Svatí Cyril a Metoděj

Deváté století bylo rozhodujícím obdobím v evropské historii. Postupně upadala autorita říše římské, už tehdy rozdělené na tři království, a zatímco „muži ze severu“ uváděli do zmatku přímořské země severní Evropy, v oblasti Středozemního moře kráčeli Arabové od vítězství k vítězství a rozšiřovali své panství od Perského zálivu až po Atlantický oceán. Byzantská říše prožívala období velkého rozkvětu a moci. Bránila Saracénům ovládnout území středního a východního Středomoří.

Na hranicích říše žily slovanské národy. Na sever od Konstantinopole ovládalo Bulharské království balkánské slovanské kmeny, ještě dále na sever se vypínalo novější a dobře organizované knížectví Velké Moravy. Ze slovanských kmenů se najednou překvapivě stávaly mocnosti, schopné spoluutvářet budoucnost kontinentu. Proto o jejich evangelizaci soupeřily jak římská církev, tak i církev byzantská. Nicméně zeměpisné sousedství, politická obratnost a hospodářský rozmach přály spíše vlivu Byzance.

Pro náročný úkol misie u Slovanů si Boží prozřetelnost připravovala dva řecké učence ze Soluně: Konstantina, který později přijal jméno Cyril, a jeho bratra Metoděje. Soluň byla v té době největším střediskem kultury a směnného obchodu mezi Řeky a Slovany a mnozí Soluňané, především obchodníci a vzdělanci, mluvili i slovanským jazykem. Rodina Konstantina a Metoděje patřila zřejmě k patricijskému stavu a zastávala úctyhodné místo v občanském životě. Oběma mladým mužům se dostalo vynikajícího vzdělání a otevírala se jim perspektiva velké kariéry.

Metoděj, starší z obou bratrů se narodil r. 815 a původně se jmenoval zřejmě Michael. Vyznačoval se právnickým nadáním. Jako velmi mladý nabyl významných vojenských hodností a záhy se stal místodržitelem strymontské provincie, osídlené Slovany. Zanedlouho se však důležitého postu v říšské správě zřekl a uchýlil se do kláštera Polychronu na úpatí hory Olympu, aby se věnoval mnišskému životu.

Konstantin se narodil až kolem roku 827 a vynikal nevšedním nadáním pro jazyky i filosofii. Sotva čtrnáctiletý však ztratil otce a jeho opatrovníkem se stal Theoktist, vysoce postavený muž byzantského dvora v Konstantinopoli, který s císařovnou Theodorou spravoval říši za nezletilého císaře Michala. Theoktist si mladého muže velice oblíbil, umožnil mu studovat na vynikající Konstantinopolské univerzitě a poté mu nabídl významný post v byzantské státní správě. Konstantin však světskou kariéru odmítl a rozhodl se pro stav duchovní. Jako svého zvláštního patrona a vzor si vybral svatého Řehoře Naziánského, jehož spisy se naučil téměř nazpaměť. Někdy kolem roku 850 přijal Konstantin jáhenské svěcení a stal se knihovníkem a sekretářem konstantinopolského patriarchy Ignatia. Brzy však zatoužil po úplném ústraní a tajně odešel do jednoho přímořského kláštera. Po půl roce byl ovšem vypátrán a přesvědčen k návratu do Konstantinopoli. Avšak nevrátil už se ke svému úřadu u patriarchy, stal se – sotva čtyřiadvacetiletý! – profesorem filosofie na tamní univerzitě. Začalo se mu jednoduše říkat „Konstantin Filosof“.

