží láska mohla zapustit čím dál pevnější kořeny. Vydejme se tedy na tuto cestu. Je to cesta, která vede k veliké radosti.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.23)

+

Radost velikonoční doby vyvěrá z "nové přítomnosti vzkříšeného Krista, který nám uděluje Ducha svatého, aby s námi zůstával"
(Pavel VI. - apoštolská exhortace Gaudete in Domino III)

+

Bože, ty vedeš úsilí věřících k společnému cíli; uč nás milovat, co přikazuješ, a toužit po tom, co slibuješ, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost. Skrze Krista, našeho Pána.
propuštění lidu
(viz výše)

+

Smrtí Ježíše Krista je naše smrt přemožena, v jeho vzkříšení je všechen život vzkříšen.
V něm nám vyšlo Slunce, které osvěcuje všechno, v něm se otevřela brána, která vede k Bohu.
Skrze něho vstoupila do světa božská radost.
(Podle 2. velikonoční preface)

+

Nastává opět ten čas, který nám nabízí nový začátek, neboť nás zve znovu slavit svaté velikonoce, při nichž byl Pán obětován...
Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit duši, která po něm touží...
Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám nabízí radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.
(Svatý Atanáš)
/Denní modlitba církve=Breviář-L2-116n/

+

Z lásky k nám se stal jedním z nás. On - jako hlava a my - jako tělo vytváříme jeden celek. On se s námi o vše sdílí.
Co my prožíváme, čím jsme, to bere na sebe. Naše chudoba se stává jeho chudobou. Naše utrpení jeho utrpením. Naše vina jeho vinou. Náš trest a odsouzení se stávají jeho trestem a odsouzením.
Co je jeho, to nabízí i nám, sdílí se o to s námi. Jeho bohatství je naším bohatstvím. Jeho mír je naším mírem. Jeho radost je naší radostí. Jeho odpuštění je naším odpuštěním. Jeho nevina se stává naší nevinou. Jeho život se stává naším životem.
Stává se s námi jednou bytostí, vždy při zpřítomnění Poslední večeře Páně, při Eucharistii.
Pro tebe, pro každého jednoho z nás, opustil Kristus svého Otce, svou matku, protože tě miluje až do věčnosti. Kristus touží po tom, aby mohl k tobě přilnout, protože tě má rád, a to bez ohledu na to, že tys k němu nepřilnul. Kristus se chce s tebou stát jedním tělem.
(Podle W. Trobische, Dva středy, však jeden kruh, str. 219-220)

+

- Bůh chce, abychom měli účast na Ježíšově vítězství. On sám na sobě zakusil utrpení a smrt, ale zvítězil nad nimi... Křesťanská víra spočívá na víře ve vzkříšení! Vzkříšení je pramenem veškeré energie církve... Ve vzkříšení je MOC. Dotknout se el. drátů - člověk zakusí moc... tak je tomu i s mocí vzkříšení, ale jen s tím rozdílem, že není nebezpečná, ale životodárná... Tomáš se dotkl... Serafím ze Sarova zdravil: Moje radost, Kristus vzkříšen! Vzkříšení je pramenem naděje. Ta se rodí s Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Ježíš svým vzkříšením rozbil zdi smrti. Dnešní svět potřebuje naději, proto je důležité zvěstovat Ježíše Krista vzkříšeného! Ježíš Kristus zajišťuje člověku život, který přetrvává. On naplňuje nejhlubší touhu lidského srdce - žít...
(Podle Raniero Cantalamessy)

+

Jsme stvořeni k radosti. K nekončící radosti. K radosti objektivní, která nebude jen nějakou bublinou k splasknutí...

+

Výhra nad Rusy završila olympiádu.
Nagano. Strhujícím, nezapomenutelným vítězstvím na turnaji století završili včera hokejoví reprezentanti zimní olympijské hry v japonském Naganu. Ve finále porazili Rusko 1:0 a získali první olympijské zlato pro český i československý hokej.
Na ledě, stejně jako doma u obrazovek a posléze v ulicích propukla nepopsatelná radost. Medaile, gratulace, česká vlajka stoupá nejvýše, zní hymna, hráčům proběhla hlavou celá jejich kariéra. "Tohle byla nejhezčí hymna, jakou jsem kdy slyšel, " vypravuje ze sebe po závěrečném ceremoniálu dojatý brankář Dominik Hašek, hrdina mužstva, hrdina olympiády a teď král celé země. ...
Když předseda Mezinárodního olympijského výboru Juan Antonio Samaranch věší hrdinům medaile na krk, ..., má několik drsných mužů v očích slzy. Robert Reichel, duchovní vůdce týmu, s medailí na krku říká: "Kéž by tohle trvalo věčně. Jsem hrdý, že jsem Čech." ...
Hokejisty dojalo, jak je podporovala celá země...
/MF Dnes, Pondělí 23.2.98, str. 1/

+

Hromadné jásání násobí radost, říká psycholog.
Kolektivní fanouškovské šílení, které přivedlo desetitisíce lidí na náměstí, k televizím do sálů a do restaurací, je podle odborníků hnáno snahou sdílet svou radost s ostatními. "Když člověk jásá s dalšími lidmi, jeho radost se znásobuje," uvedl psycholog profesor Jaromír Janoušek z katedry psychologie Univerzity Karlovy v Praze...
/MF Dnes, Úterý 24.2.98, str. 2/