I. Modloslužba

O přikázáních

z knihy Desatero - cyklus katechezí papeže Františka , vydal(o): Radio Vaticana

Budeme dnes pokračovat v rozjímání o Desateru a hlouběji se zamyslíme nad modloslužbou, o níž jsme mluvili minulý týden, na což nyní navážeme, protože je velmi důležité toto téma poznat. Podnětem nám bude modla povýtce, totiž zlatý býček, o kterém mluví kniha Exodus (32,1-8), jejíž úryvek jsme slyšeli. Tato epizoda má přesný kontext: poušť, kde lid očekává Mojžíše, jenž vystoupil na horu, aby přijal poučení od Hospodina.

Co je to poušť? Je to místo, kde kraluje vratkost a nejistota. Na poušti není nic, chybí voda, jídlo i přístřeší. Poušť je obraz lidského života, jehož situace je nejistá a který postrádá nedotknutelné záruky. Tato nejistota budí v člověku primární úzkosti, které Ježíš zmiňuje v evangeliu: »Co budeme jíst? Co budeme pít? Do čeho se oblečeme?« (Mt 6,31). To jsou primární starosti a vyvolává je poušť.

A na této poušti se vznítí modloslužba. Proč? Mojžíš, který vystoupil na horu, se dlouho nevracel (Ex 32,1). Zůstal tam čtyřicet dnů a lidé se rozmrzeli. Postrádali oporu, kterou představoval Mojžíš, lídr, hlava a bezpečný vůdce, což se stalo neudržitelným. Lid proto požádal o viditelného bůžka, aby se mohl identifikovat a orientovat. Lid upadl do léčky. Áronovi řekli: »Udělej nám bůžka, který by šel před námi« (v.1) Udělej nám lídra, udělej nám vůdce. Lidská přirozenost, aby se zbavila nepevné pouště, hledá religiozitu vlastní výroby. Když se Bůh neukazuje, uděláme si bůžka na míru: „Uctívání modly nepřináší riziko, že budeme povoláni k něčemu, co nás vytrhne z našich jistot, protože modly »mají ústa, ale nemluví« (Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom do středu reality postavili sebe sama tím, že se klaníme dílu vlastních rukou“ (Lumen fidei, 13).

Áron této žádosti lidu nedovede vzdorovat a zhotoví zlatého býčka. Na Blízkém východě měl ve starověku býček dvojí význam. Jednak znázorňoval plodnost a hojnost, a jednak energii a sílu, ale především je ze zlata, protože je symbolem bohatství a úspěchu, moci a peněz. Velkými modlami jsou úspěch, moc a peníze! Jsou to ustavičná pokušení. Zlatý býček je tedy symbolem všech tužeb, které vytvářejí iluzi svobody, avšak zotročují, protože modla vždycky zotročuje. Má podmanivost a ty podléháš. Podmanivost hada pozorujícího ptáčka, který strne a je uloven. Áron nedovedl vzdorovat.

Všechno se ale rodí z neschopnosti důvěřovat především Bohu, do Něho vkládat jistotu a nechat na Bohu, aby dal touhám našeho srdce pravou hloubku. To umožní snášet i slabost, nejistotu a vratkost. Vztah k Bohu nás činí silnými ve slabosti, v nejistotě i vratkosti. Bez Božího primátu se snadno upadá do modloslužby a spokojenosti s ubohými ujištěními. O tomto pokušení čteme v Bibli neustále. A všimněte si, že vysvobodit lid z Egypta za pomoci znamení moci a lásky nedalo Bohu takovou práci. Obrovskou námahu však vynaložil Bůh na odstranění „Egypta“ ze srdce lidu, tedy na odstranění modloslužby z lidských srdcí. A Bůh stále pracuje na jejím odstranění z našich srdcí. Obrovskou práci má Bůh s odstraněním „onoho Egypta“, který si nosíme v sobě a kterým je podmanivost modloslužby.

Když se přijme Bůh Ježíše Krista, který ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým (srov. 2 Kor 8,9, zjistí se, že uznání vlastní slabosti není neštěstím lidského života, nýbrž podmínkou otevření se Tomu, který je opravdu mocný. Dveřmi slabosti tedy vstupuje Boží spása (srov. 2 Kor 12,10), mocí vlastní nedostatečnosti se člověk otevírá Božímu otcovství. Svoboda člověka se rodí z uznání, že pravý Bůh je jediný Pán. To umožňuje přijmout vlastní křehkost a odmítat modly vlastního srdce.

My křesťané máme pohled upřený k ukřižovanému Kristu (srov. Jan 19,37), který je slabý, pohrdaný a zbavený všeho. V Něm se však zjevuje tvář pravého Boha, sláva lásky a nikoli blyštivého klamu. Izaiáš říká: „Jeho rány nás uzdravily“ (Iz 53,5). Byli jsme uzdraveni slabostí muže, který byl Bůh. Ranami. A svými slabostmi se můžeme otevřít Boží spáse. Naše uzdravení přichází od Toho, který se stal chudým, přitakal ztroskotání a vzal na sebe veškerou naši vratkost, aby ji naplnil láskou a silou. Přichází nám zjevit Boží otcovství; v Kristu už není naše křehkost prokletím, nýbrž místem setkání s Otcem a zdrojem nové síly shůry.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: papež František

Témata: desatero

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.