Nechť je mi odpuštěno, že neprobádatelné velikonoční tajemství srovnávám s dílem R. Tolkiena "Pán prstenů".
Ježíšova nevyslyšená modlitba v Getsemane
Klíčovou velikonoční událostí je Getsemanská zahrada, Kristova modlitba „je-li to možné, ať mne mine tento kalich, ale ne jak já chci, ale jak Ty chceš“ (srov. Mt 26,39). Modlitba, kterou se obrací Bůh k Bohu, člověk bez hříchu ke svému Stvořiteli, modlitba, která nebude vyslyšena. Kristus půjde do konce a zemře. Všechno ostatní, co následuje po Getsemanské zahradě, je již spuštěná lavina, logický směr kroků, který jde přes bičování po ukřižování. V Getsemanské zahradě se odehrává to největší pokušení Krista, stane se, ne jak on chce, ale jak chce Otec. Ještě teď je naposled možno vstát a odejít pryč z divadla, pryč o d herců spících v zahradě a komparsu s meči a holemi, tiše se zvednout a odejít pryč do jiné země a jiného života. /.../
V románu se k velkému úkolu odváží
jen pokorný tvoreček bez rozhledu a ambicí,
který ale nakonec také sleže
V Tolkienovi není kladných hrdinů. Ti velcí a silní si prsten na krk nikdy nepověsí, neboť ví, že jsou velcí a silní, a že právě proto by pro ně bylo pokušení příliš velké. Ani sám velký čaroděj Gandalf, ani odvážný Aragorn, ani samotný král elfů, nikdo si netroufne. Co je komu platné, že jinak manévrují s armádami a vedou pomocné, i když filmařsky vděčné grandiózní bitvy, jít až do ohniska zla se nikdo neodváží.
Odváží se jen pokorný tvoreček bez rozhledu a ambicí, který ani snad není schopen dohlédnout velikosti úkolu, a i on, v samém závěru zkoušky, ve své Getsemanské zahradě, selže, na samé hranici útesu se obrátí a vykřikne k Bohu: „Prsten je můj!“ Pak se, pravda, dějiny dobra a zla protnou, zlo odehraje svůj part a tak napomůže dobru.
Každý z nás někdy volá k Bohu:
„Je-li to možné, ať mne mine tento kalich..."
Situace člověka je taková, že každý z nás se v určitém bodě své zkoušky obrátí k Bohu a řekne: „Je-li to možné, ať mne mine tento kalich, ale jak já chci.“ „Prsten je můj!“, voláme k nebi. Jediný, kdo zkoušku prošel, je právě Kristus – bez hříchu, zkouškou projde za cenu života, neboť ví, že z tunelu není cesta zpět, že kdo se ohlédne, není hoden nebeského království a musí zemřít v ohnivé propasti smrti spolu s prstenem.
To je tajemství křesťanského pojetí života: vítězíme, i když každý z nás prohrává. Bůh vítězí skrze hříšné a my vyhráváme války, i když prohráváme bitvy, do nebe přicházíme schodištěm přes deset rozlomených schodů Desatera.
Kristus nemá ve své armádě ani jednoho vojáka,
který by nikdy neselhal
I když každý z nás na mnohokrát selže, nakonec proti všemu očekávání dobro zvítězí. Kristus nemá ve své armádě ani jednoho chrabrého vojáka, který by nikdy neselhal. Proto je základní ctností nikoli odvaha nebo vytrvalost nebo síla, nýbrž pokora. Křesťanští hrdinové dějin nejsou ani tak hrdinové kladní, jako spíše pokorní.
Se svolením převzato z knihy:
Marek Orko Vácha: Modlitba argentinských nocí,
kterou vydalo Nakladatelství Cesta Brno.
Redakčně upraveno, zkráceno, opatřeno nadpisem a mezitiulky.
Několik kapitol z knihy naleznete zde
