Různé citáty různých autorů k tématu: utrpení

Je lépe svůj kříž nést nežli jej vláčet.
/Z Bretaně/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 12)

…
Kříž je odpověď světa na křesťanskou lásku.
/E. Bloch/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 55)

…
Nevíš, jak těžké je břemeno, které neneseš.
/Africké přísloví/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 72)

…
Víra v Boha
není žádné pojištění proti ranám osudu.
Přivádí nás však k nadhledu vůči osudu.
/E. Biser/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 192)

…
Bůh nám neodnímá břímě života,
ale dává nám sílu, abychom je unesli.
/J. H. Newman/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 3O6)

…
Nechce-li někdo nést svůj kříž,
musí nést sám sebe. A jde o to, co je těžší.
/E. von Bodmann/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 3O8)

+

Není třeba zazlívat Bohu, že ve světě je bída, ale přičítejme to sami sobě. Jeden člověk viděl jednou holčičku, která se třásla zimou a plakala hlady. Byl pobouřen a vykřikl: "Bože, kde jsi? Proč něco neuděláš pro toto nevinné stvoření?" Ale nějaký vnitřní hlas mu odpověděl: "Ano, něco jsem udělal. Udělal jsem tebe!" Okamžitě pochopil.
(Raniero Cantalamessa: Chudoba, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 18)

+

Zmrtvýchvstalý Pán nám neustále ukazuje své rány. (85)
Ve vzkříšení zůstanou viditelnými nejen rány těchto lidí, ale i péče, které se jim dostalo. (135)
(Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov, Portál, Praha 1996, 85 a 135)

+

Sen: Muž jde s Kristem po břehu moře, na obloze se promítají obrazy ze života toho muže. Vždy jsou tam dva páry stop - jeho a Ježíšových. Někde je jen jeden pár - to je tam, kde mu bylo nejhůře a Kristus jej nesl.
(Georg Stopp: Síla na cestu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 14)

…

Zeptáte-li se mě, proč Bůh zvolil k záchraně a spáse lidí právě cestu kříže, mohu říci jen toto: Je to tajemství jeho lásky. Dieter Emeis se do tohoto tajemství pokouší aspoň trochu proniknout: "Také mezi námi lidmi může ochota trpět pro druhého být poslední možností, jak se ho naše láska přece jen nakonec dotkne." Při pohledu na tolik bezpráví, které volá od počátku lidských dějin k nebi, můžeme vytušit, že se toto bezpráví nedá prostě sprovodit ze světa, jako kdyby se nic nestalo. "Muselo být vytrpěno v lásce, aby větší mocí této lásky byla otevřena cesta, na níž bychom byli my zase usmířeni s Bohem i navzájem mezi sebou.
(Georg Stopp: Síla na cestu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 31)

+

Jak se můžeme radovat v soužení, zkouškách, utrpení? Bolest, tíseň a strázeň přece každou radost dusí. Můžeme se radovat v takové situaci, aniž se budeme zdát bláhoví, nepřirození, naivní, ba necitliví a tím i nevěrohodní? (35)
(...)
Ale tu se otevírá jiná možnost: radost skrze utrpení. I taková radost patří k podstatě církve: je zakotvena paradoxu kříže. Ztráta obyčejné radosti otevírá cestu k radosti podstatné. Je to cesta Jobova; je to radost slíbená Ježíšem při Poslední večeři:
/J 16,2O.22; L 24,25n/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 35-36)

+

Místo abychom uznali, že utrpení je neoddělitelnou součástí lidské, a zvláště ženské přirozenosti, pokoušíme se mu vyhnout, protože při myšlence na utrpení se v nás všechno vzpírá, což je nakonec celkem přirozené. I když trpíme neradi, musíme uznat, že se utrpení vyhnout nedá, a tak je třeba se spíše pokusit ho prožívat co nejužitečněji. Jestliže se obrátíme k utrpení zády, padne na nás a přimáčkne nás; jestliže se však k němu obrátíme tváří a obejmeme ho, obejmeme Ježíše a hned zakusíme jeho sladké ovoce; sjednocení s Kristem nás vzápětí povznese nad bolest.
(Jo Croissant: Kňazstvo ženy alebo kňazstvo srdca, Serafín, Bratislava 1994, 116)

…
Je-li však Bůh Pánem nebe i země, proč nezabrání všemu utrpení Na to se někdy odpovídá, že Bůh není konec konců všemohoucí. To je však v rozporu s jednoznačnými výroky bible a se základním přesvědčením Izraele. Přijatelnější je proto jiná odpověď', která přece jen dokáže vnést trochu světla do nadále trvající temnoty: Jak ukazují dějiny, Bůh nutně své všemohoucnosti neužívá vždy; svazuje si takříkajíc sám ruce, když bere vážně lidskou svobodu a nebrání ani jejímu zneužívání. To je "cena lásky" (Gisbert Greshake), kterou Bůh platí, aby lidem umožnil milovat jeho i sebe navzájem svobodně; bez svobody by totiž pravá láska nebyla možná. Bůh se může tohoto riskantního kroku odvážit, jelikož jeho moc je tak veliká, že "umí psát rovně i na křivých řádcích" (španělské úsloví). Na základě celkového pohledu na Boží dílo spásy mohl napsat Pavel, který si byl vědom i bolestného sténání celého tvorstva (Řím 8,22): "Soudím, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena." (Řím 8,18) /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 45)

+

Kořeny zla tkvějí v hříšném jednání lidí, kteří svévolně, bez Boha hledají své plné štěstí, jež však mohou nalézt jen ve společenství s ním. Vzájemné pronikání osobní viny a zapletenosti do hříchu světa přitom pro nás zůstává tajemstvím. Tváří v tvář tomu všemu vybízel teolog Anselm z Canterbury (+ 1109) k vážnému zamýšlení nad "tíhou hříchu". Kdo sleduje dějiny, jejich krvavé války, pokusy vyhladit celé národy (nejen při dobývání Ameriky nebo v Osvětimi) a skličující situaci světa v naší době, a kdo kromě toho s úděsem odhalí sklon ke zlu dřímající ve vlastním nitru, ten nemůže jednoduše odbýt biblické texty o hříchu a o lidské potřebě vykoupení jako výmysl církví.

