V. Pastorace věřících s psychickými potížemi

1. Úvod

Zásady pastorace osob s psychickými obtížemi, poruchami a nemocemi není, pokud je mi známo, v české teologicko-pastorální literatuře doposud zpracovaná. Přitom by bylo třeba zpřístupnit informace a doporučení tohoto typu jak pastoračním pracovníkům (kněžím, jáhnům, pastoračním pomocníkům), tak věřícímu okolí nemocného nebo obtížemi zasaženého člověka, kteří bývají plni starostí, ale v zásadě bezradní[7] .

Pokud mluvíme o pastoraci věřících s psychickými poruchami a obtížemi, přicházejí v úvahu zejména tyto okruhy otázek:
- jak postupovat v pastoračním rozhovoru

- zda a jakým způsobem udílet jednotlivé svátosti (speciální problémem je svátost smíření, čili sv. zpověď)

- k jakému stylu duchovního života vést

- jakými nároky života z víry lze člověka zatěžovat

- jak instruovat věřící okolí nemocného

Speciální otázkou zejména v počátečním stadiu některých nemocí (např. schizofrenie) je rozlišení projevů nemoci (hlasy, bludy, vize) od skutečných duchovních zážitků.





2. Obecné zásady

Zásadním požadavkem pastorační služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku nemocnému je jeho bezpodmínečné přijetí pastoračním pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu a jakéhokoliv odsuzování. To je jistě samozřejmým požadavkem i jinde, zejména v oblasti psychologie a psychiatrie. Pastorační služba ale v sobě nese jedno nepominutelné osidlo, a to je osidlo morálního hodnocení a s tím související zkoumání viny. Pastorační péče je projevem života z víry, vychází z křesťanské životní orientace a proto do ní morální hodnocení činů, vědomí odpovědnosti před Bohem a vědomí viny při lidských selháních bezesporu patří. Pokud se ale aplikuje u psychicky handicapovaného člověka stejným způsobem jako u zdravého, je to zpravidla nenáležité, vlastně mnohdy nespravedlivé a může to být zdrojem jak neporozumění, tak dokonce ublížení nemocnému člověku. Na druhé straně nelze morálku ani u nemocného člověka zcela suspendovat, a to nejen kvůli objektivnímu morálnímu řádu, ale i kvůli samotnému nemocnému. V této chvíli tedy jen řekněme, že při setkání s psychicky nemocným nebo handicapovaným člověkem se musí pastorační pracovník vyhnout rychlým hodnocením, explicite vyjadřovaným morálním soudům a zbožným nebo i méně zbožným napomínáním v oblasti morálky. To neznamená, že nemůže vyjádřit taktně, ale jasně, co by sám nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé. Základní požadavek přijetí nemocného tím ale nesmí být dotčen a nemocný nesmí být uveden do situace, kdy o svém přijetí je nucen pochybovat. Rovněž si musí být pastorační pracovník jasně vědom toho, že nejen nesmí zahrnovat nemocného zbožnými frázemi (to by ovšem neměl dělat nikdy), ale že mu mnohdy nemůže dávat ani obvyklé rady ohledně zbožnosti a projevů víry (modlete se, musíte Pánu Bohu věřit), které jsou u zdravých lidí zpravidla na místě.

Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést až k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy suspendují život z víry, že nemocný nemůže prostě nic. To ale může právem pociťovat jako netaktnost nebo i ponížení a znehodnocení. Je třeba stále uznávat, že věřící člověk, který byl navštíven psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být věřícím člověkem, nestal se zcela nemohoucím, ovšem nemůže realizovat všechno to, co může zdravý člověk. A v rozlišení toho, co v daném stavu může a nemůže, co mu v oblasti života z víry a z praxe zbožnosti prospívá a co škodí, spočívá zásadní jádro dobré pastorační péče o nemocného (ostatně i o zdravého).





