Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

01. Co se rozumí pastorační péčí

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Nejprve stručně: není to ani jen řeč o Bohu, víře, eventuálně svátostech, není to ani řeč jen a jen obecně lidská, ve které se vyhneme každé zmínce o Bohu. Pokusme se tedy o jakousi definici:

Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry.

Nyní si tuto definici šířeji rozeberme.





a/ jednání s člověkem

Je to slovo snad příliš odtažité, je ale voleno proto, aby bylo zřejmé, že prvotní je kontakt s člověkem (trpícím), který potřebuje druhého člověka či druhé lidi ke zvládnutí své situace. Tento kontakt má svůj primární cíl v tom, že nemocný "má člověka", ne v tom, že nemocným je manipulováno k dosažení určitých cílů, nebo že je nemocnému položena skrytá či zjevná podmínka: "já jsem tu proto, abych se s tebou bavil o víře, případně tě připravil pro přijetí svátostí, a pokud to odmítneš, odejdu". Jinak řečeno: toto jednání má z hlediska křesťana ztělesňovat Ježíšovu lásku k trpícím, Boží náklonnost ke všem lidem. Teprve v dalším se ukáže, jakými poklady, plynoucími z evangelia, bude možno konkrétnímu nemocnému posloužit.





b/ respektování jedinečnosti člověka

Ten, kdo doprovází jakožto křesťan nemocného, bude stále tísněn dvěma póly, mezi nimiž vede jeho cesta. Na jedné straně se bude chránit vší manipulace s nemocným, vnucování vlastních názorů a postojů, na druhé straně nebude chtít stát vůči nemocnému neutrálně tak, že by vlastně učinil své křesťanství neviditelným a neslyšitelným. Aby se jednomu i druhému vyhnul, udělá doprovázející nejlépe, když nebude hledět v prvé řadě na sebe a nebude si stále klást otázky o tom, co všechno by měl nemocnému říci a jak šikovně by měl "vpašovat " křesťanské pravdy do vzájemných hovorů. Místo toho by měl jako výchozí pozici zvolit fakt, že oba, on i nemocný, jsou plnoprávní a zodpovědní lidé, kteří se setkávají v rovnocenné situaci. Oba se mají respektovat, oba si mají co nabídnout, oba se mohou navzájem obohatit, a to tím, co jeden svobodně předá a druhý taktéž svobodně přijme. Oba mají za sebou kus (a někdy hodně dlouhý) své životní cesty, ze které nemohou nijak vyskočit, ale díky které mohou využít to nejlepší, co už mají za sebou.

Možná, že se někomu bude zdát tento postoj málo horlivý, málo evangelizující, příliš laxní. Vychází ale ze vzorů, které vidíme v evangeliu. Ježíš oslovuje ty, kteří ho potkávají tak, že jim ponechává plnou svobodu. Říká jim spíš "chceš-li", nebo se ptá "věříš?", ale neříká "musíš věřit", a samozřejmě také nijak neklne těm, kteří po setkání s ním odcházejí. Bůh, který nenutí, je Bůh, který získává! A na nás je, abychom nebyli papežštější než papež a božštější než Bůh. Křesťané mají vydávat svědectví, a ne agitovat, vnucovat a obtěžovat. Podle Písma: "Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí". (1 Petr 3,15-16)





c/ doprovázení v nemoci a přístup z pozice křesťana

Slovo "doprovázení" není jen slovem v pastorační literatuře módním. Je to slovo, které vystihuje jak povinnost pomáhajícího (pokud doprovázím, tak neopouštím, nejsem určen jen pro šťastné chvíle), tak respektování doprovázeného (není jen "objektem péče" nebo vhodnou osobou k získání pro naše plány), a také skutečnost, že nemocný nepřichází bez vlastní historie: jde svou životní cestou, na níž se k němu doprovázející přidružuje.

Právě z požadavku na pravdivost vztahů a postojů a z požadavku vzájemného respektu doprovázejícího a doprovázeného vyplývá, že je-li doprovázející křesťanem, nemůže a nemá své křesťanství prostě odložit u dveří a být jakýmsi "fungujícím neutrálem". Křesťan, ať chce nebo nechce, se nakonec stýká s nemocným na úrovni své víry, podle míry realizace své víry ve vlastním životě. Co je nad to, to předstírá.

Prakticky to znamená, že by měl v nemocném především vidět člověka Bohem milovaného, člověka, který je předmětem Boží péče - ať už on o tom ví a hlásí se k tomu, nebo mu to je jedno, případně tvrdí pravý opak a o Bohu nechce ani slyšet. Dále to znamená, že se bude snažit mít nemocného rád bez ohledu na to, jak se má nemocný k němu. A že se za něho bude modlit. A konečně to znamená, že sice bude právem toužit po tom, aby se nemocnému co nejvíce otevřel poklad evangelia, že bude toužit po nastoupení co nejjistější cesty nemocného ke spáse, ale že bude po Božím vzoru plně respektovat cestu a rozhodnutí nemocného - a že ho nebude nijak, zjevně ani skrytě "trestat" za to, když nemocný bude jeho nejlepší a nejlépe míněné nabídky z oblasti náboženského života míjet nebo přímo odmítat. Ostře řečeno: doprovázející by neměl mít s doprovázeným méně trpělivosti, než má Bůh s ním samotným. A s Bohem musí umět čekat, nebo se to musí naučit.





