Sekce: Knihovna
2. Sexuální pedagogika z pohledu křesťanství
z knihy Sexualita a křesťanská morálka
Sexuální pedagogika je nepostradatelnou, podstatnou součástí každé výchovy. Člověk prostě potřebuje výchovný vliv svého okolí. Sexuální výchova se děje primárně prostřednictvím rodičů, ale nezbytně i prostřednictvím sourozenců a všech ostatních blízkých osob, které jsou důležité pro život dítěte i dospívajícího jedince. Proto by ani nebylo realistické, kdyby se právo na sexuální výchovu chtělo vyhrazovat pouze rodičům. I když zcela odhlédneme od toho, že tohoto práva často nedostatečně využívají, bylo by mýlkou neuznat, že stejně tak i jiní lidé, s nimiž se děti i mladiství setkávají, ovlivňují svým příkladem, svým slovem a dokonce i záměrným mlčením pedagogický postoj k sexualitě. Držet je jistě třeba to, že výchovné právo rodičů má prioritu například vůči právu školy. Tomu však nelze rozumět v tom smyslu, jako by škola jako taková neměla v této otázce vůbec žádné právo a mohla je získat až na základě pověření od rodičů. Skutečnost, že jsou děti škole svěřeny, zároveň znamená, že se prostřednictvím školy realizuje obecný pedagogický vliv, a tím i vliv v otázkách sexuality. To ovšem nutně neznamená, že by každý učitel a každá učitelka sami od sebe měli právo neomezeně předkládat žákům své individuální teoretické koncepce, které mohou být ideologicky či světonázorově ve značném protikladu k pojetí dětí. Avšak úměrně tomu, jak rodiče ve své pedagogické odpovědnosti selhávají, vzrůstá přirozeně subsidiární odpovědnost a právo jiných instancí, obzvlášť školy, na zástupné působení. /…/
Pohlavní sklon člověka je silou, která je předpokladem partnerství a zcela obecně schopnosti každého člověka někoho milovat. V láskyplném vztahu přitom člověk zakouší, že láska prostě není jen ovoce vlastní výkonnosti, vlastním dílem, nýbrž že smět někoho milovat je štěstím a milostí. Láska se ovšem netýká jen nějaké podružné funkce člověka, nýbrž celé jeho osobnosti, takže rozhodnutí milovat druhého člověka představuje vposledku rozhodnutí pro lásku vůbec, a tím také příklon k Bohu. Člověk, který skutečně miluje, tak zakouší také Boží milost.
Hodnoty sexuálního vztahu
Příroda a její zákony mohou vytyčovat hranice, v nichž se má uskutečňovat lidské jednání. To však nestačí ani sexuální etice, ani pedagogice. Ve výchově se budou vždy muset formulovat i pozitivní hodnoty, které mladého člověka oslovují a mohou ho pak přesvědčit, proč je třeba respektovat určité normy.
Sexualita nalézá svou plnou podobu v manželství. To má také být obrazem Kristovy lásky k církvi. Láska je tedy vlastním cílem, v jehož perspektivě se má sexualita chápat. Právě zde je ostatně také třeba hledat společný jmenovatel života v manželství a mimo manželství v křesťanském chápání: obě životní formy mají smysl, pokud se dávají do služby lásce. Jinak to vidí některé moderní systémy sexuální morálky, které považují za nejvyšší hodnotu rozkoš.
Nejvyšší požadavek křesťanské sexuální pedagogiky spočívá v tom, aby byl mladý člověk vychováván k partnerství a lásce. Tím nejdůležitějším ve výchově zřejmě tedy není potlačování sexuálních pocitů, nýbrž uschopnění ke komunikaci a lásce. Tím je také řečeno, že jednou z nejdůležitějších věcí v sexuální výchově je prostě příklad rodičů, způsob, jak se k sobě chovají otec a matka.
Diferencujeme-li poněkud tuto myšlenku a uvážíme-li, že v láskyplném setkávání muže a ženy má své místo a svůj význam také tělesnost, pak také můžeme říci, že v sexuální výchově jde o to, aby mladý člověk získal schopnost intimity i odstupu.
