Utrpení Kristovo pohledem výzkumného pracovníka (z knihy: Kauza Kristus)

/.../

Jak by se dalo očekávat od člověka s doktorátem lékařství (University of Miami na Floridě) a doktorátem strojírenství (University of Bristol v Anglii), Metherell hovoří s vědeckou přesností. Má osvědčení k provádění diagnózy od Americké radiologické komise a pracuje jako konsultant pro Národní institut pro výzkum srdce, plic a krve Národních institutů zdraví v Bethesdě ve státě Maryland.

Byl výzkumným pracovníkem, vyučoval na univerzitě v Kalifornii, redigoval pět vědeckých knih a přispíval do publikací věnovaných různým tématům, od Aerospace Medicine po Scientific American. Jeho důmyslná analýza svalové kontrakce byla publikována v časopisech The Physiologist a Biophysics Journal. Dokonce i vzhledem odpovídá své roli význačné lékařské autority: má impozantní postavu se stříbrnými vlasy a vyniká zdvořilým, přesto však formálním vystupováním.

Musím upřímně přiznat, že občas jsem si říkal, co se asi v Metherellovi děje. Když klidně popisoval podrobnosti o Ježíšově smrti, při nichž člověku naskakovala husí kůže, mluvil zvolna, metodicky, s vědeckou rezervovaností, aniž by dal najevo jakékoli vnitřní pohnutí. Ať už se ale v jeho nitru odehrávalo cokoli, jakkoli pro něho jako pro křesťana mohlo být vyprávění o krutém osudu Ježíše Krista mučivé, dokázal to zakrýt profesionálním přístupem vypěstovaným za desetiletí laboratorního výzkumu.
Poskytl mi prostá fakta a koneckonců právě kvůli tomu jsem přece cestoval přes půlku Spojených států.





MUČENÍ PŘED KŘÍŽEM

Nejprve jsem chtěl od Metherella základní popis událostí, které předcházely Ježíšovu ukřižování. Takže po několika úvodních společenských frázích jsem odložil svůj šálek s ledovým čajem a natočil se v křesle tak, abych seděl přímo proti němu. "Mohl byste mi popsat, co se Ježíšovi stalo?" požádal jsem ho.

Odkašlal si a pustil se do toho. "Začalo to po poslední večeři," řekl. "Ježíš šel se svými učedníky na Olivovou horu, konkrétně do Getsemanské zahrady, a tam se celou noc modlil, jestli si vzpomínáte. Přitom samozřejmě vnímal události nadcházejícího dne. Protože věděl, jaké utrpení bude muset podstoupit, prožíval zcela přirozeně značný psychický stres."

Zdvihl jsem ruku, abych ho zastavil. "Aha! Tak právě na tomtc poli se skeptici přímo vyžívají," řekl jsem. "Podle evangelií začal Ježíš v této době potit krev. Ale řekněte sám, není to snad pouhý produkt přebujelé fantazie? Nezpochybňuje to přesnost autorů evangelií?"

Metherell se vůbec nedal vyvést z rovnováhy a jen zakroutil hlavou. "Ani v nejmenším," řekl. "Jedná se o známý lékařský stav zvaný hematidrosis. Nevyskytuje se příliš často, ale souvisí se silným psychickým stresem.

Při tomto jevu způsobí velmi silná úzkost uvolnění chemikálií, které potrhají kapiláry v potních žlázách. V důsledku toho dojde k drobnému krvácení do těchto žláz a pot je zabarven krví. Nemluvíme tu o nějakém velkém krvácení; jde jen o velmi malé množství krve."

Trochu mě to vytrestalo, ale tlačil jsem dál. "Mělo to nějaký jiný účinek na jeho tělo?"

"Tento jev způsobil značnou křehkost pleti, takže když příští den římští vojáci Ježíše bičovali, jeho kůže byla velmi citlivá."

