Různé citáty různých autorů k tématu: život

Orel a chřestýš

V nitru každého člověka zuří lítý boj.
Na jedné straně je v něm vznosný orel. Všechno, co orel symbolizuje, je dobré, pravdivé a krásné. Orel vzlétá vysoko nad oblaka. I když se snáší do údolí, hnízda si buduje na horských vrcholcích.

Na druhé straně je v něm plazící se had – chřestýš. Tohle prohnané, zrádné stvoření představuje to horší v člověku – jeho temnou stránku. Had tyje z našich chyb a poklesků a ospravedlňuje jimi svou existenci v blátivém kalu.

Kdo z těchto dvou zvítězí ve velké bitvě tvého života? Jen ten, který je lépe živen – orel či chřestýš.
(Brian Cavanaugh: Kup si los a jiné příběhy, Karmelitánské nakladatelství, str.84)

+

Tento život je jen startem. Když některému dítěti příroda pokazí start, jeho život se vyvíjí zcela jinak, než kdyby bylo normální a zdravé. Jestliže pochopíte a přijmete, že Bůh ho miluje a pomáhá vám nést toto břemeno, může ho přivést k plnosti života. Jestliže to nejste schopni pochopit, bude to pro váš celý život neštěstím.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 23-24)

+

Morální ochrana věcí je výrazně jednoznačnější než ochrana života v jeho rozličných variantách. Auta jsou morálně lépe chráněna než nenarození, umírající nebo milostné vztahy. Jestliže se tedy máme zamyslet nad nějakým aspektem současné morálky, pak je to nevyrovnané balancování mezi morální ochranou věcí a života. Je velmi povážlivé, kdyby člověk - vyjádřeno poněkud paradoxně - měl mít u naší kultuře štěstí, kdyby přišel na svět jako auto. (42)

…
Na jedné straně stojí ti, kdo chtějí zemřít v bezvědomí a kterým nezáleží na tom, zda zemřou doma. Na druhé straně jsou ti, kdo si přejí zemřít při vědomí a doma. Jedni považují umírání za hroznou událost, druzí v něm naopak vidí důležitou součást života.
Pro hloubku lidského života není bez významu, ke kterému z těchto pohledů se člověk přihlásí. Vždyť čím více je schopen integrovat umírání do svého života, tím hlubší a bohatší jeho život je. Popření umírání je ochuzením života.
(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 72)

+

Nemůžeme všichni hrát vysokou hru, ale tu, kterou hrajeme, hrajme poctivě.
(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 12)

+

Víra se dovede dívat jiným pohledem na celý lidský život. Vztahuje se na všechny obory, na úspěch i neúspěch, na zrození i smrt, na zdraví i nemoc, na štěstí i neštěstí, na všechny zkušenosti, které se nám často jeví tak temně a které neumíme zařadit: na zakoušení krizí, které otřesou naším životem, na prožitky jakými jsou samota a zoufalství, prázdnota a nesmyslnost, zklamání a nepochopení, pocit obnaženosti a cizoty. Tak obsáhlý model nového výkladu si nemohu načrtnout sám, nýbrž musí mi být nabídnut někým jiným. Takový výklad si nemohu dát sám, musí mi jej sdělit Bůh. Bůh nám ty nejrůznější situace našeho života vykládá svým slovem, které je nám předáno Biblí. (8)
(...)
Kristus je ozařovatel, vychovatel a ukazatel k životu. Vykládá nám náš život, takže už není neproniknutelný, ale pochopitelný. Náhle ve svém životě vidíme smysl. Prohlížíme, dovedeme rozpoznat. Celý svůj život se všemi jeho zkušenostmi dovedeme vyložit, zařadit jej, chápat ho z Božího hlediska jako cestu k pravému životu. Svým novým pohledem nás Kristus uschopňuje k životu. A to přece znamená vykoupení: být osvobozen k smysluplnému životu. (9)
(...)
Ježíš nám otevřel oči - svým způsobem, jak zacházel s lidmi; svými slovy, svým životem i umíráním; umožnil nám víru jako nový způsob vidění; lásku jako nový způsob chování a chválu jako nový výraz našeho nového pocitu vlastního bytí. (10)
/V němčině vztah mezi glauben - lieben - loben/
(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 8-10)