Intimitu nemůže a nemá člověk mít a pěstovat jednoduše s každým. Ani v sexuální výchově proto nebude žádoucí, aby byl mladý člověk prostě v intimním poměru vůči jakémukoliv partnerovi. Při výchově k intimitě jde spíše o to, aby vztah, který se stává stále bližším, byl člověk schopen vyjádřit také tělesně. Přesněji vzato se tedy nejedná o zvláštní nacvičování schopnosti k intimitě, nýbrž o schopnost hlubokých emocionálně ražených vztahů, zahrnujících partnera v jeho celistvosti. Tomu se nelze naučit pomocí jednotlivých, gymnastice podobných cviků, neboť tu jde o postoj vycházející z hlubokých ústředních mezilidských vztahů.
Ve schopnosti k intimitě se nejedná pouze o to, že se lze krátkodobě přiblížit k partnerovi. Člověk by měl spíše získávat schopnost nepociťovat přítomnost druhého natrvalo jako obtížnou, nýbrž ho mít duševně i tělesně rád, mít z něho radost a vzájemně také vyhledávat i něžný kontakt. Nejde tedy o nějaké sexuální dobrodružství, nýbrž o základní lidské pocity v déle trvajícím partnerství. Takže je myslitelné, aby někdo byl vůči druhému nejprve jakoby duchem nepřítomný a vzdálený, ale v průběhu dalšího vývoje vztahu získal velmi dobrou schopnost intimního setkání.
K lásce však vedle schopnosti intimity náleží také schopnost odstupu. Tento odstup má zajišťovat určitou autonomii jednotlivce, aby s ním druzí nemohli jednoduše libovolně manipulovat. Každý člověk si proto chce chránit také oblast své intimity. Vzpomeňme třeba na potřebu dospívajícího mít vlastní pokoj, na touhu mnohých lidí po malé zahradě, která není pro druhé jednoduše přístupná atd. V sexuální oblasti je intimní sféra obzvlášť důležitá a nutná. Má zajišťovat, aby se člověk mohl vázat na někoho jiného, aniž by byl současně k dispozici pro další partnery nebo dokonce pro zcela náhodné známosti. To je nutné v zájmu partnerství, neboť jinak by byla trvalá výdrž sotva možná a stále by vznikaly konflikty i žárlivost. Myšlenka, že lze žít i v trojúhelníku vztahů nebo v takzvaném otevřeném manželství, naprosto podceňuje lidskou psýchu a v praxi také jednoznačně ztroskotává. Obdobné vztahy existují zpravidla jen krátkou dobu a představují spíše přechodnou fázi na cestě k rozbití manželství.
Peter Schellenbaum ukazuje, že ke zralé lásce patří také schopnost říci ne. Jestliže to člověk nedokáže, je partnerovi jednoduše podřízen a nemůže mu pak ani dát, co k hlubokému rovnému partnerskému vztahu patří. Robin Norwood se zabývá podobným tématem. Nemůže jít o to, aby se lidé vychovávali jen k tomu, aby byli s to se intimně někomu odevzdat; stejně důležitá je i ona druhá schopnost, schopnost udržovat odstup.
Už malé dítě se chce držet jemu důvěrně známého člověka a od ostatních se spíše odvrací. Ukazuje se to např. na sedmiměsíčním strachu kojence, který začal jednoznačně rozpoznávat obličej matky a pak se od jiných, cizích osob odvrací. Stojí to i v pozadí vyvíjejícího se sexuálního studu, který má sice kulturně nejrůznější projevy, ale z hlediska funkce jde vždycky o totéž, totiž o střežení intimní sféry před ohrožením zvenčí. Tato emocionální reakce rozhodně není znamením nějakého vnitřního zaseknutí nebo nesmyslné pruderie.
Výchovou je pak ovšem možné tento pocit zesílit či oslabit. Obzvláště v 19. a počínajícím 20. století existovaly na tomto poli extrémní formy pruderie, kde se potřeba ochrany intimní sféry rozvinula přehnaně a byla posedlá strachem.
Dnes se ocitáme spíše ve druhém extrému. Tu a tam dochází ve výchově k pokusům překonávat pocit studu, a to směrem k značné svobodomyslnosti. Hledají se techniky, jak správný partnerský vztah nacvičit, jak to např. chápal van de Velde se svým mechanistickým obrazem člověka ve své knize „Dokonalé manželství“.
