Různé

Lidé žijící z naděje vidí dále,
lidé žijící z lásky vidí hlouběji,
a lidé žijící z víry vidí všechno v jiném světle.
( Lothar Zenetti )

+

Lepší po cestě kulhat, než běžet mimo cestu. (Augustin, Sermo 169, 18 (PL 38, 926)
(Josef Weismayer: Život v plnosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 58)

+

Celý lidský život je "soužití" v běžném rozměru "já" a "ty" a také v absolutním a definitivním rozměru "já" a "TY". Tímto "TY" je nejdříve Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, Bůh otců, a poté Bůh Ježíše Krista a apoštolů, Bůh naší víry, a představuje střed celé biblické tradice.

Naše víra je hluboce antropologická, vyrůstá zásadně ze soužití, ze společenství Božího lidu a společenství s tímto věčným "TY".
(Jan Pavel II.: Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995, 53)

+

Zážitek Boha je už v tom, že se na něho ptáme.
(Jozef Porubčan SJ: Hĺadať znamená modliť sa, Dobrá kniha 1995, 16)

+

Ještě jsem ale nezažil žádného člověka, který by žil s kompromisy a byl přitom šťastný. Je tolik důležité svou víru zcela jasně vyznat a žít.
(Hans Buob: Povolání k vydanosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 98)

…
Klíčem tajemství je úcta. V čím větší úctě stojí člověk před tajemstvím, tím hlouběji ho Bůh uvede do hlubin této skutečnosti.
(Hans Buob: Povolání k vydanosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 1O1)

+

Já jsme věřil v Boha proto, že jsem nechtěl připustit, že se rozptýlím do nicoty, že přicházím odnikud a směřuji nikam, že budu jako řeka bez pramene, jako cesta, která nikam nevede. Bylo pro mě nepřijatelné být výplodem miliard náhod. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by můj duch mohl být výsledkem reakcí několika kyselin v mém smrtelném těle. (56-57)
/Přemýšlel a hledal sám, nakonec to vzdal, ale čas od času vždy pocítil touhu najít "pramen tajemné řeky".
Ve svém hledání jsem postoupil dál. Nehledal jsem už něco, ale někoho. (57)
/Dále pak Bůh jako vševládce, dávající i utrpení. Až doveden Mudrcem k myšlence:/
...OPRAVDOVÝ BůH má pouze jednu tvář, tvář LÁSKY, NAHÉ LÁSKY, JEŽÍŠE KRISTA,
NAHÉHO V JESLÍCH,
NAHÉHO NA KŘÍŽI. (6O)
(Bez roucha, bez lidské moci,síly, opovrhovaný, vydaný...)
(Michel Quoist: Povídej mi o lásce, Portál, Praha 1994, 56-6O

+

Čin
Ne co se zdá, jenom to správné konat a vsadit,
ne se v možnostech vznášet, skutečnost uchopit pevně,
ne v běhu myšlenek, jedině v činu svoboda tkví.
Z úzkostných váhání odvážně vykroč do vichru dění,
unášen vpřed jen příkazem Božím a oddanou vírou,
jedině tak tvůj duch bude jásavě v svobodu přijat.
(ze Zastavení na cestě k svobodě)
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 256)

+

Evangelium obsahuje základní paradox: aby člověk nalezl život, musí ho ztratit; aby se narodil, musí zemřít; aby se zachránil, musí přijmout kříž. To je bytostná pravda evangelia, která bude neustále a všude narážet na lidské protesty.
(Jan Pavel II.: Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995, 1O4)

+

Církev přenechala tělo medicímě až přespříliš. Starala se téměř výlučně o spásu duše, a ne o zdraví těla i duše. (7) ...

Dnes by mělo být opět úkolem církve hlásat a žít jednotu těla a duše, jednotu tělesného a duchovního života. Církev nesmí přenechávat zdraví pouze lékařům a psychologům. Víra má v sobě vždycky dimenzi terapeutickou. To nám ukazuje Nový Zákon, v němž Ježíš uzdravuje mnoho nemocných, a tak často poukazuje na uzdravující sílu víry. ...K duchovnímu životu nenáleží jen zpytování svědomí, nýbrž i prozornost k projevům těla, které toho o stavu lidského nitra často vyjeví více než svědomí.
(Anselm Grün OSB, Meinrad Dufner OSB: Zdraví jako duchovní úkol, Trinitas, Svitavy 1994, 7-8)

+

BLÁZNOVSTVÍ

Na otázku po svém vlastním Osvícení Mistr vždy odpovídal mlčením, přestože se ho žáci pokoušeli přimět k hovoru všemi možnými prostředky.

Všechno, co se dověděli, bylo to, co řekl jednou svému nemladšímu synovi, který chtěl vědět, jak se otec po Osvíceni cítil. Odpověď' zněla:
"Jako blázen."

Když se hoch zeptal proč, Mistr odpověděl:
"Inu, synku, bylo to asi jako když se dobýváš s velkou námahou do domu, lezeš přitom po žebříku a rozbíjíš okno - a pak přijdeš na to, že dveře byly otevřené."

(Anthony de Melo, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 183)

+

Vás každodenní život je vaším chrámem i vaším náboženstvím.
Vždy, když do něho vstupujete, vezměte všechno s sebou.
Vezměte pluh, kovářský měch a perlík, dřevěnou palici i loutnu,
vše, co jste vyrobili pro užitek nebo pro potěšení. Neboť při uctívání se nemůžete povznést nad své úspěchy, ani klesnout níže než vaše neúspěchy.
A vezměte s sebou všechny lidi:
neboť při vzývání nemůžete vzlétnout výše než jejich naděje, ani se v pokoře sklonit níže než jejich zoufalství.

A chcete-li poznat Boha, nestávejte se pro to luštiteli hádanek.Raději se rozhlédněte kolem a spatříte ho, jak si hraje s vašimi dětmi. A pohlédněte do prostoru: uvidíte ho kráčet v oblacích, rozpínat paže v blescích a sestupovat v dešti.

Uvidíte ho usmívat se v květech a pak se vznést a mávat rukama ve stromech.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 67)

+

Ježíšovo poselství bylo pro ně /předky/ odpovědí, světlem a silou. Znamená to, že je konec všem otázkám? Nikoliv. Každá nová generace, každý nový člověk si je musí klást. Člověk je někdo, kdo se života ustavičně ptá.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 14)

…
Prostředí, výchova a psychická struktura velmi často znemožňují člověku uznat přesvědčivou sílu toho, co svědčí o Nekonečném. Je to tak, že se člověk musí obvykle s Bohem nejprve sblížit ve víře, a potom teprve je schopen přijmout rozumové důkazy. Proto se věřící nemůže chlubit, že poznal, co dává životu smysl. K tomuto poznání mu nepomohla ani jeho píle, ani padání. Dostal je jako dar. (Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 27)


V každé otázce po Bohu chceme hledat odpověď v Ježíšovi. Jeho život nám ukazuje, že skutečná Boží všemohoucnost bojuje proti utrpení a hříchu jinak, tajemněji, s větší angažovaností, než jak si všemohoucnost představujeme my. Tak přemůže naši vinu a smrt navždycky. Nevíme, proč se to děje právě tak. Víme však jedno: že je to tajemství světla a dobroty. Kdo věří v Krista, poznává něco z toho, jak věci vidí Bůh.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 30)

…
Jádro lidské bytosti
V nitru člověka je vrstva hlubší než rozum, osobnější než cit a lidštější než podvědomí. Je to místo, kde dochází k jednotě dvou velkých složek naší bytosti, totiž poznání a lásky. Zde je touha po pravdě neodlučitelná od touhy po dobru. V této původní jednotě poznání není studeným světlem ani láska slepou vášní. Poznání je zde plné lásky a láska sama vidí.

Je to koutek naší bytosti, kde pramení láska, kde sídlí svědomí, kde můžeme zakoušet hluboké a prosté štěstí, kde jsme nejplněji lidmi: živé „já“, živé „ty“. Na toto jádro naší bytosti se Ježíš obrací, když Žádá víru. Naše poznávání, naše touha po pravdě jde ruku v ruce s touhou po dobru, na základě jejich původní jednoty. Dochází k tomu v samozřejmém přesvědčení, že to, co je zcela dobré, je také zcela pravdivé. Říci Pánu opravdové ano je hodnotící soud, kterému se bezprostředně odevzdává celá bytost. To ovšem neznamená, že se vylučuje, jenom se nesmí izolovat. Není v činnosti sám, nýbrž zůstává součástí všeho, co jsme.

Musíme si dát pozor, abychom tuto jednotu nenazvali „citem“. To je slovo, kterým se označují mnohé lidské reakce méně hluboké a ne tak ústřední. Také „intuice“ znamená běžně něco jiného. Slovo „svědomí“ se již spíše dotýká jádra věci. „Poznání prostřednictvím sourodosti s touhou po dobru“ je výraz příliš dlouhý a těžký. „Odevzdání celého svého já“ je příliš strojené pro něco tak základního. A tak se vracíme znovu k dobrému starému slovu, jímž naši předkové biblický výraz překládali: slovu víra. Toto slovo je svým původem spřízněno s důvěrou (svěřit se někomu zahrnuje hodnotící soud), ale také s věrností. V některých jazycích má stejný kořen se slovem láska. Jazykové souvislosti vyjadřují někdy hlubokou skutečnost.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 110)

+

Víra není nečinným poznáním, ale poznáním, které přetvořuje.
/A.-M. Besnard OP/
(Cit v: Kol.: Průvodce prvním rokem přípravy na jubilejní rok 2000, ČBK, Praha 1996, 25)


+

"Církev je svátost, viditelné znamení. A člověk je rovněž, viditelnost neviditelného`."
Což jej přivádí k tomuto překvapivému a zvláštnímu obrazu:
"Abyssus - lepší definice neexistuje. Člověk je duchovní propast."
" Když se o něm tvrdí, že "konservativec :
"Ne, neurážím se. Papež zde není proto, aby měnil, ale aby uchovával ("konservoval"), co přijal. Ve svatém Janu Kristus říká: ,Říkám pouze to, co mne poslal říci můj Otec.` Jsem hluboce přesvědčen, že se tato slova vztahují i na apoštoly."
Čeho je dnes třeba se obávat?
"Všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako pokrok." O zlu naší doby:

"Nejhorší není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval."
Zeptal jsem se ho, který výrok evangelia by vybral, kdyby nám mohl odkázat pouze jediný. Domníval jsem se, že bude muset chvíli přemýšlet. V tom jsem se mýlil. Odpověděl bez zaváhání:
"Pravda vás osvobodí."
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 52)

+

Skutečně, když kvasí nějaká novota, těžká zrna obilí se ihned rozeznají od lehkých plev: bez velké námahy je vyhozeno z mlatu to, co se tam neudrží vlastní vahou.

Ale snad se někdo zeptá: "V Kristově církvi pravdy nemohou podléhat žádnému pokroku?" Zajisté zde musí být veliký pokrok. Kdo by byl tak nepřátelský vůči lidem a zaujatý proti Bohu, že by se pokusil mu bránit? Avšak s výhradou, že se bude jednat skutečně o pokrok ve víře, ne o změnu. Charakteristika pokroku je ta. že nějaká věc roste, avšak zůstává stále sama sebou; charakteristické pro změnu je naopak to, že věc se změní v jinou. Ať tedy činí velké pokroky rozum, věda, moudrost jednotlivců i celku, jediného člověka i celé církve podle věku a století; · avšak stále podle stejné přirozenosti, tedy podle stejného dogmatu, ve stejném smyslu, ve stejné myšlence. /Sv. Vincenc Z Lerina, Commonitorium 2;10;23/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 224)

+

Tomáš Akvinský (+ 1274) praví: „Iud est ultimum cognitionis humanae de Deo quod sciat se Deum nescire - To je poslední poznání člověka o Bohu: ví, že Boha nezná“. /Questiones disputatae de potentia, 7, 5 ad 14/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 10)

+

Dnes se ukazuje, že církevní věroučná věta nemůže být oddělována od zápasu o pravý smysl božského poselství o zjevení. Trváme sice na tom, že věroučná věta vyjadřuje pravdu, dodáváme však, že pravdu nikdy nelze „mít“, nýbrž jen znovu otevírat a zajišťovat. Církevní učení proto není dáno ve větě samé, nýbrž v jejím smyslu. Věta sama může být právě tímto smyslem překonána: věc, o niž jde, lze totiž vždy vyjádřit lépe a přiměřeněji. Přesto její formulace nebude nikdy dokonalá, neboť tajemství víry, jež je zde přítomno, obsahuje vždy obrovský „přebytek smyslu“. V tomto novém porozuměni dogma již nepředstavuje něco, co je nám předem dáno, nýbrž co je nám uloženo; není to překážka, ale pobídka k myšlení. Tato dynamika je v něm zásadně obsažena proto, že dogma nechce a nemůže být nic jiného než rozvinutí a výklad božského zjevení, jak je zachyceno v Písmu svatém jakožto poslední normě víry. Novum nového dogmatu tedy nespočívá v tom, že by se zde tvrdilo něco jiného než dříve, nýbrž se zde totéž co dříve vyjadřuje zřetelněji, názorněji, dané době přiměřeněji, přesněji. Neexistuje nové evangelium; jediné evangelium nám však skýtá vždy nové a nové nahlédnutí. V dogmatu je toto nahlédnutí zachyceno; v teologii vykládáno a promýšleno. Věroučné výpovědi je nespoutávají, nýbrž k němu vedou. Vymezují pozice. Mohli bychom je přirovnat k ukazatelům, které ohraničují cestu a brání vybočení. Pomáhají tak chodci, aby skutečně pokročil na své cestě: může pak s jistotou dospět k cíli, jímž ukazatelé právě samy nejsou a nemohou být. Křesťanská víra neústí v dogma a také z něho nevychází. Východiskem jejího myšlení je Písmo, cílem Bůh sám. Dogma je pomůckou na cestě k tomuto cíli.
/Wolfgang Beinert: Význam mariánských dogmat pro teologii a duchovní život/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 81)

+

Víru občas vnímáme jako léčivou sílu. Myslím si, že ji tak můžeme vnímat tím více, když od víry nebudeme očekávat, že nás tělesně uzdraví, ale spíše ž dá našemu strádání smysl.
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad, Praha 1996, 7)

+

Teologové uznávají, že bible vzhledem ke svému specifickému způsobu vyjadřování nechce dávat odpovědi na problémy přírodních věd (například o pohybu nebeských těles, o vzniku a stáří naší Země, o původu lidstva jako výsledku dlouhého vývoje); většina přírodovědců uznává, že oblast jejich výzkumu má své hranice a že jejich metody neumožňují říci nic o nejhlubších důvodech a posledních cílech světa, který zkoumají. Vznikl vesmír "náhodou" (co to ostatně je?) nebo činem Stvořitele? Přírodovědecky se nedá dokázat jedno ani druhé. Stejně je tomu s otázkou, má-li život a lidské konání v tomto světě vůbec nějaký smysl, nebo je vše konec konců absurdní, jak tvrdí někteří filosofové a básníci. Kromě toho dnes význační filosofové přírodovědcům připomínají, že každé bádání spočívá nakonec na principech, které nelze přírodovědecky dokázat; badatelé jim spíše "věří", tj. předpokládají jejich všeobecnou platnost a spolehlivost. Proto neexistují - v přísném slova smyslu - vůbec žádní "nevěřící" Otázkou pouze zůstává: čemu nebo komu věřím? /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 17-18)

…
Křesťanská víra tedy nesestává z množství vedle sebe stojících a stejně důležitých pravd, jak by se mohlo zdát podle způsobu výkladu v četných katechismech. Je tomu spise tak, že tyto pravdy krouží kolem jistého středu a jen odtud je také možné jim porozumět. Se souhlasem v podstatných věcech je proto zcela slučitelná jistá pružnost v otázkách, které k onomu středu nepatří. (22)
(...)
/Na základě bible byla vytvořena různá vysvětlení a formulace, ale ta nevyžadují bezpodmínečný souhlas, mají jen služebnou funkci:/
(...) jejich smyslem je otevřít dnešnímu posluchači poselství evangelia způsobem, který odpovídá horizontu jeho porozumění. (24)
/Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 22 a 24)

…
Neměli by také podceňovat, jak je dnes nesnadné se vymanit z fascinace viditelným světem, v němž toho lidé tolik vlastními silami dokáží, a ve víře se svěřit Tvůrci, jehož bytí a působení přesahuje lidské představy. Lidé to dokáží pouze tehdy, když je Bůh svým dechem života, Duchem svatým, osvobodí od jejich úzkého chápání a otevře jejich pohled pro sebe (viz níže str. 84-87). Tam, kde lidé věří v Boha, děje se tedy vždy opravdový div, jak to symbolicky naznačují biblická vyprávění o uzdravení slepých. Věřící by si proto měli být stále vědomi, že jejich víra má povahu daru. Nesmějí se tedy povyšovat na soudce nevěřících; nám lidem není známo, kdy Bůh určitého jednotlivce uschopní k víře a z jakého důvodu mnozí (ještě) nevěří. Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici, kteří byli k práci povoláni ve značně různou dobu, a přesto dostali všichni stejnou odměnu (Mt 20,1n), zůstává v této souvislosti stále aktuální připomínkou.