Někdy v té době se rovněž proslavil veřejnou disputací s bývalým patriarchou Janem, předním teologem obrazoboreckého hnutí, když přesvědčivě obhájil oprávněnost uctívání svatých obrazů. Kolem roku 850 byl Konstantin opět pozván ve funkci teologa, filozofa a diplomata, tentokrát už kvůli náročné diplomatické misi – ke dvoru arabského chána Mutavakkila. Ve veřejných disputacích s arabskými učenci měl obhájit křesťanské učení o Nejsvětější Trojici. Konstantin velice udivil arabské vzdělance svou moudrostí i erudicí (nastudoval si i korán), ale navzdory úspěchu se po návratu přidružil ke svému bratru Metodějovi, který stále ještě přebýval v klášteře pod Olympem. Důvodem Konstantinova odchodu do ústraní kláštera mohl být i násilný převrat u byzantského dvora, který se udál v letech 856 – 857. Palácový převrat začal spiknutím proti jeho někdejšímu ochránci Theoktistovi a pokračoval vězněním mocného muže a jeho vraždou. Změna ve vládě se dotkla i církevních poměrů, na místo patriarchy Ignatia nastoupil r. 858 Fotios, kdysi Konstantinův učitel.

Misie u Chazarů

Metoděj se stal v klášteře mnichem se vším všudy, zatímco Konstantin vedl mnišský život, aniž by oblékl hábit. Ani tentokrát jim ale mnišský život nebyl dopřán natrvalo. Roku 860 chazarský chán oslovil císaře Michaela, aby k Chazarům na sever od Černého moře vyslal vzdělaného misionáře. Jeho lid se ještě většinou řídil starodávným pohanstvím, ale jak židé, kteří tvořili dominantní třídu v zemi, tak i sousední muslimové na Chazary vyvíjeli nátlak, aby přijali jejich náboženství. Pokud by se byzantskému vyslanci podařilo přesvědčivě hlásat evangelium, lid Chazarů mohl přijmout křesťanskou víru. Pro Byzanc šlo samozřejmě i o politiku a strategii, protože by tím získali národy na své hranici na svou stranu nebo je alespoň zneutralizovali. To byla příležitost, která se nesměla propást.

Tehdy se dva soluňští bratři vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu až do Derbentu, letního sídla chazarského chána u Kaspického moře. Před Konstantinem ležela další výzva – teologické disputace s židovskými rabíny. Ukázalo se, že místy ovládá hebrejštinu a Mojžíšův zákon lépe než oni, čímž si získal velký respekt.

Na cestě tam i zpět bratři procházeli Chersonem na Krymu, kde Cyril objevil relikvie svatého papeže Klimenta, třetího nástupce apoštola Petra, který tam pobýval v exilu až do své smrti. Ostatky svatého papeže donesli jejich objevitelé do Konstantinopole a část později až do Říma.

Po návratu z mise u Chazarů se Metoděj stal opatem kláštera Polychronu. Konstantin se stáhl do ústraní u chrámu Svatých apoštolů v Konstantinopoli a ponořil se do studia a modlitby. V této situaci oba bratry zastihlo pozvání k nové misijní cestě, tentokrát na Velkou Moravu.

Pozvání na Moravu

Misie Konstantina a Metoděje u slovanských národů se právem řadí k jedněm ze základních událostí 9. století a celého středověku. Byla počinem misijním, kulturním i politickým. Jak k ní vůbec došlo?

Moravský kníže Rostislav vyzval byzantského biskupa, aby mu poslal duchovní, kteří by byli schopni hlásat křesťanství v mateřské řeči Slovanů. Na jeho území sice již působili misionáři z různých oblastí, především latinsky mluvící kněží německé národnosti, ale Rostislav s jejich působením nebyl spokojen. Nejenže se nechtěl dostat do područí říše franské, ale kněží ze Západu bývali nevzdělaní, neschopní překročit jazykovou bariéru a jejich misie postrádala strategii. Panovníkovi nešlo ani tak o evangelium jako takové, ale o křesťanství jako státotvorný prvek, schopný dát zemi identitu, soudržnost, kulturu a zásady spravedlivého soužití (zákoník).