Podle radostné zvěsti Nového zákona Ježíš Kristus všechny lidi z této nešťastné situace vysvobodil a vykoupil je k účasti na svém věčném životě. Mohl to udělat, protože jako Syn Boží - ne pouze jako dobrý člověk - vytrpěl smrt, jejímž ostnem je hřích (1 Kor 15,56), a z této smrti byl vzkříšen. Vždyť jeho smrt nebyla pouhým biologickým koncem pozemského života, jak již bylo dříve naznačeno, nýbrž sestoupením "do říše smrti", do vzdálenosti od Boha, líčené později jako peklo. (Výrok "sestoupil do pekel", jak se modlíme v Krédu, ovšem snadno může být pochopen mylně.) Touto svou smrtí tak otevřel východisko všem lidem propadlým jinak smrti. /Jakob Kremer/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 66-68)

+

UJIŠTĚNÍ

Žena, hluboce nešťastná, protože jí zemřel syn, přišla k Mistrovi hledat útěchu.

Trpělivě jí naslouchal, dokud ze sebe nevychrlila celou svou strastiplnou historii.

Pak tiše řekl: "Osušit tvé slzy neumím. Mohu tě jen naučit, jak na to, aby byly svaté."

(Anthony de Melo, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 159)

+

PROMLUV K NÁM O RADOSTI A ŽALU.

A Mustafa odpověděl:
Vaše radost je vás žal zbavený masky.
A tatáž studnice, z níž tryská vás smích, byla často naplněna vašimi slzami.

A jak by tomu mohlo být jinak?
Čím hlouběji se vrývá žal do vašeho nitra, tím více můžete pojmout radosti.

Což není pohár, v němž je vaše víno, pohárem, jenž byl vypálen v hrnčířově peci?
A není loutna, která konejší vašeho ducha; týmž dřevem, které bylo opracováno nožem?
Když jste veselí, nahlédněte hluboko do svého ,l
srdce a shledáte, ze to, co vám dává žal e zároveň to, co vám dává radost.

A když jste smutni, pohlédněte opět do svého srdce a uvidíte, že ve skutečnosti lkáte jen pro to, co bylo vaším potěšením.

Někteří z vás říkají: ,Radost je větší než žal`, a jiní říkají: ,Ne, žal je větší.`
Já vám vsak pravím, že radost a žal jsou neoddělitelné.
Přicházejí společně, a usedne-li jeden z nich s vámi k vašemu stolu, pamatujte, že druhý spí na vazem loži.
Ve skutečnosti jste jako váhy zavěšeni mezi žalem a radostí.
V klidu a v rovnováze jste, jen když jste prázdní. Když vás strážce pokladu zvedá, aby zvážil své zlato a stříbro, tu musí nutně vaše radost nebo žal stoupat či klesat.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 29-30)

+

Každá bolestná událost v sobě nese semeno růstu a osvobození. Ve světle této pravdy se teď navrťte ke svému životu,vyberte nějakou událost, za kterou nejste vděčni, a podívejte se, jestli neobsahuje nějaký potenciál růstu, kterého jste si dřív nebyli vědomi, a proto jste z ní nic nevytěžili. A teď si vzpomeňte na nějakou nedávnou událost, která vám způsobila bolest a byla příčinou negativních pocitů. Cokoli či kdokoli tyto pocity způsobil, byl vás učitel, protože vám o vás samých odhalil něco, co jste pravděpodobně nevěděli. A přivedl vás k sebepochopení, sebepoznání, a tedy k růstu, životu a svobodě.

Zkuste nyní pojmenovat tu negativní emoci, kterou ta událost ve vás vyvolala. Byl to strach či nejistota, žárlivost, vztek či vina? Co vám ta emoce o vás říká, o vašich hodnotách, způsobu vnímání světa a života, a hlavně o vašem naprogramování a danostech? Pokud na to přijdete, opustíte některé iluze, na kterých jste až doposud lpěli, nebo trochu napravíte pokřivené vnímání, nebo opravíte mylné přesvědčení, nebo se naučíte být nad svým utrpením, když si uvědomíte, že ho způsobilo vaše naprogramování, a ne skutečnost. A najednou shledáte, že jste vašim negativním emocím nesmírně vděčni, jim a lidem a událostem, které je vyvolaly.

A teď pojďme ještě o krok dál. Podívejte se na všechno, co myslíte, cítíte, děláte a říkáte a nemáte to na sobě rádi. Na své negativní emoce, nedostatky, vady, chyby, lpění, neurózu, nedochvilnost a ano, i své hříchy Jste schopni je všechny brát jako nedílnou součást svého vývoje, něco, co skrývá příslib růstu a slávy, pro vás i pro ostatní, růstu, kterého byste nikdy nedosáhli, kdyby nebylo těchto věcí, které jste tolik nesnášeli? A pokud jste způsobili bolest či negativní emoce druhým, nebyli jste v tom okamžiku jejich učiteli, nástrojem, který jim nabídl semínko sebepoznání a růstu? Můžete ve svém pozorování ještě vytrvat, dokud to vše neuvidíte jako šťastnou chybu, nezbytný hřích, který přináší tolik dobrého vám i světu? Pokud vytrváte, vaše srdce zaplaví mír a vděk, láska a přijetí všeho. A pak objevíte to, co lidé všude hledají a nenacházejí. Pramen poklidu a radosti, jež se skrývá v každém srdci.
(Anthony do Melo: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 131-33)

+

Drama se děje střídáním světla a stínu, bojem mezi dobrem a zlem. Utrpení je pro všechna náboženství důsledkem tohoto protikladu a nevyhnutelnou bolestí přerodu. Výklady tu mohou sahat od trestu za spáchané činy až po zkoušku věrnosti Bohu (tak ve starozákonní knize Jób): snaží se tak odstranit nebo zmírnit nesmyslnost lidského utrpení zavedením jakési logiky příčin a následků. Otázku, jak může Bůh dopouštět utrpení nevinných, se tím přesto nikdy umlčet nepodařilo.

