Když II. vatikánský koncil hovořil o dialogu s nekřesťanskými náboženstvími, ovzduší ještě nebylo připraveno. Vypuklo velké nadšení, ale zakrátko jsme viděli, jak jsou světy jiných náboženství složité, že se nedají sladit s křesťanstvím. Z toho vyplynulo zklamání a pesimismus.
 
Skutečnost je ale taková, že zejména v západní Evropě jsme ponořeni do světa nábožensky i etnicky pluralistického. Přes hrozné etnické čistky bude 21. století dobou, kdy budou vedle sebe žít nejrůznější náboženské a etnické skupiny. Koncil ukázal, jak v této situaci žít. Nebude to lhostejnost k víře druhého ani zapomenutí vlastní víry ani zdůrazňování protichůdných odlišností nebo sektářství osob roztroušených v příliš velkém světě. Církev dialogu cítí podle koncilu „svůj úkol podporovat jednotu a lásku mezi lidmi“; „zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti (Nostra aetate), deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Církev některých, která nezapomíná na úděl všech.

Dialog není speciální činnost některé církevní instituce. Je to otázka každodenního života, setkání s druhým, osobního přátelství. Komunita Sant’Egidio začala už před lety žít tento rozměr přátelství a solidarity se zahraničními přistěhovalci, často s muslimy. Každodenně prožívaný dialog není školou relativismu a neodmítá vydávat svědectví o naději, která je v nás. Dialog je jako láska: má kořeny v evangeliu a živí se jeho slovy. Není-li evangelia, není ani dialogu. Ale je to také pocit vycházející z evangelia, že existuje společný osud, který nás sjednocuje.
 
Se svolením zpracováno podle knihy 
Andrea Riccardi, Bůh nemá strach,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde