Vina, hřích, odpuštění, zpověď (KGI 19)

Změněné vědomí viny
Církev a odpuštění
Zpověď
Zábrany vůči zpovědi
Život z odpuštění

„Velkou vinou člověka nejsou hříchy, které páchá, pokušení je mocné a jeho síla nepatrná.
Velkou vinou člověka je to, že v každém okamžiku může udělat obrat, a nečiní ho.“
(Martin Buber)


Někdy je nutné sejmout masku,
abychom jasně viděli sebe samé.

Člověk ve vině a hříchu

Myš uprchne před kočkou do nějaké chodby. Avšak cesta je stále užší a pak únikovou cestu definitivně zatarasí stěna. „Běžela jsi špatným směrem! Jenom když se otočíš a změníš směr, můžeš být osvobozena ze slepé uličky,“ řekla kočka a otevřela tlamu ... (volně podle F. Kafky).

Může to být podobenství pro náš lidský život? Život jako jednosměrná ulice s neúprosným koncem, ke kterému jsme neustále hnáni? Cesta bez možnosti obrátit nebo nově začít?

Pro křesťany není takový výklad lidského života přijatelný. V obou směrech víra otevírá dveře. Před námi není žádná stěna, nýbrž budoucnost, ve kterou se vyplatí doufat. O tom mluvíme v dopise č. 22. V tomto dopise nás ale zajímá cesta zpět. Ne že bychom mohli vrátit čas zpět před naši vinu. Ale můžeme se obrátit a začít úplně nově.
 

Změněné vědomí viny

Každý člověk se někdy cítí vinen. Nejen tím, co způsobuje jiným, nýbrž také tím, že připouští, aby se dělo bezpráví; a také tím, co zanedbává. Psychologové a lékaři vědí, že v nezvládnuté vině může vězet příčina tělesných a duševních nemocí – od žaludečního vředu až po depresi. Někdy se říká, že dnešní člověk už nemá žádné vědomí viny. To je pravda jen zčásti. Dokonce tam, kde se lidé pokoušejí omlouvat své chyby (měl jsem autoritářskou výchovu; chybělo mi teplo hnízda...), dokazují právě odsouváním viny, že je vina tíží.

Správné ale je, že se změnila představa o tom, co je vina. Neboť hloubková psychologie, sociální psychologie a výzkum chování objasnily, že lidské chování je silně spoluurčováno zděděným vzorem chování, výchovou, okolím a dalšími vlivy. Leckdo v těchto poznatcích již ukvapeně viděl „osvobození“ od vší viny vědou.

Uvedené podmínky bezpochyby mohou zmírnit zodpovědnost a tím také vinu; nepochybně také existuje vštípené, falešné nebo chorobné vědomí viny. Ale člověk není jen pod vlivem daných podmínek; může zároveň svým myšlením a jednáním změnit své životní podmínky a svět. Zůstává tedy prostor pro svobodu, ve kterém se člověk osvědčí, nebo se proviní. I popírání osobní viny je přece také uznání, že se člověk může stát vinným.
Ale změnilo se ještě něco: Mnoho lidí již nedává své selhání a svou vinu do vztahu s Bohem, nýbrž ve všech případech s jinými lidmi. Kořeny viny však leží hlouběji.

Hřích – kořen viny

Proviňujeme se v první řadě na jiných lidech. 
Ale kde chybujeme na jiných, prohřešujeme se zároveň vůči Bohu. Kořen viny spočívá v porušení vztahu k Bohu, tedy v hříchu.