Křesťanství otvírá úplně nový pohled na tuto otázku. Víra ve vtěleného Boha, který sám trpěl, činí každý výklad utrpení takovou či onakou teorii zbytečným. Podstatné je, že Bůh je ochoten vyměnit si úlohy, vzít utrpení na sebe a tím vést ke smíření s neřešitelnou záhadou bolesti a trápení. Utrpení a smrt už křesťan nemusí chápat jen jako trest nebo zkoušku, nýbrž může je přijmout jako účast na utrpení Boha samého, který solidaritou s trpícími vede běh dějin k jejich konečnému vyústění do poslední doby.

Ať člověka potkávají sebevětší hrůzy, nic ho nemůže zbavit Boží blízkosti. Proto je ochota k výměně rolí třeba také naopak. Solidarita s trpícím je tím rozhodujícím kritériem, podle něhož bude člověk souzen: kdo pomohl trpícímu, pomohl samému Bohu.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 105-6)

+

/Papežova definice mučednictví:/ Pro amore, usque ad mortem, „za lásku až k smrti“.
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 76)

+

Víru občas vnímáme jako léčivou sílu. Myslím si, že ji tak můžeme vnímat tím více, když od víry nebudeme očekávat, že nás tělesně uzdraví, ale spíše ž dá našemu strádání smysl.
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad, Praha 1996, 7)

+

V dobách nemoci a s pocitem blízkosti sestřičky smrti pro mne znamenalo rozjímání Kristova utrpení a zmrtvýchvstání mnohem více než jindy. Dokázal jsem se lépe vcítit do Ježíšova srdce, naplněného bolestí, a přece překypujícího láskou. Utrpení dostává přijatelný smysl jen s pohledem upřeným ke vzkříšení.

Zvláště mnoho útěchy jsem nalezl při rozjímání listu Židům. "Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy." (Židům 2,10) "Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky." (2,18) Ježíš před námi v listě Židům stojí jako ten, "kdo je s to mít soucit" (5,2). Dokonce se o Ježíšovi říká, že se v utrpení naučil poslušnosti, vydanosti (5,8).
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad, Praha 1996, 43-44)

+

"Nenech mne prosit o ochranu před nebezpečím, nýbrž dej mi sílu se s ním utkat, nenech mě žadonit o zbavení bolesti, nýbrž dej mi srdce, které nad ní zvítězí, nenech mě hledat na bojišti života spojence, nýbrž dej, ať se mohu spolehnout na vlastní síly.

Nenech mě ve starosti a bázni, nýbrž dej, abych měl trpělivost při hledání své svobody, pomoz mi, abych nebyl zbabělcem, který baží jen po úspěchu; dej mi pocítit stisk své ruky, když selžu. "
/Thákur/
(Elisabeth Kübler-Rossová: Hovory s umírajícími, Signum unitatis 1992, 7)

…

My sami se vyvíjíme a zrajeme. K přezkoumání vlastních morálních vlastností, poučení a procítění není vhodnějšího prostředí než dlouhý kontakt se starými nebo umírajícími pacienty.
(Elisabeth Kübler-Rossová: Hovory s umírajícími, Signum unitatis 1992, 21)

…

Bolest nepotřebuje žádná slova; zde se mnohem dříve přijde na to, že druzí bolest sdílejí.
(Elisabeth Kübler-Rossová: Hovory s umírajícími, Signum unitatis 1992, 50)

+

Fáze souhlasu nesmí být chápána jako šťastný stav. Je ale osvobozena od krutých pocitů. Zdá se, že bolest odešla, že boj už neexistuje a že nyní nastává čas "posledního klidu před dlouhou cestou", jak to vyjádřil jeden pacient. V tomto údobí rodina obvykle potřebuje více pomoci, podpory a porozumění než sám pacient. On už dosáhl určité míry pokoje a okruh jeho zájmů se stále více úží: chce, aby byl ponechán v klidu a aby byl co nejméně rušen zprávami a problémy vnějšího světa.Návštěvníci už někdy nejsou vítáni a nemocného nacházejí v méně hovorné náladě. Televizor mlčí. Naše komunikace se omezuje spíše na gesta než na slova, často je to jen pohyb ruky, který naznačuje, aby návštěva ještě zůstala. Nemocný drží naši ruku a mlčky prosí, abychom u něho seděli. Takové okamžiky mlčení se pro lidi, kteří se v přítomnosti umírajícího cítí stísněně, mohou stát smysluplným druhem komunikace. Třeba společně posloucháme zpívajícího ptáka. Naše přítomnost nemocnému naznačuje, že při něm stojím až do konce. Je v rozpoložení, kdy ví, že nemusí mluvit, že všechny důležité záležitosti byly již vyřčeny a zařízeny a že je jen otázkou času, kdy se jeho oči zavřou navždy. Uklidněn poznává, že nebyl ponechán sám sobě, a i když už víc nemůže mluvit, jeho pohled, jeho zpětné klesnutí do podušek říkají často víc než všechna "hlasitá" slova.
(...)
Je jen menšina pacientů, kteří bojují až do konce a nedosáhnou fáze souhlasu. Ovšem jednoho dne přece řeknou: "Jednoduše už nemohu dál." V tomto okamžiku je boj dobojován; čím více se namáhali uniknout nevyhnutelné smrti, tím více si ztížili konečné přijetí klidu a důstojnosti. Chybně však právě tyto pacienty rodina a lidé v nemocnici považují za zvláště houževnaté a dávají jim najevo, že pokládají připravenost umírání za zbabělou rezignaci a za nějaký druh klamu. (67-68)