A už je to tady, pomyslel jsem si. Připravil jsem se na ponuré obrazy, které měly zaplavit mou mysl. Jako novinář jsem viděl spousty mrtvých těl - oběti dopravních nehod, požárů a pomsty zločineckých organizací - ale představa, že někdo záměrně a zcela brutálně někoho mučí s cílem způsobit mu co největší utrpení, byla velmi skličující.

"Řekněte mi," pokračoval jsem, "jak vypadalo bičování?"

Metherell ze mě nespouštěl oči. "O římském bičování je známo, že bylo nemilosrdné a brutální. Obvykle šlo o třicet devět ran, ale často jich bylo mnohem víc - podle nálady vojáka, který bičování prováděl.

Vojáci používali biče z kožených řemínků, do nichž byly vpleteny kovové kuličky. Když se bič dotkl těla, kuličky způsobovaly hluboké modřiny a zhmožděniny, které se při dalších úderech roztrhly. Kromě toho byly na biči ostré kousky kostí, které v mase způsobovaly ošklivé tržné rány.

Záda byla tak rozbitá, že některé hluboké rány občas obnažily páteř. Bičování zasáhlo celé tělo od ramen přes záda po hýždě a zadní stranu nohou. Bylo to prostě příšerné."

Metherell se odmlčel. "Pokračujte," pobídl jsem ho.

"Jeden lékař, který studoval římské tresty, řekl: ,Při pokračujícím bičování tržné rány potrhaly kosterní svalstvo a zanechávaly za sebou roztřepené proužky krvácejícího masa.' Historik Eusebius ze třetího století popsal bičování slovy: ,Žíly, holé svaly, šlachy a vnitřnosti oběti byly nemilosrdně obnaženy.'

Víme, že mnozí lidé zemřeli po takovém bičování ještě dřív, než mohli být ukřižováni. Přinejmenším oběť zakoušela nesnesitelnou bolest a upadala do hypovolemického šoku."

Metherell použil lékařský termín, který jsem neznal. "Co je hypovolemický šok?" zeptal jsem se.

"Hypo znamená málo, vol znamená objem a emic znamená krev, takže hypovolemický šok znamená, že dotyčný člověk trpí důsledky ztráty velkého množství krve," vysvětlil mi lékař. "To způsobí čtyři věci. Zaprvé, srdce začne pracovat mnohem rychleji ve snaze napumpovat chybějící krev, zadruhé klesne tlak krve, takže oběť začne omdlévat nebo se zhroutí; zatřetí, ledviny přestanou produkovat moč, aby udržely co nejvíce zbývajícího objemu vody; začtvrté, postižený bude trpět silnou žízní, protože tělo si žádá tekutiny, kterými by doplnilo ztrátu krve."

"Vidíte v evangeliích nějaké důkazy, že k tomu došlo?"

"Zcela nepochybně ano," odpověděl. Ježíš prožíval hypovolemický šok, když se potácel cestou na popraviště Kalvárii s horizontální částí kříže na rameni. Nakonec se zhroutil a římský voják nařídil Šimonovi, aby nesl jeho kříž. Později čteme, že Ježíš řekl: ,Žízním.' Tehdy mu nabídli doušek octa.

Na základě příšerných důsledků takového bití není pochyb o tom, že Ježíšův stav byl vážný až kritický ještě předtím, než mu do rukou a nohou zarazili hřeby."





AGÓNIE KŘÍŽE

Navzdory nechutnosti popisu bičování jsem věděl, že mě čeká ještě odpornější svědectví. Historikové se totiž zcela jednohlasně shodují v tom, že Ježíš toto bití přežil a byl ukřižován, což je jádrem celého příběhu.

V dnešní době, kdy se popravy usvědčených zločinců provádějí tak, že je přivážou řemínky a dají jim injekci smrtícího jedu nebo je popraví na dřevěném křesle silným elektrickým proudem, je celý průběh a okolnosti popravy pod bedlivým dohledem. Smrt přichází rychle a předvídatelně. Lékař pozorně ohledá oběť a konstatuje smrt. Svědkové vše pozorně sledují z dostatečné blízkostí od začátku až do konce.

