1. Sexualita jako místo setkání s Bohem

Chceme-li ukázat sexualitu jako místo setkání s Bohem, je nutno uvážit, že Boha nenalézáme jen tak jako nějaký vnější předmět, nýbrž vždy pouze vírou a láskou. Sexuální chování musí tudíž mít charakter víry a lásky, aby se mohlo stát prostředkem zakoušení Boha.

Křesťan vidí nejhlubší smysl svého života ve sjednocení s Bohem, které má svůj počátek v lásce k bližnímu a v zaujetí určitého postoje k světu a k životu. Tento vztah k Bohu má dvojí stránku. Na jedné straně se orientujeme na Boha samého a uskutečňujeme tak „Boží slávu“ postojem díků, chvály, uctívání, klanění, oddanosti a poslušnosti. Na druhé straně však člověk nalézá v setkání s Bohem také svou vlastní spásu. Dostává se mu naplnění lidské naděje, odpuštění jeho vin, překonání veškeré omezenosti a prozatímnosti. Oba tyto aspekty, vztaženost k Bohu a seberealizace se navzájem podmiňují a nelze je převést na jednoho jmenovatele. Člověk nalézá svou spásu právě tím, že říká Bohu ano, ale může Boha milovat také pouze proto, že Bůh miloval jeho dříve a přislíbil mu tím spásu. Leč do jaké míry stojí ve vztahu k tomuto nejvyššímu smyslu života pohlavní zkušenost? Je to jen v případě, zahrnuje-li a uskutečňuje-li pohlavní zkušenost něco z tohoto nejhlubšího smyslu. Ne každé pohlavní vzrušení odkazuje bezprostředně na životní cíl. To se děje jen tam, kde má sexuální setkání mravní charakter, to znamená, že se utváří ve svobodě a odpovědnosti, a sice oním způsobem, jaký odpovídá představě člověka o spáse. Křesťanské formování sexuality proto vyžaduje, aby se přitom nehledal pouze smyslový požitek nebo neusilovalo pouze o plození potomstva, nýbrž aby se toto setkání skutečně stalo symbolem nejhlubšího smyslu života, odevzdanosti Bohu a přijetí spásy. To ovšem zahrnuje řadu jednotlivých aspektů.

1. Sebeodevzdání člověka určitému Ty

Člověk není v každé situaci stejně schopen se rozhodovat pro dobro. Potřebuje k tomu také odpovídající psychické podmínky. Pohlavní setkání je jistě jednou z nejhlubších možností, jak tuto otevřenost k dobru uskutečňovat, a to přitakáním jiné osobě. Člověk zde jako by vystupoval ze sebe a daroval se partnerovi. V té míře, v jaké do tohoto odevzdání vnáší celou svou vlastní osobu, se už ovšem jeho láska nevztahuje jenom na bezprostředního partnera, nýbrž se stává základním rozhodnutím celé vlastní osoby, rozhodnutím nelpět na sobě, nýbrž se darovat. Tím se symbolicky dokonává sebeodevzdání, vztahující se nakonec na ono absolutní Ty, kterým je Bůh. Tak se právě v sexuálním partnerství ukazuje jednota lásky k Bohu a bližnímu. Zkušenost uchvácenosti a fascinace partnerem, je jedním z aspektů sexuálního setkání a způsobuje, že si člověk uvědomuje, že tento čin jeho lásky není prostě jen jeho vlastním činem, nýbrž že jej umožňuje a nese tajemství partnerského společenství. Toto setkání ukazuje nad pouhé partnerství, až ke společnému nejhlubšímu základu, tj. k Bohu. Pohlavní setkání a zkušenost nemá nikdy zůstávat pouhou přirozenou magickou fascinací, vznícené city mají naopak vést k milujícímu sebeodevzdání. Tato láska není ovšem jako osobní dění ve své poslední hloubce pouze dílem člověka samého, nýbrž působením božího Ducha, který se ukazuje v lásce, radosti a pokoji (Ga 5,22).

2. Zkušenost spásy

Vzájemným odevzdáváním v sexuálním setkání dochází také k vzájemnému přijímání. Stávat se milovaným znamená smyslovou zkušenost, v níž člověk nalézá naplnění své touhy po bezpečí a přijetí. Ze zkušenosti lidské nedostatečnosti se zde stává tušení spásy. To však také dodává něco z oné sebeúcty, oné sebedůvěry, které jsou zase předpokladem lásky a schopnosti odevzdání. Taková zkušenost posiluje lidskou svobodu, pomáhá mít radost z lásky a z dobra, a tak také pomáhá překonávat vědomí méněcennosti, absenci lásky a zlo. Nic z toho se však nezakouší jednoduše jako výsledek vlastní námahy, jako o své újmě nastolená nová životní orientace, nýbrž jako zmocnění od někoho jiného. Sebenalezení a spásu si člověk sám nemůže bezprostředně zjednat, může ji uskutečnit jen komunikací s konkrétním Ty lidského partnera, a tím i s Božím Ty.