Naproti tomu však bible také zcela jasně učí, že, milost víry nevylučuje lidské spolupůsobení. Podobně jako proroci ve Starém zákoně vyzýval i Ježíš lidi k víře: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!" (Mk 1,15) Vícekrát ostře káral nevěru svých posluchačů a po způsobu proroků jim hrozil přísnými tresty za to, že nechtějí uvěřit. I svým učedníkům vytýkal malověrnost (Mt 14,31). V novějším dodatku k Markovu evangeliu uvádí Zmrtvýchvstalý jako důvod jejich malověrnosti "tvrdost srdce" (Mk 16,14). To vše předpokládá, že člověk se může daru víry svobodně otevřít, nebo se mu může vlastní vinou uzavřít. Kdo si myslí, že věřit nemůže, je proto povinen to zdůvodnit. Zkušenost ukazuje, že způsobilost pro milost víry do jisté míry závisí též na způsobu života. Obrazně to naznačil katolický filosof Maurice Blondel (+ 1949) slovy: "K tomu, aby člověk našel Boha, musí si lámat ne hlavu, ale srdce." Víra totiž není záležitostí pouze rozumu, nýbrž celého člověka, jeho srdce. "Srdce má své důvody, které rozum nezná." (Blaise Pascal) Tak lze pochopit, že sebevýmluvnější zdůvodňování křesťanské víry zhusta nestačí k tomu, aby někoho přivedlo k víře nebo jeho víru posilnilo. Každou snahu o poctivou odpověď na výzvu k víře hlásanou v našem světě musí proto doprovázet úsilí kriticky přezkoumat vlastní způsob života, vyhýbat se zlu a konat dobro. Aby někdo mohl uvěřit, je k tomu vždy třeba "obrácení", k němuž vyzývali proroci i Ježíš, to jest odvratu od způsobu života kroužícího jen kolem vlastního Já. /Jakob Kremer/

(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 29-30)

…
Je-li však Bůh Pánem nebe i země, proč nezabrání všemu utrpení Na to se někdy odpovídá, že Bůh není konec konců všemohoucí. To je však v rozporu s jednoznačnými výroky bible a se základním přesvědčením Izraele. Přijatelnější je proto jiná odpověď', která přece jen dokáže vnést trochu světla do nadále trvající temnoty: Jak ukazují dějiny, Bůh nutně své všemohoucnosti neužívá vždy; svazuje si takříkajíc sám ruce, když bere vážně lidskou svobodu a nebrání ani jejímu zneužívání. To je "cena lásky" (Gisbert Greshake), kterou Bůh platí, aby lidem umožnil milovat jeho i sebe navzájem svobodně; bez svobody by totiž pravá láska nebyla možná. Bůh se může tohoto riskantního kroku odvážit, jelikož jeho moc je tak veliká, že "umí psát rovně i na křivých řádcích" (španělské úsloví). Na základě celkového pohledu na Boží dílo spásy mohl napsat Pavel, který si byl vědom i bolestného sténání celého tvorstva (Řím 8,22): "Soudím, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena." (Řím 8,18) /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 45)

+

NAUKA

Návštěvníkovi, který tvrdil, že nepotřebuje hledat Pravdu, protože ji nachází v dogmatech svého náboženství, Mistr řekl:

"Byl jeden student, který se nikdy nestal matematikem, protože slepě věřil řešením, která nasel vzadu ve své učebnici matematiky. Ironií je, že ta řešení byla správná."

(Anthony de Melo, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 144)

+

Nahlížíme do archivů a od té chvíle jednotlivce označkováme a třídíme podle jeho minulosti. Nedáváme mu žádné vyhlídky. Jeho naděje je pak právě v tom, dovolím-li mu být dnes novou bytostí.

Velcí vychovatelé, velcí duchovní učitelé jsou ti, před nimiž se člověk náhle cítí vykoupen z minulosti a vržen na cesty přítomnosti a budoucnosti. Jsou to ti, kdo říkají člověku stojícímu před nimi:
"Dnes tvůj život začíná, dnes je pro tebe vše nové a můžeš se znovu vydat na cestu. Věříš tomu?
- Ano, věřím tomu.
Celá minulost už neexistuje. Zapomínám na ni. Zapomeň na ni i ty sám. Nyní začíná tvůj nový život. Nyní. Věříš tomu?
a Ano, věřím tomu."
A tehdy nastává znovuzrození a vzkříšení z mrtvých a přetvoření od základu.
Nazýváme to obrácení. To znamená podle etymologie toho slova obrat, otočku o 18Oo, při které místo aby člověk hleděl dozadu, hledí náhle dopředu a od té chvíle se stává naprosto novou bytostí.

Psychoanalýza se snaží uzavřít člověka do jeho minulosti, do dětství, do jeho výchovy a jeho pudů, do dědičnosti a podvědomí, a tato minulost zatěžuje přítomnost takovým břemenem, že se člověk stává jejím otrokem a vězněm.

Právě tu zasahuje víra, silnější a pravdivější než všechny psychoanalýzy - slovo víry, jež praví člověku:
"Nejsi vězněm ani své minulosti ani svého podvědomí ani své dědičnosti ani své výchovy ani všeho toho, co jsi až dosud prožil. A dnes... nyní začíná tvůj život!"
To je radostná zvěst, radostná novina, velká novina evangelia:
"Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají..." (M?t 11,2-15; Lk 7,22)
Člověk se může znovu narodit, člověk se má znovu narodit.
"Vstaň, vezmi své lůžko a choď!" (Mk 2,9)
"Lazare, pojď ven!" (Jan 11,43)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 3O-31)

…
Bůh je skutečnost, jež tryská z hloubi bytí a naplňuje člověka. To se nevysvětluje, to se žije. To je zkušenost, kterou musíme udělat a každý den znovu prožívat, neboť Bůh není dán jednou provždy, není prokázán jednou pro vždy. Není-li Bůh nový každý den, není to Bůh, je to něco jiného. Bůh je stále nový, stále se obnovující.
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 86)

…
Bůh se neodhaluje člověku spěchajícímu. Abychom pronikli jeho tajemstvím, musíme si umět udělat čas, dost času. (84) ...

Chtěli bychom, aby se nám Bůh odhalil jako světlo, které se rozsvěcuje, když stiskneme vypínač. Žijeme v mechanizovaném světě, kde vše poslouchá na pokyn. Věk techniky, elektroniky, věk tlačítek. Chceme rychlou modlitbu, účinnou, automatickou. "Pane, co mi máš říct, řekni rychle, třemi slovy, neprotahuj to." Jako kdyby někdo řekl své snoubence: "Tak řekni rychle, miluješ mě, nebo mě nemiluješ?" Chtěli bychom meditační pilulky na tři minuty. Minimeditaci. Vše je v dneším světě zhuštěno, proč tedy církev nevytváří malé modlitební pilulky, které bychom mohli ráno polykat? (84-85)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 84-85)

…
Janovo evangelium je v určitém smyslu mnohem historičtější než ostatní právě proto, že proniklo do jádra výkladu tří generací.