Oba bratři se na své poslání pečlivě připravili, zřejmě za pomoci týmu mnichů v Polychronu. Cyril vytvořil speciální slovanské písmo, tzv. „hlaholici“ (z ní se později vyvinula v Bulharsku tzv. cyrilice a postupně i azbuka) a přeložil z řečtiny do slovanštiny evangeliář. Takto vybaveni se roku 863 vydali na Moravu. Překladem evangelií a zavedením slovanštiny jako bohoslužebného jazyka si misionáři otevřeli srdce prostých lidí i zemských knížat (na Západě se stále více používala latina). K překladu evangelií Cyril předeslal veršovanou předmluvu, tzv. Proglas, která je nádherným chvalozpěvem na Boží slovo a zároveň perlou nejstaršího slovanského písemnictví. Metoděj zase přispěl k odstranění zmatků v právním řádu tím, že sepsal zákoník pod názvem Zakon sudnyj ljudem.

Vývoj misie na Moravě vypadal zpočátku slibně, jakkoli situace byla komplikovaná. Země spadala pod římskou církevní jurisdikci skrze arcibiskupství salcburské a arcibiskupství bavorská. Německý klérus plně podporoval karolinskou expanzi směrem k slovanským územím a neviděl rád, aby se slovanské křesťanství opíralo o texty a liturgii v národních jazycích, což by byla evidentní známka nezávislosti. Jejich odpor vůči bratřím a jejich žákům e neustále stupňoval, tím spíše, že záměrem soluňských misionářů bylo co nejdříve nahradit německý klérus za místní duchovní. Nicméně Konstantin a Metoděj naplnili svou základní misi v průběhu pouhých tří let. Poté se vydali s družinou svých žáků na cestu do Benátek, aby je tam nechali vysvětit na kněze a vytvořili tak první jádro národního moravského kléru.

Cestou procházeli Panonií, rozlehlým územím na jih od Dunaje, kde kníže Kocel přijal celou družinu misionářů s velkými poctami. Velmi ocenil i nové texty vydané ve slovanském jazyce a rozhodl se následovat příkladu Velké Moravy ve věci výchovy vlastního kléru. Když ale dorazili do Benátek, byli Cyril a Metoděj tvrdě napadeni latiníky ve jménu trilingvismu (přesvědčení, že právoplatnými bohoslužebnými jazyky jsou jedině latina, řečtina a hebrejština). Legenda dochovala nádhernou a přesvědčivou odpověď Konstantina, ale rozruch kolem této otázky podnítil papeže Mikuláše I., aby dvojici Řeků předvolal do Říma. Papež ale zemřel ještě roku 867, takže když bratři do Říma doputovali, nalezli tam už nového papeže, Hadriána II. Ten jim vyšel vstříc až před brány města a přijal je s veškerými poctami, možná i proto, že bratři s sebou přinášeli již zmíněné relikvie svatého papeže Klimenta. Roku 868 o vánocích Hadrián II. slavnostně schválil a požehnal slovanské bohoslužebné knihy. Stalo se tak nad oltářem betlémských jeslí v dnešní bazilice Santa Maria Maggiore. Slavnostní akt tam dodnes připomíná pamětní deska. 

O pár týdnů později, přesněji 14. února 869, zemřel v Římě Konstantin, vysílen námahami cest a svých vleklých nemocí. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet let. Když pocítil, že se blíží konec, dal si ještě vyholit tonzuru, přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos) a zesnul jako prostý mnich. Je pochován v kryptě baziliky San Clemente, kde se nacházejí ostatky sv. papeže Klimenta.

Metoděj biskupem

Kníže Kocel z Panonie chtěl u papeže dosáhnout toho, aby mohl mít Metoděje u sebe ve funkci arcibiskupa. Hadrián II. ale učinil daleko víc: poslal Metoděje zpět na sever jako metropolitu všech Slovanů, Moravy a Panonie. Tímto činem chtěl papež rovněž posílit svou jurisdikci nad slovanskými zeměmi a zastavit příval Němců; Krom toho se Metoděj stal papežským legátem a jeho jurisdikce nad oběma slovanskými státy zabránila tomu, aby se v jednom z nich utvořila národní církev pod vlivem Konstantinopole, jak se stalo např. právě v té době v Bulharsku.

