Vzkříšení Ježíšovo (Karl Rahner)

1. V popředí velikonočního poselství Nového zákona nestojí apologetické důkazy, že Ježíš Kristus po skutečné a opravdové smrti, po sejmutí s kříže a řádném pohřbu vstal z mrtvých ve své celé, a proto tělesné skutečnosti, k oslavenému završení a nesmrtelnosti (srov 2. oddíl tohoto hesla). Vzhledem k současným možným pochybnostem ve víře je však důležité nejprve poukázat na dobře odůvodněné historické skutečnosti. Zakládají se na dvou podstatných a objasňujících zkušenostech, jež obstojí i před kritickou exegezí a před čistě historickým bádáním proti jakýmkoliv vážným námitkám. První zkušeností je objevení prázdného hrobu (nejstarší dosvědčení je u Mk 16,1-8), jež podle kriticko-exegetického posouzení právě nesloužilo k apologetickému dokazování (na jedné straně: objevení ženami, jež podle židovských zákonů nebyly způsobilé ke svědectví - "blouznění" Lk 24,11 - a na závěr zprávy zmínka o obvyklém motivu hrůzy Mk 16,8; avšak na druhé straně: možnost přezkoumání této zprávy v Jeruzalémě; ani protikřesťanská jeruzalémská polemika skutečnost prázdného hrobu nikdy nepopírala). Další zkušeností je několikeré zjevení se (sebedosvědčení se) Ježíšovo před vybranými svědky (nejstarší svědectví 1 Kor 15,3b-5, tradiční text původně aramejský, vzniklý v prvních letech raného křesťanství, podle židovské antropologie vyjadřoval pouze tělesné vzkříšení a v žádném případě nemohl být "čistou průkaznou formulí"). Tito svědkové neprojevují svou víru v prvé řadě na základě prázdného hrobu ale proto, že na základě vlastního pozorování došli k tomuto přesvědčení. Své přesvědčení pak dodatečně činí věrohodným i pro další lidi zprávou o nalezení prázdného hrobu, která byla v Jeruzalémě nesporná a nepopiratelná.

2. Tak jako už 1 Kor 15,3-5 vyznávají i Petrovy řeči - jejichž hodnotu kritická exegeze teprve znovu docenila - Sk 2,22-40; 3,12-16; 5,29-32; 10,34-43 (mimoto svědectví o rozepřích mezi židy a křesťany na téma vzkříšení) velikonoční víru prvotní církve v Boží moc projevující se ve vzkříšení a při zjevování se Ježíše, čímž jsou zjevení vzkříšeného Krista dosvědčena jako objektivní skutečnosti (základní schéma velikonočního kázání: vzkříšení - důkaz Písma - svědectví učedníků; pozdější schéma: prázdný hrob - zjevování se Krista - nanebevstoupení). Dalším podstatným momentem svědectví o těchto zjeveních je dokazování, že Ukřižovaný je identický se Vzkříšeným (např. Lk 24; Jan 20). Při dosvědčování se dostává apoštolům a zvláště Petrovi důstojnost udělená Pánem, která je dále ještě podtržena poukazem na slova Vzkříšeného. V NZ se vzkříšení Ježíšovo dosvědčuje vždy za předpokladu - neoddělitelného od svědectví - objektivní události, proto nemůže být dostatečné (i když to není nesprávné) mluvit o "vzkříšení ve vědomí věřících". S ohledem na neobvyklost vzkříšeného těla lze pochopit názor, že vzkříšení těla očekávané židovstvím se stalo podkladem pro výklad velikonoční zkušenosti učedníků; avšak tato zkušenost nespočívá pouze ve vnitřním procesu uvažování, jež vyžaduje výklad, ale je zjevně založena na objektivních událostech.

3. Obsah apoštolské víry ve v Ježíšovo vzkříšení a její hlásání v rámci katecheze a kultu (zejména při křtu) je krátký: Vzkříšení Ježíše je největším skutkem moci Otce - rozhodujícím sebedosvědčením Syna; započetím posledního věku a s ním spojené spásy - je zkušeností spásy v přítomnosti; plným poznáním Ježíše jako Mesiáše, Božího služebníka, Syna člověka, druhého Adama a "prvotiny života", zakladatele a vzoru nového stvoření, kosmického vrcholného člověka, Pána, jenž je jako oslavený přítomen ve své obci; proto výzva k novému životu, obléknutí nového člověka, což se ovšem může stát jen v milosti vzkříšeného. Pouze "Duch" Vzkříšeného (srov. Řím 7,6; 8,9; 14,17 aj.) totiž obnovuje věřícího k obrazu "konečného a nebeského" Adama (srov. 1 Kor 15,47 a n.) a uschopňuje ho, aby se mohl stát podobným Vzkříšenému (srov. Řím 8,10; Ef 3,17; Gal 2,20).