Vzpomínka odhaluje pravdu události.
A co je Bible jiného, než vzpomínka, než dějiny. Bůh se neodhaluje v teologii, Bůh se neodhaluje v dogmatu, Bůh se neodhaluje v Krédu, Bůh se odhaluje v dějinách. Dějiny jsou zjevení, a když chtěl izraelský chlapec vědět, kdo je Bůh, nedali mu katechizmus s otázkami a odpověďmi, ale vyprávěli mu Bibli, to znamená dějiny vztahu Boha s člověkem. Každého známe jen v Jeho dějináchů, Boha známe jen v Jeho dějinách, člověka známe jen v Jeho dějinách.
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 98)

+

Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. Když se člověk zcela vzdal myšlenky někoho ze sebe udělat - ať už světce nebo obráceného hříšníka nebo muže církve (tak zvanou kněžskou osobnost!), spravedlivého nebo nespravedlivého, nemocného nebo zdravého - a v tom vidím pozemskost, že totiž žije všemi úkoly, problémy, úspěchy a neúspěchy, zkušenostmi a bezradnostmi , tehdy se zcela odevzdá do náruče Boží, tehdy prožívá opravdově ne vlastní utrpení, nýbrž utrpení boží ve světě, tehdy bdí s Kristem v Getsemanech, a já si myslím, že v tom je víra, v tom je METANOIA; tak se stává člověkem, křesťanem (srov. jen Jer 45!).
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 255)

+

Autor dává otázky: Je křesťanství náboženství, nebo víra? Co je víra a co náboženství?
Jaký je vztah mezi evangelizací a vývojem člověka a lidstva?
Je personalizace člověka, tj. jeho dokonalé sebeuskutečnění, to, co nazýváme spásou?
V jakém vztahu je spása člověka a proces jeho parsonalizace? (187)
Snad pak odpověď: " Ježíš Kristus je struktura lidské bytosti i kosmu." (188)
"Víra znamená poznat absolutno v relativní bytosti." (19O)
(Henri Boulad: Im Licht der Hinwendung Veritas, Linz 1988, 187-90)

+

Stejně jako může člověk odhalit celý svět krásy v jediném květu, může okusit i velkou Boží milost v jediném okamžiku. Jako člověk nepotřebuje mnoho cestovat, aby viděl krásu stvoření, nepotřebuje k odhalení Boží lásky žádné veliké extáze. Ale musí být zticha a čekat, aby mohl dojít ke zjištění, že Bůh není v zemětřesení, v bouři nebo v blesku, ale v jemném vánku, který se mu jemně opírá do zad.
(Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu, Portál, Praha 1994, 92-93)

+

Boha musíme hledat, ale nemůžeme ho najít. Najít nás může jedině On.
(Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu, Portál, Praha 1994, 132)

+

Znovu se mi dokonale ozřejmilo, že Boha nelze nechat figurovat jako nouzovou výpomoc našeho nedokonalého poznání; když se totiž stále více posouvají hranice poznání - což je věcně nevyhnutelné -, odsouvá se s nimi stále dál i Bůh, který se tak ocitá trvale na ústupu. Boha máme nacházet v tom, co poznáváme, nikoli v tom, co nepoznáváme; chce, abychom ho pochopili spíše v rozřešených než nerozřešených otázkách. To platí pro vztah Boha a vědeckého poznání.

Ale platí to také pro obecně lidské otázky, jako je smrt, utrpení a vina. Dnes už je to tak, že i na tyto otázky existují lidské odpovědi, které se zcela obejdou bez Boha. ...Ani tady není Bůh výpomocí z nouze; je nutno poznávat ho nikoli až na hranicích našich možností, nýbrž uprostřed života. Bůh chce, abychom ho poznávali v životě a ne až v umírání, ve zdraví a v síle a ne až v utrpení, jako jednající a ne až jako hřešící. (223) ...

Křesťanská naděje vzkříšení se liší od mytologické právě v tom, že odkazuje člověka zcela novým a ve srovnání se Starým zákonem ještě naléhavějším způsobem na jeho život na zemi. ...Vykupitelské mýty vznikají z lidských mezních zkušeností. Kristus ale staví člověka doprostřed života. (239)
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 223 a 239)

+

Šťastný je ten,
koho Bůh obdaří velikou ideou,
pro niž pak výlučně žije a jedná.
/J. Paul/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 222)

…
Člověk je hádanka,
která své řešení nalezne jenom u Boha.
/B. Pascal/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 276)

…
Slovo Bůh
je nejzatíženější ze všech lidských slov.
Žádné nebylo tak zhanobeno,
tak na cáry roztrháno.
Leží v prachu a nese břemeno nás všech.
/M. Buber/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 291)
…
Pro mnohé je Bůh
zaprášený padák pro pomoc nouzi.
Co ale, když mechanismus selže?
/J. Leppich/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 317)

+

Věřit v něho /v Boha/ znamená pro nás mnohem víc. Stavím svůj život na něm. To velmi jasně vyjadřuje také latinské slovo pro "věřím" - "credo". V něm je kořen slov úderů (srdce) a "do" (dávám), to znamená dávám Bohu své srdce a sám sebe. Ano, takový je pravý význam slova "věřit"!
(Georg Stopp: Síla na cestu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 12)

Jistota víry se nezískává logikou rozumu, nýbrž sjednocením s Bohem, osobním vztahem ke Kristu a silou Ducha. Nemá vědeckou evidenci nýbrž "věřitelnost", která se opírá o věrohodnost sebesdílejícího se Boha. Nemám důkaz, který by vynucoval souhlas - víra je živé uchopení svědectví o živém Bohu. (57-58)
(...) Ve víře je to ochota mysli, připravenost srdce, poslušnost víry." (59)
/Jak mluvit o víře, Samizdatové Teologické texty, 198O, č. 3; Studie č. 75 1981, s. 1O5-21O/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 57-59) (...) Mládež se musí stát subjektem, někým kdo s námi jedná!

+

Otázka mládeže je otázkou budoucnosti. Podle Kristových slov nelze nalévat nové víno do starých měchů, ani starý pytel záplatovat novými záplatami. Čím chatrnější tento pytel, tím větším by to bylo nesmyslem. Odpor proti neživému, zkostnatělému, formálnímu, k nesvobodě a nespravedlnosti, ke konvenci a farizejství, je naprosto zdravý a čím prudší, tím více ukazuje, jak je ho třeba. Naopak daleko horší je lhostejnost! Problém "nova et vetera" se dnes žije mnohem prudčeji než dřív, to si musíme uvědomit.

Otázka mládeže je také otázkou teologickou. V nezmapovaných hlubinách mladé duše, kam nesahá psychologie a sociologie, leží pásmo základních otázek, na které nikdo neodpovídá. Jak žije mládež myšlenku o Bohu? Co pro ni znamená Kristus? Jak cítí své společenství s církví? Jakou kulturu rozumu i srdce připravit pro přijetí víry? Jak v nich vzbudit chuť k askezi, jejíž nedostatek je jedním ze základních nedostatků v dnešní výchově? Zvlášť když dovedou ve sportu nebo ve své vyděděnosti vykonat tolik podivuhodného. (77)

(...) Jen když je budeme opravdu milovat vášnivě, zjeví se nám v jejich kritice pod drsnou slupkou něco velmi podstatného a velmi vážného. Snad to nejkrásnější, co žilo kdysi v nás. Nezvedejte mravokárný prst, ale vyjasněte tváře! Tehdy se překlene generační rozdíl a my i oni pochopíme, že nás dělí jen formy, ale základ je týž. Aspoň v rovině křesťanství.
/Katolické noviny, 1968, 3O/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 77-78)

+

Pro věřícího stojí Bůh na počátku,
pro fyzika na konci všeho myšlení.
/M. Planck/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 43)

Nesmíš patřit k těm,
kteří žádají znamení, aby mohli věřit.
Tvůj život musí být pro nevěřící znamením,
že Bůh žije.
/J. Leppich/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 56)

V každém člověku je propast,
kterou může vyplnit
jen Bůh.
/B. Pascal/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 68)

…
Správně vidíme jenom srdcem.
Co je podstatné, je očím neviditelné.
/A de Saint-Exupéry/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 98)
…
Všechny věci můžeme posuzovat dvojitě: jako
fakt a jako tajemství.
/H. U. v. Balthasar/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 143)

