Touha po plném životě

O přikázáních

z knihy Desatero - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

Dnes začínáme nový cyklus katechezí. Bude pojednávat o přikázáních. Na úvod si vezměme podnět z právě vyslechnutého úryvku o Ježíšově setkání s člověkem, který se Jej vkleče ptá, co má dělat, aby dostal život věčný (srov. Mk 10,17-21). Tato otázka je výzva týkající se každého z nás, totiž touha po plném, nekonečném životě. Jak si počínat, abychom jej dosáhli? Jakou cestou se vydat? Žít doopravdy, žít šlechetně… Kolik jen mladých si přeje žít a ničí se následováním prchavých věcí.

Někteří si myslí, že je lépe tento podnět k životu uhasit, protože je nebezpečný. Chtěl bych říci zejména mladým: naším největším nepřítelem nejsou konkrétní problémy, jakkoli by byly vážné a dramatické. Životu je nejvíce nebezpečný špatný duch přizpůsobivosti, což není umírněnost či pokora, nýbrž prostřednost, bázlivost (Otcové užívají slova oligopsychia. Sv. Jan Damašský to nazývá »obavou vykonat skutek« - O pravé víře, II, 15; a sv. Jan Klimak dodává, že „bázlivost je chlapecká vlastnost v duši, která už není mladá“ - Nebeský žebřík, XX, 1,2).

Má bojácný mladík nějakou budoucnost? Nemá! Zůstane-li takovým, nevyroste, nebude se mu dařit. Takovíto mladí, kteří říkají »jsem zkrátka takový« a všeho se bojí, nepokročí dál. Nezbytná je mírnost a síla, ale nikoli bázlivost a prostřednost. Blahoslavený Pier Giorgio Frassati říkával, že je třeba žít, nikoli živořit (List Isidorovi Boninimu, 27. února 1925). Prostřednost živoří. Život se žije. Dnešním mladým lidem je třeba u nebeského Otce vyprošovat dar svatého neklidu. Když je doma, kdekoli v rodině, vidět někdo mladý, jak celý den sedí, maminka či tatínek si řeknou: »Není mu něco? Není nemocný?« a dovedou jej k lékaři. V mládí život postupuje kupředu, vyznačuje se svatým neklidem, schopností nespokojit se s bezbarvým životem, který postrádá krásu. Nebudou-li mladí hladovět po autentickém životě - říkám si - kam lidstvo dospěje? Kam dojde lidstvo s takovými mladými?

Otázka onoho člověka z evangelia, kterou jsme v úvodu slyšeli, je v každém z nás: jak dosáhnout života, života v hojnosti, štěstí? Ježíš odpovídá: »Znáš přikázání« (v.19), a cituje část Desatera. Je to pedagogický postup, kterým chce Ježíš přivést ke konkrétnímu závěru. Z otázky je totiž zřejmé, že dotyčný člověk plný život postrádá, hledá víc a je neklidný. Co tedy musí pochopit? Říká: »Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí« (v.20).

Jak se přechází od mládí k dospělosti? Jakmile se začnou přijímat vlastní meze. Dospělým se člověk stává, když relativizuje sám sebe a uvědomuje si, co mu »schází« (v.21). Je nucen uznat, že všechno, co může „udělat“, nedosahuje „stropu“ a nepřesahuje určitou mez.

Jak je krásné být muži a ženami! Jak cenný je náš život! A přece je pravda, že v dějinách posledních staletí člověk nezřídka a s tragickými důsledky odmítal pravdu týkající se jeho vlastních mezí.

Ježíš nám v evangeliu říká něco, co nám může pomoci: »Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit« (Mt 5,17). Pán Ježíš dává naplnění. Proto přišel. Onen člověk musel stanout na prahu jakéhosi skoku, kde se mu otevírá možnost přestat žít ze sebe sama, ze svých skutků a ze svého majetku, a právě proto, že mu plný život schází, zanechat všeho a následovat Pána (Oko je stvořeno pro světlo, ucho pro zvuky a touha duše k upnutí se ke Kristu – Nicolaos Kabasilias, Život v Kristu, II, 90). Stojí za povšimnutí, že pozoruhodné a nezměrné Ježíšovo závěrečné pozvání neobsahuje nabídku chudoby, nýbrž bohatství, toho pravého: »Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě« (v.21).

Kdyby měl někdo možnost vybrat si mezi originálem a kopií, co by si zvolil? Toto je výzva: najít originál, nikoli kopii života. Ježíš nenabízí náhražky, nýbrž pravý život, pravou lásku a pravé bohatství! Jak nás budou moci mladí následovat ve víře, když neuvidí, že volíme originál, a když uvidí, že jsme si zvykli na prostřednost? Je nepěkné potkávat průměrné křesťany, a dovolím si říci „trpasličí“ křesťany, kteří rostou jen do určité velikosti a dál už ne, křesťany se srdcem zakrslým, uzavřeným. To není pěkné. Je zapotřebí příklad někoho, kdo mne pozve „dál“ a k něčemu „víc“, abych trochu rostl. Svatý Ignác to nazýval magis čili „oheň a horlivá činnost, která otřásá usínajícími“ (srov. Promluva na 36. generální kongregaci Tovaryšstva Ježíšova, 24.10.2016: „Jde o tzv. magis, ono plus, jež Ignáce vede k tomu, aby začínal a doprovázel procesy a hodnotil jejich reálný vliv na lidský život ve věcech víry či spravedlnosti anebo milosrdenství a činorodé lásky.“)

Cesta, která schází, vede z té, která je. Ježíš nepřišel zrušit Zákon či Proroky, nýbrž naplnit. Musíme začít od reality, abychom skočili do toho, co schází. Musíme zpytovat to všední, abychom se otevřeli tomu nevšednímu.

V těchto katechezích si jako křesťané vezmeme dvě Mojžíšovy desky a budeme se držet Ježíše za ruku, abychom Jeho následováním přešli od mladických iluzí k nebeskému pokladu. V každém z oněch starých a moudrých zákonů objevíme dveře otevřené nebeským Otcem, protože jimi prošel Pán Ježíš, který nás vede do věčného života, Svého života a života Božích dětí.