Dalším aspektem, který má pro dobrý partnerský vztah základní důležitost, je věrnost. Láska se stává opravdovou a pravdivou teprve tehdy, jestliže se osvědčuje jako věrná. Když chce např. nějaký muž ukázat ženě, že ji miluje z nejhlubšího srdce, musí jeho úsilí obsahovat slib, že to platí i pro budoucnost. Čím je výraz lásky k druhému zásadnější a vážnější, tím více se blíží tomu, co je specifické pro trvalý svazek, pro manželství. V tom také tkví důvod toho, že podle katolického pojetí má plné pohlavní spojení své místo v manželství. Neboť právě tam se dává slib, který nezná žádné časové omezení.
K šťastnému mezilidskému vztahu náleží konečně také schopnost překonávat konflikty a odpouštět. Sexuální výchovu nelze totiž pojímat jako izolovanou součást výchovy, nýbrž se musí zahrnout do velkého cíle výchovy k životaschopnosti. Mnoho manželství dnes ztroskotává proto, že se partneři nenaučili si vzájemně odpouštět, vyříkávat si a zvládat své konflikty v dialogu. Naopak úspěšné a zdařilé partnerství představuje ten nejlepší předpoklad i pro harmonii v sexuální oblasti.
Z těchto úvah vyplývají důsledky pro otázku hříšnosti selhání v sexuální oblasti. Tradice soudila v této otázce velmi přísně. Dokonce se hojně zastávalo pojetí, že v 6. přikázání existují z povahy věci pouze těžké hříchy (tedy jen „materia gravis“). Tuto tezi je třeba silně zpochybnit, a to už pouhým objasněním jejího dějinného vzniku. O historickém zjištění se nadto ale musí říci, že těžkost pochybení závisí podle povahy věci vždy na tom, jaké hodnoty a obsahy smyslu se popírají. Vychází-li se ve smyslu určité tradice z toho, že cílem pohlavního styku je jednoznačně a přednostně rozmnožování, pak má pochybení proti tomuto cíli těžkou závažnost. Vyjádří-li se to velmi radikálně, přiblížíme se dokonce k oné formulaci, jíž použil teolog Carlo Caffarra, srovnal-li v roce 1988 na kongresu morálních teologů v Římě zabraňování početí s vraždou, protože se v obou případech jedná o popření lidského života.
Vidíme-li však v sexuálním životě rozmnožování jako velmi zřídka nastávající zvláštní případ, vedle něhož existují ještě jiné hodnoty a cíle, pak je pochybení v sexuální oblasti třeba poměřovat především podle toho, jak dalece je v rozporu s příslušnými hodnotami. Do jaké míry a jak dalece poškozuje např. masturbace schopnost k odpovědnému partnerství a rodičovství nebo dokonce hodnotu života? Tady už se pak nebude hovořit stále o jediném, tj. o těžkém hříchu. Překračování oprávněných norem se přirozeně nebude ani bagatelizovat: Kdo neví, co je to zdrženlivost a nezřízeně se oddává erotickým choutkám, u toho jistě utrpí ony schopnosti, které vyžaduje dobré manželské partnerství a rodičovství. Takový člověk zřejmě také nedokáže zaujmout takový postoj, jaký např. vyžaduje dočasnou či trvalou ztrátu partnera. Ale při takovém pohledu nezáleží tak moc na případném jednotlivém skutku, nýbrž spíše na chování a zvycích, jakkoli ovšem někdy může mít i jednotlivý čin charakter stržení hráze.
Je však zcela myslitelné, že příliš přísná sexuální výchova a dokonce i příliš přísná sebevýchova a sebekontrola někdy může potlačováním smyslových tužeb cíli a smyslu sexuality škodit víc než nějaký příležitostný prohřešek proti nějaké méně důležité sexuální normě.
Sexuální normy
Názory a potřeby, jež mají dospívající, jsou z velké části odrazem postoje jejich rodičů a vychovatelů. Lze třeba zjistit, že nějaká matka řekne: „Nerada bych, aby moje třinácti či čtrnáctiletá dcera musela vyrůstat ve zdrženlivosti, jako jsem musela já. A tak jí už teď dávám pilulku.“ Nebo třeba rodiče všemi prostředky podporují intimní vztah patnáctileté dcery s jejím přítelem v domnění, že by jí to mohlo přinést štěstí na celý život. Zřejmě přitom ani netuší, že jejich děvče ještě v tomto věku není prostě zralé na trvalý vztah a že pak bude v dlouhém procesu bojovat o to, aby se od tohoto přítele opět osvobodilo. Rodiče promítají své vlastní postoje a svá přání do svých dětí, a tak na nich často uplatňují problematický výchovný vliv. Pro dobrou sexuální výchovu má proto velkou důležitost objasnění postoje rodičů. Dnes je často podstatně snazší hovořit o předmanželské zdrženlivosti s mladistvými, než to bývalo u generace jejich rodičů.
