Úvod do duchovního života: Modlitba

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 5. přednáška)

Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: "Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce." Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka. I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: "Hospodin je má korouhev." (Gn 17,8-15).





NUTNOST MODLITBY

Mojžíšův postoj, který jistě byl modlitbou, nám symbolicky ukazuje roli, kterou modlitba v životě křesťana hraje: nejenom že ho udržuje při životě jakožto křesťana, dává mu jeho duchovní život. Někdy máme sklon chápat modlitbu jako něco, co je naším úkolem, povinností, můžeme dokonce mít špatné svědomí, když tomuto úkolu zůstáváme dlužni. Bylo by to ovšem zúžení významu modlitby jen na povinnost. Bůh naše modlitby nepotřebuje, jsem to my, kdo je potřebuje. Pán Ježíš vyzývá své věrné, aby se modlili neustále. I náš život se někdy jeví jako boj. Mojžíšova zkušenost potvrzuje Ježíšovo: "Beze mne nemůžete dělat nic." (Jan 15,5).





CO JE MODLITBA

Klasická definice zní: "Modlitba je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra (sv. Jan z Damašku)". Jde o povznesení srdce a mysli, nejen mysli. Modlitba svědčí o vztahu, který mezi sebou člověk a Bůh mají. Kvalita vztahu souvisí s mírou jejich komunikace. Samozřejmě v tomto případě nejde o rozhovor ve smyslu "Já pán - ty pán". Základním postojem je vždy naše pokora před Bohem a pak také víra, že mohu Boha slyšet a být jím slyšen/a. Bůh po nás touží neustále (tak lze také chápat Ježíšovo "Žízním" na kříži), jde o to odhalit také naši žízeň po Bohu, aby šlo o "setkání dvou žízní", jak říká katechismus. Bůh žízní, abychom žíznili po něm. Pouhé mechanické recitování modliteb postrádá srdce, a srdce je to, co se v nás modlí. Stav našeho srdce při modlitbě je rozhodující. Srdce je příbytkem mého "já", kde se lze setkávat s Bohem. Ten vložil do našeho nitra svého Ducha. Další pravdou naší víry je, že Bůh vždy volá člověka jako první, je to On, kdo nás k modlitbě zve a probouzí v nás myšlenky na sebe. Bůh stále lidi volá, aby se k němu modlili, především, aby mu naslouchali. Vždyť i slova modliteb mohou být někdy nástrojem, jehož pomocí si Boha spíše můžeme "držet od těla".





DRUHY MODLITBY /5/

Obvykle slovo modlitba je chápáno jako prosba k Bohu za něco. Ovšem pojímat modlitbu pouze jako prosbu by bylo další nepatřičné zúžení. Modlitba je především společenství s Bohem - to může probíhat podle katechismu 5 způsoby, které jsou stále aktuální:

1. VELEBENÍ A KLANĚNÍ. Člověk velebí toho, který nám dává požehnání. Klanění je základní postoj člověka jako tvora před Bohem Stvořitelem.

2. PROSEBNÁ MODLITBA. Uvědomujeme si svou závislost na Bohu. Prosíme o odpuštění. Naše prosby se nesou v duchu touhy po Božím království. Vše, za co prosíme, je v nějaké souvislosti s ním. Prosíme za všech okolností za všechny potřeby.

3. PŘÍMLUVNÁ MODLITBA. Znamená žádat o něco ve prospěch druhého.

4. DÍKŮVZDÁNÍ. "Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu." (1 Sol 5,18) Především děkujeme za dílo spásy.

5. CHVÁLA. Oslava Boha pro něj samotného, protože je, bez ohledu na to, co koná. (Více v: Katechismus katolické církve, ZVON, Praha 1995, čl. 2558-2649.)





