Různé (citáty - manželství)

Jak překonat krizi v lásce?

Osobním nasazením a pevnou vůlí! Překonám takovou krizi upřímným usilováním, tím že se budu snažit nalézt hodnoty toho druhého hlouběji, jinde než tam, kde jsem je viděl dosud a kde jsem zklamáván. Hledám vědomě jeho dobré stránky, které jedině jsou podstatné a které tkví úplně v jiných oblastech, než ve vnější fascinaci, v určitých rysech povahy a v osobním šarmu, který mě ve své celistvosti zpočátku tak zaujal a svázal. Teprve nyní se budu učit vidět toho druhého pozvolna jako stále lepšího a stále dokonalejšího. Chci tomu tak, a proto se o to pokusím. Pracuji na tom, a proto se mi to podaří. Proniknu až do základů jeho bytí a zamiluji si ho celého - takového jaký je.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 17)

+

Jsem toho názoru, že jsou tu tři základní problémy. První, zcela zásadní, je obecně zaujmout pozitivní postoj k dítěti. V této oblasti došlo k podivné proměně. Zatímco v jednoduchých společnostech až do 19. století jsou děti považovány za požehnání, jsou dnešní děti pociťovány téměř jako hrozba. Panuje názor, že nám zabírají místo pro budoucnost, ohrožují náš vlastní životní prostor a tak dále. Zde je první cíl: opět nalézt původní, pravý pohled na to, že dítě, nový člověk, je požehnáním. Že právě tím, když dáváme život, také sami život přijímáme, že toto vyjití ze sebe, přijetí požehnání stvoření, je pro člověka zásadně dobré.

…
Zůstává otázka, zdali se někomu, například nějakému manželskému páru, který má už několik děti, může vytýkat, že mu chybí kladný postoj k dětem.

Ne, určitě ne. A ani by se to nemělo dít.

Musí tito lidé přesto žit v představě, že žiji ve hříchu, když... Připomněl bych, že jsou to otázky, o kterých by se mělo mluvit s duchovním vůdcem, s knězem; nedá se o nich uvažovat abstraktně.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 142)

+

Křesťanští manželé jsou pevně spojeni nejen proto, že je to „rozumné“, že jsou citově na sebe vázáni nebo je to nutné kvůli dětem. Jsou pevně spojeni především proto, že stavějí svou vlastní lásku na základě nezlomné a svrchované lásky Boží a protože tuto lásku Boží realizují ve svém manželství. K tomu všemu člověk sám svým vlastním rozumem nemůže dospět. Musí mu to být řečeno. V tomto smyslu má církev, jejímž úkolem je hlásat slovo Boží, rozhodně mluvit do manželství.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 120)

+

Hebbel napsal v deníku: "Každá milovaná se jednou stane domácí paní, každý purpur sukní, každá koruna kloboukem." A H.D.Bastian k tomu doplňuje: Každé evangelium se stane literaturou, prorocké slovo kalendářovým heslem, Ježíšův kříž liturgickým nástrojem. Je třeba tento proces zevšednění obracet: tedy od domácí paní k milované, od literatury k evangeliu.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 213-15) (213-15)

+

Ten, kdo odmítá rizika spojená s darováním sebe sama, vystavuje se jinému nebezpečí, totiž že zůstane nakonec sám jenom s únavou a s lítostí ze zklamání.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 75)

+

Strážce v muzeu může hlídat dobře obraz, ale nevidí jeho uměleckou hodnotu. Tak mohou manželé zachovávat manželskou morálku, ale nevidět krásu manželství, která je v tom, že je obrazem duchovní skutečnosti. To platí i o sexu: důležité je, aby mladí lidé pochopili, že je obrazem vnitřních hodnot.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.45)

+

Téměř ve všech rodinách, kde jsou všichni členové spokojení, šťastní a upřímně vděční, mají rodiče podobný systém hodnot. Obvykle je jejich první priorita etické povahy - jedná se buď o silnou náboženskou víru nebo o morální kodex. Většinou to poznáme podle toho, že mají ve svých životech na prvním místě Boha. Milují ho a mají k němu vřelý vztah, který jim dává radost a podpírá je. Používají tohoto stabilizujícího vztahu k ovlivnění všech ostatních vztahů. Jejich druhou prioritou je partner, jak jsme o tom už dříve hovořili. Děti mají v tomto systému hodnot třetí místo. Z toho vidíte, že skutečné štěstí nalezneme v rodinné orientaci - nejdříve na duchovní, pak na lidskou rodinu. Bůh, partner a děti, to jsou základy. Ostatní priority jsou samozřejmě také důležité, ale tyto tři musí být na prvních třech místech.

(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku, Návrat, Praha 1992, 56)

+

Je zapotřebí, aby v našich očích byla přehodnocena láska muže a ženy, aby byla hodnocena jako odlesk Boha nás milujícího, který je jejím pramenem.
(Stan Rougier,František z Assisi, str. 6)

+

Kde bych měl nabrati sil, abych vylíčil štěstí manželství, které je uzavřeno před církví, zpečetěno požehnáním, které andělé oznamují nebeskému Otci, který na ně shlíží se zalíbením? ... Jaké krásné společenství je pár věřících, kteří mají jednu naději, jeden cíl svých přání, jednotný způsob života a tentýž způsob služby! Oba jsou jako sourozenci, oba spoluslužebníci, žádný rozdíl mezi nimi není ani v těle ani v duchu. Modlí se ve stejný čas, poklekají spolu současně, současně se postí, poučují, napomínají a podporují se navzájem. Stejným způsobem jsou v Boží církvi, stejně u stolu Páně, stejně se chovají vtísni a pronásledování jako v štastných dnech. Nikdo nemá před druhým tajnosti, nikdo se od druhého neodvrací, nikdo není druhému na obtíž. Rádi navštěvují nemocné a pomáhají potřebným. Almužny dávají bez zdráhání, oběti přinášejí bez mrzutosti, každodenní zbožnosti nic není na překážku. Nepotřebují se křižovati kradmo, chvály zpívati s úzkostí, požehnání pronášeti jen v myšlenkách. Z obojích úst znějí žalmy a hymny, vzájemně se pobízejí ke chvále Pána. To viděti je radost pro Krista, takovým sesílá své požehnání.
(Tertulián, + 220)
/Theo,Schnitzler, Význam denní modlitby církve, s.25/

+

Cesta manželů životem se dá přirovnat k velmi náročnému výstupu na vysokou horu. Oba dva čerpají z toho, že se mohou vzájemně spolehnout jeden na druhého. Potěšitelné pro oba manžely je, že po dosažení vrcholu, cíle jejich cesty, tehdy když se naučí "opravdové lásce", nemusejí už sestupovat někam dolů do údolí. Je jim podána pomocná ruka toho, který je nekonečnou Láskou, toho, který je na tuto společnou cestu povolal a který je nakonec přijme do své náruče.
(Emil Matůšů)
/D. Sonet, Dobrý partnerský vztah, str. 142/

+

- Nedostatek porozumění a neochota porozumět druhému jsou příčinou toho, že se člověk slepě zaměří jen sám na sebe.
- Jakmile člověk pocítí, že mu druhý rozumí, otevře mu své nitro, a protože přitom v sobě potlačí i své sebeobranné mechanismy, posluchač ho dobře pochopí.
- Zdá se to všechno tak jednoduché. Proč se ale podle toho chová tak málo lidí? Člověk může pochopit a naučit se mnoho věcí, ale klíč k samotnému porozumění při tom vůbec nemusí najít.
Nalezení tohoto klíče k porozumění, klíče k tajemství života znamená vnitřní prožitek, objev, obrácení, nikoli pouhé získání nových vědomostí. Může k tomu dojít v okamžiku, kdy už člověk ztrácí naději. Většinou se to stane takovým způsobem, o kterém se mu ani nesnilo. ...Třeba už získal mnoho vědomostí. A najednou ho zastaví bezvýznamná událost... Všeho toho si Bůh používá, aby našel cestu k lidské duši.
/Proto je tak nutná (společná) modlitba, setkávání se s Bohem, konzultace... přidaná pozn./
(Paul Tournier,Porozumění v manželství, str. 68, 70)

+


Eusebius z Cesareje přebírá od Klementa Alexandrijského (Strom., VII, 63 nn.) následující vyprávění:

Říkají, že blažený Petr se zaradoval při pohledu na vlastní choť, kterou táhli k mučení; jak se zaradoval nad její zkoušku víry a nad jejím návratem do rodné vlasti (rozuměj nebe, pozn red.)
A říkají také, že ji povzbuzoval, utěšoval a volaje ji jménem, řka:
"Pamatuj na Pána!" Takové je manželství svatých a jejich chování k osobám nejdražším.

(His. Eccl., III, 30.)

+