Různé

Rozhovor se starou ženou nemocnou rakovinou: Může někdo vymazat z vašeho života všechno to dobré, co jste prožila? „Nemůže tomu být také tak, že Bůh chce vidět, jak paní Linková snáší utrpení? A nakonec musí snad také přiznat: ano, snášela je statečně. A teď mi řekněte, co si nyní myslíte, může někdo vymazat takové výkony?!“ (...) „Ne, to nemůže nikdo.“ (208)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 207-08)

+

Kristus nevytváří peklo ani do pekla neposílá; peklo si může vytvořit v sobě ten člověk, který odmítá pravdu a lásku ...

V novém světě tedy budou žít věčným životem jenom ti, kdo už v dějinách žijí a umírají s Kristem, nebo alespoň celou svou svobodou žízní po pravdě a touží po lásce ve stínu smrti. Boží království je totiž království svobody, pravdy a lásky; proto v něm budou žít pouze ti a všichni ti, kteří hledají pravdu a lásku.

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970, 90)

+

V minulých letech došlo k čemusi zvláštnímu: Nebe se křesťanům vytratilo! O touze po nebi, o „nebeské vlasti“ se téměř nemluví. Je to, jako by křesťané ztratili svou orientaci, která jim po celé roky ukazovala směr cesty. Zapomněli jsme na to, že jsme poutníci a že cílem našeho putování je nebe. A s tím je spojena i jiná ztráta: začalo nám chybět vědomí, že jsme na nebezpečné cestě a že je možné minout se svým cílem a cíle svého života vůbec nedosáhnout. Řečeno pointou: po nebi netoužíme a považujeme za samozřejmost, že tam dojdeme.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 138)

…
„Od počátku světa tvoří patriarchové a proroci, mučedníci a všichni spravedliví jednu jedinou církev, protože jsou posvěceni jednou a toutéž vírou a jedním a tímtéž životem a jsou označeni znamením jednoho a téhož Ducha, tvoří jedno jediné tělo. Hlavou tohoto těla je Kristus, jak je psáno. Ale ještě více. Dokonce i andělé, nebeské síly a mocnosti jsou údy této jediné církve...

Věř tedy, že v této jediné církvi máš dospět ke společenství svatých. Věz, že tato katolická církev je jedna, že je zřízena na celé zemi; musíš rozhodně usilovat o společenství s ní“ (Expl. Symboli 10; PL 52, 871).

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 144)

+

Nebe vlastně není nic jiného, než velké společenství lidí, kteří jsou v jednotě s Boží láskou. Nebe je velké tělo sjednocující se organicky z veškerého lidství, takže se zde jednotliví lidé stávají jedním. A život, duše tohoto těla, je vlastně láska k bližnímu. Není to jen podmínka pro nebe, ale je to nebe samo. Není to jen cesta k nějakému budoucímu štěstí, ale je to štěstí samo a to je věčné, protože:

"Láska nikdy nepřestává" (1 K 13,8)
Láska je věčná, tak jako Bůh je věčný. Bůh je láska.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 15)

…
Kristus s sebou vzal tři učedníky na vysokou, stranou položenou horu jménem Tábor, aby se modlili. Tam se proměnil ve svém bytí, nikoli ve slovech, ale v duchovním patření a "oni viděli jeho nádheru!" (L 9) Toto proměněné Kristovo tělo, které náhle před sebou viděli, to bylo to samé tělo, které s nimi denně putovalo silnicemi Palestiny, které s nimi přijímalo potravu a nápoje jako oni, učedníci. Zde ale se jim objevil mistr ve zcela jiném těle. Co se to stalo? Zažili jev zcela nový, zjevení téhož Krista, kterého viděli a zakoušeli po všechny ty dny, a ten Kristus se ve své bytosti nijak neodlišoval od toho Krista, kterého tak dobře znali! Nyní nechal ty učedníky na chvíli patřit na svou dosud zahalenou transcendenci a zjevil jim své tajemství.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 51-52)

+

Účastnit se eucharistie je nejopravdovější, nejsprávnější a nejúčinnější způsob, jak se „připravit“ na smrt.