MODLITBA JAKO NÁSTROJ SEBEPOZNÁNÍ

Modlitba je velmi důležitým prostředkem sebepoznání. Starý Zákon proto hovoří o modlitbě také jako o vylévání srdce před Bohem. Tím pádem i člověk sám zjišťuje, co vše ve svém srdci má, sám v sobě a svém životě se lépe orientuje. Od svého života tím trochu poodstoupí, což mu pomáhá umožňuje věci vidět v jejich proporcích, ne tak zkresleně, jak jinak běžně vidíme (nic se nejí tak horké, jako se to uvaří). Modlitba je místem, kam patří také slzy a emoce vůbec. Pláč bývá setkáním se sebou samým. Kdo dovolí Bohu, aby přišel blíž, praví stará mnišská moudrost, a nechá se jím přemoci, ten prolévá slzy. Slzy bývají podle starých mnichů také znamením Boží blízkosti, tělesným výrazem toho, že prožíváme blízkost Boha, který nás nesmírně miluje. Duše a tělo se sjednocují. (Více v: Modlitba a sebepoznání, Anselm Grün, ZVON, Praha 1997.) Aby modlitba nezůstale jen něčím slovním, jsou zde i jiné obecně náboženské prostředky, jak tělo a duši propojit - půst a almužna, spolu s modlitbou tři klasické prvky snahy o obrácení.
Anselm Grün upozorňuje, že modlitba je především setkáním: "Abych se mohl setkat s Bohem, musím se předně setkat sám se sebou. Předně musím být nejdřív sám u sebe. A to normálně nejsem. Neboť když se pozoruji, objevím, že se mé myšlenky potulují sem tam, že jsem se svými myšlenkami někde ale ne u sebe… První úkon modlitby záleží v tom, abych se dostal nejdřív do styku se sebou samým… Cyprián z Kartága říká: "Jak můžeš žádat od Boha, aby tě slyšel, když sám sebe neslyšíš? Chceš, aby Bůh myslel na tebe, a ty sám na sebe nemyslíš"…setkat se se sebou znamená také slyšet své city a potřeby, slyšet to, co mnou hýbe. Slyšet sebe sama, dostat se do styku se sebou a se svými nejhlubšími potřebami je podle Cypriána podmínkou, abychom se v modlitbě dostali do styku s Bohem." A. Grün hovoří o nutnosti prodrat se k bodu, v němž mohu skutečně říci já, jak jsme na začátku hovořili o příběhu ženy tázané: "Kdo jsi?". (Modlitba jako setkání, Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002, s. 10-11.)





SKUTEČNĚ BŮH MLUVÍ? A KE MNĚ?

Když tedy konečně dojde k našemu setkání s Bohem, má jít o rozhovor. Bůh má mít možnost promluvit, jinak ho používáme pouze jako nádobu na smetí, říká autor. Člověk prožívá samozřejmě pochybnost, jak může Boha slyšet. Anselm Grün vysvětluje, že přece při modlitbě nám přicházejí myšlenky. Jsou to mé myšlenky, ale právě v nich ke mně hovoří Bůh. Mohu si ale odpovídat sám. Proto se rozeznávají tři druhy myšlenek a rozlišují se podle účinku: ty, které pocházejí od Boha a působí vnitřní pokoj a lahodná klid. Myšlenky od zlých duchů přinášejí neklid, úzkost, ba až křečovitost. Myšlenky vycházející ze mne mne rozptylují a činí mne povrchním. Bůh hovoří hlubokým pokojem a tichou radostí. (Modlitba jako setkání, Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2002, s. 26.)





JE BŮH HLUCHÝ?