Když hříchy pokládáme jen za nějaký prohřešek proti abstraktním příkazům, za kriminální jednání, nemorální konání, zůstáváme na povrchu. Bible vidí hřích v tom, že mé myšlení a konání má zvrácený směr, který vede pryč od Boha: To ovšem také vede k poruchám v chování k bližním a k sobě samému (srov. dopis č. 8).
Na to chce poukázat biblická zpráva o hříchu (Gn 3): Člověk nedůvěřuje Bohu, a proto přestupuje jeho přikázání. Ale hned svaluje vinu na někoho jiného (vinna je žena, popř. had). A již brzy dojde k tomu, že člověk zabije druhého (Kain a Abel). Odcizení jednoho člověka od druhého. Ve zmatení jazyků (Gn 11,7) nabývá toto odcizení celosvětového rozsahu. Lidé si už navzájem nerozumí. Následek: oddělování, izolace, nepřátelství. Odcizení od společenství.
Člověk se nakonec odcizuje sobě samému a svému dílu, a z toho plynou následky, které musí nést: svízel, nemoc, ztráta životního prostoru (ráje), ve kterém žil s Bohem a svým okolím v harmonii.
Těžká vina? – Ne každý, kdo hřeší, se tím chce odvrátit od Boha. Mnoho hříchů je způsobeno prostě nedůsledností, polovičatostí. Z toho vyplývá, že existují různé stupně hříchu (srov. dopis č. 8). Již apoštolové rozlišují chyby, kterých se dopouštějí všichni (Jk 3,2; 1 J 1,8), a hříchy, které vedou ke smrti (1 J 5,16 a další; Ko 2,13 mj.). – Těžký hřích (smrtelný hřích) spáchá ten, kdo v nějaké důležité věci s jasným poznáním a plnou svobodou jedná proti vůli Boží. Bůh neposuzuje člověka podle samotného vnějšího stavu věcí, nýbrž podle jeho smýšlení, jeho úmyslu. Proto na tomto světě neexistují žádné dva zcela stejné hříchy.
Poznání hříšnosti nechce člověka pokořit nebo uvést do strachu. Chce mu naopak pomoci, aby se od toho osvobodil. Zralost člověka se mj. ukazuje na tom, že svou vinu umí přiznat. Odmítat vinu je typicky dětskou reakcí.
Žádný člověk si ale nemůže svou vinu sám odpustit. Každý je odkázán na druhé, kteří ho ospravedlní. Když někdo napraví škodu, ukončí spor, svěří se někomu třetímu a tak zažije opravu a odpuštění, působí to jako úleva. Ale úplně osvobozen tím člověk není. Protože všechna zodpovědnost a tím všechny hříchy mají nakonec co dočinění s Bohem. Jak s ním ale znovu navázat kontakt? To lze přece až tehdy, když už mezi ním a mnou nestojí hřích. Může se ale to, co se stalo, odestát?
Potlačování, vypuzování zde nepomáhá. To vede spíše ke komplexům. Co jiného než potlačování ale zbývá, když chybí vyhlídka na milost a odpuštění? Po celý život s sebou táhnout těžkou vinu je strašné.
Bůh, Pán, činí ze své strany vše, aby odpustil a přitáhl člověka opět k sobě – to jsme ukázali v dopise „Víra, která osvobozuje“. Zde jde o to, co musí udělat člověk.

Obrácení – pokání

S „obrácením“ nespojujeme jen pozitivní představy. Když jsme zabloudili a musíme se obrátit, jsme zklamáni.
Nicméně takové obrácení je často životně důležité, jak to můžeme vidět na příkladu současné ekologické krize.
Ale existuje také obrácení, které pociťujeme jako bezprostředně pozitivní, osvobozující: Když se manželé odcizili a dohodli se ještě jednou začít zcela od začátku; když se někdo po dlouhém odloučení vrátí a ví, že je očekáván... V těchto případech se s pojmem „obrácení“ spojuje vědomí nové šance. Především právě to je obrácením, pokáním, myšleno v Bibli.
Existuje pro to působivé podobenství (L 15,13 a další): Jeden muž měl dva syny. Mladší si nechá vyplatit svůj díl dědictví a opouští otce. Jmění je brzy promrháno a začíná bída. Mladý muž je odkázán na to, že ho druzí nechají vykonávat ty nejhorší práce. Žije u prasat. – Nyní začíná přemýšlet. Chápe, že se nestal svobodným, nýbrž nesvobodným. Jednal nesprávně. Proto: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu na nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ Otec na něj očividně čekal, neboť mu běží vstříc, padne mu kolem krku, políbí ho, uspořádá slavností hostinu. „Můj syn byl mrtev a zase žije; ztratil se a je znovu nalezen.“
Stále znovu je člověk uváděn v pokušení kroužit kolem vlastního já, hledat jen sám sebe. Proto musí křesťan po celý svůj život opakovat a prohlubovat své základní rozhodnutí pro Boha. Obrácení je tedy podstatným prvkem víry a nesmí být viděno jen ve spojení se zpovědí. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ zní krátce a jasně (Mk 1,15). V tom spočívá dynamika křesťanské víry: Křesťan ví, že nebude nikdy hotov, že se bude muset vždy znovu vydávat na cestu. Ví ale také, že je možné, že může vždy začít zase znova. Proto je také jádrem pokání radost; to bolestnější na pokání je jen vnější slupkou.

Lítost a předsevzetí

Jiné slovo pro obrácení člověka zní „lítost“. Lítost není ani tak věcí pocitu, nýbrž vůle: Spočívá v pochopení viny, ve vnitřním odklonu od ní a v novém zaměření vlastní vůle na vůli Boží. Proto je opravdová lítost vždy spojena se záměrem vyhnout se hříchu. Když se člověk opravdu vnitřně odklonil od hříchu, pak je takový záměr samozřejmý. Právě tak je s opravdovou lítostí spojen také úmysl podle možností napravit zaviněné bezpráví: omluvou, smířením, vrácením neoprávněně nabytého majetku atd.
Kdyby oproti tomu přišel někdo ke zpovědi s názorem: „Hřích není tak špatný, neboť se z něj mohu přece opět vyzpovídat,“ byl by tento názor opakem lítosti.
Něco úplně jiného je, když se někdo ve správném sebehodnocení obává, že přece znovu spáchá hřích, protože si je vědom své slabosti. Takový člověk může velmi dobře dojít odpuštění, protože má čestný a vážný úmysl a vynakládá úsilí na to, aby se hříchu zbavil. Jistěže se nám všem stává, že přes dobré záměry opět selháváme.

Zpytování svědomí

Abychom k takové nové orientaci došli, je nutné se pravidelně zamyslet, kterým směrem se ubírá život. Tedy určit stanoviště, zorientovat se: Kde se nacházím? Kde jsou moje slabé stránky? Kam dojdu, když bude dál všechno probíhat jako doposud? Nejdu špatným směrem?
Takové určení stanoviště nazýváme „zpytování svědomí“. Nejde při tom o hrabání v blátě minulosti, nýbrž o střízlivou inventuru. Ta je předpokladem pro každou úpravu kursu a pozitivní rozhodnutí. Písemné texty, které chtějí při tomto určení stanoviště pomáhat, nazýváme „zrcadla svědomí“.

Odpuštění hříchů a církev

S tím, že existují hříchy – i ve vlastním životě –, souhlasí pravděpodobně každý křesťan. A obrácení, oprava kursu – také to každý uzná za nutné. Názory se rozcházejí teprve při otázce: Jakou roli hraje při odpuštění hříchů církev?

Hřích – soukromá věc?