+

Děláte-li si exercicie častěji, pak je nesrovnávejte s dřívějšími exerciciemi a netruchlete po zážitcích, které jste měli dříve. Jde o to, abyste se teď se svou nynější situací postavili před Boží tvář. On už si s vámi poradí a udělá s vámi něco, co jste si ani třeba nepředstavovali. Oddejte se tomu, co vám Bůh chce říci dnes: jakou pravdu vám chce odhalit a kam vás chce zavést právě teď.
(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 8)

+

Dívat se na život z pozorovatelny, jíž je smrt, je neobyčejnou pomůckou, abychom dobře žili. Jsi v úzkých, máš problémy a nesnáze? Zahleď se dopředu, postav se do správného bodu. Podívej se na věci ze smrtelného lůžka. Co bys potom chtěl, aby se bylo stalo? Jakou důležitost bys přičítal těmto věcem? Počínej si takhle, a budeš spasen! Máš s někým spor? Pohled na věc ze smrtelného lůžka. Co bys potom chtěl: abys byl vyhrál, nebo byl pokořen? Abys byl ukázal svou převahu, nebo odpustil?
/Nelpět na ničem!/ (27)

…
Na čem záleží, je víra. Každému učedníkovi opakuje zmrtvýchvstalý Ježíš to, co řekl jednoho dne Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Credis hoc?“ (J 11,25-26) Blaze těm, kdo cítí, že mohou s milostí Boží a z hloubi srdce odpovědět: „Ano, Pane, věřím! (J 11,27)
(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 44)

+

Vyjádřil bych to takto: Život se neskládá z rozporů, ale z paradoxů. Veselí, které by znamenalo slepotu vůči hrůzám dějin, by bylo lží nebo fikcí, ústupem. Naopak zase ten, kdo už nevidí, že i ve zlém světě září Stvořitel, nemůže vlastně existovat, stává se cynickým nebo se musí vůbec se životem rozloučit. Obojí je spolu spojeno, neuhýbání před propastmi dějin i lidské existence a pak pohled, který nám dává víra, že dobro je přítomno, byt' obojí nedokážeme vždy spojit. Právě chceme-li klást odpor zlu, je tím důležitější nepropadat zasmušilému moralismu, který už nemá z ničeho radost, ale vidět, kolik je okolo krásy. Z této pozice je také možné vystupovat proti tomu, co radost ničí.
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 50)

+

Dnes se problémy člověka řeší spíš ve smyslu „dělat“ než ve smyslu „být“. Jinými slovy lze říci, že člověk dnes zapomíná, kdo je, ztrácí sám sebe.
Sklouzáváme tak nepozorovaně, ale neúprosně do pocitu absurdnosti, nedůvěry, nespokojenosti a prázdnoty. Abychom mohli stanovit diagnózu tohoto fenoménu, musíme hledat jeho příčiny: jsou nejen v masovém konformismu a totalitarismu, ale také v nihilistické a omezující indoktrinaci, která nevidí v člověku nic jiného než uzlíček pudů a v hodnotách nic jiného než obranné mechanismy. V takové perspektivě vůbec neudivuje hluboká existenciální frustrace, která nečekaně postihne člověka, jemuž se zdá, že jeho existence ztratila jakýkoli smysl. A jako odpověď absurdnosti a prázdnotě přichází zákonitě sebevražda.
Aby člověk dokázal najít znovu půdu pod nohama, je nezbytný antropologický pohled, který by pokládal za fundamentální hledat autentické významy, hodnoty a obsahy. Sem se adekvátně řadí Franklovo stanovisko, které předkládá obraz člověka v ustavičném pohybu, zaměřeného k uskutečňování osobního úkolu, s rysy jedinečnosti a neopakovatelnosti, plod opravdové svobody, kterou nemůže nikdo pošlapat vzdor jakékoli situaci, do níž je člověk postaven. Život se tak už nejeví jako něco, před čím je třeba prchat, ale jako skutečnost, kterou je třeba intenzivně prožívat i v jejích dramatických aspektech jako dobro, které si nesmíme nechat ujít, které nesmíme odhodit, jako zcela osobní a původní úkol, který může uskutečňovat každý jednotlivec a jenom on.
(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 11-12)