Po otázce: Kdo jsi? se také v modlitbě zabýváme otázkou : Co chceš?, kterou jakoby nám Bůh vždy při modlitbě kladl. Tak se Ježíš zeptal slepce Bartimaia, který ho prosil o smilování: Co chceš, abych pro tebe udělal? Je mnoho věcí, které lidé takto Bohu přednášejí. Každý z nás je ale někdy konfrontován s tím, že se nám nezdá, že by Bůh plnil slib, že nám dá vše, o co s vírou poprosíme. Máme někdy pocit, že naše prosby nebývají vyslyšeny. Křesťanství se pokouší vysvětlit tento problém na příkladu kola, které se otáčí kolem nehybného středu. Doporučuje se nezaměřovat se na ten výsek skutečnosti, který zakoušíme někde na okraji kola se vším jeho pohybem a možná kodrcáním na cestě. Příměr naznačuje, že Bůh jediný je schopen vidět celek svého díla. Dokonce i cesta po kamenitém terénu se na okraji kola může jevit jako tragédie, přesto se však někam kolo pohybuje. Někdy ten, koho, zdá se Bůh, nechce třeba podle našich modliteb uzdravit, se stává zvláštním poslem milosti způsoby, které by jinak nebyly možné, něco jako "zraněný uzdravovatel" (wounded healer).
Duchovní zkušenost mnohých i výpovědi Písma ukazují, že Bůh člověka vede na hlubinu modlitby dvojím způsobem: od modlitby soustředěné na mně, k modlitbě soustředěné hlavně na Boha (Viz postoj Jana Křtitele: "Já se musím umenšovat, on však růst" ) a od modlitby soustředěné na to, co chci k tomu, co potřebuji. Tak lze chápat Ježíšovu otázku ke slepci: Co chceš, abych pro tebe udělal › Co opravdu potřebuješ? Podobně jako rodiče někdy dají dítěti ne tolik, co si přeje, ale co opravdu potřebuje (Teď už si neber lízátko, bude oběd.) Možná jednou uvidíme, jak moc Bůh plnil naše nejhlubší tužby a potřeby, aniž jsme si jich sami někdy nebyli vědomi, byly překryty vrstvou menších přání a potřeb. Proto je dobře modlit se za to, aby se nám otevřely oči, abychom si byli vědomi nejhlubších tužeb svého srdce, které se On snaží bez přestání plnit. V tomto smyslu slepcova odpověď byla přímo prozřetelná: "Mistře, ať vidím!". Místo toho, abychom se soustředili na to, co žádáme Boha, aby udělal v našem života a pak čekáme, až to udělá, zkusme si všímat co skutečně v našem životě činí a uvažovat nad tím, co nám zjevuje. Často nevidíme Boží odpověď na naše modlitby protože, že jsme soustředěni na svá vlastní očekávání, než na jeho moc bez hranic, která vede srdce k naplnění. Někdy dokonce, pokud se modlíme a nechceme jinou odpověď, než tu, kterou jsme vymysleli sami, jsme zaměřeni pouze na sebe a na naši pýchu, že "děláme dobro", nikoli na skutečné potřeby a přání toho, za něhož se modlíme. Možná zakusíme úplně obrácenou perspektivu, pokud se místo toho budeme ptát: "Co právě teď dělá Bůh, v mém životě, nebo osoby, za kterou se modlím. Co se mi snaží říci? Chci skutečně, aby tato má modlitba byla zodpovězena? Chci skutečně cele nechat na Bohu způsob, jakým na ni odpoví? A případně ještě jsem schopen se na jejím uskutečnění nějak podílet? Místo bombardování Boha prosbami za to, co není, bychom mohli zkusit, aby otevřel naše abychom viděli to, co je? (Taste and See - Adventuring into Prayer, Margaret Silf, Darton, Longmann and Todd Ltd., London 2001, s. 190-199.) Takovéto dotazování se podobá rozjímání nad knihou Bible (co mi chce Bůh říci) s tím rozdílem, že zde jsme nad knihou psanou naším životem. Bůh se v našem životě projevuje skrze obyčejné události všedního života.





JAK SE DNES MODLIT? aneb MODLITBA JAKO RENDEZ-VOUS

Modlitba je vírou v to, že vztah s Bohem je možný, a to na způsob "Ty a já". Vždy jde o záležitost také osobní, každý má svůj způsob, jak říci "Ty". Lidé mívají potíž se dvěma věcmi: nemám čas a nemám chuť. Chuť není pouze naším problémem, jde také o Boží dar. Prosit o tuto chuť, už to je Boží dar. Na nás je na tuto chuť odpovídat. Modlit se znamená chtít se modlit; Bůh je zde vždy, aby nás přijal a naslouchal nám. To my zapomínáme na jeho přítomnost. Kdykoli na něj pomyslíme, pokusme se o malé setkání, setkání lásky (Francouzi tomu říkají rendez vous d´amour). A co čas? Ten, kdo má chuť, si už tuto otázku neklade. Je snadně si ověřit, že to, co máme chuť dělat, na to si čas najdeme. Nalezněme tedy chuť, pak nalezneme i čas. Prosme o chuť modlit se. Okuste a vize jak je Hospodin dobrý. Všechny metody vycházejí potom z toho, že se jedná o setkání dvou přítomností, v klimatu lásky. Řada modliteb vlastně nejsou modlitbami. Proto mnoho lidí modlitbu opustilo, protože to byla již jen karikatura, bez soustředění, opak rendez vous. Známe samozřejmě modlitby společné a osobní, v nichž jde spíše o to prostě být před Bohem, v klanění a lásce, beze snahy něco produkovat, podávat výkon. To je nejsilnější setkání, dlouhá chvíle ticha: TY JSI TU A JÁ JSEM TU. (Podle Théo - L´Encyclopédie catholique pour tous, Drouget-Ardant / Fayard, Paris 1992, s. 739-740.) Jsou různé metody modliteb; pro nás je nejdůležitější prostá věc: MODLI SE TAK, JAK UMÍŠ, NE TAK, JAK NEUMÍŠ. Metody a techniky jsou pouze prostředky k cíli, totiž mají nám pomoci udržet naše srdce a mysl pozvednuté a otevřené Bohu a navíc držet stranou rušivé podněty. Kterákoli metoda, která nám osobně v tomto pomáhá, ta je pro nás ta pravá. (How to Pray. A Practical Guide, David Torkington, St. Paul´s, New York 2002, s. 49-50.)





TICHO

Vnitřní ticho je ze začátku v modlitbě to nejtěžší, podobně jako v jiných vztazích. V každém vztahu bývá ze začátku určitá nejistota, a člověk má sklon mluvit příliš, aby zakryl určité rozpaky. Většinou někoho poznat trvá delší dobu, dříve než jsme prostě schopni být spolu ve vzájemném mlčení, které je pečetí přátelství. Všechno co byla potřeba říci ,bylo řečeno a ještě větší radostí je prostě spolu být. To přesahuje i nejmocnější slova. To je vrcholem vztahu mezi lidmi a jistě také s Bohem. Modlitba začíná množstvím slov a vrcholí v hlubokém mlčení, kdy začínáme zakoušet Boží lásku. I když je to nesnadné, je důležité v sobě kultivovat vnitřní ticho. (How to Pray. A Practical Guide, David Torkington, St. Paul´s, New York 2002, s. 21-22.)





KONTEMPLACE/NAZÍRÁNÍ

Thomas Merton vysvětluje, že k tomuto stupni modlitby člověk přichází poté, co se nechává vést obvyklými způsoby modlitby. Jedná se o přijetí pozvání k této modlitbě a není v naší moci ji přivodit. Jedná se o Boží dar a milost, nikoli jako výsledek užívání různých technik. (Kontemplativní modlitba, Thomas Merton, ZVON, Praha 1993, s. 90.)

…ať člověk začne, kde začne, život modlitby ho nakonec vždy dovede na totéž místo. Je to místo, kde se obrací k Bohu a zcela se mu otevírá, aby se mu dokonale podřídil, jako to udělal Kristus. Kterýkoli ze způsobů modlitby, jenž vede k naprostému podrobení se a k úplné oběti, je pravý a autentický. Kterákoli slova, kterých je v tomto nejsvrchovanějším pozemském okamžiku modlitby užito, jsou pak druhořadá vzhledem k vnitřnímu postoji srdce a mysli, protože pro ten nakonec žádných slov ani není zapotřebí. Když tato chvíle nastane, je to jakoby celostná odevzdanost srdce i mysli Bohu byla zachycena ve zpomaleném záběru. Tyto chvíle modlitby beze slov jsou zpočátku krátké a potřebují podpořit slovy, dokud očištěné srdce a mysl netouží než po "jediné věci, které je skutečně zapotřebí", dokud nezavládne svrchované mlčení.Toto je bod na cestě k Bohu, kde jsou všichni nakonec sjednoceni, ať židé, křesťané, buddhisté, ať muslimové, hinduisté, či sofisté…všichni jsou uváděni do tohoto tichého, mlčenlivého pohledu na Boha ve zklidněném postoji totální odevzdanosti. Křesťanští mystici užívají podobenství Jákobova žebříku, aby popsali a vysvětlili, co se v tomto vrcholném okamžiku modlitby vlastně odehrává. Žebřík symbolizuje srdce či vůli, které se ustálí před Bohem v tomto postoji naprostého odevzdání. Andělé, kteří ustavičně vystupují a sestupují, představují moc Boží, která k člověku sestupuje a opět vystupuje vzhůru s tím málem, co člověk na oplátku obětuje. Právě taková modlitba umožňuje…přebývání božského v lidském. (Mystik. Od meditace ke kontemplaci, David Torkington, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2000, s.75.)





JEŽÍŠOVA MODLITBA

Jedná se o jedno z bohatství východní křesťanské tradice (je považována za srdce pravoslaví), starodávnou modlitební praxi, známou jinak také jako " modlitba srdce", nebo "hesychastická modlitba". Také tímto způsobem křesťané reagují na Pavlovo "Bez přestání se modlete" (1 Sol 5,17). Spočívá v tom, že člověk od procitnutí do usnutí bez přestání vzývá: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou". Tato modlitba má přejít postupně ze rtů do srdce, vázána na jeho údery a rytmus dechu. (Toto by mohlo souviset se zkušenostmi následovníků jógy nebo zenu.) Ve třetím stupni dovádí modlícího se ke sjednocení mysli se srdcem, modlitba jde sama od sebe a předjímá konečný stav, kdy Bůh bude všechno ve všem. (Modlitba Ježíšova - Modlitba srdce, Richard Čemus, Refugium, Velehrad 1996.)





STŘELNÁ MODLITBA

Otcové církve "vymysleli" tyto modlitby, aby vyloučili roztěkanost. Mniši v Thebaidě se často modlívali "krátké a jakoby úkradkem vrhnuté" modlitby. Dodnes se jedná o krátká zvolání, někdy vyslovená nahlas, jindy tiše, jindy jenom procítěná v duchu. Jsou mnohem upřímnější, než dlouhé a strojené modlitby. Nebraání nám v nich roztržitost ani únava, protože jsou krátké. Na začátku dne nebo práce se hodí: "Všechno pro tebe, nejsvětější srdce Ježíšovo". Když se pozdvihuje hostie, hodí : "Pán můj a Bůh můj". Rodí ze spontánního citu, použijeme slov, která se nám třeba právě namanou. Mniši rádi používali slov žalmů, zvolání "Bože, pospěš mi na pomoc" má dodnes své místo na začátku modlitby breviáře. Střelné modlitby se hodí zvláště při práci; kdo pracuje s dobrým úmyslem, modlí se, říká Tomáš Špidlík. Není tedy radno ani potřeba práci přerušovat a modlit se, zvláště při práci duševní. Tyto modlitby nám pomáhají obnovovat dobrý úmysl, který vyprchává během činnosti, jako střela svou vahou padá k zemi. Potřebuje nový impuls. (Prameny světla (Příručka křesťanské dokonalosti), Tomáš Špidlík, Refugium, Velehrad 2000, s. 454-455.)





