Na studiích v Římě

z knihy Tokijské květy , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

To, co jsi v Římě studoval, byla svým způsobem obdoba filozofického kurzu z Děčína?

Děčín byl spíše obdobou tříletého filozofického kurzu na papežské Gregoriánské univerzitě, kopírovali zdejší programy. V Římě mi byli oporou čeští jezuité. Pater Špidlík v Orientálním ústavu, tenkrát mladý kněz, který se vyznačoval vtipem a sklony k rýmování. Filozofickou teologii na Gregoriáně vyučoval pater Kořínek, těžkomyslný, ale hodný člověk; co chvíli na něco naříkal a Špidlík na něj vytvořil epigram: „Zase vstávat, pro Pána, jsem to chudák od rána.“ Když se pak se mnou loučili a já odjížděl do Japonska, napsal pro mne pater Kořínek ve své trudnomyslnosti a lásce báseň, kterou nám přednesl. Mělo to být srdcervoucí, jak odjíždím za moře – tenkrát ještě panoval starý zvyk, že se zámořští misionáři nevracejí, odjížděl jsem doživotně –, ale já si nemohl pomoci a vybuchl jsem smíchem. Chudák Kořínek...

Který z profesorů se ti zapsal do srdce?

Na lovaňské katolické univerzitě v Belgii se pokusil Joseph Maréchal interpretovat tomistickou filozofii ve světle Kantova kriticismu, a zároveň interpretovat Kanta ve světle svatého Tomáše. Naši profesoři v Děčíně tomu velmi fandili, a tedy my studenti taky; se svou trochou francouzštiny z reálného gymnázia jsem se pustil do četby Maréchala. Jenže v Římě nebyl Maréchal moc rád viděn, tam panovala spíš přísná neoscholastika.. Mezi našimi profesory byl ovšem i Belgičan P. Jean Delannoy, který přednášel racionální psychologii a ve svém srdci byl marešalián; i když nemohl veřejně všechno vyslovovat. Velmi jsem si vážil i francouzského profesora René Arnou, který přednášel filozofickou teologii.

Dalo by se říct, že úroveň studia byla na Gregoriáně znatelně vyšší než v Děčíně?

Většina našich děčínských profesorů vystudovala právě na Gregoriáně. Samozřejmě: tam měli mnohem lepší knihovnu, mezi profesory byli Italové – kupodivu v menšině –, Němci, Francouzi, Belgičané, Angličané…, takže předpoklady byly lepší než na malém provinčním institutu v severních Čechách. Ale na druhé straně studovaly v Římě masy bohoslovců, na přednáškách či seminářích nás bylo třeba dvě stě ve třídě. V Děčíně jsme měli snadnější přístup ke svým profesorům.

Seminář s dvěma sty účastníky – to přece nemůže fungovat.

Doma v římském scholastikátě jsme byli přátelský kroužek jezuitů-studentů filozofie, bylo nás nějakých dvacet a staral se o nás repetitor – v Anglii mu říkají tutor. Já jsem se při tom stále doučoval italštinu, v živém hovoru a z učebnice. Každý den jsem se naučil jedno přísloví. Odpoledne jsme mívali povinnou hodinovou vycházku a jak jsem kráčel vedle nějakého Itala, hned jsem si na něm své čerstvé přísloví nacvičil.

Navozoval jsi situaci, abys ho mohl použít?

Kdepak, sypal jsem to hlava nehlava – a spolužáci se smáli.

Jak jste trávili prázdniny?

Dnes se studenti rozprchnou, ale tenkrát jsme je trávili společně. Když z Říma vyjedeš na jihovýchod, jsou tam kolem Frascati na pahorcích vinice. Tam má i papež své letní sídlo v Castel Gandolfo. Nedaleko odtud měli římští jezuité gymnázium s internátem pro šlechtické synky Nobile collegio di Mondragone. Ti byli v létě pryč a my zaujali jejich místa. Tam jsme trávili nejdřív čtrnáct dní velkých prázdnin. S úlevou jsme přijali vyhlášení prázdninového představeného, že po dobu velkých prázdnin platí jenom desatero Božích přikázání. V následujících týdnech malých prázdnin už byl prostor i pro studium. Jezdili jsme se i koupat k moři. Mezi kolegy studenty teologie byl jeden šlechtic, jehož tetička měla u moře krásnou soukromou pláž s piniemi, kterou jsme směli používat. Nabádali nás sice k ostražitosti, že všechny pláže ještě nejsou odminované, nicméně si nevzpomínám, že by pod námi bylo něco vybuchlo.

Pater generál Janssens – profesor teologie, distingovaný, hodný, asketický a trošku „papírový“ muž – nám poslal koncem školního roku dopis, v němž nás instruoval, jak máme my scholastici správně trávit prázdniny. Vycházel z přesvědčení, že dnešní mládež neví, jak by se vlastně měla rekreovat. Mohli jsme se tedy podle něj koupat v moři, ale jenom jednou denně. A přitom mít pořádné plavky, odshora až dolů. To byla rána do rozpočtu naší jezuitské koleje, poněvadž nám rektor právě zakoupil nové vlněné plavky normální evropské velikosti a neměl prostředky na nákup dalších.