Reakce bavorských biskupů na sebe nenechala dlouho čekat: bez papežova vědomí byl Metoděj zajat a přivlečen před soud, který byl pouhou fraškou. Pak ho uvěznili a mučili – k týrání biskupa Metoděje se osobně propůjčil i pasovský biskup Hermanrich. Metodějův doprovod byl rozprášen. Král Ludvík Němec učinil v té době z Moravy svého vazala, bavorští biskupové rovněž uvěznili a dali oslepit knížete Rostislava a útočili na knížete Kocela z Panonie. Půltřetího roku strávil Metoděj protiprávně ve vězení, než byl celý případ z vůle papeže Jana VIII. znovu přešetřen: papežský legát Pavel, biskup z Ancony Metoděje osvobodil a jeho věznitele suspendoval. Metoděj se vrátil na Moravu, kde se zatím ujal vlády Rostislavův synovec Svatopluk, a opět pustil do svého díla evangelizace a formace prostého lidu i kněží na moravských hradištích. Po jeho návratu z vězení nastalo období rozkvětu místní církve, bylo postaveno velké množství kostelů i klášterů. Svatoplukovi se podařilo zajistit klidné časy tzv. mírem forchheimským (r. 874), který definoval nezávislost moravského státu. Bavorští kněží se mohli vracet pracovat na Velkou Moravu, ale měli být podřízeni biskupu Metodějovi.

Útoky německého kléru však pokračovaly. Do Říma přicházely pomluvy, že Metoděj hlásá hereze a nadále slouží slovanskou bohoslužbu, i když papež Jan VIII. povolení svého předchůdce Hadriána zrušil. Metoděj skutečně využil práv papežského legáta zvážit vhodnost některých nařízení Říma a nadále sloužil slovanskou liturgii, která zatím na Moravě zdomácněla; kacířem však rozhodně nebyl. Nakonec byl ale znovu předvolán do Říma. Při slyšení u papeže se snadno obhájil, a to i ohledně používání slovanské liturgie, kterou pak papež Jan VIII. znovu slavnostně potvrdil bullou „Industrie tuae“ (r. 880).

Z Říma odjel Metoděj r. 881 naposledy do Konstantinopole, kde jej nadšeně přijal stařičký patriarcha Fotius i císař Basileus I. Potom Metoděj neúnavně pracoval další čtyři roky. Dokončil překlad Písma svatého a kompendium církevních Otců. Po završení své práce slavil velkolepou liturgii díkůvzdání.

Svatý biskup odešel k Pánu 6. dubna 885, uprostřed Svatého týdne. Pohřben byl ve své metropolitní bazilice, zřejmě někde na dnešním Velehradě. Po jeho smrti se opět rozpoutala vlna pronásledování ze strany německých biskupů. Přesvědčili nového papeže Štefana V., aby obnovil všeobecnou povinnost latiny a zničil dílo Byzantinců. Učedníci Cyrila a Metoděje byli někteří rozehnáni, jiní vězněni a prodáváni v Benátkách jako otroci. Další uprchli do Čech nebo do Bulharska, kde mohli svobodněji pěstovat slovanskou bohoslužbu. S rozpadem Velké Moravy bylo dílo svatých věrozvěstů pošlapáno, nikoli však zcela zničeno.

V moderní době potvrdili kult svatých bratří ze Soluně mnozí papežové, od Lva XIII. v roce 1880 až po Pavla VI. Roku 1980 prohlásil Jan Pavel II. bratry Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy se svatým Benediktem z Nursie.

Podle knihy Svatí na každý den - 3. svazek; vydalo Karmelitánské nakladatelství.