Poznali jsme dvě cesty, jak lze dosáhnout tohoto stadia. Jsou pacienti, kteří toho dosáhnou malou nebo menší pomocí okolí - stačí mlčenlivé porozumění bez intervencí: Bývá u starších nemocných, kteří vědí, že jsou na konci života, kteří si odpracovali své, vychovali děti a splnili všechny úkoly: znají smysl svého života a hledí spokojeně zpět na roky práce.
(Elisabeth Kübler-Rossová: Hovory s umírajícími, Signum unitatis 1992, 67-68)

+

Dej těm, kdo hladovějí, něco ze své rýže.
Dej těm, kdo trpí, něco ze svého srdce.
/Z Číny/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 4)

+

Zmrtvýchvstalý Pán nám neustále ukazuje své rány. (85)
Ve vzkříšení zůstanou viditelnými nejen rány těchto lidí, ale i péče, které se jim dostalo. (135)
(Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov, Portál, Praha 1996, 85 a 135)

+

III. Pád pod křížem
Kdy je láska mocnější:
když ve své všemohoucnosti tvoří světy -
nebo když se Všemohoucí pro své slabé
bratry stává nemohoucím?
Bože můj, vždyť to je právě to, čeho se tak bojím:
že bude třeba nést kříž a že bude třeba
- k hanbě světu - pod ním padat.
Ach, jak všemohoucí je láska v tvé slabosti
a jak slabošská v mé samolibé hrdosti!
(Jozef Porubčan SJ: S Ježišom Kristom krížovou cestou i cestou slávy Dobrá kniha 1995, 54)

+

Když utrpení položí otázku "kdo jsi?", musíme být schopni odpovědět zřetelně a uvést své jméno. Tím myslím, že se musíme vyslovit z nejhlubšího nitra toho, co jsme, čím toužíme být a čím jsme se stali.
(Thomas Merton: Žádný člověk není ostrov, Krystal OP, Praha 1995, 54)

+

Pane, k tobě volám s rozbřeskem dne.
Pomoz mi modlit se a soustředit myšlenky,
neumím to sám.

U mne je tma, ale u tebe je světlo;
jsem osamocen, ale ty mě neopouštíš.
jsem malomyslný, u tebe je však pomoc.
Jsem neklidný, u tebe však je mír.
Jsem zahořklý, ale tys trpělivý;
nerozumím tvým cestám, ale ty znáš cestu mou.
.....
Prokázal jsi mi mnoho dobrého a dovol,
abych nyní převzal z tvé ruky i to těžké.
Věřím, že mi nenaložíš víc, než unesu.
Všechno slouží tvým dětem k dobrému.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi byl chudý a ubohý,
vězněný a opuštěný, jako já.

Ty znáš všechnu lidskou bídu,
ty u mne zůstáváš, když žádný člověk už nezůstal;
ty na mne nezapomínáš a hledáš mne,
chceš, abych tě poznával a vrátil se k tobě.
/Dietrich Bonhoeffer/
(Květa Neradová: Cesty člověka k naději a smíření 2, Fokus, Praha 1993, 57)

+

VII. Znovu upadl
Tak jsem si myslíval, můj Kriste,
že vydávat svědectví pravdě znamená být velkým,
silným, impozantním hrdinou.
A ty se tu vrháš do prachu cesty jako rozšlápnutý
červíček.

Kéž bych se nebál vydávat svědectví pravdě
ani tehdy, když to nikdo nebude považovat za hrdinství,
ani tehdy, když to bude nechutné - když mě přitom
budou považovat za slabocha.
(Jozef Porubčan SJ: S Ježišom Kristom krížovou cestou i cestou slávy Dobrá kniha 1995, 58)

…
Vynucená pomoc
Naše kříže jsou prostě stavěny tak, že je musíme nést spolu. A jak neradi to děláme! Jen On, který si sám nesl kříž a kterému tak málo a tak nerad při tom pomohl člověk - jen On je ochoten znovu a znovu brát naše kříže a pomáhat, pomáhat...

Až jednou pochopíme, že přes umírání je možno vejít do nového života jedině tak, že se vzájemně milujeme, se možná zhrozíme, jak jsme se mýlili, když jsme se domnívali, že se nás kříže těch druhých netýkaly.
(Jozef Porubčan SJ: S Ježišom Kristom krížovou cestou i cestou slávy Dobrá kniha 1995, 72)

+

Chceme-li se stát svatými, může nám chybět to či ono charizma, ten či onen postoj, ale nemůžeme být zbaveni utrpení. Utrpení je nezbytnou součástí svatosti. Stejně tak i láska. Láska, které nás Kristus učí a kterou on jako příklad pro nás první prožil, je láska ukřižovaná, láska inspirující a vykupující skrze utrpení.

Láska je důležitější než utrpení - dává utrpení smysl a činí ho snesitelným. Může existovat láska bez utrpení. Ale utrpení bez lásky smysl nemá. Utrpení přijímané tak, jako ho přijímal Kristus, jako ho přijímají svatí - získává spojením s láskou neocenitelnou hodnotu.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 91)

+

Lékařská péče o duši leží mezi dvěma říšemi. Je to tedy hraniční oblast. Jako hraniční oblast je zemí nikoho. A přece - jaká je to zaslíbená země!

…
Rozhovor se starou ženou nemocnou rakovinou: Může někdo vymazat z vašeho života všechno to dobré, co jste prožila? „Nemůže tomu být také tak, že Bůh chce vidět, jak paní Linková snáší utrpení? A nakonec musí snad také přiznat: ano, snášela je statečně. A teď mi řekněte, co si nyní myslíte, může někdo vymazat takové výkony?!“ (...) „Ne, to nemůže nikdo.“ (208)

…
Utrpení, strast patří k životu jako osud a jako smrt. To všechno se nedá od života odloučit, aniž by se současně neporušil jeho smysl. Strast, smrt, osud a trápení odloučit od života, to by znamenalo vzít životu tvář, formu. Teprve pod údery osudu, v bílém žáru utrpení z něho nabývá život formy a tváře.