„Hřích je přece něco zcela osobního,“ říkají mnozí. „Proto to také s Bohem urovnám sám.“ Hřích je něco osobního – dobře. Ale něco jen osobního? Na první poslech to zní docela přijatelně, ale je to prokazatelně nesprávné. Viděli jsme už vícekrát, že hřích má vždy také sociální stránku. Není to jen případ, když někoho podvedu nebo mu něco seberu. Dokonce zcela tajná osobní vina může člověka zatížit tak, že tím trpí manželství, celá rodina. Proto Ježíš výrazně odmítá toho, kdo se chce se svou vinou obrátit pouze na něj: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23).
Ale tato „sociální stránka“ hříchu jde ještě dále. Žádný křesťan nežije sám pro sebe bez vztahu ke společenství církve. Proto je každý hřích také proviněním proti církvi. Církev je ovšem živoucím organismem, a proto Pavel říká: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny“ (1 K 12,26). Církev jako celek se stává hříšnější hříchem jednoho jednotlivce. Proto je nutné smíření také se společenstvím církve. Hřích totiž spočívá právě v soběstačné izolaci; pokání a obrácení – jakkoliv jsou osobním činem jednotlivce – se proto uskutečňují tím, že se otevřeme společenství. Proto Kristus odkazuje hříšníka, který se chce obrátit, na církev.
Již Pavel dosvědčil, že těžký hřích znamená zároveň oddělení od církevního společenství a že také proto je nutné smíření s církví (srov. 1 K 5,1-5; 2 K 2,5-11).
Nový zákon několikrát zpravuje o tom, že Ježíš přenesl na apoštoly plnou moc odpuštění hříchů, kterou za svého života vědomě vykonával (Mt 16,19; 18,18). Nejzřetelněji je to vyjádřeno v J 20,21: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Služba smíření je tedy přenesena na církev. V holandském katechismu se proto říká krátce a stručně: „Církev znamená odpuštění.“ – Ve formuli zproštění při zpovědi – ke které se ještě dostaneme – se proto říká: „Ať ti skrze službu církve (Bůh) odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“

Vyznávám
Existuje mnoho možností odpuštění hříchů. Kde člověk žije a jedná z víry, znamená to příklon k Bohu. Avšak kdekoliv se člověk přiklání k Bohu, tam jeho odpouštějící síla již působí. Proto se děje odpuštění hříchů v modlitbě, ve čtení Písma svatého, ve společné oslavě mše svaté, v usmíření s druhými, ve skutcích lásky k bližnímu...
V průběhu dějin ovšem církev vyvinula určité formy pokání a odpuštění hříchů. Ty nebyly za všech časů stejné. Vždy k tomu ale patřilo „veřejné nebo tajné“ vyznání viny a prosba o odpuštění, resp. rozhřešení udělené knězem.

Vyjmenujme zde hlavní dnešní formy:

Bohoslužba pokání
V bohoslužbě pokání slyší přítomní slovo Boží, které volá k obrácení a obnovení života. Přiznávají a litují společně své viny. – Krátká forma bohoslužby pokání stojí na začátku takříkajíc každé slavnosti eucharistie. Jen když Bůh odpustí naši vinu, jsme připraveni na bohoslužbu.
Jak Starý, tak i Nový zákon znají vyznání hříchů. Křest Jana u Jordánu byl spojen s vyznáním viny. Ježíš vyzývá k vyznání viny (1 J 1,9; srov. Jk 5,16). Nový zákon zpravuje o vyznání hříchů v prvních křesťanských obcích.
Tyto společné slavnosti pokání mají svou velkou hodnotu v tom, že se ozřejmuje sociální a církevní vztah viny a odpuštění. Společné zpytování svědomí vzbuzuje smýšlení pokání a lítosti; zaostřuje pohled na hříchy, které by jinak snad vůbec nebyly pojmenovány. Vidíme, že nikdo není se svou vinou osamocen.
Bohoslužby pokání končí přímluvou kněze za odpuštění pro všechny. Kdo se zúčastní bohoslužby pokání, může si být jist, že Bůh, Pán, mu přiměřeně jeho kajícnému smýšlení odpustí jeho vinu. Kdo si je ale vědom, že má těžkou vinu, je odkázán na svátost pokání. Teprve pak má znovu přístup ke společenství přijímání.