…
Je pošetilé věřit kdekomu;
je však ještě pošetilejší nevěřit nikomu.
/Skotské přísloví/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 17O)

…
Když se v některé zemi viklá náboženství,
jistě se tam toho viklá víc.
/F. Schiller/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 188)

…
Víra v Boha
není žádné pojištění proti ranám osudu.
Přivádí nás však k nadhledu vůči osudu.
/E. Biser/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 192)

…
Tvorstvem zaznívá hlas,
který nám připomíná něco,
co je nade vším stvořeným
/R. Guardini/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 2O7)

+

Věřit, ať jde o víru v jinou lidskou bytost nebo v Boha, znamená převzít něco na základě slova toho druhého. Obsahuje v sobě nové poznání, které lze získat jedině tím, že "přijmeme něčí slovo jako záruku". Když mi někdo vysvětlí matematický problém a já vysvětlení pochopím, nepotřebuji věřit jeho slovu, že závěr je správný: mohu si to ověřit sám. Nemusím na to vynaložit žádnou víru. Jestliže mi však někdo řekne, že mne miluje a že se bude snažit činit mne šťastným, pak nemám žádnou možnost si to ověřit a ani on mi to nemůže dokázat. Musím uvěřit jemu a slovu, které řekl.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 87)

…
Boží slovo není filozofickou spekulací o posledních a mimosvětských skutečnostech. Není určeno k tomu, abychom je hýčkali a chovali v naději na nebe. Je pro život, pro lásku a pro sdílení nyní a zde. Víra, kterou nemůžeme žít každý den svého života, nás zanechá opuštěné a tváří v tvář smrti schoulené strachem. Víra nemůže být důvodem proč umírat, jestliže nebyla důvodem, proč žít a milovat.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 100-101)

…
Je historickou tragédií, že křesťanské podání slova Božího, které má být přijato aktem víry, převrátilo poněkud priority a zdůrazňovalo spíš jednotlivé pravdy, jež křesťanství hájilo, než osobu svého Pána - tak, jak to dělali apoštolové a první křesťané. Problém není v tom, že by Ježíš nekázal specifické učení, ale toto učení nedává mnoho smyslu tomu, kdo nejprve nepřijme Ježíše samého.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 113-14)

…

Vstoupí-li Bůh do lidského života v autentickém náboženském zážitku, výsledkem je hlubší kontakt se skutečností. Ten, kdo takovou zkušenost Boha přijme, bude živější, bude si víc uvědomovat lidi a svět kolem sebe. Více se nadchne pro krásu a jeho soucit s utrpením bude hlubší.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 123)

+

Není třeba zazlívat Bohu, že ve světě je bída, ale přičítejme to sami sobě. Jeden člověk viděl jednou holčičku, která se třásla zimou a plakala hlady. Byl pobouřen a vykřikl: "Bože, kde jsi? Proč něco neuděláš pro toto nevinné stvoření?" Ale nějaký vnitřní hlas mu odpověděl: "Ano, něco jsem udělal. Udělal jsem tebe!" Okamžitě pochopil.
(Raniero Cantalamessa: Chudoba, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 18)

+

Nahlížíme do archivů a od té chvíle jednotlivce označkováme a třídíme podle jeho minulosti. Nedáváme mu žádné vyhlídky. Jeho naděje je pak právě v tom, dovolím-li mu být dnes novou bytostí.
Velcí vychovatelé, velcí duchovní učitelé jsou ti, před nimiž se člověk náhle cítí vykoupen z minulosti a vržen na cesty přítomnosti a budoucnosti. Jsou to ti, kdo říkají člověku stojícímu před nimi:
"Dnes tvůj život začíná, dnes je pro tebe vše nové a můžeš se znovu vydat na cestu. Věříš tomu?
- Ano, věřím tomu.
Celá minulost už neexituje. Zapomínám na ni. Zapomeň na ni i ty sám. Nyní začíná tvůj nový život. Nyní. Věříš tomu?
a Ano, věřím tomu."
A tehdy nastává znovuzrození a vzkříšení z mrtvých a přetvoření od základu.
Nazýváme to obrácení. To znamená podle etymologie toho slova obrat, otočku o 18Oo, při které místo aby člověk hleděl dozadu, hledí náhle dopředu a od té chvíle se stává naprosto novou bytostí.
Psychoanalýza se snaží uzavřít člověka do jeho minulosti, do dětství, do jeho výchovy a jeho pudů, do dědičnosti a podvědomí, a tato minulost zatěžuje přítomnost takovým břemenem, že se člověk stává jejím otrokem a vězněm.
Právě tu zasahuje víra, silnější a pravdivější než všechny psychoanalýzy - slovo víry, jež praví člověku:
"Nejsi vězněm ani své minulosti ani svého podvědomí ani své dědičnosti ani své výchovy ani všeho toho, co jsi až dosud prožil. A dnes... nyní začíná tvůj život!"
To je radostná zvěst, radostná novina, velká novina evangelia:
"Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají..." (M?t 11,2-15; lk 7,22)
Člověk se může znovu narodit, člověk se má znovu narodit.
"Vstaň, vezmi své lůžko a choď!" (Mk 2,9)
"Lazare, pojď ven!" (Jan 11,43)
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 3O-31)

+

Lidé žijící z naděje vidí dále,
lidé žijící z lásky vidí hlouběji,
a lidé žijící z víry vidí všechno v jiném světle.

( Lothar Zenetti )

+

"Rád bych řekl, že II. Vaticanum určitě nechtělo víru "měnit", ale účinným způsobem ji znovu zpřítomnit. ..."

"Přání II. Vaticana, provést revizi vztahů mezi církví a světem, bylo oprávněné. Ve světě jsou skutečně hodnoty, které, byť i povstaly mimo církev, mohou najít své uplatnění i z církevního hlediska, alespoň po svém očištění a korigování. V poslední době je myšlení tomuto trendu nakloněno. Jestliže si však někdo myslí, že obě tyto skutečnosti - církev a svět - se mohou setkat nebo se dokonce ztotožnit bez konfliktů, pak nezná ani církev, ani svět."
(Joseph Ratzinger: O víře dnes Zvon, Praha 1994, 29)

+

Bůžkové plodící choroby a démonické představy o Bohu mohou mimo jiné vzniknout tehdy, když se představa o Bohu chápe jednostranně, když se zabsolutizuje jeden dílčí aspekt nebo je-li jeden nebo více kaménků z mozaiky představy o Bohu považován za celek. Z těchto jednostranností vyplývají částečně také nevědomé démonické představy o Bohu.
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 17)

…

Dítěti je třeba umožnit namalovat své představy o Bohu. Brát je vážně, i když nejsou podle našich teologických představ. Rozvíjet je - dítě tím začne chápat, že tyto představy je třeba stále rozvíjet.
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 2O)

+

Kněz připravuje kázání o Boží prozřetelnosti. Právě se protrhne přehrada. 3x odmítne pomoc - spoléhá přece na Boží prozřetelnost. V ráji si stěžuje Bohu, že ho nezachránil. Bůh mu říká: "Poslal jsem ti tři čluny!"
(Anthony de Mello SJ: Modlitba žáby 1, Cesta, Brno 1995, 141-42)

+

Nebezpečí falešných představ o Bohu: vedou ke ztrátě víry, protože takový Bůh neslouží životu. Otázka na církev: Jakého Boha zvěstuje. Falešné představy Boha nutno prohlubovat. Bůh je i soudce, chce náš výkon..., ale jen ve světle "pořádající síly lásky".
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, porůznu)

+

Toto pojetí dále rozšířil Jan Pavel II., pro něhož kultura "znamená to, jak se /člověk/ projevuje svou řečí, historií a základními postojí v rozhodujících životních událostech, ve zrození, v lásce, ve smrti. Středem každé kultury je postoj, který člověk zaujímá k největšímu tajemství: k tajemství Boha. Kultury jednotlivých národů jsou v zásadě pouze rozdílnými způsoby, jak se lidé ptají po smyslu vlastní existence; je-li tato otázka vyloučena, kultura a morálka národů degeneruje." (Jan Pavel II., Centesimus annus, 24)
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 15-16)

+

Věřit je dnes obtížné. To je nesporně jedno za znamení naší doby.

