Ve změti omamnosti a marnosti  lidských slov potřebujeme Boží slovo,  - archív citátů

Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční A / Jan 20,19-31 / Příběh o nevěřícím Tomášovi má i jiná důležitá sdělení

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista mluví ale o dalších důležitých věcech. Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli.

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista ovšem o naplnění tohoto přání nic neříká. Mluví ale o dalších důležitých věcech.

Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli. To byl od počátku života církve den, kdy křesťané slavili společně zpřítomňující vzpomínku na svého Pána, tedy dnešním názvoslovím „nedělní mši“. A tuto skutečnost zde evangelista nepřímo „autorizuje“ jako praxi apoštolskou.

Druhým zásadním tématem úryvku je poslání. Zde to není poslání hlásat evangelium, jako u ostatních evangelistů, ale poslání odpouštět hříchy a to v moci přijatého Ducha svatého. Duch svatý je dáván tak, že Ježíš na ně dechl. To připomíná slova z první knihy Mojžíšovy, kde čteme, že Hospodin „vdechl do chřípí dech života, tak se stal člověk živou bytostí“. Máme tedy v souvislosti s jinými texty Písma pochopit, že Bohem darované a pověřenými lidmi sdělované odpuštění je něco tak silného a úžasného, jako stvoření člověka. Ostatně apoštol Pavel říká, že kdo je křesťanem, je novým stvořením, novým člověkem. Duch svatý, vdechnutý apoštolům, je zde představován jako zásadní činitel Božího odpuštění, které církev zprostředkuje.

Teprve po těchto dvou tématech se dostává evangelista k apoštolu Tomášovi a jeho víře. Protože se na rozdíl od ostatních apoštolů nesetkal se vzkříšeným Ježíšem, zdráhá se uvěřit. A svou víru chce opřít o „pozemské jistoty“, tedy o dotyk ran. Když se učedníci setkávají za týden, je to opět v neděli. Tedy v den shromažďování křesťanů, kde má být Ježíš uprostřed nich. A on skutečně přichází. Je živý, poznatelný, lidsky mluvící, ale zeď či dveře už pro něho nejsou překážkou. Tím je naznačeno, že je to nový způsob bytí, který není ohraničen běžnými hmotnými limity. Své učedníky zdraví zřejmě slovem „šálom“, pro které nemají jiné jazyky zpravidla přesný ekvivalent. To slovo není v hebrejštině výčitkou, ale přátelským přáním všeho dosažitelného dobra. Ježíš při setkání Tomáše nekárá, dokonce navazuje na jeho přání vložit prsty do ran, ale na tom dál nic nestaví. Vyzývá ho k uvěření, že je živý a že je mesiášem. To nevyplyne z dotyku ran, ale z přijetí všeho, co on a ostatní apoštolové od Ježíše slyšeli, co s ním zažili, co bylo naplněním slov proroků. Toto uvěření není dostupné jen těm, kdo vzkříšeného Krista viděli. Je to výzva pro všechny, kdo se s ním setkali kdykoliv jakýmkoliv způsobem. Takové setkání může mít vždy charakter „příchodu zavřenými dveřmi“, ale také vždy má charakter Ježíšova pozvání a odpuštění.   

Obsahem a cílem evangelistova vyprávění tedy není pouhé podání zprávy o prozření Tomáše. Spolu se zprávou o vdechnutí Ducha k odpuštění hříchů je to zvěst o naplnění naděje v Mesiáše. Ježíš je skutečně mesiáš, tedy zachránce hříšníků. Je milosrdný k nevíře Tomášově a je milosrdný k těm, kteří žádají odpuštění. Víra, která vyrůstá ze společenství se vzkříšeným Pánem ve společenství těch, kdo v něho uvěřili, a dosahuje odpuštění mocí a silou Ducha svatého, je klíčem k přijetí Božího milosrdenství, které také tuto neděli slavíme. Je to milosrdenství, darované mocnou silou Ducha svatého a přijímané vírou, která není slepá, která se vztahuje k osobě Ježíšově, ovšem není výsledkem pozemského hmotného zkoumání. Její účinek je velký. Evangelista ho shrnuje do slov „mít život“. Rozumí se tím život vykoupených, tedy ten, který není odvozován ze skutečností, porušených hříchem, a je silnější než smrt, protože je účastí člověka na Ježíšově vzkříšení.

Aleš Opatrný (psáno pro Katolický týdeník)

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 30. 1. 2025, Čtvrtek 3. týdne v mezidobí

Žid 10,19-25;

Komentář k Mk 4,21-25: Plamének světla hasne, když nemá dostatek kyslíku. Tajemství evangelia: kdo má ochotu jej přijmout, bude světlem pro druhé.

Zdroj: Nedělní liturgie

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2025) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř... Fjodor Michajlovič Dostojevskij

(27. 1. 2025) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2025) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války.…

Přímluvy dle aktuálního dění pro 3. neděli v mezidobí cyklu C (26. 1. 2025)

(24. 1. 2025) Ježíš v Nazaretě ohlašuje, že se naplnila radostná zvěst. S důvěrou v Boží slovo se společně modleme:

Neděle Božího slova - 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - 3. neděle liturgického mezidobí
(24. 1. 2025) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2025) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…

František Saleský (svátek 24.1)

(22. 1. 2025) Učitel duchovního života pro všední život, Učitel církve, patron novinářů a spisovatelů.