3. Zásady pastoračního přístupu u jednotlivých typů poruch a nemocí

3.1. Afektivní poruchy[8]

Důležité je, aby pastorační pracovník mohl rozlišit náladovost, běžný smutek, nepatologickou skleslost apod. od diagnostikované afektivní poruchy, a to buď sám nebo za pomoci konzultace s odborníkem. Pro pastorační přístup má toto rozlišení zásadní význam. Stručně řečeno: ze “špatných nálad” se člověk vyspí, může být z nich vyveden zábavou nebo naopak duchovním povzbuzením či hlubším náboženským prožitkem či racionalizací příčin nálady, ale u skutečných afektivních poruch toto neplatí vůbec nebo jen do jisté míry. Ještě jinak řečeno: určitou náladovost lze označit za morální chybu (je člověkem korigovatelná), afektivní poruchu morálně hodnotit nelze.


3.1.1. Manická epizoda

V pastoračním rozhovoru s klientem, který není pastoračnímu pracovníkovi znám, může manická epizoda představovat docela dobrou past. Je-li totiž mánie manifestována v oblasti náboženských témat, může být zaměněna za nadšení pro víru, výsledek obrácení, probuzení, apod. Pokud je takto hodnocena, dostane se klientovi velmi snadno povzbuzení nebo je pověřen úkolem, který odpovídá jeho (manickým) představám, ale ne jeho skutečným možnostem. Mánie se ale naštěstí také vyznačuje přehnaně kladným sebehodnocením a to může i méně zkušeného pastoračního pracovníka upozornit na to, oč jde. Věřící člověk totiž zpravidla demonstruje spíš svou nedostatečnost, než svou nadprůměrnou skvělost. Druhý signál bývá rozpoznatelný až za nějaký čas: rozhodnutí a předsevzetí, vyplývající z mánie, není schopen člověk ani zdaleka naplnit.

V pastoračním rozhovoru je tedy nutné udržovat ze strany pastorujícího polohu klidné střízlivé vstřícnosti, která “nerozdmýchává ohníčky nadšení mánie”, ale také partnera nesráží a nedegraduje na osobnost takřka nesvéprávnou. Nesplněné “manické sny” nelze posuzovat jako morální selhání. V každém případě má pastorující vědět, že je nutná odborná léčba a její přijetí a respektování má, pokud je to možné, u klienta a jeho okolí, podporovat. Nikdy ovšem do ní nesmí zasahovat.

Pokud jde o svátosti, pochybnost by mohla být jedině u svátosti manželství, pokud by se jednalo o dlouhodobější poruchu. Byla by zde totiž na místě otázka, zda jde při uzavření manželství skutečně o plnohodnotné vědomé rozhodnutí, o pravý osobní souhlas. U svátosti smíření, pokud by k ní v tomto stavu vůbec došlo, je třeba počítat s nepřesným sebehodnocením, které ale není zaviněné. Vyznání tedy bude nezaviněně neúplné nebo nepřesné (jde o morální nemožnost správného vyznání), ale lítost a touha po odpuštění mohou být samozřejmě autentické, byť ne vždy aplikované na správně rozpoznaný předmět lítosti.

Důležité je, aby člověk v této fázi nebyl pověřován úkoly, které odpovídají jeho manickému projevu, ale ne jeho možnostem a aby pokud možná mu bylo zabráněno ve veřejném vystupování (katecheze, svědectví apod.), které by zřejmě bylo matoucí a neadekvátní.


3.1.2. Bipolární afektivní porucha

Je pravděpodobné, že ji pastorační pracovník při jednodobém kontaktu nebo kontaktech časově značně odlehlých vůbec nerozpozná, což ho značně handicapuje. Je-li seznámen s diagnózou, je to velká pomoc. Pastorační péče se pak musí přizpůsobovat fázím, ve kterých se nemocný nachází. Cílem je podporovat působení léčby (psychofarmak i jiných způsobů terapie), totiž vyrovnávání výkyvů oběma směry. Pastorační péče ale nemůže v žádném případě nahrazovat odbornou léčbu.

Pokud jde o styl duchovního života, je nutné se vyhnout dvěma extrémům. U člověka, žijícího určitým stylem zbožnosti, není možné ani vhodné jeho zbožnost vyřadit úplně (byť dočasně) z jeho života a právě tak není možné po něm žádat obecně uznávané, ale náročné cesty zbožnosti, zvýšené úsilí o dokonalost apod. Dá se říci, že zde jako i u jiných duševních potíží je třeba vést ke zbožnosti střízlivé, která odpovídá reálným možnostem v dané fázi nemoci a v žádném případě se nedomnívat, že vedením k bohatšímu, náročnějšímu a plnějšímu duchovnímu životu nemocnému pomůžeme. Tyto snahy jsou adekvátní situaci zdravých lidí, ne psychicky nemocných.


3.1.3 Depresivní epizody

Deprese, která musí být zřetelně odlišena od špatné nálady, okamžité skleslosti, záchvěvů pesimismu apod., představuje pro pastoračního pracovníka řadu úskalí. Především je v pokušení myslet si to, co většina laické veřejnosti: že si totiž depresi zavinil nemocný sám, případně že je to následek jeho malé víry či morálních selhání. I když u exogenních depresí může být morální selhání také jednou z příčin deprese, rozhodně se nedá označit deprese prostě za důsledek špatného duchovního života nebo za důsledek vin klienta. Právě tak je třeba se varovat i jen náznaků laických postojů, podle kterých by depresivní člověk “nebyl nemocný, jen kdyby chtěl”, “kdyby nebyl tak líný”, “kdyby se trochu snažil”, případně “kdyby se pořádně modlil”. Povzbuzení typu” musíš se vzchopit, jsi přece křesťan”, “ důvěřuj Pánu Bohu, a uvidíš, že to bude dobré”, “řádně a víc se modli”, “jdi se vyzpovídat” apod. jsou sice dobře míněna, ale ve skutečné depresi jsou přinejmenším nesmyslná, spíše mohou ještě prohloubit a utužit patologické pocity viny, které k depresi mnohdy náležejí.

Pacienti mohou mít mikromanické bludy (přesvědčení o své bezcennosti), autoakuzační bludy (obviňují se nepřiměřeným způsobem a cítí neadekvátní vinu za to, co zkazili), perzekuční bludy (přesvědčení, že budou zaslouženě potrestáni). O postoji k bludům platí i v pastoraci obecná zásada: nemají se ani potvrzovat, ani vyvracet. Řada křesťanských témat, podporujících přiznání vin a pokoru, jsou pro vyjádření těchto bludných představ vhodným podkladem. Pastorační pracovník je tedy může snadno podpořit nebo se je bude snažit naopak energicky vyvracet poukazy na Boží milosrdenství, omlouvat je, vysvětlovat. Nic z toho není ovšem účinné. Spíše je třeba nekonfliktně a jednoduše nemocnému v rozhovoru předkládat normální témata života, případně i postoje víry – ty ale velmi střízlivě a v množství pro pacienta únosném.

Pokud jde o svátosti, bývá v tomto případě situace spíše obtížná.
Především je problematická svátost pokání. Většinou platí, že při závažnější depresi ji nemocný buď není schopen vůbec absolvovat, nebo není schopen ji prožít jako osvobozující pomoc ve svém životě. V zásadě lze doporučit po dobu akutního stavu nemoci tuto svátost vynechat. Při všem vědomí o její objektivní platnosti a tedy i ceně, je třeba vědět, že nemocný ji většinou prožije tak, že si z jejího slavení odnese spíš prohloubení pocitu své nedostatečnosti a viny, než uzdravující osvobození. Eucharistii nemocný přijímat může, pokud sám chce. Ale mnohdy se spíše nebude cítit hoden (patří to k obrazu nemoci), a proto nemá být ke přijímání ani v nejmenším nucen.

Svátost pomazání nemocných je některými teology a biskupy psychicky nemocným v podstatě odpírána (psychická nemoc není považována za dostatečný důvod), jinými doporučována. Sám se přikláním jednoznačně k názoru, že závažné psychické onemocnění je mnohdy ohrožením života člověka (nebezpečí suicidia z nemoci plynoucí), že je u závažnějších onemocnění větším oslabením sil nemocného, než oslabení stářím, které je uznávaným důvodem k udělení svátosti, že tedy závažné psychické onemocnění je legitimním důvodem k udělení svátosti pomazání nemocných. U deprese je ovšem opět otázkou, jak si skutečnost udělení svátosti depresivní člověk zařadí a jak ji uchopí – zda jako pomoc, nebo jako další zátěž. To záleží v nemalé míře také na tom, k jakému pochopení a hodnocení svátosti dospěl v období, které nemoci předcházelo. Pokud ji už tehdy pochopil jako prostředek pomoci a léku pro slabého člověka, je větší naděje, že ji tak bude chápat i v nemoci. Ale nemusí to tak být vždy.