S jakou jistotou ale bylo možno stanovit smrt u tohoto surového, pomalého a poněkud neexaktního způsobu popravy zvaného ukřižování? Většina lidí ani neví, jakým způsobem vlastně byla oběť ukřižování zabita. A nemohlo se stát, vzhledem k nepřítomnosti lékaře, který by oficiálně konstatoval Ježíšovu smrt, že Ježíš, byť brutálně pohmožděný a zkrvavený, přece jen nějak unikl smrti?

Pustil jsem se do šetření těchto otázek. "Co se stalo, když Ježíš dorazil na místo, kde byl ukřižován?" zeptal jsem se.

"Položili ho na zem a roztažené ruce mu přibili k horizontálnímu trámu kříže. Tomuto příčnému trámu se říkalo patibulum a v této fázi nebyl spojen s vertikálním trámem. Ten byl trvale zasazen v zemi."

Nedokázal jsem si to dost dobře představit. Potřeboval jsem další podrobnosti. "Čím ho přibili?" zeptal jsem se. "A v jakém místě?"

"Římané používali do špičky vykované hřeby dlouhé asi 12 až 16 centimetrů. Ty pak prorazili skrz zápěstí," řekl Metherell a ukázal asi tak dva a půl centimetru pod levou dlaň.

"Momentík," přerušil jsem ho. "Myslel jsem, že hřeby probodly dlaně. Tak je to na všech obrazech. Dokonce se to stalo standardním symbolem ukřižování."

"Skrze zápěstí," zopakoval Metherell. "Tam je pevná pozice, která ruku bezpečně připevní. Kdyby oběti zarazili hřeby do dlaní, kůže by se roztrhla a oběť by z kříže spadla. Proto hřeby zarazili do zápěstí - v tehdejším jazyce to prostě byla součást dlaně nebo ruky.

Kromě toho je důležité vědět, že hřeb pronikl rukou v místě, kde se nachází mediánní nerv. Je to největší nerv, který vede do ruky, a ten byl hřebem zaraženým skrz zápěstí rozdrcen."

Jelikož mám pouze velmi povrchní znalosti anatomie lidského těla, nebyl jsem si jist, co to znamená. "Jakou bolest by něco takového způsobilo?" zeptal jsem se.

"Řeknu vám to takto," odpověděl. "Víte, jak bolí, když se udeříte do lokte a trefíte se do brňavky? To je totiž jiný nerv - loketní nerv. Když se do něho náhodou udeříte, je to nesmírně bolestivé.

Tak a teď si představte, že vezmete kleště a budete v nich tento nerv drtit," řekl a zdůraznil slovo drtit kroucením imaginárními kleštěmi. "Něco podobného prožíval Ježíš."

Při té představě jsem sebou trhl a schoulil se v křesle.

"Ta bolest byla absolutně mučivá," pokračoval, "slovy nepopsatelná, takže pro ni dokonce museli vytvořit nový výraz excrutiatio. Slovo excrutiatio doslova znamená ,z kříže'. Jen si to představte, museli vymyslet nové slovo, protože v jejich jazyce neexistovalo nic, čím by bylo možno nesmírná muka ukřižování popsat.

Poté Ježíše vytáhli za příčný trám nahoru na vertikální trám a pak mu dalším hřebem přibili nohy. Opět rozdrtili nervy v jeho nohách, což způsobilo podobnou bolest."

Rozdrcené a potrhané nervy byly jistě strašné, ale potřeboval jsem vědět, jaký účinek na Ježíše mělo pověšení na kříž. "Jakému stresu tím bylo tělo vystaveno?"

Metherell odpověděl: "Tak především byly okamžitě roztaženy jeho paže, možná o patnáct centimetrů, a obě ramena se vysunula z kloubu - to si spočítáte z jednoduché matematické rovnice.

