V Ježíšově škole (Christoph kardinál Schönborn)

Ježíšova "škola pro učedníky", jeho "scuola di comunitř", to je nevyčerpatelná studnice meditační látky. Rád bych k tomu uvedl pár poznámek. Evangelista Marek se zvlášť zmiňuje o "tvrdošíjnosti" učedníků. Týká se to hlavně nedostatku víry, nedostatku toho, co bychom nazvali "amor pastoralis" a spor o hodnost a důstojnost. Pokušení pastýřů jsou dodnes stejná.

1. Obraz z Mk 6, 30-44 jmenujme na prvním místě. Ježíš zve učedníky, aby s ním odjeli na jakési osamělé místo a aby si tam odpočinuli. Zástupy je objevily a spěchají jim po souši vstříc. "Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem" (Mk 6, 34). Ježíšova pastýřská láska přitahuje zástupy, jeho srdce pastýře nehledí na vlastní klid, nýbrž na ovce bez pastýře. Kontrast k tomu tvoří jeho učedníci: "Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: toto místo je pusté a je už pozdě. Propust' je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu" (Mk 6, 35-36). Pošli ty lidi pryč! Co vypadá jako péče o lidi, je vlastně péče o vlastní klid, strach před komplikacemi, a i kdyby šlo o skutečnou starost o lidi, přece to není starost, která vyšla z Ježíšovy školy. "Dejte vy jim jíst!" (Mk 6, 37). Obě tato slova nás musejí bolet: "Pošli ty lidi pryč - a dejte vy jim jíst!" Jsou součástí našeho zpytování svědomí. Právě ze spontánnosti této reakce apoštolů vysvítá, jak málo dosud smýšlení Krista přetvořilo jejich mysl a vůli.

2. Ve druhém obraze jako by se role převrátily. Ježíš působí tvrdě a nemilosrdně, učedníci však soucitně. Ježíš je na pohanském území Týru a Sidónu. Přichází k němu pohanka a prosí: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je posedlá!" Ale on jí neodpověděl ani slovo (Mt 15, 21-23). Ježíš se jeví tvrdě a odmítavě. Jinak jeho učedníci: "Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" (15, 23). Prosí jej o pomoc pro tu ubohou ženu. Ovšemže se ve vedlejší větě projevuje jejich pravý úmysl: "vždyť',za námi křičí`: Je jim trapná tahle scéna s křičící neodbytnou ženou a k tomu navíc v cizí, pohanské zemi.

Ježíš se chová zdánlivě ještě tvrději, bez ohledu na ženu řekne: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského" (Mt 15, 24). Trapné - netrapné, tato žena není "v okruhu jeho kompetence". A tvrdost Ježíšova se jakoby ještě vystupňuje: "Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Pane pomoz mi! On jí odpověděl: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům". A tu dochází k obratu, když říká: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů" (Mt 15, 25-27). "Tu jí Ježíš řekl: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš! Od té chvíle byla její dcera zdráva" (Mt 15, 28). Ježíšovo chování bylo tvrdé jen zdánlivě. Od prvního okamžiku Ježíš cítil v té ženě veliké srdce a ochotu uvěřit. Svým odmítavým chováním provokoval její víru. Jak veliké to je, když sám Bůh, když Boží Syn před vírou nějakého člověka žasne a zvolá: Ženo, tvá víra je veliká!

"Zatímco se Ježíš jeví navenek tak odmítavě, přece je tak bdělý! Sitit sitiri - žízní po tom, aby po něm bylo žízněno (Katech. 2561). Žízní po její víře, právě tak, jako při svém setkání se Samařankou. Místo toho jsou jeho učedníci otupělí ve své péči o sebe samé. Jaké to zpovědní zrcadlo pro nás, abychom přezkoumali svou slitovnost. Není to spíše "chtít mít pokoj", vyhnout se komplikacím, jen žádný křik, jen žádné trapné scény! Hoří v nás palčivá žízeň po spáse lidí, po jejich víře, po jejich velkodušnosti ve zkouškách? Jak vypadá v zrcadle této scény naše amor pastoralis?

3. Opět jeden obraz, opět jedno malé zpovědní zrcadlo! "Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: ,Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží`... Objímal je, vkládal na ně ruce a žehnal jim" (Mk 10, 13-16).

Evangelista neříká, proč si učedníci na lidi tak "vyjížděli", proč je peskovali. Chtěli Ježíše chránit a zbavovat ho obtížných lidí? Anebo to považovali za jeho nedůstojné nosit k Mistrovi děti. Vždyť, co mají děti z jeho nauky, z jeho slov? Důležité je, že evangelista prostě a poctivě referuje o Ježíšově hněvu proti učedníkům. Opět scéna, která je pro nás zpovědním zrcadlem: "Nebraňte jim! Nechte je přicházet k mně!

Tři obrazy, které ukazují, co bychom měli velice dobře znát: Jak často to býváme my, apoštolové a jejich nástupci, kteří brání lidem v tom, aby se dostali k Ježíši! Ještě se krátce podíváme ke dvěma dalším situacím, které nás vedou hlouběji do dramatu hříchu pastýřů, do dramatu nám tak bolestně známého ze Starého zákona. Je to proměnění Páně.

5. Ježíš už podruhé řekl učedníkům, že bude muset trpět a být zabit, ale že třetího dne vstane z mrtvých. "Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: ,O čem jste cestou uvažovali?` - Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší" (Mk 9, 33-34).

On oznamuje své utrpení, oni mluví o precedencích a povýšeních. Je těžko pochopitelné, odkud pochází tato tupost srdcí. Nikdo se ho neptá, nikdo ho netěší tváří v tvář jeho nastávajícímu utrpení, což by bylo prostou reakcí srdce. Ne, říká se: "Ale oni nerozuměli smyslu jeho slov, ostýchali se ho však zeptat" (Mk 9, 32). A ještě jednou: blahoslavení evangelisté, kteří nám uchovali toto věrné zrcadlo! Ale jak otřesné je mlčení učedníků před Ježíšem, které ho ponechává v izolaci, jak otřesné je povídání na cestě, při němž se všechno točí jen kolem sebe! Jak se jen mohou s jeho utrpením tak míjet? A jak velká je jeho láska k těm, které si on sám vyvolil, aby byli s ním, a kteří jsou srdcem i myslí často tak daleko od něho.

6. Kam až jde tato láska, to vytušíme ze scény, která se svým způsobem odehrává ve velesvatyni, ve večeřadle, v noci, kdy se za nás vydal. "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět" (Lk 22, 15).


***


Uvedený text z knihy Christopha kardinála Schönborna: Milovat církev - Postní duchovní cvičení pro Svatého otce Jana Pavla II., jsme uveřejnili se souhlasem nakladatelství Nové Město, které knihu vydalo v Praze r. 1998.



Více ukázek z této knihy naleznete zde