Různé citáty různých autorů k tématu: Bůh

Docela správně řekl nositel Nobelovy ceny Martin Luther King: "I když je smrt nevyhnutelná, nebojíme se jí. Bůh, který stvořil naši kroužící planetu z prvotní mlhoviny a vedl lidskou pouť po tolik staletí, může nás zajisté provést temnou nocí smrti do jasného světla života věčného. Jeho vůle je příliš dokonalá a jeho cíle příliš dalekosáhlé, než aby se mohly vejít do omezené nádoby času a úzkých mezí pozemských. Smrt není nejhorším zlem, nejhorší zlo je setrvávat mimo Boží lásku. Nepotřebujeme se podílet na divokém shonu za pozemským útočištěm před nehodami. Naší věčnou ochranou je Bůh!"
(František Hobizal: Cesta k nebi, Karmelitánské nakladatelství, str. 73)

/Přesídlení západního lidstva od duchovního pastýře k lékaři je fakt,/ „jemuž se duchovní pastýř nemůže uzavírat, a požadavek, jehož se neurolog nemůže zříkat.“ /Nemá zde jít o konkurenci!/
(K tomu v poznámce na str. 229: „Je pouze otázka, zda lze vůbec mluvit o Bohu, a nikoli spíše pouze k němu. Větu LUDWIGA WITGENSTEINA: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ můžeme totiž přeložit (...) také z agnostického do teistického jazyka - o kom nemůžeme mluvit, k tomu se musíme modlit.“

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)

+

Mystikou zde míním schopnost (nebo snad máme na tomto místě dát přednost starému slovu milost) být doma v tajemství. Mám na mysli tajemství, které v tradici staré jak lidstvo samo označujeme slovem Bůh, aniž by kdy bylo možno pochopit, co tím vyslovujeme. Smyslem tajemství ovšem není jejich pochopení, nýbrž jejich obývání. Mystikové jsou tedy obyvateli tajemství. Uprostřed nehostinného světa nalezli bezpečnou vlast pro svou duši. I v okamžiku smrti cítí přístřeší nad svou duší. (58)(...)

Tím se také potvrzuje tušení. mnohých, že pravá mystika tohoto druhu v sobě nese velkou politickou sílu: mystika formuje solidární lidi a není bez ní nadějné politiky. Čím je člověk mystičtější, tím je solidárnější i angažovanější v oblasti politiky. (59)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 58 a 59)

+

Rozmlouvali jsme o smyslu všeho toho utrpení, hledali jsme odpovědi. My odkojení náboženskou formací jsem se ptali na vůli Boží, co může Bůh dopustit a proč. Debatu ukončil Ján, bývalý četník:
- Chlapci, o Pánu Bohu moc nemluvte. I pro vás by mělo platit, co řekl Mojžíš Židům: „Nevezmeš jména Božího nadarmo.“ Pán Bůh se nemá tolik omílat. To na tobě musí být vidět. Potom bude Bůh všechno ve všem. Ten který dává léto i zimu, zdraví i nemoc, vězení i svobodu, život i smrt, ale nakonec - nakonec vítězí světlo, život, svoboda.
Takovou teologickou přednášku jsem neslyšel ani od profesorů. Má pravdu.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 45)

+

Na rozdíl od mnoha náboženských, teologických a podobných učených knih, nemluví Bible prakticky nikde o Bohu jako takovém, nepodává poučování o tom, kde a jaký je Bůh sám o sobě, nikde Boha nepopisuje způsobem, jakým popisujeme nějaký předmět. Mluví o Bohu vždycky ve vztahu k člověku. O vztahu Boha a člověka. A z toho vztahu poznáváme, kdo je Bůh a také jaký je člověk. Chce-li člověk dobře přemýšlet o Bohu, pak musí stejně poctivě přemýšlet o člověku.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 7)

+

Můžeme to říci i takto: Je Boží radostí, když jeho tvorové rozvíjejí svou vlastní činnost. Boží prozřetelnost prokazuje svou dokonalost tam, kde vytváří lidi prozíravé. V tvůrčím tvoru se zračí Stvořitel nejjasněji. Nikdo nevyvyšuje Tvůrce, kdo snižuje jeho tvory. Proti takovému falešnému vyvyšování Boha Tomáš říká:
„Kdo umenšuje dokonalost tvorů, umenšuje dokonalost Boží moci. Kdo upírá tvorům jejich vlastní působení, proviňuje se proti Boží dobrotě“ (Summa contra gentiles 3, 69).
Kdo naproti tomu pociťuje radost nad činností tvorů, chválí tím Tvůrce a jeho prozřetelnost. Prostá radost z dobrého jídla, úžas nad pěknou prací řemeslníka, hluboké uspokojení nad zdařilým vlastním dílem, pohnutí nad nezištným gestem oddanosti: v tom všem září - vědomě nebe nevědomě - slavná krása Tvůrce v jeho tvorech.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 39)

