Líbí se mi svoboda, kterou odjakživa církev dopřává výkladům biblických obrazů. Také jsem si na jeden troufl. Týká se slavné Abrahámovy oběti a z toho plynoucího přátelství s Bohem. Myslím, že ten anděl, který Abrahámovi při oběti zastavil ruku, k němu přistoupil jaksi zevnitř, že šlo o niternou intervenci, a uposlechnout ho vyžadovalo tím pádem nesmírnou odvahu k neuposlechnutí… Abrahámův čin neobětování Izáka byl především velkým krokem v poznání pravého Boha. Bůh ho nazývá přítelem, protože ho Abrahám poznal, jaký je, a poznal tak, že tento Bůh nemůže být uctíván krvavým důkazem oddanosti. Je to čin ve stejné linii náboženské statečnosti, s jakou se setkáváme u Josefa, který se rozhodl neuposlechnout mojžíšský zákon, nenechal kamenováním odstranit hřích své cizoložné snoubenky, jak Zákon přikazoval, a místo toho, aby ji vydal, chtěl ji nejen v tajnosti propustit, ale dokonce dal před jasnou literou Zákona přednost snovému zážitku.
Ani Pavlovo odmítnutí obřízky a dalších nařízení Zákona se neudálo bez obrovské odvahy víry. Již k Abrahámovi promluvil Bůh, Otec Ježíšův s ním komunikoval. On je stejný, on je od věčnosti Láskou. Co se vyvíjelo, byla naslouchací kapacita lidského srdce. Když pocítil Jozue ve svém srdci Boží přání „ať to město je mé“, tak šel a všechny v tom městě podřezal, protože jinou ideu o obětování Bohu neměl. Když totéž zaslechl apoštol, tak šel a hlásal tam Boží slovo.