Soumrak kultur víru obnažil a rychlé civilizační změny způsobily, že víra dnes bolí. Zdá se mi, že dnes zakoušíme Boha především jako Boha vzdáleného, mlčícího. ...

Člověk se cítí sám také proto, že církve nová situace zaskočila a pomoci si z ní často chtějí tím, že - místo aby s důvěrou dítěte kráčely k Bohu, který má pro ně v zásobě stále nová a nová překvapení - utečou se k minulým jistotám.
(Carlo Carretto: Poušť uprostřed města, Cesta, Brno 1994, 1O8)

+

Většina lidí, žel bohu, má dost víry na to, aby mohla nenávidět, ale málo na to, aby uměla milovat.
(Anthony de Mello SJ: Modlitba žáby 1, Cesta, Brno 1995, 117)

+

Víra je skok. Skáču proto, že mne k tomu tlačí logika a táhne Ten, který mne touží zachytit. Chce to velikou odvahu a neznamená to nic menšího než odrazit se z jedné strany hluboké propasti a spolehnout se na Toho, který čeká naproti. (46)
...
... Může se zdát, že krok víry je aktivita, čin. Je tomu tak z pohledu toho, kdo má skočit. Ale kdo je zachycen ví, že byl zachycen ještě dříve než skočil. (47)
(Walter Trobisch: Jaký je muž a co by o tom měla vědět žena Velehrad, Olomouc 1993, 47 a 47)

+

Bůžkové plodící choroby a démonické představy o Bohu mohou mimo jiné vzniknout tehdy, když se představa o Bohu chápe jednostranně, když se zabsolutizuje jeden dílčí aspekt nebo je-li jeden nebo více kaménků z mozaiky představy o Bohu považován za celek. Z těchto jednostranností vyplývají částečně také nevědomé démonické představy o Bohu.
(Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 17)

+

Víra vidí, láska jedná. Láska nejen dobře jedná, láska i činí dobrým. Probouzí k životu dobro, které víra objevila novým pohledem na skutečnost. Láska proměňuje skutečnost, dobře ji formuje, utváří v ní to dobré. Víra dává nový smysl, láska proměňuje. (29)

…
My rozhodujeme o tom, jak okomentujeme svůj život. Víra vysvětluje náš život zcela vědomě pohledem Božím. Ve všem vidí Boží intervenci. Bůh ke mně mluví všemi událostmi mého života. On to je, kdo mi přiděluje tento úkol, provází mě při těžkostech, pomáhá mi, je při mně, je ve mně. Jeho Duch mě oživuje a dává mi vzlet. Přistupuji-li ke své práci z tohoto zorného úhlu, pak se mi jeví v jiném světle. Přijímám ji jako úkol daný Bohem. A když se něco nedaří, pak to nekomentuji ihned jako vlastní selhání nebo jako provinění těch druhých, kteří to se mnou nemyslí dobře, nýbrž prohovořím celou věc s Bohem, ptám se ho, co mi tím chce říct. Nesmím ovšem příliš rychle události vysvětlovat jako vůli Boží, nýbrž se v nich musím po Boží vůli ptát.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 13)

+

Země zchudla a my s ní, když se z ní převážně i mezi křesťany vytratil cit pro existenci neviditelných tvorů. Co to znamená pro naše chápání eucharistické slavnosti? Že v ní pokaždé spolu s anděly jednohlasně zpíváme „Sanctus“? A co to znamená pro naše chápání pokání, když na začátku mše „prosíme blahoslavenou Pannu Marii, všechny anděly a svaté a vás, bratři a sestry, abyste se za nás přimlouvali u Boha, Otce všemohoucího?“ (23)
(...)
Celou svou podstatou to jsou „duchové služební“ (srov. Žid 1,14). V tom spočívá celá jejich důstojnost a svatost. Tím jsou pravzorem dokonalého tvorstva, obrazem poslání církve. Společenství s anděly, společenství modlitby a lásky udržuje naše vědomí v bdělosti, že tvorstvo není omezeno jen touto zemí. Bez víry v anděly hrozí nebezpečí, že neviditelná dimenze tvorstva vybledne, a tím i komplementarita nebe a země, duchovního a tělesného, přirozenosti a milosti, která teprve vytváří celé rozpětí tvorstva. (25)

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 23 a 25)

+

Lidem je nutno připomínat jejich zmatek a neklid ještě dokud mají síly přijmout pomoc a opřít se o ni. Když se dostanou do destruktivního kolotoče jakéhokoli únikového prostředku, bývá již většinou pozdě.
Pomoc, kterou můžeme člověku poskytnout, závisí nejen na našem osobním charismatu, průpravě a zkušenosti, ale také na postoji otevřenosti a obětavosti, se kterým mu vyjdeme vstříc. Nade vše je potřebná veliká víra v člověka, díky níž v něm můžeme vidět nejen jeho lidské problémy, potřeby a trápení, ale především dítě Boží.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 130)

+

Janovo evangelium se bohužel označuje za nejméně historické ze všech čtyř evangelií. Pro mě ovšem je nejhistoričtější, protože bylo sepsáno z lásky, která rozumí a chápe. Právě skrze lásku byl Kristus poznán ve své nejhlubší skutečnosti, do největší hloubky. (74)
(...)
Vedle argumentu "láska" existuje ještě argument "čas", podle kterého můžeme Janovo evangelium nazvat jako více historickým než ostatní tři, protože bylo sepsáno později. Více než šedesát let umožnilo Janovi reflexi a meditaci o díle a slovech Ježíšových, aby se dostal k tomu nejpodstatnějšímu o Kristově osobě a o jeho poselství. Proto je pro nás toto evangelium nejzralejším a nejapoštolštějštím svědectvím, které o Ježíši máme. Časový faktor zde hrál pozitivní roli pro věrnost a autenticitu svědecké výpovědi. (75)

…
Ne, náboženství zítřka bude náboženství zvolené, člověkem vědomě přijaté a vždy znovu přijímané. Nebude vnucováno, ale především nebude už trpěno; bude postojem svobodně vytouženým a do srdce přijímaným! Tato budoucí volba ovšem vyžaduje už dnes odpovídající reflexy, cílené studium a mnoho hledání, to vše daleko víc než přímočaré požadavky. Víra má být svobodným a vědomým aktem uvědomělého člověka. Osobní náboženství vystřídá tradiční náboženství.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 106)

+

V naší době se šíří víra v jiný prostředek: převtělení. Ale je to pošetilost. Ti, kdo vyznávají tuto nauku jako nedílnou součást své kultury a svého náboženství, to znamená ti, kdo opravdu vědí, co je to víra v převtělení, vědí také, že to není lék a útěcha, ale trest. Toto prodloužení není povoleno pro požitkářství, ale pro očištění. Duše se znovu vtěluje, protože má ještě něco odpykat, a má-li pykat, tedy musí trpět. Ostatně, jaká krutost! Všichni máme zkušenost o velmi tvrdých úmrtích, která byla opravdovou kalvárií a trvala snad měsíce a roky. U lůžka některých těchto osob jsem se někdy tázal: Měl by odvahu někdo, kdo věří v převtělení, teď přijít a říci tomuto člověku, že všechno, co udělal, aby dospěl do tohoto bodu, celé to krušné umírání musí jednoho dne začít úplně znovu a opakovat to kdoví kolikrát? (23)

…
Na čem záleží, je víra. Každému učedníkovi opakuje zmrtvýchvstalý Ježíš to, co řekl jednoho dne Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Credis hoc?“ (J 11,25-26) Blaze těm, kdo cítí, že mohou s milostí Boží a z hloubi srdce odpovědět: „Ano, Pane, věřím! (J 11,27)

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 44)

+

Nuže, zkušenost církve dokazuje, že křesťanská existence, má-li se dostat na vyšší úroveň, prohloubit se a dozrát, musí projít i "temnou nocí" víry, tzn. potřebuje uvěřit přes všechny pochybnosti, které se rozum snaží prosadit. Kdežto ustavičné pachtění za znameními setrvává ve stavu počáteční víry, která nikdy nedospěje.
Také proto papež a biskupové mnohokrát právem varovali charismatická hnutí před přehnaným hledáním zázraků. Upozornění platí pro celé církevní společenství, které dnes projevuje jisté pokušení běhat sem - tam na místa, jež se zdají být epicentry působení Ducha svatého v naší době. Nejzdravější počin je přijmout to, co rozhodne církevní učitelský úřad. Neumenšuje to možnost, že Duch může konat zázraky, ale je třeba pamatovat, že největším zázrakem je věřit bez zázraků. (66-67)

…
Nuže, zkušenost církve dokazuje, že křesťanská existence, má-li se dostat na vyšší úroveň, prohloubit se a dozrát, musí projít i "temnou nocí" víry, tzn. potřebuje uvěřit přes všechny pochybnosti, které se rozum snaží prosadit. Kdežto ustavičné pachtění za znameními setrvává ve stavu počáteční víry, která nikdy nedospěje.

