Když je tělo zkoušeno utrpením, pozná se to na duchu. Již řadu let mě trápí časté bolesti vnitřností. Bez přestání mě souží velká slabost žaludku, zatímco horečka, byť i lehká, mě neopouští nikdy. Když za těchto podmínek uvažuji o slovech Písma: „Pán… šlehá… koho uznává za svého syna“ (Žid 12,6), čím jsem skleslejší pro závažnost časných obtíží, tím lépe se mi dýchá v naději na budoucí dobra. Možná je to plán Boží prozřetelnosti, abych – stižen nemocí – komentoval případ Joba zasaženého bolestí. Zkouška mi pomáhá lépe chápat duševní stav člověka, který byl tak tvrdě zkoušený.
Je nicméně jasné, že mé tělesné utrpení je pro mě velkou překážkou v práci. Když tělesné síly dovolují sotva pronášet slova, duch není s to vhodně vyjádřit, co cítí. Jaká je totiž funkce těla, ne-li že je nástrojem duše? Hudebník, i když je nadaným umělcem, nemůže své umění vyjádřit, nemá-li vhodný nástroj. Melodie, kterou zahraje zkušená ruka, nemůže vyznít věrně na rozladěném nástroji, ani dech nevzbudí hudební harmonii, pokud prasklá píšťala vydává skřípavý zvuk.
(Řehoř Veliký, Mravoučný komentář k Jobovi, Dopis Leandrovi, 5)
Se svolením převzato z knihy Lectio Divina na každý den v roce 15, str. 13
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno