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41)

+

Ruská legenda vypráví: Jeden bohatý muž myslel i při umírání jen na to, na co myslel celý život: na peníze. Posledními silami uvolnil klíč ze šňůrky, kterou nosil na krku, pokynul služce, ukázal na truhlu vedle svého lůžka a rozkázal, aby mu velký měšec s penězi položila do rakve.

V nebi pak spatřil dlouhý stůl, na kterém byla ta nejvybranější jídla. „Řekni, co stojí chléb s lososem?“ zeptal se.
„Jednu kopějku,“ zněla odpověď. „A sardinka?“ „Také tolik.“
„A co paštika?“ „Všechno jednu kopějku.“ Spokojeně se zašklebil. Jak laciné, pomyslel si, tak nádherně laciné! A nabral si celý talíř. Když však chtěl zaplatit jedním zlaťákem prodavač si minci nevzal. „Starče,“ řekl a potřásl hlavou: „Málo ses v životě naučil!“ „Co to má znamenat?“ mumlal stařec. „Nejsou mé peníze dost dobré?“ Nato uslyšel odpověď: „My tu bereme jen peníze, které člověk rozdal.“

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 105)

+

Nekráčejte tedy ani vy svou cestou, svým životem tak, jako by nikam nevedla, jako by ona sama měla být zaslíbenou zemí. Nereptejte, když je těžká, neulpívejte na ní zrakem, když je krásná. Ani na chvíli neztrácejte z očí cíl, ke kterému vede, neboť jinak ani vy nedojdete.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 88)

+

Moderní ideologie odsouvají řešení všeho do vzdálené budoucnosti, zatímco křesťanství hlásá naplnění smyslu zde a dnes. Na vzdálené budoucnosti nebudou mít žádný podíl současní lidé!

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie, 157)

+

Nedomnívám se, že nebe je místem definitivního odpočinku. Představuji si, že tam odcházíme, abychom byli aktivnější než dříve, ovšem způsobem, který zde nemůžeme vytušit.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s.67)

…
I naše utrpení má být proniknuto nadějí a oduševněno jistotou, že zemřelý je nám ve světě "věčně žijících" bližší než kdykoli dříve.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. . 71)

+

"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (Jn 6,54). Život Kristův je totiž nesmrtelný, věčný. Všimněme si přítomného času, který je v textu evangelia: "Má věčný život." Neříká se: "Bude mít po smrti", ale je tu výslovně důraz na tom, že už ten život má. Vzkříšení mrtvých se tu nejeví jako odměna, ale jako důsledek a jako zjevení. Boží život je totiž neviditelný v naší dnešní situaci. Zjeví se v plné slávě až na konci věků.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.125)

+

Těšit se a víc se otevřít Kristu. Největší nebezpečí v duchovním životě je automatizace. Dělá se něco ze setrvačnosti, ale bez ducha. Proto je třeba otevřít se Kristu dokořán: jako by to bylo poprvé, nebo třeba na tomto světě pro někoho naposled.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)

…
Soud neznamená jen neúprosný soud, ale především realizaci spásy.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.21)

+

Církev jakožto společensky ustanovená přítomnost Kristova po všechny časy až do konce může být tedy právem nazývána základní svátostí spásy lidstva. To znamená, že církev je nezrušitelně trvalým, neustále Krista ve světě zpřítomňujícím znamením toho, že milostiplná entelechie celých dějin, která dějiny uvádí do Boha samého, bude skutečně ve světě přes všechen hřích a temnotu vítězná a prosadí se skutečně při jeho konci jako spása a nikoliv jako soud. (17) ...

Svátosti jsou tedy především konkrétními historickými zjevy vždy a všude ve světě působící Boží milosti. (18)

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 17 a 18)

…
Tento život je Bohem chtěn jakožto časný, jako dějinný. Tyto časné, samy sebe limitující dějiny nejsou pouhým zdáním, jež by zakrývalo vždy totéž. Jsou to Boží dějiny a sám Boží čas, božské dějiny spásy a milosti, která se musí uskutečnit v čase. Klíčí, roste, zraje, naplňuje se ve věčnosti, která není pouze skutečností, nýbrž i opravdovým ovocem času a dějin.

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993, 26)

+

Otcův čin vzkříšení je pro nás zdrojem největší naděje, protože znamená, že jednoho dne to Otec učiní i s námi.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 1O1)