Navigace: Tematické texty V Vzkříšení, život věčnýDelší texty Zmrtvýchvstání - výraz křesťanské naděje (Tomáš Špidlík)
Zmrtvýchvstání - výraz křesťanské naděje (Tomáš Špidlík)
Vypravuje se žert o tzv. superprogresivních teolozích. Měli se sejít na tajném místě a promluvit si o tzv. křesťanských mytologiích. Jednomu z nich se klade do úst tento výrok: „Kopal jsem v Jeruzalémě potají v místě Ježíšova hrobu. Ke svému překvapení jsem tam našel zbytky kostí muže z 1. století naší éry. Důkaz je tedy jasný. Vypravování evangelií o Kristově vzkříšení je mytologie, výraz naděje, nic víc.“ Druzí teologové prý však protestovali: „To není možné!“ – „A proč by to nebylo možné?“ – „To by pak Ježíš Kristus skutečně existoval, zatímco je to jenom mytologický výraz lidských ideálů?“
Je to pochopitelně jenom žert. Ale jisté fráze pronikají do obecného povědomí, a někdy si ani dobří křesťané neuvědomují jejich dopad. Tak mě skutečně jeden věřící tvrdil, že prý už dnes moderní exegeté vzkříšení z mrtvých v materiálním smyslu neuznávají, že je to výraz křesťanské naděje. Nemáme možnosti ptát se na víc. Položil jsem mu tedy otázku: Co bylo tedy ve svědectví apoštolů nového? Oni považovali za své hlavní poslání vydat svědectví o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Proč to dělali, proč chodili za to na smrt, když jde jenom o mytologický výraz lidské naděje?
Nebo to má být vyznání víry, že existuje život i po smrti? Ale to hlásají všechna náboženství. Jaký mají pro to důkaz? Jeden z hlavních je tento: Na tomto světě není spravedlnost, opravdu se jí nikdo nedovolá; proto ji zobrazují jako sochu se zavázanýma očima. Není-li spravedlnosti v tomto životě, pak musí být alespoň v životě po smrti, na věčnosti. Jiní nejsou tak pesimističtí. Jsou toho názoru, že se život, který vedou, vydržet dá, že je tu sice slzavé údolí, ale že jejich vlastní pláč není nesnesitelný. Ale mají jinou potíž. I když oni by vydrželi tento život, život nevydrží je. Beznadějně utíká, mizí, až zmizí.
Tato myšlenka vyvolala vnitřní krizi u jednoho francouzského neomarxisty. Byl nadšeným teoretikem nových struktur společnosti, nové sociální spravedlnosti. Ale červ pochybností začal hlodat z této strany: Budeme se dřít na předělání společenského systému, bude to stát mnoho obětí. Ale my zmizíme dřív, než se to všechno povede. A budou pak generace, které přijdou po nás, o naše reformy ještě stát? Nebudou už zastaralé? Život, který mizí, si nezaslouží tolik námahy. Proto ti, kdo chtějí opravdu věřit v život, musí předpokládat, že existuje po smrti život věčný.
Náboženství se tu tedy objevuje jako uspokojivé řešení základního životního problému. Ale je-li opravdu tak uspokojivé, proč mu tolik lidí odporuje? Proč jsou nevěřící? Mají totiž pochybnosti i o věčném životě, který všechna náboženství slibují po smrti. Musí to být život jiný, lepší, než je náš pozemský. Jinak by se všechny dosavadní problémy a všechny těžkosti znovu vrátily. Smrtí tedy vstupujeme do jiného života. Ale jsme s tím opravdu spokojeni? Láká nás ten jiný, lepší život tolik?
Jít do nového, lepšího života znamená jít do neznáma. Jít do neznáma je sice romantika, ale není to naděje. Vzpomínám si na jeden výlet v Alpách. Byl překrásný. Počasí nám přálo, obloha byla bez mráčku. Vystoupili jsme na vysokou horu, a to mnohem dřív, než jsme předpokládali. Úspěch svádí. Rozhodli jsme se, že se vrátíme domů jinou cestou, než tou, co jsme přišli, neznámou. I ta se ukázala malebnou. Ale pak se začne slunce sklánět a bylo potřeba myslet na návrat. Ale cesta se v horách točila nebezpečnými úseky. Všechny pasáže byly nádherné, panoráma kouzelné. Ale my jsme byli čím dál tím nervóznější. Kam nás to zavede? Najednou jeden z našich společníků objevil na kameni turistickou značku. Označovala známou cestu, která vede domů, k místu, kde jsme bydleli. Všichni vykřikli radostí. Tu jsme pochopili, že pravá naděje není ve slibu vidět něco nového, ale v jistotě dostat se zpátky domů.
Je to banální příklad, ale snad poslouží k tomu, abychom si uvědomili, jaký je rozdíl mezi slibem nového lepšího života po smrti, který zaručují světová náboženství, a křesťanským zjevením vzkříšeného Krista. On se totiž po smrti jakoby navrátil domů po nebezpečné cestě údolím stínů a smrti. Vrátil se do života na zemi.
Ale pak se budou opakovat všechny problémy, o kterých jsme mluvili na počátku? Nebude-li ten život jinačí, jsme tam, kde jsme byli. Odpověď na tuto námitku je zase typicky křesťanská. Ježíš se po svém zmrtvýchvstání zjevil apoštolům. Jak ho viděli? Byli si jisti, že je to on, že žije. Měl tedy život jako předtím. Ale přece jenom byl jinší. Prošel zavřenými dveřmi, objevil se a zmizel. Měl tedy jiný život než předtím? Dalo se říci, že jiný, ale vlastně ne jiný. Ten předcházející život získal nové vlastnosti, přemohl všechny slabosti, kterým podléhal dříve. Ukázalo se tedy, že náš dosavadní pozemský život není k zahození, že se dá napravit, nebo lépe řečeno, že je schopen dorůst z života časného do života věčného. Smrtí jej tedy neztratíme. Zmrtvýchvstáním nalezneme znovu to, co jsme ztratili, ale najdeme to v plnosti a kráse.
Na univerzitách se dnes objevil nový vědní obor: srovnávací věda náboženská. Někdy se dělá povrchně a svádí k indiferentismu. Studenti pak mají dojem, že jsou si všechna náboženství v podstatě rovná. Ztrácí se víra v církev a v poselství evangelia. Ale mohou a mají se náboženské nauky srovnávat upřímně, ve snaze vidět, co je společné a co není. Dělá-li se to tak, je to velká služba ekumenismu. Objevíme, že je ve vyznáních víry v celém světě opravdu mnoho společných základních prvků. Ale vidí se i rozdíly. A všichni opravdoví odborníci v tomto oboru mohou dosvědčit, že se nauka o zmrtvýchvstání, tak, jak ji známe z evangelia, vyskytuje jenom v křesťanství. Není nikde jinde na světě. Všechna náboženství, jak jsme řekli, slibují jiný život po smrti, zánik země a vstup do nebe. Kristus učí naopak návrat nazpět k tomu, co jsme ztratili, a sestup nebe na zemi. Této novosti si byl dobře vědom už sv. Pavel, když prohlásil radikálně Korintským: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, je vaše víra marná“ (1 Kor 15, 17). Pak bychom učili s jistými obměnami jenom to, co říkají jiní. Je tedy správný výraz, který se dnes často slyší, že je totiž nauka o zmrtvýchvstání výrazem křesťanské naděje, ne mytologicky, ale skutečně a v pravdě.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Vysíláno 19. dubna 2003