Tím se naplnilo starozákonní proroctví zapsané v Žalmu 22, v němž bylo ukřižování předpovězeno stovky let předtím, než k němu došlo, a v němž stojí: "Mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem."





PŘÍČINA SMRTI

Metherell zcela jasně vyjádřil, jakou bolest musel ukřižovaný snášet. Ale potřeboval jsem se dostat k tomu, co nakonec vedlo ke smrti ukřižované oběti, protože to je klíčová otázka, chceme-li určit, zda bylo možno smrt předstírat. Proto jsem se Metherella přímo zeptal na příčinu smrti.

"Když člověk visí ve vertikální poloze," vysvětloval, "stává se ukřižování bolestně zdlouhavým umíráním v důsledku nedostatku kyslíku.

Je to proto, že tah působící díky hmotnosti těla na svaly a bránici dostane hrudní koš do nádechové polohy. Takže chce-li člověk vydechnout, musí se vzepřít na nohou, aby na okamžik uvolnil napětí svalů. Přitom hřeb protrhne kůži na nohou a nakonec se zablokuje o zánártní kosti.

Když se ukřižovanému podaří vydechnout, může se na okamžik uvolnit a znovu se nadechnout. Pro další výdech se opět musí vysunout nahoru, .přičemž si zkrvavená záda rozedírá o hrubé dřevo kříže. To pokračuje tak dlouho, dokud oběť nezeslábne vyčerpáním natolik, že se již nedokáže vzepřít a znovu vydechnout.

V důsledku zpomaleného dýchání se oběť dostane do stavu nazývaného respirační acidóza. Oxid uhličitý v krvi se rozpouští jako kyselina uhličitá a zvyšuje kyselost krve. To postupně vede k nepravidelnosti srdečního tepu. Z velmi nepravidelného tlukotu srdce mohl Ježíš poznat, že stojí na prahu smrti. Díky tomu byl schopen říci: ,Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha.' A poté zemřel na zástavu srdce".

To byl nejsrozumitelnější výklad smrti ukřižováním, jaký jsem kdy slyšel - ale Metherell ještě neskončil.

"Ještě před smrtí - a to je také důležité - způsobil hypovolemický šok trvalé zrychlení srdečního tepu, které urychlilo selhání srdce, a projevilo se shromážděním perikardiální tekutiny v membráně kolem srdce a pleurální tekutiny kolem plic."

"Proč je to důležité?"

"Kvůli tomu, co se stalo, když římský voják přišel ke kříži. Jelikož si byl do značné míry jist Ježíšovou smrtí, přesvědčil se zabodnutím kopí do jeho pravého boku. Pravděpodobně to byl jeho pravý bok - není to zcela jisté, ale vzhledem k popisu to byl pravděpodobně pravý bok, mezi žebry.

Kopí očividně probodlo pravou plíci a srdce, takže po vytažení kopí vytekla perikardiální a pleurální tekutina. Ta vypadá jako průzračná kapalina podobná vodě, a za ní následovalo velké množství krve, jak ve svém evangeliu popsal očitý svědek Jan."

Jan pravděpodobně neměl ani tušení, proč z rány vytekla jak krev, tak čirá kapalina - neskolený člověk jako on by rozhodně něco takového nepředpokládal. A přece jeho popis je v naprosté shodě s moderními lékařskými poznatky. Na první pohled to vypadalo jako obrovské potvrzení, že Jan skutečně byl očitým svědkem, na druhou jsem v tom ale viděl jeden závažný háček.

Vytáhl jsem svou Bibli a nalistoval Janovo evangelium 19,34. "Počkejte na okamžik, doktore," zaprotestoval jsem. "Když si pozorně přečtete, co Jan řekl, tak tam stojí, že viděl vytéci ,krev a vodu'; záměrně uvedl tato dvě slova v tomto pořadí. Ale podle vás vytekla čirá kapalina jako první, takže tu máme zásadní rozpor."