…
Věřit v Tvůrce znamená též věřit v to veliké, co on přisuzuje svým tvorům. Nejhlubší krize církve se mi dnes jeví v tom, že se už neodvažujeme věřit tomu, jaké dobro prokazuje Bůh těm, kdo ho milují (srov. Řím 8, 28). Taková duchovně náboženská malověrnost bývá v tradici mistrů života nazývána „acedia“; duchovní omrzelost, „otokem duše“ (jak to nazývá Euagrius), který noří svět i vlastní život do jakési mrzuté šedi a bere věcem chuť i lesk. Smutek, který dnes obchází církev, pochází především z toho, že nejdeme velkodušně za Božími požadavky a že se nenecháváme se vším, co jsme a co máme, použít za spolupracovníky Boha (1 Kor 3, 9). Není větší seberealizace člověka nad takovéto odevzdání se jeho službě.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 40)

+

Protože strom zapustil kořeny hluboko do země, může nyní kývat svými větvemi k nebesům. Prožívá-li se skutečná kontemplace jako "duchovní výškový let", je to možné proto, že se oběma nohama pevně stojí na zemi. Každá modlitba, která není v pravém smyslu zakořeněná v zemi, je jako strom a je zde nebezpečí, že rychle vyprchá a že se sveze někam do abstraktna. Od toho stromu můžeme vyčíst dokonce i jakousi míru: Čím hlouběji jeho kořeny sahají do země a čím víc se v této zemi rozvětvují, tím výše se rozkládají jeho větve do světla. Čím je svázanější se zemí, tím má blíže k nebesům. Duchovno není protikladem tělesněmateriálního, ale naopak, je jeho přátelským doplněním. Tou měrou, jakou si zprostředkuji a získám smysl pro zemi, získávám také smysl pro nebe a obráceně. (36)(...)

Duchovní skutečnost není něco povýšeného nad věci fyzické, ale je v nich obsažena. Duchovní je přítomné v materiálním a v tělesném. Bůh není kosmicky vzdálený duch světa, neurčitelný v zemském prostředí; není to tak, že abychom se k Němu dostali, museli bychom se ze světa nějak vymanit, uniknout z něj a všeho pozemského se zříct. Bůh je uprostřed světa, tam se dá nalézt, v srdci bytí, k němuž patříme i my. (37)

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 36 a 37)

…
Boha nacházíme v přírodě, nacházíme jej v pravdivém a krásném. V KRÁSNÉM pravděpodobně ještě hlouběji a existenciálněji. Bohužel jsme se nechali svést masivním intelektualismem. Chceme ideje, stále více idejí a produkujeme slova, stále více slov tam, kde modlitba je něčím právě opačným! Čím více idejí se shromažďuje a čím více slov se nalézá, tím méně se duše modlí. MODLIT SE znamená vytvářet ze své bytosti zase jednotu. Idea nespojuje naše bytí, nesjednocuje bytost, protože stojí a argumentuje proti nám, žije od nás oddělená.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 52-53)

+

Jestliže se v exercičním tichu vystavíme Bohu, pak si bolestně uvědomíme své rány a poranění. Není snad člověka, který by během svého života nebyl zraněn. Exercicie sice nejsou v první řadě terapií, nýbrž setkáním s Bohem, ale nemůžeme se s Bohem setkat, jestliže do tohoto setkání nevneseme vše, co je v nás. Chceme-li se skutečně modlit, musíme mu před oči položit celou svoji pravdu. V modlitbě se setkáváme s Ježíšem Kristem, který by i dnes rád zahojil naše poranění a ublížení. Pokud své rány nechceme brát na vědomí, potud nás budou pronásledovat a zdržovat od toho, abychom se Bohu zcela otevřeli. Rány minulosti, na něž se odmítáme podívat, nás odsuzují k tomu, abychom zraňovali druhé nebo abychom ubližovali sami sobě.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 25)


+

Celá Ježíšova existence, která je završena jeho smrtí a vzkříšením, svědčí o tom, v čem tkví absolutní láska (Jan 13,1), a odpovídá na otázku "kdo je Bůh". Mise Ježíše Krista "zjevuje Boží jméno" (Jan 17,6) tím, že ho dává poznat: "Dal jsem jim poznat tvé jméno" (Jan 17,26).

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 18)

+

Jsme Božím obrazem - ale Bůh je láska. Proto jsme i my stvořeni pro lásku. Kdo nemiluje, míjí se se svou podstatou. Může sice mnohého dosáhnout, ale nežije tím, co je mu nejvlastnější.

…
U Boha neexistují beznadějné případy. Nikdo není ponechán sám sobě. Nikdo si nemusí nad sebou zoufat, protože Bůh je tu vždycky pro něj.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 30)

+

Bůh nepočítá lidské bytosti na zástupy jako ideologové nebo velitelé vojenských oddílů; neskládá je do soudku jako slanečky; Bůh dovede počítat jen do jedné.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 2O)

+

Bůh jakožto definitivně získaný je nebe, Bůh jakožto definitivně ztracený je peklo, Bůh jakožto očišťující oheň lásky je to, co nazýváme očistcem.