Možná vycházel ze zkušeností z Belgie, kde je Severní moře studené a jednou se v něm vykoupat je tak akorát.

On prostě věděl všechno lépe… Později ve Frankfurtu na teologii nám náš německý profesor kanonického práva P. Robert Koffler vysvětloval, jak jednotlivé národy přistupují k plnění různých nařízení. „Když v Římě nařídí, že máme skákat 80 centimetrů, tak si my Němci normu zvedneme na 100, ale současně se proti tomu začneme bouřit a rozčilovat. Kdežto Italové to přivítají s potleskem jako nádherný nápad, který vnímají jako cílovou představu, k níž se mají pozvolna blížit. A francouzský přístup prý je: napřed to přeložíme do francouzštiny (a ejhle, při překladu všechny nesnáze zmizí).

Jak jste si tenkrát poradili s koupáním v moři?

Náš italský rektor pater Giorgi prohlásil: „V pravidlech pro představeného mám předepsáno meditovat každý den půl hodiny o tom, jak plním svůj úřad. Stojí tam taky, že místo toho mohu meditovat obden, ale pak celou hodinu. Když to vezmeme jako klíč k dopisu patera generála, tak můžeme buďto jezdit k moři každý den a jednou se tam vykoupat, nebo jet každý druhý den a koupat se dvakrát. Do kamionu, kterým jsme k moři jezdili, jsme se stejně všichni nevešli, takže jsme byli rozděleni na dvě skupiny a každý z nás se k moři dostal jen obden.

A koupali jste se pouze dvakrát.

Ano, dvakrát – to znamená celé dopoledne, pak byl oběd, a pak podruhé – celé odpoledne.

Aha...

Přesně tak: aha. Pro mne to byla nádherná lekce vhledu do církevnického prostředí; naučili jsme se, jak chápat římské předpisy, aby byli všichni spokojení. A ty plavky? Ty jsme vyřešili tak, že jsme si do vody brali tričko. Když jsme z vody vylezli a začalo nás to studit, svlékli jsme je. Příkaz jsme splnili: při koupání jsme byli celí oblečení… Představený prázdnin, zavalitý a dost široký pater Veletrani to celé řídil velmi benevolentně. Tenkrát se dělaly takové akademie, různé legrační výstupy, a Italové na něj složili píseň, kterou jsme mu pak prozpěvovali na nápěv římských stornellů: Il padre Veletrani, pidi bim pidi bim pidi bimpopo atd atd se zakončením: Soltanto quando nuota, pidi bim pidi bim pidi bimpopo, non è figlio d´un re, d´un re, d´un re. Opěvovali jsme ho, že ho lze chválit ze všech stran, jenom když jde plavat, už není královským synem. On z toho měl náramnou radost. Do Říma jsme se pak vraceli s chutí do práce; byly to hezké prázdniny.

Byl jsi v kontaktu s český seminářem v Římě, s Nepomucenem?

Navštívili jsme Nepomucenum už s Jardou Vančurou na našem výletu do Itálie před vstupem do noviciátu. I nyní na studiích v Římě jsem byl s českými bohoslovci ve styku, i když nechodili na Gregoriánu, nýbrž na Lateránskou univerzitu. Vídali jsme se zejména při různých národních příležitostech. A pak v Římě sídlilo české vysílání vatikánského rozhlasu, tenkrát do éteru četli zřetelně a pomalu různé církevní dokumenty, které se nedaly posílat poštou.

Zpráv z vlasti bylo pomálu.

Přáli jsme bolševikům, aby šli co nejdřív od válu, ale bylo to naopak čím dál trudnější. Zpráv z domova bylo skutečně naprosté minimum. Když jsem pak byl v šestapadesátém roce ve Frankfurtu, bylo mi divné, jak se Svobodná Evropa a další vysílačky snažily posilovat Maďary v jejich povstání, přestože bylo jasné, že je Západ vojensky nepodpoří a celé to skončí strašlivě. Po zásahu sovětských tanků následoval exodus francouzských intelektuálů z komunistické strany; Sartre odsoudil ruský komunismus, že podřizuje skutečnost představám strany, a je tedy vlastně protismyslně čirým idealismem.

Prodělal jsi v Římě nějakou myšlenkovou katarzi v tom smyslu, že sis připustil, že se domů zřejmě už nikdy nevrátíš?

S tím jsem počítal od začátku, když jsem se hlásil do misií.

(Redakčně upraveno)

Ef 2,19-22;

Komentář k Jan 20,24-29: Naše víra může být posílena Tomášovou chutí přesvědčit se. Mohu přemýšlet: je víra záležitostí rozumu, vidění, nebo spíš lásky a chuti uvěřit?