Metherell se pousmál. "Nejsem znalec řečtiny," odpověděl, "ale podle odborníků, kteří jimi jsou, se pořadí slov ve starověké řečtině neřídilo nutně pořadím událostí, ale významem a důležitostí. To znamená, že jelikož z rány vyteklo mnohem více krve než vody, připadá mi naprosto logické, že Jan uvedl krev na prvním místě."

Připustil jsem, že to zní logicky, ale v duchu jsem si poznamenal, že si to musím později ověřit. "Jaký by byl Ježíšův stav v tomto kritickém okamžiku?" zeptal jsem se.

Metherellův a můj pohled se setkaly. Odpověděl s autoritou: "Ježíš byl nadevší pochybnost mrtev."





ODPOVĚĎ SKEPTIKŮM

Tvrzení doktora Metherella bylo zjevně dobře podloženo důkazy. Ale stále zbývaly některé detaily, na něž jsem se chtěl podívat, a také přinejmenším jedno slabé místo v jeho vyprávění, které by docela dobře mohlo podkopat věrohodnost biblických výpovědí.

"V evangeliích se píše, že zločincům ukřižovaným spolu s Ježíšem vojáci zlámali nohy," řekl jsem. "Proč to dělali?"

"Když chtěli urychlit smrt, a s nadcházející sobotou a svátkem přesnic židovští vůdcové určitě chtěli mít tuto věc vyřízenou do západu slunce, vzali Římané ocelovou část krátkého římského kopí a roztříštili obětem kosti spodní části nohou. To ukřižovanému zabránilo vzepřít se nohama, tudíž nemohl dýchat a během několika minut nastala smrt zadušením.

Samozřejmě v Novém zákoně čteme, že Ježíšovi nohy nezlámali, protože v té době už vojáci věděli, že je mrtev, a jenom se bodnutím kopí o jeho smrti přesvědčili. Tím se naplnilo jiné starozákonní proroctví o Mesiášovi, v němž se píše, že mu nebudou zlomeny kosti."

Znovu jsem se zapojil do rozhovoru: "Někteří lidé se pokusili zpochybnit evangelijní záznamy napadením příběhu o ukřižování," řekl jsem. "Například v jednom článku v časopise Harvard Theological Review došli před mnoha lety k závěru, že ,existuje překvapivě málo důkazů o tom, že nohy odsouzeného byly kdy probodeny hřeby'. Podle tohoto článku oběti přivazovali za ruce a za nohy ke kříži lany. Z toho je přece zřejmé, že tu existují určité problémy v otázce věrohodnosti novozákonních spisů."

Dr. Metherell se posunul dopředu až na samotný okraj svého křesla. "Ne," řekl, "protože v dnešní době již archeologové prokázali, že přibíjení ukřižovaných hřeby je historická skutečnost. Samozřejmě ale souhlasím s tím, že někdy byly skutečně místo hřebů použity provazy."

"Jaké jsou důkazy?"

"V roce 1968 nalezli archeologové v Jeruzalémě ostatky zhruba pětatřiceti Židů, kteří zemřeli během povstání proti Římu kolem roku 70 n. 1. Jedna oběť jménem Jochanan, byla ukřižována. A samozřejmě v jeho noze našli zaražený hřeb s přichycenými malými kousky olivového dřeva. Bylo to vynikající archeologické potvrzení klíčových podrobností evangelijních popisů ukřižování."

Zásah, pomyslel jsem si. "Ale je tu další námitka, která se týká schopnosti římských vojáků určit, zda Ježíš skutečně zemřel," podotkl jsem. "Tito lidé byli v otázce lékařství a anatomie velmi nevzdělaní. Jak můžeme vědět, že se prostě jen nespletli, když Ježíše prohlásili za mrtvého?"

"Máte nepochybně pravdu, že tito vojáci nestudovali medicínu. Ale nezapomeňte, že byli odborníky na zabíjení lidí - byla to jejich práce a dělali ji velmi dobře. Věděli zcela jistě, kdy je člověk mrtev, a upřímně řečeno, zjistit něco takového není zas tak hrozně těžké.