4. Ježíšovo vzkříšení je od samého počátku součástí všech vyznání víry. I pro současnou teologii musí být centrálním tématem, neboť je završením spasitelného jednání Boha vůči světu a člověku. V něm se Bůh skrze svého Syna, definitivně prokázaného vzkříšením, neodvolatelně sděluje světu a přijímá svět v eschatologické definitivnosti do své spásy (/x smrt), takže vše, co má ještě přijít, je už jen pokračováním a odhalováním toho, co se vzkříšením stalo. Přitom se jedná o vlastní tajemství víry, neboť ve své konkrétní, plné podstatě jako završení právě Ježíše Krista může být vzkříšení správně pochopeno pouze ve světle absolutního tajemství inkarnace. Teologicky tedy není Ježíšovo vzkříšení případem, vzkříšení obecně,jemuž by bylo možno primárně porozumět, ale jedinečnou událostí vyplývající z Ježíšovy existence a jeho smrti, budoucím základem vzkříšení těch, kteří jím byli spaseni.

5. Christologický aspekt vzkříšení ukazuje, že Ježíš vstal z mrtvých ve své celé, a proto i tělesné, skutečnosti, k oslavenému završení a nesmrtelnosti (na rozdíl od probuzení mrtvého), jež mu náležejí v důsledku jeho utrpení a smrti, které s vnitřní nezbytností působí toto konkrétní završení. Ježíšova smrt a vzkříšení jsou jediným, vnitřně ve svých fázích nerozlučně spojeným procesem (srov. Lk 24,26.46; Řím 4,25; 6,4n.): každý člověk umírá vnitřně do své definitivnosti, která je dozrálým plodem jeho dočasné svobodné existence, a nikoliv pouze časově následujícím obdobím, v němž by mohlo existovat něco zcela heterogenního proti předcházejícímu času. Toto završení je přesto zároveň darováno Bohem, neboť smrt je po všech stránkách odevzdáním se do dispozic disponujícího. U Ježíše musí proto být vzkříšení završeným a završujícím koncem právě této jeho smrti a obě strany tohoto procesu se musí vzájemně podmiňovat a vysvětlovat. Proto není mytickou výpovědí, ale výrazem faktického stavu, když Písmo i tradice považují vzkříšení za skutečné přijetí smrtelné oběti Ježíšovy Otcem, jež patří k samotné podstatě oběti.

6. Ježíšovo tělesné lidství zůstává stálou částí jednoho světa s jednotnou dynamikou, a proto je Ježíšovo vzkříšení z hlediska spásy počátkem oslavení světa jako jednoho ontologicky souvislého dění; v tomto počátku je završení světa zásadně rozhodnuto a již započato. Ježíšovo vzkříšení není proto i z tohoto důvodu jen jeho výlučně osobním osudem, ale jeho vzkříšení vytváří "nebe", a není proto pouze (spolu s "nanebevstoupením", jež je v zásadě součástí vzkříšení) vstupem do předem daného nebe. Proto i zde jsou dějiny (spásy) nakonec základem pro dějiny přírody a neodehrávají se pouze v rámci jimi nedotčených fixních přírodních sil. Z toho je též zřejmé, že Vzkříšený, zproštěný osamocující pozemské tělesnosti, právě teprve jako Vzkříšený se stal svým "odchodem" vpravdě blízký světu, a proto bude jeho opětovný příchod zjevením tohoto vnitřního a otevřeného poměru Ježíše ke světu získaného vzkříšením.

7. Zkušenost někoho z "onoho světa", který se musí "ukázat", kterému již nepřísluší podmíněnost v tomto prostoru a čase, která je vlastní lidem, není událostí, které by bylo možno "porozumět" z lidské zkušenosti. Bez duchovního zažití, tj. v tomto případě bez přijetí smysluplnosti bytí ve víře, nemůže dojít u učedníků k důvěřujícímu spolehnutí se na velikonoční svědectví. Pouze člověk, který má naději, může spatřit naplnění této naděje a po spatření tohoto naplnění dosahuje naděje klidu své vlastní existence. "Tělesné" vzkříšení není "představitelné", protože není rekonstrukcí předchozího stavu, ale radikální změnou, kterou musí projít svobodné pozemské bytí celého člověka, má-li se dostavit završení člověka v překonání času a dozrání věčnosti z času.