Osud, který člověk protrpí, má tedy za prvé ten smysl, aby byl utvářen - tam, kde je to možné - a za druhé, aby byl nesen - je-li to nutné. Na druhé straně bychom však neměli ani zapomínat, že člověk musí být na stráži před tím, aby nesložil příliš brzy zbraň, aby příliš brzy neuznal nějaký stav věcí jako osudový a nesklonil se před pouze domnělým osudem. Teprve tehdy, když už člověk nemá vůbec žádné možnosti realizovat tvůrčí hodnoty, teprve když opravdu není schopen osud utvářet, teprve pak mohou být realizovány postojové hodnoty, teprve potom má smysl „vzít na sebe svůj kříž“. Podstata hodnoty postoje spočívá v tom, jak se člověk přizpůsobuje nezměnitelnému; předpoklad pro opravdové uskutečňování postojových hodnot spočívá tedy v tom, že jde opravdu o něco nezměnitelného. O to, co BROD nazývá „ušlechtilým neštěstím“ a co staví proti „neušlechtilému“ neštěstí, které není vlastně osudové, ale zamezitelné - nebo (když už přišlo) zaviněné. (110-11)
GOETHE: „Neexistuje žádná situace, kterou by člověk nemohl zušlechtit tím, co dělá, nebo jak ji snáší.“ (111)
(...)
HEBBEL: „Život není něco, vždycky je to jen příležitost k něčemu. (111)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)

+

Bolestná Matka zůstane, dokud tu bude lidstvo, prototypem, modelem, příkladem člověka, který v tichosti unese svou bolest a má odvahu a sílu věrně zůstat u bolesti druhého.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 49)

+

Otevřenost vůči ostatním nás chrání, abychom nebyli fascinováni velikostí a hloubkou vlastní křivdy. Účastí na utrpení ostatních, které je leckdy širší a hlubší, se učíme postupně relativizovat vlastní neštěstí. Přestáváme být suší, necitliví a zatvrzelí a stáváme se citlivější. Za skutečnou vnímavost musíme často zaplatit vlastním utrpením. (54)

…
/Problém manžela alkoholika/
Je mnoho situací, které jsou velkým a těžkým křížem a se kterými je nutno se smířit jednou provždy. I když bychom měli raději mluvit o smíření, které začínáme každý den znovu. Přistoupit na takový život je vždy nelehké. I když jsme se dokázali smířlivě vyrovnat se včerejším těžkým dnem, neznamená to, že se dnes nezačneme bouřit znovu. Se životem se nelze smířit jednou provždy. Smíření se životem je proces, který trvá, dokud žijeme. Neznamená to ale, že stále začínáme od nuly. Přijetí života se stává stále plnější a hlubší.

Akceptovat svoji životní situaci neznamená ovšem propadnout pasivitě. Právě naopak: potřebujeme promyšlené, rozvážné, ale zároveň rozhodné a jasné činy.
Nesmíme se uzavírat v sobě nebo v kruhu své rodiny. Pomoc musíme hledat každopádně mimo rodinu: mezi přáteli, v příbuzenstvu, v rodinné poradně, u duchovních ve farnosti a jinde. Prostě hledat, kde se jen dá. Musíme o situaci mluvit, poznat vlastní způsob myšlení, prožívání a chování k manželovi i k dětem.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 101)

+

Příčinou vnitřní roztříštěnosti člověka (duchovní, psychické a dokonce v určitém smyslu i fyzické) je právě dlouhodobé podléhání silnému tlaku proti sobě bojujících sil. Duchovní život je ve své podstatě osvobozování se z této duality protichůdných tendencí ve prospěch jediné z nich: síly Ducha svatého v plnění Jeho vůle. (27-28)
(...)
Ř 8,5-7 - zde je důvod, proč člověk nemůže zůstat stranou toho, co se odehrává v jeho nitru. (28)
(...)
V člověku můžeme rozlišit určitou strukturu, kterou tvoří prakticky tři vrstvy: fyzická, psychická a duchovní. Tyto vrstvy se ovíjejí okolo duchovní osoby jako okolo svého středu. Díky duchovní osobě tvoří pak všechny tři vrstvy jednotu. Nižší vrstvy jsou podřízeny vyšším, všechno pak je podřízeno vedení duchovní osoby. (29)
(...)
Aby mohlo duchovní vedení skutečně přinášet ovoce a aby mohl člověk duchovně růst, je třeba podrobit všechny touhy člověka rozlišení a podrobovat je čím dál hlubšímu očišťování. (29)
(...)
Jedno z mnoha nebezpečí duchovního života se skrývá v tom, že člověk realizuje v podobě náboženského života potřeby své psychické úrovně a přitom si namlouvá, že vede duchovní život. Jednou z důležitých úloh duchovního vedení je tedy demaskování iluzí. (30)
(...)
Praxe ukazuje, že je v určitých případech přímo nutná spolupráce s terapeutem-laikem, uznávajícím duchovní rozměr člověka a schopným se na tento rozměr v průběhu terapie odvolat. (31)
(...)
Dokonce i lidem trpícím určitými psychickými a citovými potížemi může duchovní vůdce velice pomoci, zvláště tehdy, naváže-li dobrou spolupráci s terapeutem. (31)

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 27-31)

+

Lidé se dnes ptají, jak můžeme po Osvětimi ještě mluvit o Bohu a zabývat se teologií. Řekl bych, že kříž zahrnuje i hrůzy Osvětimi. Bůh je ukřižován a říká nám, že tento zdánlivě tak slabý Bůh je nepochopitelně odpouštějící a ve své zdánlivé nepřítomnosti silnější.

…
Copak mohou být pro řešeni našich moderních problémů použity i staré texty? Mám teď na mysli texty církevních otců, texty různých světců.

