3. Masturbace

V souvislosti s tématem něžnosti se tu ještě zmíníme i o onom věnování vlastnímu tělu, při němž se hledá pohlavní vzrušení a uspokojení bez partnera, totiž o masturbaci.

Slovo masturbace pochází z „manu stupratio“ či z „mas turbatio“ a znamená tolik co pohlavní sebevzrušování a sebeukájení. Příležitostně se hovoří i o ipsaci či narcismu. Naproti tomu používání slova onanie namísto masturbace není výstižné vzhledem k jeho původu, neboť bezpráví připisované Onanovi (Gn 38, 8–10) se neshledávalo v tom, že by praktikoval sebeukájení, nýbrž v tom, že odmítal své ženě právo na plození.

Masturbace se vyskytuje v různých formách. Zejména v době puberty se sebeuspokojování u mužské mládeže vyskytuje relativně hojně, u děvčat řidčeji. Od této vývojové masturbace se musí odlišovat ony formy, které se vyskytují později, zejména i v rámci nepříliš šťastného manželství.

Rovněž u masturbace se často jako hlavní důvody uvádějí psychická izolace a osamělost. To platí obzvlášť pro dobu puberty. V této fázi, kdy sexuální dispozice dozrávají a mladého člověka často silně zaměstnávají, ale v níž současně dochází ke krizi mezilidských vztahů, se dospívající často pokouší si obstarat pomocí fantazie a vzrušování vlastních pohlavních orgánů něco z onoho uspokojení, které má samo o sobě své místo v partnerském vztahu. Zkušenost slasti v pohlavní oblasti má být náhradou partnerského, sexuálního naplnění. Z masturbace nevyplývají samy o sobě žádné škody na zdraví. Mohou se nicméně vyvinout převážně psychické symptomy strachu z viny, trestu a pocitů méněcennosti. Neboť masturbace je ze své podstaty náhražkovým jednáním, v němž je zřejmá diference mezi významem milujícího sebeodevzdání a převážně egocentrickým dosažením slasti.

Při morálněteologickém hodnocení je nutné brát v úvahu různé aspekty. Především je třeba uvážit, že se masturbace často neprovádí v plné vnitřní svobodě, nýbrž může být znamením psychického přetížení. Nejlepší cesta z této těžkosti by pak spočívala v tom, že se překoná vnitřní izolace a mezilidské vztahy se budou vytvářet uspokojivěji. Samozřejmě by se měl člověk také učit nepodvolovat se jednoduše pokaždé svým sexuálním přáním, nýbrž pudové uspokojení odkládat, resp. se ho zříkat. Masturbace je ovšem nejenom symptomem poruchy, spočívající v něčem jiném, zejména v mezilidských vztazích, nýbrž i jednáním, které může ze své strany zesílit vnitřní osamělost a existující nedostatečnosti ve vztazích s bližními. Erotické energie se nevloží do mezilidských vztahů, nýbrž spotřebují v egocentrickém hledání slasti. Sexualita se tu ve skutečnosti neorientuje na určité Ty, nýbrž zůstává přiřazena sebevztažným cílům. V tom tkví základní nelogičnost masturbace.

Sebeukájení není tedy pro mezilidské vztahy, a proto i pro mravní hodnocení bezvýznamné. Je ovšem vždy třeba vidět i mnohoznačnost, která k jednání takového druhu náleží. Na jedné straně stojí v protikladu k žádoucí partnerské orientaci sexuality, na druhé straně na ni jako na odreagování vnitřního přetížení nelze pohlížet ani pouze negativně. Spíše může být prostřednictvím doprovodných fantazií také krokem ve směru dospělé sexuality.

Masturbace je hodná morálního zamítnutí potud, upevňuje-li egocentričnost osoby a poškozuje-li vztah k bližnímu, resp. schopnost milovat. Jinak je ale nejenom výrazem a posílením zvrácené sebevztažnosti, nýbrž také i úlevným jednáním, jež může způsobit uvolnění a podle okolností zabránit i horšímu chybnému vývoji. O těžkém hříchu lze hovořit jistě jen tehdy, kdyby úmyslná a často prováděná masturbace vedla k mravně výrazně špatnému postoji. To obyčejně nelze předpokládat.

V zájmu zrání lidské osoby by měl vývoj mladého člověka od masturbace odvádět. Časté masturbování nelze obzvlášť vzhledem k úloze sebevýchovy osobnosti považovat jednoduše za normální a mravně indiferentní. Takové hodnocení by k tomu ještě mohlo svádět i ty, kteří se dokáží masturbace vzdát.

Půjde o to, aby se na masturbaci nahlíželo v první řadě jako na signál toho, že se nedosáhlo žádoucí vnitřní vyrovnanosti a vytouženého pokoje. Proto se člověk pokouší opatřit si uspokojení, které ve skutečnosti uspokojovat nemůže. – Dále bude důležité ten signál vyložit a nalézt jeho příčiny. Teprve potom bude možné přistoupit k mravnímu hodnocení.

Budit v této souvislosti přehnaný strach by bylo nesprávné. To by jen vedlo ke křečovitosti a utkvívání pozornosti a zvětšovalo by to zlo. Dospívající by se proto měl nejprve naučit rozumět souvislostem. Měl by být motivován k tomu, aby se masturbaci jednoduše nevystavoval. U dospělých často bývá masturbace symptomem mimosexuálního problému v oblasti mezilidských vztahů. V zásadě se ani zde mnoho nezíská, jestliže se člověk pokouší tento symptom přemoci, aniž se pronikne k hlubším příčinám. Otázka viny by se pak měřila v první řadě podle toho, jak dalece je na vině ona hlubší příčina, tedy např. přehnaný egocentrismus a obrana před mezilidskými setkáními. Kromě toho může být ale masturbace podmíněna převážně organickou poruchou, aniž by se mohl v příčinách i účincích předpokládat značný odpor vůči otevřenosti k bližnímu. Ani v takovém případě by toto chování jistě nebylo zcela bezproblémové, protože v sexualitě od sebe nelze zcela oddělit organickou oblast a osobní, základní mravní orientaci. Proto se vždy vyžaduje úsilí o to, aby se člověk nevydával masturbačním návykům jednoduše bez odporu. Právě tam, kde je toto úsilí zásadně dáno, se ovšem nemůže jednotlivému úkonu sebeukájení přisuzovat příliš velký mravní význam.