Naděje je jako otvor, kterým proudí do hlubin naší duše světlo  - archív citátů

Bianchi Enzo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
2. neděle velikonoční B - Tomášova neděle / Enzo Bianchi

Dnešní neděli se říká také „Tomášova neděle“, podle učedníka, který chyběl při prvním zjevení vzkříšeného Ježíše a navzdory svědectví svých bratří zůstal nevěřící.

 Nyní, když se Zmrtvýchvstalý zjevuje podruhé, je přítomen a plně uvěří, jak ukazuje jeho podivuhodné vyznání víry, jež ho dovede k vzývání Ježíše jako „Pána a Boha.“     

Tomáš však nemůže být považován za jakéhosi nehodného učedníka, příklad zatvrzelého nevěřícího, na nějž ukážeme prstem, jako to dělali a dosud dělají někteří kazatelé. Spíše shrnuje a reprezentuje namáhavou cestu, po níž učedníci dospěli k velikonoční víře. Ano, velikonoční víra není plodem levného náboženského nebo psychologického nadšení, je to vítězství vzkříšeného Ježíše nad pochybnostmi paralyzujícími jeho učedníky a přátele! Jinými slovy, dnešní evangelium nám chce ukázat způsob, jak dojít k tomu, abychom zde a nyní uvěřili tomu, který přichází a zůstává mezi námi, nabízí nám svůj pokoj a dává nám Ducha Svatého. To se děje zvláště tehdy, když se scházíme v liturgickém shromáždění, největší epifanii křesťanské komunity.                                                                 

Ve dnech, které následovaly po Ježíšově smrti na kříži, byli učedníci v domě, „za zavřenými dveřmi ze strachu před židy“. Můžeme u nich nicméně pozorovat určité očekávání probuzené zprávou Marie z Magdaly, která rozrušila jejich srdce: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18) Ježíš se tedy chápe iniciativy a ukáže se jim, přičemž zaujme ústřední místo, místo přicházejícího Pána. Do jejich ustrašených srdcí vnáší pokoj – „Pokoj vám!“ – a současně jim ukazuje znamení umučení a smrti: ruce a nohy probodené hřeby, jež ho držely přibitého na kříži, bok probodnutý ranou kopím. Ježíš je živý, je jistě „První, Poslední, Živý, ten, který byl mrtev a nyní žije navěky“ (srov. Sk 1,17–18), avšak jeho utrpení až k smrti nemůže být vymazáno, proto zůstanou nesmazatelná i znamení jeho umučení – jsou dobře viditelná i na těle proměněném vzkříšením. Když potom Zmrtvýchvstalý dechne na učedníky gestem, jež naznačuje nové stvoření (srov. Gn 2,7), předává jim Ducha Svatého a uschopňuje je k jedinému opravdu zásadnímu poslání: odpouštět hříchy, odpouštět je v Božím jménu, smiřovat všechny lidi. Čtvrté evangelium by mohlo skončit zde, tímto zjevením Zmrtvýchvstalého, jenže chybí Tomáš…            

A tak „osmého dne poté“, tedy tentýž den, první den v týdnu, v den Páně, se Ježíš učedníkům zjevuje znovu. Tentokrát je přítomen i Tomáš, je znovu spojen s komunitou obnovenou Duchem Zmrtvýchvstalého a schopnou hlásat vzkříšení. Právě tomuto hlásání však odmítl uvěřit: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš nedůvěřuje svým bratřím, chce mít bezprostřední a přímý vztah k Pánu. Pravé jméno tohoto postoje je nevíra, ale té Tomáš nepodléhá. Pak stane před Ježíše, který ho vyzve, aby jej kontemploval skrze znamení smrti: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš pochopí a poklekne před Zmrtvýchvstalým, aby jej uctil, a zvolá: „Pán můj a Bůh můj!“ Věřící žid vyhrazoval tato pojmenování pouze Bohu, a právě proto se jimi nyní Tomáš obrací na Ježíše. Stojíme před největším vyznáním víry v Ježíše v celém Novém zákoně.    

                                                                                                         
Dospět k víře ve vzkříšení je namáhavé a Tomáš nám to dobře ukazuje. Nepotřeboval „vložit prst“, přesto ale musel vidět vlastníma očima. Avšak právě díky němu může Ježíš vyslovit poslední blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Adresáty těchto slov jsou všichni čtenáři evangelia, tedy také my, povolaní k tomu, abychom zakusili blahoslavenství těch, kdo vidí Ježíše očima křesťanské komunity shromážděné v den Páně, v neděli, naslouchající Božímu slovu obsaženému v Písmu svatém Starého i Nového zákona. To je místo, kde potkáváme vzkříšeného Pána: vzkříšení je zkušeností víry, která stojí na hlásání, jež dosahuje až k nám díky kázání církve a svědectví obsaženého ve svatých knihách ke vzbuzení víry toho, kdo je čte a rozjímá.                                       

 Tím jsou tedy pochopitelná slova, jimiž se zde evangelium uzavírá: „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Enzo Bianchi – Hlásej Slovo,
kterou vadalo Karmelitánské nakladatelství

Čtení z dnešního dne: Pondělí Pondělí 22. 7. 2024, Svátek sv. Marie Magdalény

Pís 3,1-4a;

Komentář k Jan 20,1.11-18: Radost, kterou tohoto jitra prožila Marie Magdalena v zahradě, ať mě provází celý den. A ve chvílích, kdy je nám do pláče, nebojme se mu svěřit. Snažme se jej pak poznat po hlase…

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2024) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. 

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2024) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby…

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2024) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2024) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2024) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2024) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2024) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)