Mohou být použity v zásadním smyslu, právě že osvětlí principy. Co to znamená úcta před člověkem, před jeho důstojností, co to znamená utrpení, ovšem přirozeně ne pro zcela konkrétní otázky. Myslím si, že jsou důležité proto, že naše generace ztratila smysl pro to, co je na utrpení pozitivní. A to jsou věci, kterým se musíme znovu učit.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 73)

+

To je snad hlavní důvod, proč je pro nás někdy jednodušší projevovat lítost než soucit. Strádání lidí nás volá, abychom si začali uvědomovat své vlastní strádání. Jak mám reagovat na něčí samotu, když jsem ještě sám nikdy nezažil pocit osamění? Jak mám být nablízku handicapovaným lidem, když se odmítám dovědět o svých handicapech? Jak mohu být s chudými, když odmítám přiznat vlastní chudobu?

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 84)

+

Tak jsem již v roce 1929 koncipoval rozlišení tří hodnotových skupin, případně tří možnosti, jak dát smysl životu - až do jeho posledního okamžiku, až do jeho posledního dechu. Tyto tři možnosti, jak dát životu smysl, jsou: čin, který si vytyčíme, dílo, které vytvoříme, nebo zážitek,setkání a láska. Ale také potom, když jsme konfrontováni s nezměnitelným osudem (řekněme s nevyléčitelnou nemocí, s neoperativním karcinomem) - i pak můžeme vydobýt ze života nějaký smysl tím, že podáme svědectví o nejlidštější z lidských schopností: o schopnosti netransferovat utrpení do lidského činu.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 50)

+

Velikost Ježíšovy poslušnosti se objektivně měří podle toho, "co vytrpěl", a subjektivně podle lásky a svobody, s jakou poslouchal.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 15)

+

Utrpení lidí bral Ježíš naprosto vážně. Nevyhýbal se volání trpících. Jeho existence jako kdyby byla bez ochrany vystavena bolesti proudící z jiných lidí. Neuzavíral se bezbranným a byl s nimi vnitřně spjat. Jeho láska byla zranitelná. Byl pokorný, skromný a mírumilovný. Jeho život patřil lidem, kteří musí žít v úmorné dřině a nesvobodě.
/K tomu biblické novozákonní citáty: Mt 11,28-3O; Mt 18,1-35; Lk 4,18-21; Mt 12,19-2O; Lk 7,22 a 34; Lk 5,27-32; Lk 1,46-53; Lk 15,1-7; Lk 13,6-9; Lk 6,36; Mt 7,7; Mt 9,13; Mt 12,7; Lk 1O,3O-37; Mt 25,31-46; Lk 7,11-15/

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 49)

…
Ježíš se na kříži vzdává i své matky a nejmilejšího učedníka, zůstává zcela sám. Již dříve zažil mnoho samoty - z nepochopení: při návštěvě v chrámu, od apoštolů, od nepřátel, od svého národa... až i opuštěnost od Otce na kříži...

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 64-65)

+

Jak velmi bych také chtěl dosvědčit, že ve všech trápeních svého života jsem každého dne cítil pravdivost Ježíšova slibu učedníkům, který jim zajišťoval "radost,kterou jim nikdo nevezme" (Jan 16,22)
Tato klíčová slova jsem si ověřil celým životem.

(J. Card. Suenens: Duchovní cesta, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1990, s. 71 a 73)

+

Co by bylo platné, když se chvíli modlíme na kolenou křížovou cestu, a za malou chvíli odmítáme pokoru, službu, tichost a nesnášíme nějakou křivdu, anebo ani třeba ne křivdu, jenom dotek! Co je to platno!

(Jan Ev. Urban: Velká obnova o kontemplaci, Praha, Scriptum 1991, s. 28)

+

Kdo patří Kristu,musí prožít celý Kristův život. Musí dorůst do mužného věku Kristova, musí jednou nastoupit křížovou cestu, cestu do Getsemanské zahrady a na Golgotu. A všechno utrpení, které přichází zvenčí, není ničím ve srovnání s temnou nocí duše, když už nezáří božské světlo a není už slyšet Pánův hlas. Bůh je tu, ale je skrytý a mlčí. Proč je to tak? To jsou Boží tajemství, mluvíme o nich, ale nelze je beze zbytku proniknout. Trochu do nich nahlédnout však přece jen můžeme. Bůh se stal člověkem, aby nám dal znovu podíl na svém životě. Tím to začíná a to je poslední cíl.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 9)

…
Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 9-10)

+

Umění ocenit kříž je umění být velkým, jediná cesta k životnímu úspěchu.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.5O)

+

Vybavit si před sebou všechny starosti i bolesti svého života. Uvědomit si svůj dřívější a dnešní pohled na ně. Co znamenaly pro nás v minulosti a co znamenají dodnes. Jak se staré bolesti stávají poměrně bezvýznamnými.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.92)

+

Vůbec není tak důležité, aby se mé rány zahojily. Musí být proměněny. Rána se může stát i pro mne pramenem života. Když se smířím se svou ránou, může být místem, na kterém se mne Bůh stále znovu dotýká. Mám se tedy vzdát násilné snahy, abych už necítil své rány. Smím je pociťovat. Smí mě to bolet... Když se smířím s tím, že jsem pořád ještě citlivý, zranitelný, a že tak snadno churavím, mohu se právě na citlivých místech přesvědčit, že Bůh se mne dotýká a připomíná mi, že jenom on je má spása.