+

A právě tady poznávám místo, kde jsou všichni moji bratři a sestry ve společenství. Velkým paradoxem duchovního života je, že to, co je nejosobnější, je všeobecné, co je nejsoukromější, je společné, a co je nejvíc kontemplativní, je nejaktivnější.

…
Náš život je krátká příležitost říct „ano“ Boží lásce. Naše smrt je úplný návrat domů k této lásce.
(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 113)

+

Když člověk vystoupí na horu,všechny věci dole se mu jeví jinak. Vidět věci jinak je hlavní prvek pokání potřebného k tomu, aby se člověk k Bohu přiblížil. Proč se z vysoké hory jeví věci jinak? Vidíme je všechny najednou, v jejich správných proporcích k sobě navzájem. Nejdůležitější je ovšem vztah všech věcí k Bohu, v tom je podstata náboženství. Hory se tedy staly útočištěm těch, kdo se chtěli modlit: proroků ve Starém zákoně, Krista samého, křesťanských poustevníků:, na horách vznikaly kláštery a poutní místa. Křesťané si začali vytvářet, abychom tak řekli, i hory umělé: osamělá místa uprostřed města, v klausuře, v exercičních domech. ...Při exerciciích se vidí obyčejné pravdy našeho náboženství v jednotném spojujícím pohledu shora, v záři vycházejícího slunce: proto se najednou stávají úžasnými. (5-6)

…
A je-li náš život krátký, je potřeba využít každou minutu, aby platila za celé století.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.16O)

…
"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (Jn 6,54). Život Kristův je totiž nesmrtelný, věčný. Všimněme si přítomného času, který je v textu evangelia: "Má věčný život." Neříká se: "Bude mít po smrti", ale je tu výslovně důraz na tom, že už ten život má. Vzkříšení mrtvých se tu nejeví jako odměna, ale jako důsledek a jako zjevení. Boží život je totiž neviditelný v naší dnešní situaci. Zjeví se v plné slávě až na konci věků.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.125)

+

Někteří procházejí životem, jako by to byl tunel; neuvědomují si ani nádheru, ani jistotu, ani teplo, které vyzařuje slunce víry.
(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.575, Brno, Cesta, 1992, 135)

+

Problém krize, před níž dnešní společnost stojí, se dá asi vyjádřit takto: Je taková láska, která je spojena s trvalým a bezpodmínečným závazkem vidět štěstí druhého, opravdu cestu k osobnímu uspokojení a pravému naplnění? Nebo má člověk raději zůstat volný a lidskými vztahy nezatížený, aby mohl zakoušet rozkoš, moc a nejrůznější prožitky, které život nabízí? Je osobní uspokojení a radost tím nejlepším životním cílem - nebo je nejhlubším smyslem života žít v závazném a trvalém vztahu lásky? Máme se druhému dát všanc, nebo je lepší nikdy neříci "navždy"?
(John Powell: Láska bez podmínek Portál, Praha 1994 29)

+

Život se může vydařit, jen je-li uspořádán životní prostor.
...Někomu se mohou vnější věci zdát nedůležité, ale nejsou! Je zbytečné mluvit o řádu, když řád nezíská konkrétní podobu.
/K tomu: Klášter jako "vědomě zformované prostředí"./
(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 39)

+

Člověk si velmi rád zjednodušuje život, "má rád jasno". Buď žít s Bohem a mít teď od něho vše, nebo žít bez Boha a čekat vše od sebe - to je jedna z možných falešných alternativ. Křesťanská víra se těmto zjednodušením vzpírá. Bůh je za námi i před námi, nese nás i čeká nás, obdaroval nás, chce nám všechno dát... Je tedy dobré vidět, co nám dal už teď (2. čtení "skrze Krista...dal...bohatství všeho druhu") co nám slibuje - co to znamená, že Ježíš Kristus přijde (2. čtení + evangelium). Z naší strany to všechno vyžaduje bdělost (evangelium) a hluboké přesvědčení, že Bůh je Otec, že nás utvořil, přichází, je Vykupitel (1. čtení).