MRAK NEVĚDOMÍ

Ve středověké Anglii vznikla stejnojmenná kniha. Autor hovoří o tom, že na začátku mystické cesty se zdá, že mezi člověkem a Bohem je "mrak nevědomí". Pomocí krátké modlitby nebo i jediného slova (Bůh, Láska) stále znovu opakovaného člověk prorazí tento mrak a upne se na Boha, touhu svého srdce. Zároveň tato modlitba odpuzuje všechno rušivé. Je to snadné, když je modlitba plná pokoje a radosti. Podobně ale jako třeba v životě v manželství tak i v duchovním životě se opravdová láska projeví, když je člověk odhodlán dávat i tehdy, když nedostává nic nazpět. To učí nesobecké lásce, ti kterým je Bůh dobrý jen pro to, co z něj mají, dlouho nevydrží. Kniha duchovní průvodce mají potom člověku pomoci dále ze stádia, kdy jakoby už nic z Boha nemají a modlitba jim nic nepřináší. (How to Pray. A Practical Guide, David Torkington, St. Paul´s, New York 2002, s. 69-70.) Jiní světci tuto zkušenost popsali jako tzv. temnou noc např. sv. Jan od Kříže.





HLOUBKA MODLITBY OTČENÁŠ

Ježíš žil v neustálé Boží blízkosti, modlil se. Často si na Boha nacházel čas a vstupoval s ním do rozhovoru. Apoštolové za ním přicházejí s prosbou: "Nauč nás modlit se". Byli samozřejmě zvyklí se modlit, ale zde chtějí být uvedeni do Ježíšova osobního vztahu s Bohem, naučit se tu jeho modlitbu. Proto je tato úžasně až dětsky prostá modlitba považována za shrnutí celého evangelia. Pod těmito prostými slovy nacházíme bránu k vnitřnímu životu samotného Boha. První slova shrnují celou modlitbu, podobně jako ona celé evangelium. Bůh Otec - je zdrojem života, staří Židé takto přímo Boha téměř nikdy neoslovovali. Kdykoli se Ježíš modlil vlastními slovy, začínal slovem Otče. Ačkoli o významu výrazu Abba, kterým modlitba začíná, mezi biblisty nepanuje shoda, přikloníme se zde k tomu, že šlo o výraz, který běžně děti Ježíšovy doby používaly pro své tatínky. Je to výraz nebývalé intimity, důvěry a synovské lásky.Oslovením "náš" jsme my lidé vtaženi bezprostředně do života Boží Trojice.
.
Abba!

OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH
I když nazýváme Boha Otcem, není to náš pozemský rodič, není ale daleko. Jeho láska daleko přesahuje jakýkoli vztah.
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ
Neseme jeho jméno a přináležíme k němu, modlíme se tedy za všechny, aby ho přijali za svého Abba.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ
Doba štěstí a míru znamená "Tvůj Bůh kraluje".
BUĎ VŮLE TVÁ
Bůh dal našemu životu smysl. Chce, abychom rozvinuli jeho dary a stali se sami sebou.
JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI
"Dávám ti k dispozici svůj život, aby skrze mne mohli i jiní lidé zakusit něco z tvé lásky a spatřit něco z tvého světla."
NÁŠ DENNÍ CHLÉB DEJ NÁM DNES
Bůh je pravým zdrojem všeho, co potřebujeme.
A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY
Odpuštění je po chlebu další Boží dar, který nás osvobozuje začít znovu.
JAKO I MY JSME ODPUSTILI TĚM, KDO SE PROVINILI PROTI NÁM
I my můžeme být milosrdní jako je Otec.
A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE VYSVOBOĎ NÁS OD ZLÉHO
Bůh nás ujišťuje, že bude vedle nás i v době zkoušek. Pomůže nám překonat problémy.
NEBOŤ TVÉ JE KRÁLOVSTVÍ I MOC I SLÁVA NAVĚKY
Ochraňuje nás přede všemi zbytečnými starostmi, protože obrací náš zrak vzhůru.
(Podle knihy Modlitba Otčenáš, John z Taizé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997.)