(Anselm Grün, OSB: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří Karmelitánské nakl. 1993, s.46)

+

Bolest tě drtí, protože ji přijímáš zbaběle. - Přijmi ji statečně, v křesťanském duchu, a oceníš ji jako poklad.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č., Brno, Cesta, 1992, 48)

+

V běžném životě nejde o to, abychom utrpení vyhledávali, ale o to, abychom s novým duchem přijali utrpení, které v něm už máme. Největší pozor bychom si měli dávat na to, abychom nepromrhali to málo "nespravedlivého" utrpení, co v životě máme, protože právě ono nás naprosto jedinečně spojuje s Kristem... (147)

…
Bůh se ve své nekonečné moudrosti rozhodl zvítězit nad zlem tím, že ho podstoupí, vezme ho určitým způsobem na sebe. Chtěl zvítězit - v souladu se svou povahou - ne silou, ale láskou, a tak nám dal příklad, jak se má zlo přemáhat dobrem (srv. Ř 12,21). Přesto musíme mít neustále na paměti, že Otcův "soucit" se Synem nekončí křížem, ale vzkříšením. Synovi přikázal obětovat život, aby jej opět přijal. Nikdy ani na okamžik nepomyslel na Synovu smrt, aniž by měl na mysli i jeho vzkříšení. To nám se nedaří myslet na obě věci zároveň. Ježíš byl ve vzkříšení "ospravedlněn Duchem" (srv. 1 Tm 3,16), tj. Otec mu zjednal spravedlnost skrze Ducha, a tím ji zjednal i sobě, své vítězné lásce. Vzkříšením Ježíše z mrtvých - říká svatý Pavel - Bůh Otec dokázal, jak nesmírně veliký je ve své moci k nám a jak silné je jeho mocné působení (srv. Ef 1,19-2O).

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 126)

+

Období spoluutrpení s Kristem je důsledkem rozhodnutí k následování. ...Vědomé nesení temných stránek je k užitku tehdy, když se děje v Kristově světle. Je to jeho přítomnost, která dává spásu a vykoupení, nikoli svévolná touha vydržet.

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 75)

…
Trpělivost spočítá v tom, že se utrpení nepromění ve zločin... Falešný bůh proměňuje utrpení v násilí. Pravý Bůh proměňuje násilí v utrpení." (Ott 101)

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří
1994, 25, pozn.)

+

Úzkost není jen něco, "co nemá být", není to jen osud ve světě, který Bůh špatně zkonstruoval, ale spíše je to šance, výzva k mobilizování nejhlubších lidských sil. Kdo trpí úzkostí (a pokouší se ji vydržet), vidí snad mnoho věcí špatně, ale vidí hlouběji; vidí nejen to, co se stalo, ale i to, co za tím stojí.

Že úzkost není jen něco ničivého, ale že působí dokonce tvořivě, dokazuje historie stejně jako každodenní zkušenost. Kdo se nikdy nebál, kdo se nikdy nedíval do propasti, kdo ještě nikdy neprožil hrůzu, ten nejen zůstává dětský, ale je dětinský. Bez úzkosti by člověk zůstal jen na povrchu, říkal by jen slovíčka, ne však slova; docházelo by jen k potkávání, ne však k setkání člověka s člověkem. (2O)

…
Úzkost se nezmenší a nezmírní tím, že ji nechceme vzít na vědomí nebo že ji odsouváme. Úzkost je nutno přijmout, se stavy úzkosti musíme vnitřně souhlasit. (22)
"Kdo přijímá úzkost jako součást svého osobního kříže, svého utrpení - ten to bude mít snazší než ti, kteří se vzpěčují", píše Adalbert Ludwig Balling. (23)

(Reihard Abeln, Anton Kner: Neboj se! Karmelit. nakl. Kostelní Vydří 1993, 22-23)

+

„Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ (Ř 9,1-3)

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Pravda zítřka se rodí ze včerejšího omylu a rozpory, které je třeba překonat, jsou živnou půdou pro náš růst.

(De Saint Exupery: Dopis Rukojmímu, Vyšehrad 2000, str. 50/)

+

Bůh je jenom dobrý. Nikdy si nemůže přát, aby člověk trpěl. A to ani v tomto životě, ani po smrti...

Utrpení může být plodné jen proto, abychom v tomto světě, odděleném od Boha a zohyzděném hříchem, mohli zakusit Boha jako svého jediného zachránce a spasitele. Jako toho, který si každého z nás zapsal do své dlaně, který každého z nás nazval jménem, a který každého povolal do života, abychom mu byli nablízku. (Srv. Iz 49, 16; 43,4).

Pokud věříme v Boha který je dobrý a všemohoucí, nemůže nám utrpení přivodit nic (definitivně) zlého a nemůže mě ani svést ze správné cesty na které bychom se minuli cílem. Mnohdy pouze skrze utrpení můžeme bytostně zakusit, že nikde jinde mimo Boha nemáme skutečnou oporu. Skrze zdánlivé ztráty nás Bůh vede ke skutečnému naplnění nejhlubších tužeb a přání.
(Podle Tomislava Ivančiče, Abba, Lieber Vater, str. 56)

+

...je naprosto zřejmé: "vzdálenost" Boha není žádná chladná, abstraktní dálka. Bůh není žádná bezkrevná myšlenka, ani samolibá, v sobě spočívající mocnost. Není "bezcitný" a nevnímavý vůči utrpení lidí. Není to žádný a-patický (ne-trpící) Bůh jako u starých Řeků, nýbrž sym-patický (spolutrpící) Bůh. Biblický "vzdálený" Bůh je tedy spíše "zásadně jiný" Bůh. Tuto "jinakost" pociťujeme právě tehdy, když je nám blízko.

+

Ježíš nepřišel řešit hádanku utrpení, přišel je naplnit svou přítomností.
(Paul Claudel)
/Stan Rougier, František z Assisi, str. 15/

+

Utrpení samo o sobě není dobré. Na každé bolestné zkušenosti je však dobré to, když se trpící podřídí vůli Boží a když v pozorovatelích vznikne lítost a skutky milosrdenství, k nimž slitování vede.. Vykupitelský účinek utrpení spočívá hlavně v tom, že láme bouřící se vůli...
(C.S. Lewis)
/The problem of Pain, Fount Paperback, 1982, str. 98, 100/
/ John Stetz, Křesťanský život, Svrablavé uši , str. 63/

+

Člověk, jenž povstal z lásky, se k lásce vrací vírou a nadějí skrze utrpení a smrt. V tom mu nemůže nic zabránit.
(André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 171)

+

Krize je pro člověka současně nebezpečím i příležitostí. Říká se, že největší příležitosti do našeho života přicházejí v přestrojení za problémy. Problém je pro nás výzvou a voláním, abychom využili schopností, o kterých jsme zatím nevěděli. Problémy mohou otřást naší rutinou, a tak nás uvést do života nových možností. Nakonec většinou více vytěžíme z utrpení než z úspěchů...
(John Powell, Štěstí začíná uvnitř, str. 121-122)

+

Utrpení je šance poznat existenciálně Ježíše Krista jako jediného spasitele...