Také proto papež a biskupové mnohokrát právem varovali charismatická hnutí před přehnaným hledáním zázraků. Upozornění platí pro celé církevní společenství, které dnes projevuje jisté pokušení běhat sem - tam na místa, jež se zdají být epicentry působení Ducha svatého v naší době. Nejzdravější počin je přijmout to, co rozhodne církevní učitelský úřad. Neumenšuje to možnost, že Duch může konat
zázraky, ale je třeba pamatovat, že největším zázrakem je věřit bez zázraků.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 66-67)

+

Tomáš nevěří, ale chce věřit - proto se mu Ježíš zjevuje. Farizeové prostě nechtěli věřit. (131)

…
Myslím si, že ten, kdo upřímně věří, vždy bude nosit v srdci tichou, tajemnou obavu, že věří příliš málo.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 168) (168)

+

Poslušnost je způsob víry, který je nutný, když zjevené slovo neobsahuje Boží pravdu, které je třeba věřit, ale spíš Boží vůli, kterou je třeba splnit. Víra je v jiném smyslu poslušnost také tenkrát, když se nám představuje jako pravda k uvěření, protože rozum ji nepřijímá pro její zřejmost , ale pro její autoritu.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 16) (16)

+

Víra vyostřuje náš pohled, abychom vystopovali cesty zla v nás. Chesterton řekl svým paradoxním způsobem: "Světec je ten, kdo ví, že je hříšník." ...Ježíš, to jméno znamená "Spasitel", nemůže být uznán, jestliže nevíme, od čeho nás spasil.

(Leo J. Kardinal Suenens: Christliche liebe und Sexualitaet heute,Johannes-V. Leutendorf 1989, s. 21-22)

+

Mariina víra je úkon obětování: "Zde jsem."
Dále je úkonem poslušnosti: "Jsem služebnice Pána."
A dále úkonem důvěry: "Staň se mi podle tvého slova." (52)
"Maria je opravdu první křesťanka, je opravdová věřící, která, předurčena pouhou milostí od Boha, zapojuje se do jeho plánu naprostým obětováním své osoby, radostnou poslušností a pokojnou důvěrou v Boží slovo. (53)

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 53)

+

Aby se některé věci pochopily, je třeba se stát maličkým a milujícím. Skrze oheň lásky pokorný rozum zahlédne tvář pravdy. (52)

…
Víra je zde na zemi jediným běžným prostředkem pro křesťana, jak získat anténu do neviditelna, to jest do pravé skutečnosti.

(Abbé Gaston Courtois: Důvěrně s Ježíšem, Praha, Zvon 1991, s. 93)

+

Vždyť chtít to mít těžší je také poctivé. A protože moderní člověk, jak známo, to má těžší, sluší se, aby se křesťan k němu přidal a byl raději spolu s ním hledačem Boha než nějakým levným, nevěrohodným nálezcem.

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. . 50)

+

Co je "ovoce" pastorace: Ne množství lidí v kostele. Kněz nemá být ten, kdo vymýšlí stále nové gagy, aby lidi přitáhl do kostela. Spíše má otvírat všední život pro tajemství, které ho obklopuje. Má vidět a ukazovat svět a člověka ve větších a hlubších souvislostech. Má vykládat, vysvětlovat život a tím odhalovat v něm zázraky, světlé body, podněty k zamyšlení. Víra pak může a má vést k pravdivějšímu a plnějšímu životu.

(Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 34)

+

Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem. (11)

…
Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno.

(Ladislav Simajchl: Desatero Božích přikázání - pravidla dobrého člověčenství, Nakl. CANTO s. 14)

+

Pravdy víry nejsou instrukce vyhlášené nějakou vyšší autoritou, jsou to poselství nekonečné lásky, shrnující v sobě veškeré naděje.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 22)

+


Nepopíráme vědu, když objevíme, že existuje skutečnost jiná, hlubší, která ji přesahuje.

..
Člověk musí uznat, že věda má určité hranice, a že mohou existovat ještě věci za nimi. Věda nemá právo rozhodovat o pravdě a nepravdě v oblastí náboženství a mystiky.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.1O9)

+


Vztah, který jsem navázal se svým Bohem, mi pomáhá v tom, abych se stal bratrštějším; vztah, který mám se svým bratrem, je i zárukou mého vztahu k Bohu.

(Otec Jeroným: Protože navždy trvá dlouho... Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 173)

+

Někteří procházejí životem, jako by to byl tunel; neuvědomují si ani nádheru, ani jistotu, ani teplo, které vyzařuje slunce víry.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.575, Brno, Cesta, 1992, 135)

+

K hlubokému smyslu Písma svatého se přistupuje "kroky víry", protože "víra je lampa, jež osvěcuje temnotu tajemství" (Pietro di Celle).

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 48)

+



Téměř ve všech rodinách, kde jsou všichni členové spokojení, šťastní a upřímně vděční, mají rodiče podobný systém hodnot. Obvykle je jejich první priorita etické povahy - jedná se buď o silnou náboženskou víru nebo o morální kodex. Většinou to poznáme podle toho, že mají ve svých životech na prvním místě Boha. Milují ho a mají k němu vřelý vztah, který jim dává radost a podpírá je. Používají tohoto stabilizujícího vztahu k ovlivnění všech ostatních vztahů. Jejich druhou prioritou je partner, jak jsme o tom už dříve hovořili. Děti mají v tomto systému hodnot třetí místo. Z toho vidíte, že skutečné štěstí nalezneme v rodinné orientaci - nejdříve na duchovní, pak na lidskou rodinu. Bůh, partner a děti, to jsou základy. Ostatní priority jsou samozřejmě také důležité, ale tyto tři musí být na prvních třech místech.

(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku, Návrat, Praha 1992, 56)

+

A opravdu - na odpovědnosti je něco, co je bezedné. A čím déle a hlouběji na ni myslíme, o to víc si toho budeme vědomi - až se nás konečně může zmocnit jakási závrať. Neboť když se ponoříme do propasti lidské odpovědnosti, pojme nás hrůza: je něco hrozného kolem odpovědnosti člověka - současně však něco nádherného! Hrozné je: vědět, že v každém okamžiku nesu odpovědnost za okamžik následující; že každé rozhodnutí, nejmenší právě tak jako největší, je rozhodnutí „na celou věčnost“; že v každém okamžiku uskutečňuji nebo ztrácím nějakou možnost, možnost právě toho jediného okamžiku. Všechny ostatní jsem však tím už také současně zavrhl, odsoudil k ne-bytí, a také to „na celou věčnost `. Je to však přece nádherné: vědět, že budoucnost, má vlastní a s ní budoucnost věcí a lidí kolem mne, nějak - i když třeba v malé míře závisí na mém rozhodnutí v každém okamžiku. Co tímto rozhodnutím uskutečním, co jím „stvořím do světa“, to zachraňuji do skutečnosti a zachraňuji před pomíjivostí.