(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 157)

+

Vždyť chtít to mít těžší je také poctivé. A protože moderní člověk, jak známo, to má těžší, sluší se, aby se křesťan k němu přidal a byl raději spolu s ním hledačem Boha než nějakým levným, nevěrohodným nálezcem.

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. . 50)

+

Před Bohem jsme všichni malí.
/Kardinálu Giovanni Colombovi/

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, 1)


+

Vždycky a všude tam, kde se člověk setkává se svým Bohem, nalézá jej, protože Bůh nejprve hledal člověka. Činem člověka je vždy svobodné přivolení k tomu, aby v něm jednal Bůh. (23) ...

To, co se děje ve křtu dítěte pouze zřetelněji zjevuje, co se neustále děje k naší spáse: Bůh nás předchází, jeho milost nás obklopuje ještě než ji voláme, On nás navštěvuje dříve, než můžeme zaklepat na Jeho dveře, On už nás nalezl, abychom jej mohli hledat. Tak jedná Bůh s tímto dítětem, aby mohl být - až se jednou dítě probudí k duchovnímu sebeuvědomění a lásce - nebem, klenoucím se nad novým dnem života. (24)

(Karl Rahner: O svátostech v církvi Scriptum, Praha 1993)

+

Bůh se ve své nekonečné moudrosti rozhodl zvítězit nad zlem tím, že ho podstoupí, vezme ho určitým způsobem na sebe. Chtěl zvítězit - v souladu se svou povahou - ne silou, ale láskou, a tak nám dal příklad, jak se má zlo přemáhat dobrem (srv. Ř 12,21). Přesto musíme mít neustále na paměti, že Otcův "soucit" se Synem nekončí křížem, ale vzkříšením. Synovi přikázal obětovat život, aby jej opět přijal. Nikdy ani na okamžik nepomyslel na Synovu smrt, aniž by měl na mysli i jeho vzkříšení. To nám se nedaří myslet na obě věci zároveň. Ježíš byl ve vzkříšení "ospravedlněn Duchem" (srv. 1 Tm 3,16), tj. Otec mu zjednal spravedlnost skrze Ducha, a tím ji zjednal i sobě, své vítězné lásce. Vzkříšením Ježíše z mrtvých - říká svatý Pavel - Bůh Otec dokázal, jak nesmírně veliký je ve své moci k nám a jak silné je jeho mocné působení (srv. Ef 1,19-2O).

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 126)

+

Vnitřní podstatou lásky je odevzdání se. Bůh, který je láska, se rozdává bytostem, které pro lásku stvořil.

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy Zvon, Praha 1991, 15)

+

Ve Starém zákoně se Bůh zjevuje izraelskému lidu jako Bůh, který miluje bez podmínek. Svému lidu se ve chvíli vyvolení nabízí jako dar. Tento dar si lid nevyprosil, nevysloužil ani nezasloužil.

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994, 58)

+

Jestliže se věnujeme Bohu, Bůh se postará o naše věci lépe než my.

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 24)

+

Modlitba není monolog, samomluva, ale dialog, rozhovor. Kdo mluví a slyší odpověď, a kdo na odpověď dál reaguje, jaké ještě potřebuje důkazy o existenci toho, s kým mluví?

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.121)

…
Na to, jak poznáváme, má vliv, co už v nás je. Pokus: nechat projít ulicí s obchody dítě, ženu, starce... Každý vidí něco jiného! Každého něco jiného upoutá. Podobně víra: poznává Boha, pokud už je v srdci člověka.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.151)

+

V modlářství se člověk stává hrnčířem a Bůh nádobou tvarovanou podle jeho vůle.
(Raniero Cantalamessa)
/Život pod vládou Kristovou, str.34-37/

+

"Bůh je mrtev." (Nietzsche)
Nietzsche je mrtev.

+

V každém člověku
je propast;
vyplnit ji můžeme
pouze Bohem.
(Blaise Pascal)

+

Není-li Boha, pak je všechno dovoleno.
(Dostojevskij)

+

"Bůh miluje, každého jedince
z nás tak, jako by mimo nás
nebylo nikoho, komu by mohl
věnovat svou lásku."
(Augustin z Hippa)

+

Boží cesty - stezky k životu
Běž stále po stopách Kristových. Nedělej si starosti co bude zítra. Hledej nejprve Boží království a jeho spravedlnost. Zbav se sám sebe, plně se vydej, On ti nasype míru plnou, setřesenou, překypující, protože jakou měrou měříš, takovou Bůh naměří tobě.
Ať spíš nebo bdíš, v noci či ve dne, zaseté semeno klíčí a roste a ty ani nevíš jak.
(Bratr Roger z Taizé)