d/ pomoc lidsky důstojně zvládnut situaci

Nemocný nemá jen svou nemoc, umírající nemá jen svou bolest a své umírání. Člověk se nachází v životní situaci, která zahrnuje jeho minulost, jeho minulé a současné mezilidské vztahy, otázku náplně a smyslu života, otázky po budoucnosti, stav jeho nitra i fungování jak jeho psychiky, tak jeho tělesných funkcí, otázku konečně platné spásy. Je velmi nutné, aby se při doprovázení nemocného nebo umírajícího brala vážně celá jeho životní situace a aby se mnoha věcmi nepohrdlo pod záminkou, že důležitá je jedině spása. Je třeba se orientovat podle Ježíše, kterého nezajímalo jen zdraví těch, které potkával, ale dokonce věc tak světská, jako byl dostatek vína na svatbě.

Lidsky důstojné zvládnutí situace neznamená vždy jakýkoliv "happy end", znamená mnohem častěji třeba i dlouhý vnitřní boj, u kterého může doprovázející asistovat, který ale nemůže sám za doprovázeného vybojovat. Při tom všem má být respektována lidská důstojnost doprovázeného, a má být podpořeno její zachování, vnímání nebo znovuvybojování doprovázeným. Řečeno dost tvrdě, ale reálně: žena po amputaci prsu, s lysou hlavou po chemoterapii není člověkem, kterému bychom mohli mluvit slova o spáse a bagatelizovat přitom její pocity vůči manželovi, ostatním lidem, její otázky po opětném vstupu do společnosti, atd.!! Pomoc zde znamená postoj, ve kterém se snažíme respektovat celou životní situaci takového člověka, všechny jeho problémy a otázky, ne jen tu část, s níž si zdánlivě lehce poradíme.

Aještě znovu opakujme, že nemocný nebo umírající není člověkem s nějak "redukovaným lidstvím", ani člověkem, který má nárok už jen na část lidských práv (rozuměj: jen na část svého lidství). Má přece nárok na respektování plnosti svého lidství až do samého konce života, i když sám může užívat třeba jen část všeho toho, co je běžně člověku v životě možné. Právě v tomto plném respektování lidství, v plné úctě k člověku, ať už je v jakémkoliv stavu, můžeme vidět podstatnou náplň křesťanského postoje doprovázejícího.





e/ pomoc na stupni víry, který je nemocnému dostupný

Ježíšova otázka "věříš?", kterou u něho slyšíme při jeho setkávání se s nemocnými, by se nám měla zarýt pod kůži. Není to otázka vyčítavá. Je to otázka, která se ptá po současném stavu, případně naznačuje směr, kterým by bylo dobré se ubírat - ale tato otázka není v žádném případě otázkou z "kádrového dotazníku". Je projevem jak naší úcty k nemocnému tak naší naděje v Boží milosrdenství, že jsme schopni a ochotni se přizpůsobit úrovni víry, na které se nemocný nachází. To neznamená, že mu nechceme pomoci k víře větší a plnější. Znamená to, že nebudeme jeho nynější stav víry podceňovat, ale naopak v něm oceníme každou pravou jiskřičku víry, a že s ním nebudeme jednat jako s člověkem, který má za povinnost stát se v co nejkratší době takovým, jak mu to my předepíšeme. Zaujetí takovéhoto postoje je ovšem náročné. Ale láska k bližnímu to vyžaduje. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na to, že postojem, ve kterým úroveň víry nemocného respektujeme, mu otevíráme lépe dveře k dalšímu růstu víry, než při neohleduplném nebo nátlakovém postupu, při kterém by se nemocný cítil být námi ohrožován a pochopitelně by se začal bránit.

Nakonec nesmíme zapomenout, že my nikdy neurčujeme, jak vysoká musí být úroveň víry, potřebná k tomu, aby se člověk dostal do nebe. Stanovení tohoto kritéria je naštěstí zcela v rukou Božích. Na nás je jen, abychom pomáhali doprovázenému na cestu, která jistě vede k cíli - a abychom ho neopouštěli.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 00-úvod ke knize Pastorační péče o nemocné
• 02. Pohled na nemoc z hlediska víry
• 03. Pohled na smrt z hlediska víry
• 04. Pohled na nemoc z hlediska nemocného
• 05. Pohled na nevyléčitelnou nemoc, směřující ke smrti
• 06. Co potřebuje nemocný
• 07. Má naše péče nějaké meze?
• 08. Nemocný a jeho nejbližší příbuzní
• 09. Rozhovor jako základní prostředek pastorační péče
• 10. Cíl pastorační péče
• 11. Duchovenská péče
• 12. Svátostná péče o nemocného
• 13. Svátostná služba laiků
• 14. I pohřeb patří k životu - mluvit o něm?