Svátost pokání – zpověď
Existuje mnoho možností odpuštění hříchů, ale jen jedna svátost odpuštění. Od každé jiné formy odpuštění hříchů se odlišuje v dvojím ohledu: jednak osobním a tajným přiznáním viny před knězem, jednak tím, že se kněz nemodlí za odpuštění, nýbrž zprostí hříchu v plné moci Krista. „Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Tak se hříšník symbolicky a spolehlivě dozvídá, že ho Bůh znovu přijal.
Společná synoda biskupství ve Spolkové republice Německo (1971 – 75) o zpovědi říká: „Mezi liturgickými formami pokání a odpuštění hříchů zaujímá svátost pokání zvláštní postavení. Z pověření církve je tomu, kdo se obrátí, prostřednictvím kněze v plné moci Krista viditelným znamením darováno smíření. Pro věřící, kteří se v těžkém hříchu oddělili od Boha, zůstává osobní přiznání a osobní sejmutí jediným řádným způsobem, jak v církvi najít smíření s Bohem. Ale také těm, kteří si nejsou žádné těžké viny vědomi, doporučuje církev, aby v časových odstupech, ve kterých lze vlastní život ještě přehlédnout, přijímali svátost pokání.“

- Chtěli jste se – nejste-li katolíci – již někdy vyzpovídat?
- V případě, že jste katolíci: existuje ve vašem názoru na pokání a zpověď nějaký vývoj? Jaký?
Mohli byste se v následujících textech znovu nalézt: Mk 2,17; L 7,36-50; 18,9-14?
Zažili jste již někdy v životě pokání jako osvobození, nebo spíše jako zátěž? Kdybyste chtěli jít ke zpovědi, vedli byste raději osobní zpovědní rozhovor, nebo byste raději zůstali anonymní?

Zpověď je považována za něco typicky katolického. Ale to není správné. Martin Luther například říká: „Tajnou zpověď si nechci nechat od nikoho vzít a nevyměnil bych ji za poklady celého světa.“ A v Malém katechismu píše: „Zpověď má dvě části. V jedné přiznáváme hříchy, a v druhé přijímáme absoluci nebo odpuštění od zpovědníka jakožto od Boha samého a vůbec o tom nepochybujeme, nýbrž pevně věříme v to, že jsou tím odpuštěny hříchy před Bohem na nebi.“ „Evangelický katechismus pro dospělé“ z roku 1975 k tomu píše: „Když je tu těžká vina a jsou s tím spojeny zvláštní problémy, bude cesta ke zpovědi jednotlivce tím nejlepším.“
Ve skutečnosti sotva existuje něco, co tak velmi osvobozuje a mobilizuje v člověku všechny dobré síly, jako vyznání viny a zkušenost odpuštění.
V žádné jiné formě pokání se neuskutečňuje obrácení člověka tak intenzivně a citelně jako při zpovědi. Nic nevyjadřuje vnitřní obrácení tak silně jako obžaloba sebe sama. Ale musí být někdo, kdo ji přijme a kdo ji z člověka sejme.
Církev zplnomocňuje jednotlivé křesťany k této službě smíření, odpuštění hříchů, kněžským svěcením. Ale nejsou to lidé, kteří zde odpouštějí hříchy, nýbrž je to vždy Kristus, který jedná prostřednictvím lidí. Bůh se s námi setkává tak, jak to my umíme zachytit: lidsky poznatelným způsobem.
Bezpochyby zde začínají obtíže mnohých lidí. Proč Bůh volí tuto „objížďku“ přes jiné lidi?
Snad chce, abychom si tak byli zcela vědomi skutečného odpuštění. Snad nás tím má uvědomit, že se nikdo není schopen sám vykoupit; že neexistuje žádná jen „soukromá“ cesta spásy. (Proto se také nemůže žádný kněz osvobodit od své viny; také on je odkázán na jiného zplnomocněnce.)
Také to odpovídá lidské přirozenosti, vyslovit to, co člověka tíží. Již to může vnitřně osvobodit. Uvědomte si např., jak důležité je pro manželství hovořit čas od času o chybách a obtížích. Mlčení může znamenat smrt společenství. Mnozí z těch, kdo nenaleznou cestu ke zpovědi, snad jdou k lékaři, k psychologovi, k příteli, aby se vypovídali. Ne Bůh, nýbrž člověk potřebuje vyznání, aby se mohl stát opravdu svobodným. Pravdu o sobě nejlépe odhalíme v dialogu. K dialogu je ale potřeba viditelné Ty. Krista samého, na kterého se v pokání obracíme, nevidíme. Daruje nám ale setkání v člověku, přes kterého se nám dostane jeho odpuštění.
Zábrany
Bezpochyby musí každý překonávat zábrany, aby přiznal před někým druhým svou vinu. Ale pokání, obrácení, nesmí ustoupit před obtížemi. Tím více potom prožíváme štěstí a osvobození.
Naše obavy mohou pomoci odbourat dvě okolnosti:
Zpovědní tajemství – To, co se kněz při zpovědi dozvídá, nesmí proti nikomu použít. Již to, co zjišťuje v důvěrném rozhovoru mimo zpověď, spadá pod úřední povinnost mlčenlivosti, která je spjata i s jinými povoláními. Zpovědní tajemství je ale daleko přísnější a nikdy nezná výjimku. Tuto povinnost respektují i státní zákony.
Anonymita – Pro jiného se strach před zpovědí zmírňuje tím, že zpovídající může zůstat plně anonymní. Nikdo se nemusí zpovídat u kněze, který ho zná. Temnota zpovědnic chce tuto anonymitu uchovat.
Strach a zábrany vůči zpovědi pravděpodobně vůbec nezačínají až při vyznání. Již přiznání viny před sebou samým při zpytování svědomí připadá člověku těžké. Teprve když se sebepoznání podaří, je pak vyslovení selhání možná dokonce potřebné.