Kromě toho, když se vězni podařilo uprchnout, zodpovědní vojáci za to zaplatili svým životem, takže měli velmi silný motiv, aby získali nezvratnou jistotu o smrti každé oběti, než ji sundali z kříže."





POSLEDNÍ ARGUMENT

S odvoláním na dějiny, lékařství, archeologii a dokonce i zásady římské armády Metherell uzavřel všechny skuliny: Ježíš prostě nemohl z kříže sestoupit živý. Ale mě to stále ještě nestačilo a tlačil jsem dál. "Existuje nějaká možnost - myslím jakákoli sebemenší možnost - že by Ježíš toto všechno přežil?"

Metherell potřásl hlavou a zdůraznil svá slova ukazováčkem namířeným na mě: "Naprosto nemožné," řekl. "Nezapomínejte, že již před ukřižováním byl v hypovolemickém šoku způsobeném značnou ztrátou krve. Nemohl předstírat smrt, protože nemůžete delší dobu předstírat neschopnost dýchat. Kromě toho - kopí zabodené do jeho srdce by věc vyřešilo jednou provždy. A římští vojáci by neriskovali vlastní smrt tím, že by někoho nechali odejít živého."

"Takže když vám někdo tvrdí, že Ježíš mohl na kříži pouze omdlít..." řekl jsem.

"Odpovím, že je to zhola nemožné. Je to nereálná teorie bez sebemenšího racionálního podkladu."

Přesto jsem ale ještě nebyl ochoten zanechat tohoto tématu. Navzdory riziku, že doktora znechutím, jsem řekl: "Dobře, pojďme na chvíli spekulovat a předpokládejme, že se nemožné stalo skutkem a že Ježíš opravdu nějakým zázračným způsobem unikl smrti a ukřižování přežil. Předpokládejme, že se mu podařilo vyprostit se z lněného plátna, do něhož ho po sejmutí z kříže zabalili, odvalit obrovskou skálu od vchodu do hrobu a projít kolem římských stráží, které hlídaly hrob. V jakém stavu by z lékařského hlediska byl ve chvíli, kdy našel své učedníky?"

Metherellovi se do této hry moc nechtělo. Poněkud živěji zdůraznil: "Jak jsem řekl, prostě neexistuje sebemenší možnost, že by mohl ukřižování přežít.

Ale i kdyby ano, jak by mohl chodit poté, co byly jeho nohy probodeny hřeby? Jak by se mohl zanedlouho objevit na cestě do Emauz a urazit pěšky značný kus cesty? Jak by mohl používat své ruce poté, co byly nataženy a vytaženy z kloubů? Krom toho nezapomínejte, že měl také masivní poškození zad a bodnou ránu od kopí v hrudi."

Pak se zarazil, něco ho napadlo a najednou byl připraven celou věc uzavřít a zarazit jednou provždy poslední kůl do srdce teorie mdlob. Napadl ho argument, v roce 1935 zveřejněný německým teologem Davidem Straussem, který dosud nikdo nedokázal vyvrátit.

"Poslouchejte mě," řekl Metherell, "člověk v tak žalostném stavu by nikdy nedokázal inspirovat své učedníky k tomu, aby šli do světa a zvěstovali o něm, že je Pánem života, který zvítězil nad smrtí.

Chápete, co tím chci říci? Po všem tom příšerném mučení a katastrofální ztrátě krve by vypadal tak zuboženě, že by ho učedníci nikdy nemohli oslavovat jako vítěze nad smrtí. Spíš by s ním měli soucit a pokusili by se ho vypiplat ze spárů smrti a vrátit znovu do života.

Je zcela absurdní myslet si, že kdyby se jim objevil v tak zuboženém stavu, inspirovalo by je to k založení celosvětového hnutí, jehož základem je naděje, že jednoho dne i oni budou mít jemu podobná vzkříšená těla. To je prostě zhola nemožné."