Co se týče duchovního života, není možné klást v depresi na pacienta prakticky žádné nároky. I to nejmenší, čeho je v oblasti víry a modlitby schopen, má být pochváleno a hodnoceno jako víc než dostatečné. Pokud jde o modlitbu, které nebývá nemocný schopen, nesmí se na něj klást žádné nároky, spíše je třeba ho ujišťovat, že teď se za něho modlíme my ostatní. Je to ovšem třeba také dělat, i když nemocný může reagovat pochybností, zda je toho hoden nebo tvrzením, že to nemá cenu.


3.1.4. Trvalé poruchy nálady

U dlouhodobých a trvalých poruch nálad je možné, že nemocný i pastorační pracovník najdou jakýsi “modus vivendi” s nemocí, že si osvojí určitý styl duchovního života, který je nemocnému přiměřený. I v tom případě je ale třeba reagovat pozorně na aktuální změny stavu nemocného a přizpůsobit se jim.

Avšak zvlášť u těchto případů je třeba v pastoračním přístupu věnovat pozornost také nejbližšímu okolí nemocného. Pro ně je trvalé vystavení zátěži, která plyne z dlouhodobé a závažné poruchy nálady blízkého člověka, značným nárokem jak na psychickou odolnost, tak na víru. Okolí nemocného potřebuje pochopení, pomoc, podporu, mnohdy snížení nároků na intenzitu duchovního života nebo angažovanost v církvi a možnost (aspoň občas) změnit na čas prostředí. Kromě toho potřebuje právě okolí nemocného často značnou podporu své víry. Může totiž propadat pocitu marnosti nad tím, že se modlí a zlepšení se nedostavuje, že nemocný z víry viditelně nežije, že Bůh vůbec něco takového, jako je duševní nemoc, dopouští. Zde je třeba s velkým pochopením a s podporou modlitby spolupracovat na tom, aby okolí nemocného nemoc svého blízkého přijalo a aby její snášení dokázalo zařadit do celku své víry. Je také třeba je vyprošťovat ze společenské izolace a z izolace ve společenství církve, do které se mnohdy dostává, protože se buď stydí za nemoc svého blízkého, případně se nějak cítí být vinno, nebo prostě už nemá čas zúčastňovat se společných akcí jako v době, kdy nemoc nezasáhla v jeho bezprostředním okolí.



3.2. Neurotické poruchy[9]

Neurotické poruchy s příznaky úzkosti, fobie, obsese, kompulze se mnohdy promítají do duchovního života pacienta nebo jsou hodnoceny jako otázky duchovního a mravního stavu člověka. Jakmile nejsou rozpoznávány jako nemoc, ale hodnoceny morálně a duchovně, může začínat nekonečná bludná cesta dobře míněné ale neúčinné nebo škodlivé pastorační pomoci. Protože ale neurotické potíže "signalizují fixaci a kumulaci nevyřešených zátěží"[10], může dobře prováděná pastorační pomoc být také někdy činitelem, který spolu s terapií pomůže tyto základy nemoci odstranit. Samotná pastorační péče ale neurotické onemocnění odstranit zpravidla nemůže.

Pastorační pracovník musí především vědět, že negativní prožívání většiny zážitků je projevem neurotického onemocnění. Pro obě strany je nepříjemné, ale není to něco, co je možné klientovi zazlívat. Nároky na vstřícnost, trpělivost a toleranci pastoračního pracovníka jsou značné. Podobně jako u depresí ani zde pouhé poukazování na "správnou víru", na "hlubší zbožnost", natož na pevnou vůli nemůže vést k odstranění obtíží.