Chcete-li se po dlouhé době vyzpovídat, mohly by vám pomoci následující úvahy:
Ve formě zpovědi jste zcela svobodní. Proto nemůžete nic udělat špatně, když máte opravdu jen lítost a přinejmenším to, co jste rozeznali jako těžkou vinu, upřímně pojmenujete. Ptejte se nejdříve: Jaké jsem měl důvody k tomu, že jsem se už tak dlouho nezpovídal?
- Řekněte to klidně na začátku zpovědi. Můžete také říci, proč máte právě nyní přání vyzpovídat se. Tím lépe může kněz přistoupit k vaší osobní situaci.
K získání přehledu o minulé době stačí, když se prověříte v trojím ohledu:
- Odpovědnost vůči Bohu?
- Odpovědnost vůči ostatním?
- Odpovědnost vůči sobě samému?
Při poslední otázce jde o pokus popsat sám sebe: své chyby, kvality, zvyklosti; jestli jsme se sebou spokojeni nebo nespokojeni. – Mnohé se odehrává uvnitř a neproniká ven: pocity, myšlenky, přání. To jsou kořeny většiny hříchů. Sebepoznání musí proniknout až do těchto hloubek.

Zproštění viny
Po ukončení vyznání hříchů a event. vyslovení zprošťuje „zpovědník“ viny již dříve uvedenými slovy. Zpověď je takříkajíc soudní scéna. Obžalovaný je hříšník. On vznáší žalobu proti sobě samému. Cílem ale není odsouzení, nýbrž osvobození. Minulé je smazáno. Když se člověk setká s Bohem, vrací se zpátky k sobě samému jako někdo jiný. Bůh nejen promíjí, nýbrž je stvořitelem, který nově tvoří. Ten, který může z ničeho povolat do života, může tím spíše stvořit z hříšníka nového, jiného člověka. Člověk hříchu je mrtvý a žije nový člověk. Proto Bible hovoří o novém životu, o novém stvoření, o novém duchu (srov. dopis č. 9). Není žádná vina, která by neměla být odpuštěna, jestliže se obrátím.

Text k obrázku:
V první knize Bible se po povodni, která postihla svět kvůli hříchu, říká: „A Bůh řekl Noemovi ... ustavuji svou smlouvu s vámi ... a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi ... toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás ... položil jsem na oblak duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí ...“ (Gn 9,9 a další). Noemovi nenaznačuje duha jen konec potopy, nýbrž byla pro něj znamením Božího příslibu lidem: I když se lidé od Boha odvrátí, Bůh nechce trest nebo zkázu. Bůh se nemstí na svém stvoření a svých výtvorech, i když se staly zlými.






***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)