Pro rozhovor o konkrétních sexuálních normách může být užitečný způsob uvažování o sexualitě jako řeči těla, jak ji rozvinul obzvlášť Kurt Loewit. – Ptáme-li se, co vyjadřuje pohlavní spojení, můžeme nejspíš vytknout následující: chtít být zcela jedno, vzájemně si plně důvěřovat, umět být pospolu v bezpečí, chtít se vzájemně obdarovat atd. – To vše se děje mezi osobami, které nemají žádný jepičí život, nýbrž mají budoucnost. Proto by odporovalo pravdivosti tohoto dění, kdyby si lidé tímto tělesným způsobem dnes řekli bezvýhradné Ano, ale zítra už by o tom nechtěli nic vědět. Tělesné spojení není pouze výrazem přítomné lásky, nýbrž také zaslíbením věrnosti. Proto může toto dění nalézt svou plnou pravdivost pouze tam, kde se uskutečňuje ve společenství chápaném jako nerozlučitelné.
Z této úvahy pak také vyplývá základní princip katolické sexuální morálky, že pohlavní poměr má své místo v manželství. Neboť právě manželství je oním prostorem, v němž si lidé slíbili definitivní sounáležitost. Existuje tu arci námitka, že nerozlučnost vztahu může přece začít již dávno před svatbou. Tato námitka vycházející z personalistického způsobu myšlení však bere nedostatečný ohled na sociální dimenzi člověka a na význam institucí.
Jen si představme dva mladé lidi, kteří se do sebe zamilovali, ale své vzájemné city před sebou úspěšně skrývají. Došel-li by pak jeden z partnerů k závěru, že by s tím druhým přece jen nechtěl žít, a od druhého se odvrátil, nikdo by mu to nemohl vyčítat. – Jestliže naproti tomu svou lásku druhému přizná, situace se tím změní. Slovem, které si řeknou, vznikne závazek, jenž předtím neexistoval. V partnerovi se vzbouzí očekávání, a jestliže se později zklame, může se tomu druhému těžce ublížit. Vyznáním a souhlasem, který z toho vznikl, získal vztah mezi partnery novou interpersonální realitu a závaznost.
To, co jsme si tu řekli o dvou lidech, platí analogicky i pro poměr páru vůči veřejnosti. Jestliže si tento pár vyznal svou lásku nejen mezi čtyřma očima, nýbrž ji stvrdil i před veřejností, získává partnerský vztah další, novou sociální realitu a závaznost. Tímto veřejným prohlášením se partneři k sobě ještě více připoutávají. Člověk se zavazuje i vůči veřejnosti, a tím na sebe nejen bere nový závazek, nýbrž nalézá také novou šanci. Neboť veřejný charakter s sebou nikoli náhodou nese také práva a sociální statut, který je pro trvání společenství často rozhodující.
Ohledně otázky provinilosti se musí principiálně říci, že o vině lze hovořit tím více, čím více se pohlavní vztahy vzdalují od ideálu manželství. Proto se musí intimní vztah snoubenců přirozeně hodnotit méně negativně než vztah páru, který ještě nedospěl k žádnému rozhodnutí o pozdějším manželství, a takovýto vztah se zase posuzuje méně kriticky než zcela nezávazné, proměnlivé pohlavní vztahy.
Dnes je zapotřebí nového vymezení smyslu sexuality a spíše personální než biologizující antropologie, aby se mohly nově promyslet normy i nově zhodnotit jejich porušování. Má to důležité důsledky i pro sexuální výchovu. Neboť právě v pedagogice je důležité, aby se mladým lidem daly vedle vlastního příkladu také argumenty, které nebudou v jejich představě o světě ničím cizím, a nebudou proto ukvapeně odmítnuty.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Hans Rotter