Když toto vše zvážíme, můžeme to promítnout do konkrétních situací, otázek, rozhodnutí našeho života. V nich pak máme zahlédnout, jak žijeme z tohoto bohatství, které nám Bůh dal. A současně, čím plněji toto bohatství Boží - ne tohoto světa - pronikáme, tím víc můžeme chápat, co ještě chybí, čekat na dovršení. Ti, kdo Kristovo bohatství neznají, čekají buď na bohatství tohoto světa, které ale není ani klíčem k životu, ani klíčem k budoucnosti, nebo na katastrofu, která by udělala všemu konec.
(P.Aleš Opatrný, Stůl slova B1, 1. adv. ned.)

+

Všichni od života něco chtějí. Co ale je tohle "něco"? Uvěříme-li reklamě, bude mít ze života víc ten, kdo jí, kouří, nosí, kupuje a vlastní to či ono. Člověk si připadá jako v houštině silničních ukazatelů ve velkoměstě: bezpočet směrovek ukazuje pokaždé jinam. Ale zdá se, že se všechny shodují v jednom: peníze jsou pro životní štěstí nezbytně potřeba. Když je nemáme, začíná honba za nimi nebo velká rozmrzelost. A když jich konečně máme dost, hon za štěstím, kterého jsme pořád ještě nedosáhli, začíná nanovo. Pořád dál... pořád tím směrem, kudy běží všichni?
I když dosáhneme hodně, přece vždycky zůstává něco, o co nám přijde dobré usilovat. Pořád stejný nepokoj nás žene dál. Je to, jako bychom běželi za svým vlastním stínem, ale odstup zůstával stále stejný.

+

A. Saint Exupery popisuje následující lidský typ: "Ty stará dobrá úřednická duše - vystavěla sis svůj pokoj a jako termiti jsi utěsnila všechny otvory, kterými k tobě doléhalo světlo a kterými jsi sama mohla ke světlu pohlížet. Zakuklila ses do měšťácké jistoty.... Nechceš se zatěžovat velkými otázkami Dalo ti dost práce zapomenout na své lidství. Nekladeš otázky, na které nemůžeš dostat odpověď. Kdepak - ty jsi takový malý, vzorný občánek. Nikdo se tě nepokusil strhnout s sebou, dokud ještě nebylo pozdě. Teď je ta hlína, ze které jsi uhněten, vyschlá a tvrdá..." (z knihy Vítr, písek a hvězdy).

+

Jako Měsíc přijímá světlo od Slunce a zase je vysílá dál, tak také člověk přijímá život od Boha a smí ho dávat dál.

+

To si lépe uvědomíme v konfrontaci s tím, co Písmo myslí "smrtí". Smrt znamená víc než jen zemřít. Člověk může být mrtvý i uprostřed svého života: udušený beznadějí, otrávený pochybováním o smyslu, hladovějící z bezútěšnosti, zlomený bez jakékoliv opory. Tato "duchovní smrt" činí náchylným pro další temné a ničivé věci: nenávist, závist, hořkost, násilí, útlak, mučení. To jsou vlákna pavučiny, kterou kolem života obtáčí smrt, až v ní život definitivně uvízne.
Život, který přináší Ježíš, není pouze životem po smrti. Ježíšovo zmrtvýchvstání láme nejen moc smrti na konci života, ale již nyní, tady a teď: "...nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu," píše Pavel občanům Říma, "máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný." (Ř 6). "Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." (J 10,10) - to je Ježíšův program.
Kdo věří v Boha, může svobodně dýchat, protože před sebou vidí cíl. Snese hodně, protože ví, Bůh má moc obrátit vše v dobré. Může litovat svých chyb a učit se z nich, protože má před sebou budoucnost.
Tento pozitivní životní postoj k sobě jako magnet přitahuje všechno světlé a povzbudivé: lásku, spokojenost, radost, uvolněnost, tolerantnost, něžnost, uzdravující síly. Vědomí zmrtvýchvstání napájí život jako bohatě rozvětvená vodovodní síť "proudy živé vody" (J 7,37ad.). Tady a teď dokáže naděje proměňovat poušť v kvetoucí zahrady. Zkušenost osvobozeného života je "ochutnávkou", "zálohou" nového života. Historické zmrtvýchvstání Ježíše Krista jasně ukazuje: zmrtvýchvstání a věčný život nejsou žádné metafory a symboly, ale skutečnost. Skutečnost zahrnující celého člověka: tělo i duši, ducha i hmotu, individuálního člověka i celé lidstvo, zemi i celý vesmír. To je "totální život".