Neurotickými příznaky postižený pacient bude často velkou zátěží zejména pro zpovědníka. Strachy nejrůznějšího druhu, úzkosti a poruchy pozornosti mohou působit klientovi dosti velká muka a zpovědníka připravují o čas. Kajícník bude mít opakovaný strach z neúplného vyznání, bude se vracet do zpovědnice s hříchy údajně zapomenutými, bude mít snahu stále "vylepšovat" své vyznání, nebo projevem kompulze bude denní neodbytná snaha se vyzpovídat [11] nebo absolvovat určitý řetězec modliteb či jiných zbožných úkonů.

Neurotické příznaky samozřejmě nesuspendují život víry klienta, ale stěžují ho. Pastoračnímu pracovníkovi lze zpravidla doporučit, aby se především informoval o tom, zda je klient léčen (při závažnějších příznacích by to mělo být) a aby se snažil léčbu podporovat.

Lidé s neurotickými příznaky jsou zpravidla schopni chodit ke svátostem, svátost pokání je ale pro ně i pro zpovědníka velmi náročná. Jednak potřebují více času (a není možno jim ho v zásadě upírat, nemohou se zpovídat "rychleji") a dále velkou trpělivost a toleranci. Jejich enormní pocity viny a úzkosti lze snad trochu zmenšovat, sotva je ale možné je odstranit. Rozhodně se nesmí ve zpovědním rozhovoru prohlubovat, ale také ne zcela bagatelizovat.

Častěji než jiní lidé pochybují o tom, zda jsou (nebo byli) hodni přijímat eucharistii. V tom případě jim mnohdy přinese aspoň dočasné uklidnění, jestliže se opřou o autoritu zpovědníka, a to mnohem více, než by bylo normálně vhodné. Zde je to ale třeba strpět, nelze poukazovat jen na vlastní svědomí klienta, to mu neposlouží do té míry, aby ho uvedlo do klidu.

Obavy klienta, že se dost nemodlil nebo nedělal dost jiných úkonů zbožnosti, lze zmírňovat, ale ne odstraňovat. Neurotické opakování úkonů se někteří pacienti snaží "zabrzdit" slavnostními sliby až "zapřísaháním se", že už tak jednat nebudou. Je to málo účinné a pastorační pracovník by se neměl nikdy stát příjemcem nebo snad podněcovatelem takovýchto slibů, situovaných do oblasti víry.

Je velmi důležité, aby okolí takto trpícího člověka vědělo a uznalo, že on přes všechny potíže a podivné strachy či praktiky žije plnohodnotný život víry, který má být ceněn a respektován.


3.2.1. Fobické poruchy

Agorafobie a klaustrofobie mohou za určitých okolností ztěžovat nebo znemožňovat klientovi účast na bohoslužbách (na pouti - velké prostranství, v přeplněném kostele - dav lidí, nebo naopak u klaustrofobie v malé kapli). Morální hodnocení absence na bohoslužbách je zde zcela neadekvátní, přemáhání těchto stavů násilným pokusem nemocného přece jen setrvat v obtíž vzbuzujícím prostředí neléčí, spíš strach upevňuje. Je tedy třeba nalézt přiměřený způsob zbožnosti, který je pro nemocného únosný.[12]

Sociální fobie, která zabraňuje člověku chodit do společnosti lidí a která je překážkou v komunikaci s lidmi, se v náboženském prostředí může snadno maskovat. Pacient preferuje rozjímání, samotu, ukládá si mlčení jako cvičení ve zbožnosti, apod. Není možné ho za to odsuzovat, je ale velmi špatné, když např. zpovědník nebo spirituál považuje tento patologický stav za cestu ke ctnosti, nemocnému toto "maskování" schválí a ještě případně podporuje. Jakkoliv je možné, že i člověk s touto fobií vede svatý život, nespočívá tato svatost v popsaných "maskovacích manévrech".

Pokud jde o svátosti, je člověk s fobiemi zpravidla schopen je přijímat, obtíž může nastat spíše tehdy, když se udílení té které svátosti děje v místě, které provokuje fobii. Pomocí je jedině individuální přístup, ve kterém se respektuje stav dotyčného. U sociálních fobií rozhodně nepomůže násilné včleňování člověka do společenství, nucení k tomu, co je pro něho bolestné až nemožné. Je ale známo, že někteří lidé s touto fobií se cítili dobře a byli schopni komunikovat ve společenství, ve kterých cítili naprosté přijetí (např. některé fokolarínská společenství).