OTÁZKA PRO SRDCE

Mistrovsky a přesvědčivě Metherell svůj případ zcela uzavřel. Přitom se soustředil pouze na otázku "jak". Jak došlo k takové popravě, která nenechala žádnou možnost pro přežití a jejímž jediným výsledkem mohla být jen a pouze jistá smrt? Ale na konci jsem cítil, že ještě něco chybí. Využil jsem jeho znalostí, ale nedotkl jsem se jeho srdce. Když jsme vstali, abychom si potřásli rukou a rozloučili se, nemohl jsem odolat nutkání zeptat se ještě na jedno "proč", na otázku, která přímo škemrala o to, aby byla položena.

"Alexi, než odejdu, chtěl bych se vás zeptat na váš názor - nikoli lékařské či vědecké zhodnocení, ale na něco osobního."

Cítil jsem, že se trochu uvolnil. "Jistě," řekl, "zkusme to".

"Ježíš záměrně vyšel vstříc svému zrádci, nevzepřel se zatčení, nebránil se na soudu - je jasné, že se dobrovolně vydal tomu pokořujícímu a bolestnému mučení, které jste právě popsal. A já bych rád věděl proč. Co by mohlo člověka motivovat k tomu, aby dobrovolně přijal takový trest?"

Alexander Metherell, tentokrát již jako obyčejný muž, nikoli lékař, hledal správná slova.

"Upřímně řečeno si myslím, že normální člověk by to neudělal," řekl nakonec. "Ale Ježíš věděl, co se chystá, a byl ochoten to podstoupit, protože to byla jediná cesta, jak nás mohl vykoupit - tím, že zaujal naše místo a přijal trest smrti, který jsme si zasloužili za svou vzpouru proti Bohu. O tom byla celá jeho mise na zemi."

Zdálo se, že skončil, ale přesto jsem cítil, že jeho neúnavná, racionální, logická a uspořádaná mysl ještě stále zpracovává mou otázku a drtí ji na nejzákladnější, již dále nedělitelné prvky.

"Takže ptáte-li se, co ho motivovalo," řekl na konec, "pak myslím, že odpověď je možno shrnout jedním slovem, a to slovem láska."

Když jsem ten večer odjížděl, právě tahle poslední odpověď mi běžela hlavou stále dokola.

Vezmeme-li to se vším všudy, byla moje cesta do Kalifornie nesmírně užitečná. Metherell zcela přesvědčivě doložil, že Ježíš nemohl popravu na kříži přežít. Byl to trest tak krutý a surový, že Římané z něho vyňali své vlastní občany, s výjimkou případů vlastizrady.

Metherellovy závěry byly v naprosté shodě s nálezy jiných lékařů, kteří tuto otázku pečlivě studovali. Byl to například Dr. Williams D. Edwards, v jehož článku z roku 1.986 uveřejněném v časopise Journal of the American Medical Association stálo: "Závažné historické a lékařské důkazy zcela jasně ukazují, že Ježíš byl mrtev už předtím, než mu římský voják probodl kopím bok. Tudíž výklady založené na předpokladu, že Ježíš na kříži nezemřel, jsou očividně v rozporu s moderními lékařskými poznatky."

Ti, kteří se snaží vyvrátit vzkříšení Ježíše Krista tvrzením, že se mu na Golgotě nějakým způsobem podařilo uniknout ze spárů smrti, musejí poskytnout hodnověrnější teorii, která nebude v rozporu s prokázanými skutečnostmi.

A přesto i oni musí zvažovat otázku, nad níž se musíme zamyslet my všichni: Co mohlo Ježíše motivovat k tomu, že se dobrovolně nechal takovým brutálním způsobem ponižovat?



Se svolením převzato z knihy Lee Strobela Kauza Kristus, kterou vydalo nakladatelství Návrat domů