+

Abychom nepozbyli odvahy a nestali se cyniky, září nám do všedního dne světlo Velikonoc: Ukřižovaný žije, a také všichni ti, kteří musí trpět.., budou žít.
(Johannes B. Brantschen, Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, s. 58)

+

Milost tohoto svátku (velikonoc) se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá, ale vždycky je připraven osvítit duši, která po něm touží...
Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám nabízí radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje...
(Svatý Atanáš)
/Denní modlitba církve-L2-116n/

+

Vtělení má být doprovázeno novým odhalením lidské odpovědnosti.
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 44)

+

Nezasévej mne, smrti, do svého pole,
dokud jsem se nestal dobrým pšeničným zrnem.
Nedávej mi, Pane, předstoupit před tvou tvář,
dokud nejsem svatý. ...

Nejdříve, Pane, proměň mé klasy v chléb,
pak teprve ať ke mně přistoupí žnec,
nejdříve nalej mé hrozny vínem
a teprve pak ať přijde vinař.

Pro svou dokonalou milost mi dej dosáhnout spásy, o to tě prosím.
/Modlitba 4. stol. po Kristu/
(Květa Neradová: Cesty člověka k naději a smíření 1, Fokus, Praha 1993, 58)

+

Kdo zašlápne housenku, usmrtí motýla.
/Pořekadlo/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 81)

+

Slavme jako nádherný svátek celý život, přesvědčeni, že Bůh je všude a obklopuje nás ze všech stran, obdělávejme zemi a pozvedněme chvalozpěvy, plavme se a zpívejme hymny... /Klement z Alexandrie, Stromata VII,10,57,2/
(Vittorino Grossi, Paolo Siniscalco: Křesťanský život v prvních staletích, CDK, Brno 1995, 187)

+

BEZVÝZNAMNOST

Jednou se při veřejném shromáždění všech dotazy týkaly posmrtného života.

Mistr se jen smál a ani jedinkrát neodpověděl. Žákům, kteří se vyptávali na důvod jeho vyhýbavosti, později řekl: "Všimli jste si, že právě ti, kdo si neví rady s vezdejším životem, chtějí jiný, věčný?"

"Je ale po smrti život anebo ne?" nedal se odbýt jeden žák.

"Je život před smrtí? To je otázka!" pravil záhadně Mistr.

(Anthony de Melo, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 93)

+

Často dáváme Životu trpká jména, ale děláme to jen tehdy, když sami jsme zatrpklí a chmurní. A považujeme jej za prázdný a marný, ale jen tehdy, když naše duše bloudí po opuštěných místech a naše srdce jsou zpita přílišnou péčí o sebe.
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 87)

+

Každý den našeho života je událostí. Událostí, kterou je třeba brát jako dar od Boha, jako prostor, v němž je nám dána svoboda k tomu, abychom Boha milovali, abychom milovali své bratry; abychom Boha uctívali a dali poznat jeho nádheru lidem stvořeným k Božímu obrazu, k obrazu jeho milovaného Syna; abychom žili a naplnili svůj úkol muže a ženy, poslání, jež nám Bůh svěřil, on, který nás stvořil k bytí a dal nám život. Každý den mé být přijímán jako dar, který nám v této chvíli dává Bůh, náš Stvořitel a Otec. Ne že bychom byli znovu stvořeni každý den. Ale každý den dostáváme stvoření obnovené, obnovené naší svobodou, jíž byla vrácena nevinnost Božím odpuštěním a dary Ducha svatého jí propůjčily lesk. Pokaždé, když vstáváme s Kristem ve svěžesti velikonočního rána.
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 19-20)