Viz Petr na vodě...
(Hubert Lenz)

+

Nikdo nezná utrpení Syna kromě Otce...
(Raniero Cantalamessa, Život pod vládou Kristovou, str. 82)

+

Netrp! (Nevyhledávej utrpení)
To ti říká Bůh i ďábel.
Rozumíš?
/Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 105/

+

Je velmi snadné napsat krásné věci o utrpení, ale napsat, to není nic! Člověk v tom musí být, aby věděl!...
(Svatá Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, str. 145)

+

Své utrpení pochopíš teprve tehdy, až ti poslouží, aby ses spojil s těmi, kdo trpí.
(Stan Rougier, František z Assisi, str. 28)

+

Utrpení neužitečné je utrpení nevyužité.
(Bratr Efraim, Paradoxní Bůh, str. 43)

+

Ačkoliv Bůh ponechává člověka svobodného, nepřihlíží nečinně jeho utrpení. Trpí s ním.Skrze Krista, který podstupuje smrtelný zápas pro každého člověka na zemi, nás navštěvuje v nejhlubší poušti našeho srdce.
(Roger Schutz,Pustiny v srdci vydávají květ, str. 43)

+

Kateřina Sienská: "Jsou lidé, kteří chtějí jít k Otci, aniž by prošli kolem ukřižovaného Ježíše, který jim byl darován ke spáse. Takoví jsme, chceme bez kříže vpochodovat přímo do ráje.
Sv. Františka de Chantal mluví o cestě "matyrria lásky". V čem toto martyrium spočívá? "Řekněte plné ano Boží vůli a pak to zakusíte. Neboť Boží láska se bolestivě prořezává do těch nejtajnějších a nejvnitřnějších vrstev naší duše, odděluje nás od našeho vlastního já." Odděluje nás od našeho vlastního já, či spíš odřezává od nás vše, co k nám nepatří, co nám přitěžuje, co na nás cizopasí, co nás dělá neschopnými PPRAVÉ LáSKY, kterou je SÁM BŮH. Sebestřednost znemožňuje milovat a být milován. Toto martyrium trvá od okamžiku, kdy se bezvýhradně zasvětíme Bohu, až do konce života. To však platí jen o lidech širokého srdce, kteří si nic nevyhrazují pro sebe a zůstávají lásce věrni. Neboť slabé a všechny, kteří mají jen málo lásky a vytrvalosti, Pán k martyriu nepřivede. Aby se od něj neodchýlili, nechá je žít jejich průměrný život.
Neradím vám, abyste šli touto cestou prostřednosti. To je křesťanství, které nikoho nepřiláká, nepřináší žádný užitek ani radost. Takový křesťanský život je zbytečný.
Bůh hledá lidi, kteří jej vášnivě milují. A je podivuhodné, co připravuje pro ty, kteří ho milují.
(Hans Buob, Růst v modlitbě a cesta obrácení, str. 114)

+

Chceme-li pozorumět utrpení v našem vlastním životě, chceme-li získat křesťanský pohled na utrpení, pak není možné dívat se jen na ukřižování, bez návaznosti vzkříšení. Chceme-li porozumět celkově svému životu, pak tam musí být obojí.
(P.Aleš Opatrný, Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně, str. 5)

+

Nemocný /trpící/ potřebuje především člověka. Člověka spíše naslouchajícího a chápajícího, než vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nemocný zpravidla nepotřebuje, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil, ale potřebuje, aby nebyl ve své situaci zcela sám. Aby ho někdo chápal, aby mu někdo dělal společníka v jeho otázkách, aby mu někdo zajišťoval spojení se světem, z něhož je nemocný vyřazen. A aby ho, je-li otevřen víře, druzí ve víře posilovali. Všem, kdo chtějí takto nemocným prospět, mají prospět tyto zkušenosti:
(P.Aleš Opatrný, Malá příručka pastorační péče o nemocné)

+

Ježíš se vymyká všem zavedeným obrazům lidských hrdinů. Neprochází nedotčen nebezpečími a bolestmi. O to blíže je trpícímu člověku. Je to ten, který nevítězí ani mocí, ani silou, ale pravdivostí a velikostí lásky Boží. Má odvahu přijmout zmar smrti, aby otevřel cestu k plnosti života v Bohu.
(P.Aleš Opatrný)

+

Nikdy nebudu věřit
v Boha, který by si liboval v bolesti,
Ano, můj Bůh je jiný Bůh!
(Podle Kardinála Maximose IV)

+

Bůh není lhostejný k lidské bolesti. Má pro ni řešení. Bůh chce, abychom měli účast na Ježíšově vítězství. On sám na sobě zakusil utrpení a smrt, ale zvítězil nad nimi... Křesťanská víra spočívá na víře ve vzkříšení!
(Podle Raniero Cantalamessy)

+

Lidé, které potkává neúspěch za neúspěchem, mají k Bohu blíž než jiní.
(Graham Greene)
/z díla Monsignor Quijot, program hry Stav. divadla: Doktor Fischer ze Ženevy", str. 50/

+

Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my.
(Sv. Augustin)
/ Raniero Cantalamessa, Život pod vládou Kristovou, str. 94/

+

(Kristus) přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. (...) Vzal na sebe utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt (...). Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa, ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky.
(Velikonoční homilie Melitona ze Sard)