…
/Přesídlení západního lidstva od duchovního pastýře k lékaři je fakt,/ „jemuž se duchovní pastýř nemůže uzavírat, a požadavek, jehož se neurolog nemůže zříkat.“ /Nemá zde jít o konkurenci!/
(K tomu v poznámce na str. 229: „Je pouze otázka, zda lze vůbec mluvit o Bohu, a nikoli spíše pouze k němu. Větu LUDWIGA WITGENSTEINA: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ můžeme totiž přeložit (...) také z agnostického do teistického jazyka - o kom nemůžeme mluvit, k tomu se musíme modlit.“

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)

+

Samotné pocity nejsou vírou. Síla pocitů není žádným měřítkem pro moji víru nebo důvěru. Pocity jsou důsledkem, ale ne měřítkem. Jestliže pocity chybí, víra přesto zůstává. Víru a důvěru v jednotlivých situacích poznáme podle síly, která přichází, abychom v takových situacích mohli obstát.
Zkušenost s Duchem svatým se tedy pro nás může stát požitkářstvím, hledáním sebe sama v této počáteční zkušenosti, a tím i velkým nebezpečím...
Musí nám být jasné, že Ježíš na kříži již nic neviděl, neslyšel ani necítil.
(Hans Buob, Růst v modlitbě a cesta obrácení, str. 99/

+

Nepotřebujeme pocit víry, ale odvahu ke kroku víry!
To, co potřebujeme, je odvaha ke kroku víry, odvaha jednat. Víra roste tehdy, kráčíme-li vpřed. Mnozí si lebedí v pohodě a rádi by od Boha dostali doping, který by člověka citelně postrčil dopředu a vyhnal z pohodlí. To ale nepůjde. Krok vpřed musím udělat já sám a musím podniknout právě ten krok, který udělat mohu. A v okamžiku, kdy se do něj pustím, zjistím, že skutečně mohu. Dostaví se víra k nesení. Mnozí lidé však nehodlají vynaložit vůbec žádnou námahu. Rádi by, aby je Bůh sám postrkoval a nesl kupředu.
Kroky, které mohu vykonat sám, také sám musím vykonat. Až při chůzi zjistím, že dokážu chodit. ...
(Hans Boub, Dary Ducha svatého, str. 33n)

+

Požadavek víry je: napřed milovat, abychom mohli poznat, zatímco mnozí lidé chtějí napřed poznat, aby mohli milovat, i když to sami dělají naopak, jakmile se zamilují.
(André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 128)

+

Člověk, jenž povstal z lásky, se k lásce vrací vírou a nadějí skrze utrpení a smrt. V tom mu nemůže nic zabránit.
(André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 171)

+

Výzva "Věřte evangeliu", kterou dnes uslyšíme, je výzvou k nalezení nového základu života. Neznamená to jen věřit, že se stalo to, o čem se v evangeliu píše. Znamená to věřit tomu, kdo evangelium přináší - tedy Ježíši a jeho životní cestě. Znamená to položit svou jistotu do Boha, který se přiklonil k nám, hříšníkům.
(P.Aleš Opatrný)

+

Bůh nikdy nečiní víru nepřístupnou.
(Bratr Roger Schutz ve Štýrském Hradci 97)
/KT 32, 10.8.97, str. 6/

+

"Od te doby, kdy lide přestali věřit v Boha,
tak ne ze by už nevěřili ničemu - oni naopak věří všemu."
(G.K. Chesterton)

+

Lék přináší úlevu jen tomu, kdo jej užívá, nikoli těm, kdo s ním zacházejí nebo jej zkoumají.
(Raniero Cantalamessa, Život pod vládou Kristovou, zadní přebal)

+

Víra bez lásky je k ničemu. Je-li spojena s láskou, je vírou křesťanovou, bez lásky je vírou ďáblovou. Připoj k víře lásku, aby byla vírou o jaké mluví sv. Pavel: "vírou, která se uplatňuje láskou" (Gal 5,6). Pak jsi nalezl křesťana, nalezl jsi obyvatele Jeruzaléma, nalezl jsi společníka andělů, našel jsi poutníka, který vzdychá na cestě. Spoj se s ním, je to tvůj přítel.
(Sv. Augustin)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 162/

+

... Přínos víry zásadně spočívá v samotné skutečnosti, že jsme uvěřili a odevzdali jsme se do rukou božích. ...
Kristus si víru jistě přeje. Touží po víře od člověka a pro člověka. Lidem, kteří u něj hledali zázraky, odpovídal: “Tvá víra tě zachránila” (srv. Mt 10,52). ...
Ježíš chce v lidech probudit víru, touží po tom, aby odpověděli na Otcovo slovo, ale vždy respektuje lidskou důstojnost, neboť už samo hledání víry obsahuje jakousi její formu, implicitní víru, kterou je splněna nutná podmínka spásy. ...

(Jan Pavel II., Překročit práh naděje, str. 165nn)

+

Spásu vyjadřuje hebrejština celou řadou výrazů. Spása znamená vytrhnutí z nebezpečí života. Podle druhu nebezpečí má čin vysvobození podobu ochrany, osvobození, vykoupení nebo vyléčení. Pojem spása pak dále v hebrejštině vyjadřuje vítězství, život, pokoj.
Spása je Boží dar. To je základní jistota... Je pošetilé skládat důvěru v sílu člověka (Žl 33,16-19), on je spása...
Ježíš Kristus je spasitel lidí. Rozhodující je víra v něj...
Kdo touží po spáse, musí přijmout ve víře evangelium...
Není v lidské moci dosáhnout spásy.
Podmínkou spásy je víra v Pána Ježíše (Sk 16,30n; Mk 16,16)
Žádný nemůže spasit sám sebe.
Jméno Ježíš - Téma spásy je velmi důležité v kázání prvotní církve a evangelista MT je zdůrazňuje už ve zprávě z Ježíšova dětství. Matouš je uvádí do souvislosti s Ježíšovým jménem, které znamená "Hospodin spasí" (Mt 1,21) /Bognerův překlad: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů. - Ek. překlad: ...; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů./.
Titul spasitele je připisován též Bohu - Otci (1Tim 1,1;2,3; 4,10;...)... Proto je evangelium, přicházející zvěstovat tyto skutečnosti, "silou Boží ke spáse věřících" (Řím 1,16).
Každý se musí rozhodnout pro spásu nebo pro zkázu, pro život nebo pro smrt. Kdo uvěří a vyzná svou víru, bude spasen (Řím 10, 9n.13)
Bůh je spasitelem lidí bez ohledu na jejich skutky. (2Tim 1, 9; Tit 3,5)... Proto má křesťan věrně zachovávat Slovo, které může zachránit jeho duši (Jak 1,21), má posilovat svou víru znalostí Písma (2Tim 3,15), a přinášet ovoce dobrých skutků (Jak 2,14). Má pracovat se chvěním a v bázni na "dovršení své spásy" (Fil 2,12), růst ve spáse (1Petr 2,2).
Spása se nabízí v každém okamžiku života (Žid 2,3); "nyní je den spásy" (2Kor 6,2).
/ Kolář, Slovník biblické teologie, str. 463-466/

+

Víra /v Ježíše Krista - Boha Spasitele/ nás činí silnými ve slabostech, bohatými v chudobě a živými ve smrti.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 83/

+

Víra dává odpověď a učí odpovědnosti.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 88/

+

Poznává-li člověk Boha, aniž by znal svou vlastní bídu, propadá pýše. Poznává-li svou bídu, aniž by poznal Boha, propadá zoufalství. Poznáním Ježíše Krista se však dostáváme do středu, neboť tam nacházíme Boha právě tak, jako svou vlastní bídu.
(Blaise Pascal)
/Pavel Strachota,Hlasy Otců, str. 91/

+

Nestačí věřit, /vědět/ že Ježíš je Spasitelem světa. Spasitelnou víru mám, když věřím, že Ježíš je Spasitelem mým.
(Pavel Korosin)

+

Když anděl opustil Marii, zůstala sama v temnotě víry.
(Joachim kardinál Meisner, Úvahy o Panně Marii, str. 23)

+

Křesťanem není ten, kdo se po teoretické stránce seznámil s evangeliem.
(Joachim kardinál Meisner, Úvahy o Panně Marii, str. 44)

+

To je nepřetržitá praxe v dějinách spásy: velká přislíbení a malé kroky. Každý křesťan si smí ve svém sluchu uchovat velký příslib jako pěknou melodii: Nalezl jsi milost u Boha, Pán je s tebou. Pak se můžete odvážit ve tmě víry se přibližovat k Bohu malými kroky, které vám už zde v tomto životě budou potvrzením víry.
(Joachim kardinál Meisner, Úvahy o Panně Marii, str. 24)

+

Věřím, že neodpuštění je jako ne