+

Při prohlídce psychiatrické léčebny si jeden pán povšimne jistého chovance, jak se v houpacím křesle houpe tam a zpátky spokojeně si pobroukává: "Lulu, Lulu .. "
"Co se mu stalo?" ptá se doktora.
"Lulu byla dívka, která mu dala košem."
Jak pokračují v prohlídce, dojdou až k nepolstrované místnosti, jejíž obyvatel neúnavně naráží hlavou do zdi a úpí:
"Lulu, Lulu ..."
"Ten měl také nějaké problémy s Lulu?" zajímá se opět návštěvník
„Ano, tenhle si Lulu nakonec vzal."

V životě člověka je pouze dvojí trápeni: když nezíská to, na čem lpí, a když získá to, na čem lpí.

(Anthony de Melo: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 101)

…

Kupec poslal svého sloužícího nakupovat na bagdádský bazar. Ten se vrátil celý bílý a ustrašený. "Pane, když jsem byl na tržnici, narazil jsem na cizinku, a když jsem jí pohlédl do tváře, poznal jsem Smrt. Pohrozila mi a šla dál. Mám strach. Prosím tě, půjč mi koně, ať mohu před ní utéct co nejdál. Pojedu do Samary."

Kupec se o svého sloužícího bál, a tak mu dal nejrychlejšího koně.
Pozdě odpoledne sel kupec sám na trh a viděl tam Smrt potulovat se mezi lidmi. A tak k ní přišel a povídá jí: "Pohrozila jsi dnes ráno mému ubohému sloužícímu. Cos tím myslela?"
"Já jsem mu nehrozila, jen jsem v údivu rozhodila ruce nad tím, že ho vidím zde v Bagdádu. Byla jsem totiž vyrozuměna, že se mnou půjde dnes večer ze Samary"

Většina lidí má tak velký strach ze smrti a věnuje tolik úsilí tomu, aby se ji vyhnuli, že nemají ani čas žit.

(Anthony de Melo: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 218)

+

Největší rozpor, jaký člověk odedávna zakouší - rozpor mezi životem a smrtí - byl překonán. Nyní není nejradikálnější rozpor mezi životem a smrtí, nýbrž mezi životem „pro Pána“ a životem „pro sebe“. Žít pro sebe je nové jméno smrti.
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 10)

+

Šťastný je, kdo se na konci
svého života opováží říci:
Jsem vděčen, že jsem se narodil;
bylo to krásné smět tak dlouho žít.
(Adalbert Ludwig Balling: Štěstí Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 54)

+

"Ztratit svůj život! ...ale já nechci umřít!"
"Kdo tady mluví o smrti, já ti vyprávím o životě!
...jednoho dne pochopíš, že zemřít neznamená přestat žít, ale přestat milovat."
(Michel Quoist: Povídej mi o lásce, Portál, Praha 1994, 2O)

…

Takový je život. Jestliže plyne v tobě, ve mně, v celém lidstvu, je tomu tak proto, že řeka je dcerou PRAMENE a že jejím pramenem je LÁSKA.
Chceš-li žít, nenechávej si svůj život pro sebe! Musí hladit i jiné břehy, zavlažovat i jiné země. Běž k PRAMENI!
(Michel Quoist: Povídej mi o lásce, Portál, Praha 1994, 2O)