Tento darovací charakter, který má sexuální setkání mít, je znamením toho, že člověk nemůže uskutečnit svou spásu vlastní silou, že ji může přijmout pouze Boží milostí. Neznamená to být pouze pasivní, pouze sebou nechat libovolně nakládat, nýbrž projevovat naopak absolutně nejvyšší vlastní aktivitu, umožňovanou ovšem a nesenou oním Ty. Smyslová zkušenost tohoto setkání tak nemůže vést k pocitu soběstačnosti a k hrdosti nad vlastní výkonností, nýbrž vyvolává vděčnost a ochotu obdarovat partnera věrností.

3. Zkušenost odpuštění

Sexuální setkání je výrazem vzájemné lásky a odevzdanosti. Člověk říká partnerovi ano, přijímá ho a těší se ze společenství s ním. Tento výrazový obsah by nebyl slučitelný s trvalým odmítáním a odsuzováním druhého. Přijímá-li člověk partnera jako osobu, tj. také jako dějinnou bytost s určitou minulostí, lze to jenom tak, že zaujme postoj také k jeho vině a že mu tuto vinu odpustí. Láska je tvůrčí. Vytyčuje nový počátek a překonává vinu, jež se mezi partnery udála a jež je rozděluje.

Tím, že člověk svému partnerovi odpustí, může také doufat v Boží odpuštění vlastní viny. Každý člověk může očekávat svou spásu jen v naději na Boží milosrdenství. Neboť vždy znovu pokulhává za závazným Božím nárokem, a potřebuje proto odpuštění svých vin. Pokud tedy znamená pohlavní sjednocení také obzvláštní šanci k takovému odpuštění, má to opět zcela speciální význam pro vztah člověka k Bohu. Možnost činit rozhodnutí vzhledem k Bohu a přijímat jeho milost se rozhodně nenabízí vždy stejným způsobem, nýbrž potřebuje odpovídající podmínky v celkové lidské situaci. Pokud se sexuální setkávání koná v křesťanské lásce a zahrnuje vzájemné odpuštění, je zvlášť skvělým místem realizace blíženské i Boží lásky, a tím i Božího spasitelného působení v člověku.

4. Zkušenost prozatímnosti

Nitrosvětské hodnoty pozemského života, tedy i pohlavní zkušenost, se ukazují jako omezené. Protože však křesťan věří ve spásu, která překračuje lidské dějiny, pohlíží na všechno nitrosvětské ve srovnání s tím, co je definitivní, jako na něco přechodného. Sexuální zkušenost proto také nelze chápat jako sakrální, v tom smyslu jako by tu bylo bezprostředně přítomno něco božského. Sexualita se tím neznehodnocuje, neboť právě tehdy, když se od ní očekává příliš mnoho, když se věří, že se může ve štěstí pohlavního vztahu nalézt nejvyšší naplnění lidské naděje a to pak darovat partnerovi, zakusí člověk tím bolestivější zklamání. Ovšem právě tehdy, když se bere pohlavní zkušenost vážně v její prozatímnosti, když se chápe jako tušení věčné spásy a odkaz na ni, právě tehdy člověk najde potvrzení a prohloubení své naděje. Právě tam, kde se chápe sexualita jako symbol většího štěstí, nemusí člověka zklamávat, nýbrž ho může ještě hlouběji obšťastnit.

Sexuální zkušenost v sobě tedy nutně nese tak jako všechno na světě jistou dvojznačnost. Odkazuje nad sebe na cosi většího, dává tím však také pocítit omezenost a nedostatečnost přítomnosti. Odtud stojí pohlavní láska jako nejvyšší vyvrcholení smyslového prožitku vždy též ve zvláštním vztahu k pomíjivosti a smrti. Člověk se musí učit přitakávat tomu, že pozemské štěstí má hranice a že je pomíjivé. Musí přijmout to, že nemůže svého partnera udělat tak šťastným, jak by rád chtěl, a že ani partner není s to naplnit všechnu jeho touhu po štěstí. Každé pozemské štěstí zůstává omezené a může být pouze předtuchou a závdavkem hlubšího naplnění.

To vše však předpokládá k sexualitě určitý postoj, který sám od sebe nevyplývá z přirozenosti. Pohlavní zkušenost neslouží pouze požitku, ale stejně tak ji nelze manichejsky znehodnocovat. Právě v této zkušenosti vyvstává člověku úkol přitakat pomíjivosti života a štěstí. Sílu k tomu mu může dát víra. Tato víra se však také v takovéto zkušenosti vyžaduje silněji než tam, kde život uplývá povrchněji a kde člověk nepociťuje žádnou potřebu zachytit okamžik. Sexuální setkání proto označuje místo, které má zcela zvláštní význam pro setkání Boha s člověkem.