+

Když se jako rodiče podíváme na dějiny jako na celek, najdeme v nich své místo - místo nesmírně důležité a vzrušující. My jsme jen jedna kapitola v Božím plánu a v knize historie. A jeho plány a dějiny nikdy neskončí. Až skončí naše kapitola, chci se ohlédnout zpět a přesvědčit se, že jsme jako jeho lidé naplnili jeho vůli, že jsme pevně stáli ve víře v něho a jeho dobrotu. Chci mít dobrý pocit, že jsme se nepoddali tlakům tohoto světa, abychom obětovali své síly za "zkušenosti" dneška za cenu, že přijdeme o svou Bohem darovanou výsadu žít spravedlivý, zbožný život. Chci, abych mohl říci spolu s Pavlem: "Dobrý boj jsme bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval." (2 Tm 4,7)

Naneštěstí je dost neobvyklé potkat se s dospívajícím mladým člověkem, který má pocit, že jeho život má smysl a účel, prožívá pokoj ve vztahu k sobě samému a má zdravý pohled na život ve zmateném, rychle se měnícím a hrůzu nahánějícím světě. (1O3)
(Dr. Ross Campbell: Hledám svou cestu, Návrat, Praha 1993, 1O2 a 1O3)

+

Je pravda, že se Ježíš ujímal existencí, které se ocitly na okraji lidské společnosti, nevěstek, celníků, ale zdaleke ne jen jich, nýbrž se chtěl ujmout lidí vůbec. Ježíš nikdy neproblematizoval zdraví, sílu, štěstí člověka a neviděl v nich plané plody; proč by jinak uzdravoval nemocné, slabým navracel sílu? Ježíš si dělá nárok zachránit celý lidský život ve všech jeho projevech pro království Boží.
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 242)

…

Šťastný je, kdo je vděčný, že smí žít.
(Adalbert Ludwig Balling: Štěstí Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 17)

+

Existuje naplněný život vzdor mnoha nesplněným přáním...
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě Vyšehrad, Praha 1991, 188)

+

Kdo má semeno k setí,
musí je zasít.-
Když je schová v dlani
ze strachu, že by je mohl ztratit,
nikdy se nebude radovat ze sklizně.
(Phil Bosmans: Mám tě rád, Ave, Olomouc 1992, 82)

…

Člověk hledá domov
po celý svůj dlouhý život.
Jen láska je dům,
v němž můžeš bydlit - věčně!
(Phil Bosmans: Mám tě rád, Ave, Olomouc 1992, 87)

+


Štěstí přijde k tobě jako báječný pocit,
když ty sám zapomeneš na sebe,
abys žil pro druhé.
...
Takové štěstí se nedá koupit!
Je jako ozvěna.
Ozve se jedině tehdy,
když ty sám se dáš!
A dávat sebe -
znamená milovat.
(Phil Bosmans: S láskou po celý rok, Ave, Olomouc 1992, 23)

…

Cílem našeho života není poušť,
ale země zaslíbená.
Kdo však nedovede doufat
v zemi zaslíbenou,
toho se zmocní vztek
nebo zoufalství;
pak není schopen jít dál -
a umírá na poušti.
(Phil Bosmans: S láskou po celý rok, Ave, Olomouc 1992, 11)

+

Dějiny spásy nám podávají stále novou inspiraci k výkladu dějin lidstva . ...

Dějiny spásy se nezabývají jen otázkou lidských dějin, ale také problémem smyslu lidského života. Proto jsou zároveň dějinami i metafyzikou. Dalo by se dokonce říci, že je to nejucelenější forma teologie, teologie všech setkání Boha s člověkem. Koncilní konstituce Gaudium et spes toto velké téma jen aktualizuje.
(Jan Pavel II.: Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995, (7O)

+

Naše děti! Toužíme po nich, milujeme je! Ale co je s těmi miliony ostatních děti? Mnoho lidí se velmi zajímá o děti v Indii a Africe, kde jich mnoho umírá na podvýživu, hlad atd. Ale miliony jiných umírají z vůle jejich vlastní matky A v tom je dnes největší překážka míru: neboť jestliže je matka schopna a ochotna zabít vlastní dítě, co ještě brání, abych zabil já tebe a ty mne? Mezi tím není žádný rozdíl.
(Matka Tereza: Myšlenky na každý den, Nové město, Praha 1995, 19)